Panu Leeovi a Alici za lásku a dobrotu

Panu Leeovi a Alici za lásku a dobrotu

PŘELOŽILI MARCELA MAŠKOVÁ A IGOR HÁJEK

Copyright © 1960 by Harper Lee

Díl první

I právníci snad kdysi byli dětmi.

CHARLES LAM

1

Když bylo mému bratru Jemovi skoro třináct let, utrpěl ošklivou zlomeninu v lokti. Když se mu ruka zahojila a jeho obavy, bude-li si moci ještě někdy zahrát ragby, se uklidnily, málokdy si na své zranění vzpomněl. Levou paži měl o něco kratší než pravou; když stál nebo šel, hřbet ruky mu odstával od těla v pravém úhlu a palec směřoval rovnoběžně se stehnem. Pokud stačil na přihrávky a výkopy, nedělal si s tím žádnou hlavu.

Když jsme se pak s odstupem let mohli ohlédnout nazpátek, nejednou jsme se vracívali k událostem, které vedly k Jemovu úrazu. Já tvrdím, že to všechno začali Ewellovi, ale Jem, který je o čtyři roky starší, prohlásil, že počátek sahá mnohem dál. Začalo to prý toho léta, kdy k nám přijel Dill a poprvé nám nasadil do hlavy nápad vylákat ven Bubu Radleyho.

Řekla jsem, že jestli to chce brát takhle zeširoka, pak to má tedy na svědomí Andrew Jackson Kdyby generál Jackson nebyl zahnal Kríky s křikem nahoru po řece, Šimon Finch by nikdy nebyl připádloval vzhůru po Alabamě, a kde bychom byli, nebýt jeho? Abychom urovnávali spory pěstmi, na to jsme byli už dávno příliš staří, a tak jsme přibrali na poradu Atika. Otec řekl, že pravdu máme oba.

Jako Jižané spatřovali někteří příslušníci naší rodiny důvod k zahanbení v tom, že nemáme záznam o žádném předku, který by na jedné či na druhé straně bojoval v bitvě u Hastingsu. Za předka jsme měli jedině lovce kožešin a mastičkáře Šimona Finche z Cornwallu, jehož zbožnost předčila pouze jeho lakota. Šimona v Anglii hnětlo, jak jsou ti, kdož si říkali metodisté, pronásledováni svými svobodymilovnějšími bratřími, a jelikož Šimon sám patřil k metodistům, vydal se přes Atlantik do Filadelfie, odtud na Jamajku, odtamtud do Mobilu a vzhůru po řece svatého Štěpána. Pamětliv, že John Wesley kázal proti mnohomluvnosti při kupování a prodávání, získal si Šimon jměníčko provozováním medicíny, avšak v tomto povolání byl nešťasten ze strachu, že upadne v pokušení učinit něco, co, jak věděl, neslouží slávě Boží, jako třeba odívat se zlatem a drahocenným šatem. A tak pustil Šimon z hlavy vý
rok svého učitele o vlastnictví nad lidmi, koupil si tři otroky a s jejich pomocí vybudoval usedlost na březích řeky Alabamy, asi pětašedesát kilometrů nad Svatým Štěpánem. Do Svatého Štěpána se vrátil jen jednou, jel si tam najít nevěstu a s ní pak založil rod oplývající hojností dcer. Šimon se dožil úctyhodného věku a zemřel bohat.

Bylo zvykem, že mužští členové rodiny zůstávali na Šimonově usedlosti, Finchově Můstku, a byli živi z bavlny. Statek byl soběstačný: ve srovnání s okolními latifundiemi byl sice Můstek skromný, skýtal však všechno, čeho bylo k životu zapotřebí, kromě ledu, pšeničné mouky a ošacení, které po řece přivážely lodi z Mobilu.

Šimon by býval sledoval roztržku mezi Severem a Jihem s bezmocným vztekem, protože připravila jeho potomky kromě půdy o všechno, přesto však zůstala zemědělská tradice zachována až do prvních let dvacátého století, kdy můj otec Atikus Finch odjel do Montgomery studovat práva a jeho mladší bratr vstoupil na bostonskou lékařskou fakultu. Z Finchů zůstala na Můstku jejich sestra Alexandra; provdala se za nemluvu, který většinu času proležel v sítové houpačce u řeky a hloubal nad tím, zda se mu na noční návnady něco chytilo.

Když můj otec složil advokátní zkoušky, vrátil se do Maycombu a začal tam provozovat praxi. Maycomb, ležící zhruba

třicet kilometrů na východ od Finchova Můstku, byl sídlem maycombského okresu. Atikova kancelář v budově soudu obsahovala sotva víc než věšák na klobouky, plivátko, šachovnici a neposkvrněný kodex státu Alabama. Prvními dvěma otcovými klienty byli poslední dva provinilci, kteří byli v maycombské okresní věznici pověšeni. Atikus jim domlouval, aby využili velkomyslnosti obžaloby, která jim dávala možnost vyváznout životem, přiznají-li se k prosté vraždě. Byli to však Haverfordové, a to jméno se v maycombském okrese tradovalo jako synonymum pro ťulpase. Haverfordové poslali na věčnost předního maycombského kováře při rozmíšce vzniklé z domněle neoprávněného zabavení klisny, byli přitom tak neprozíraví, že čin spáchali v přítomnosti tří svědků, a nedali si vymluvit, že argument „tomu parchantovi to stejně patřilo” musí každému k obhajobě stačit. Neústupně trvali na tom, že nejsou vinni úkladnou vra
ždou, a tak Atikus nemohl pro své klienty vykonat víc než být přítomen jejich odchodu z tohoto světa, od kteréžto události se pravděpodobně datovala otcova hluboká nechuť k výkonu trestního práva.

Během prvních pěti let svého pobytu v Maycombu se Atikus ze všeho nejvíc věnoval utahování opasku; po několik dalších let investoval své výdělky do bratrova vzdělání. John Hale Finch byl o deset let mladší než otec a rozhodl se pro studium medicíny v době, kdy se pěstování bavlny přestalo vyplácet; ale když postavil Atikus strýce na vlastní nohy, plynul mu pak už z jeho právnické praxe docela slušný příjem. Měl rád Maycomb, byl rodák zdejšího okresu a vyrůstal tady; znal své lidi a oni znali jeho a díky přičinlivosti Šimona Finche byl pokrevně spřízněn nebo sešvagřen bezmála s každou rodinou ve městě.

Maycomb bylo starobylé město, ale když jsem je já poprvé poznala, bylo to už staré unavené městečko. Za deštivého počasí se ulice proměnily v červenou břečku; chodníky zarůstaly trávou, radniční a soudní budova na náměstí chátrala. Kdoví čím to, ale bývala tenkrát větší vedra: černý pes za takového letního dne trpěl; na náměstí se v dusném stínu dubů oháněli po mouchách vychrtlí mezci, zapřažení do prkenných vozů. Mužům měkly tuhé límečky kolem deváté hodiny ranní. Dámy se koupaly před polednem a po odpoledním šlofíčku a navečer se už podobaly rozměklým čajovým koláčkům s polevou z potu a voňavého zásypu.

Lidé se tenkrát neštvali. Loudali se po náměstí, šouravým krokem obcházeli okolní krámy a se vším si dávali na čas. Den byl dlouhý dvacet čtyři hodiny, ale zdál se delší. Lidé neměli naspěch, protože nebylo kam jít, nebylo co kupovat, ani na to nebyly peníze, a za hranicemi maycombského okresu nic k vidění nebylo. Ale pro část národa to byla doba neurčitého optimismu: maycombský okres se před nedávnem dověděl, že se nemá čeho strachovat, leda samého strachu.

Bydleli jsme na hlavní obytné ulici Maycombu — Atikus, Jem a já a naše kuchařka Kalpurnie. Jem i já jsme byli se svým otcem spokojeni: hrál si s námi, četl nám a choval se k nám se zdvořilým odstupem.

S Kalpurnií to bylo zase něco docela jiného. Byla samá hrana a kost; byla krátkozraká; šilhala; ruku měla širokou jako příčel u postele a dvojnásob tvrdou. Věčně mě vyháněla z kuchyně a přitom se mě ptala, proč prý nejsem tak poslušná jako Jem, jako by nevěděla, že je Jem starší, a volala mě vždycky domů, když mi to bylo nejmíň vhod. Sváděly jsme spolu kolosální a jednostranně končící bitvy. Kalpurnie z nich vycházela vítězně, hlavně proto, že se Atikus pokaždé přidal na její stranu. Byla u nás od té doby, co se Jem narodil, a na mne doléhala její tyranská přítomnost tak dlouho, kam až moje paměť sahala.

Matka nám zemřela, když mi byly dva roky, takže mi nikdy nescházela. Byla rozená Grahamová z Montgomery; Atikus se s ní seznámil, když byl poprvé zvolen do státního zákonodárného sboru. Byl tehdy ve středních letech, matka byla o patnáct let mladší. Jem byl plodem prvního roku jejich manželství; po čtyřech letech jsem se narodila já a dva roky nato matka náhle zemřela na srdeční mrtvici. Bylo to prý u nich v rodě. Já jsem ji nepostrádala, ale Jemovi se myslím po ní stýskalo. Měl ji v živé paměti a nejednou si uprostřed

hry dlouze vzdychl, potom se sebral a šel si hrát sám za garáž. Jak tohle na něho přišlo, věděla jsem, že je nejlépe nechat ho na pokoji.

Když táhlo mně na šestý a Jemovi na desátý rok, byl náš letní výběh ohraničen (v dosahu Kalpurniina hlasu) domem paní Duboseové, který stál o dvě čísla na sever od nás, a usedlostí Radleyových, o tři čísla na jih. Nikdy jsme nebyli v pokušení tuto hraniční čáru překročit. Dům Radleyových obývala neznámá bytost, kterou stačilo pouze popsat, abychom se celé dny chovali jako andílci; paní Duboseová byla učiněná saň.

Takové to bylo toho léta, kdy k nám přijel Dill.

Jednou brzy zrána, když jsme zahajovali vzadu na dvorku svou celodenní hru, zaslechli jsme s Jemem cosi štrachat vedle u slečny Ráchel Haverfordové v kapustovém záhonku. Šli jsme se podívat k drátěnému plotu, není-li to štěně — foxteriéři fenka slečny Ráchel byla totiž březí — ale zatím jsme tam našli človíčka, který seděl na zemi a hleděl na nás. Vsedě nebyl o mnoho větší než kapusta. Civěli jsme na něho a čekali, až promluví.

„Nazdar.”

„Jakýpak nazdar,” řekl Jem přívětivě. „Jmenuju se Charles Baker Harris,” představil se. „Umím číst.”

„A má bejt?” řekla jsem.

„No, já myslel, že by vás třeba zajímalo, že umím číst. Jestli potřebujete něco přečíst, já vám to přečtu…”

„Kolik je ti?” vyslýchal ho Jem, „tak čtyři a půl, ne?”

„Bude mi sedum.”

„Tak ze sebe nedělej zázraka,” řekl Jem a trhl palcem směrem ke mně. „Tadyhle Čipera už čte od narození a nechodí ještě ani do školy. Na to, že ti bude sedm, jsi hezky prťavej.”

„Jsem malej, ale mám hodně roků,” bránil se.

Jem si sčísl vlasy dozadu, aby lépe viděl. „Nechceš jít k nám, Charlesi Bakere Harrisi?” pozval ho. „Páni, to je ale jméno.”

„O nic směšnější než tvoje. Teta Ráchel povídala, že se jmenuješ Jeremiáš Atikus Finch.”

Jem se nasupil. „Já jsem na svoje jméno velkej dost,” odsekl. „Zato ty máš jméno delší, než jsi sám. Určitě o půl metru delší.”

„Jinak mi říkají Dill,” řekl Dill a dral se pod plotem k nám.

„Polez raději vrchem než spodem,” radila jsem mu. „Odkud jsi přijel?”

Dill byl z Meridianu ve státě Mississippi, je tu přes léto u své tety slečny Ráchel a bude od teďka jezdit do Maycombu každé léto. Jeho rodina pochází z maycombského okresu, matka pracuje u jednoho fotografa v Meridianu, poslala jeho fotku do soutěže krásných dětí a vyhrála pět dolarů. Peníze dala Dillovi a ten šel za ně dvacetkrát do kina.

„Tady kino nehrajou, leda občas dávají na radnici nějaký nábožný filmy,” informoval ho Jem. „Byls na něčem pěkným?”

Dill viděl Drakulu a to odhalení zapůsobilo na Jema tak, že si změřil Dilla s náznakem úcty. „Vypravuj nám to,” vyzval ho.

Dill byl originál. Měl krátké kalhoty z modrého plátna, připnuté knoflíčky ke košili, vlasy měl sněhobílé a přilípnuté k hlavě jako kachní chmýří; byl o rok starší než já, ale proti mně byl skrček. Když nám vyprávěl tu starou báchorku, modré oči se mu zapalovaly a hasly; rozesmál se vždycky nečekaně a vesele; měl ve zvyku tahat se za čupřinku vlasů uprostřed čela.

Když Dill proměnil Drákulu v prach a popel a Jem poznamenal, že film podle všeho vypadá líp než kniha, zeptala jsem se Dilla, kde má otce: „Ještě jsi o něm nic neříkal.”

„Zádnýho nemám.”

„Umřel ti?”

„Ne…”

„Když teda neumřel, tak přeci nějakýho máš, ne?”

Dill zrudl a Jem řekl, ať jsem zticha, což bylo neklamné znamení, že Dill byl vyzkoušen a přijat. Pak už léto plynulo v obvyklých radovánkách. Jako obvykle jsme si vylepšovali

hnízdo zbudované mezi dvojicí obrovitých mýdlovníků vzadu na dvoře, skotačili a provozovali náš rejstřík dramat, založených na dílech Olivera Optica, Victora Appletona a Edgara Burroughse. V tomto ohledu jsme měli štěstí, že jsme Dilla získali. Vystupoval v rolích dříve vnucovaných mně — hrál lidoopa v Tarzanovi, pana Crabtreeho v Loupežnících, pana Damona v Tomu Swiftovi. Tak se nám z Dilla vyklubal kapesní čaroděj, v jehož hlavě se rojily ztřeštěné nápady, prazvláštní tužby a fantasmagorické představy.

Ale koncem srpna nás už náš donekonečna omílaný repertoár omrzel a tehdy nás přivedl Dill na nápad vylákat Bubu Radleyho z domu.

Ten dům Dilla fascinoval. Přes naše výstrahy a varování ho přitahoval, jako přitahuje měsíc vodu, ale nikdy ho nepřitáhl blíž než k nárožní svítilně, na bezpečnou vzdálenost od domovní branky. Tam vždycky postál, objal tlustý stožár a v zadumání upřeně hleděl na dům.

Radleyho usedlost vybíhala ostrým obloukem za náš dům. Od severu se přicházelo k přední verandě; chodník pak zahýbal a běžel podél pozemku. Dům byl nízký, kdysi býval bílý s hlubokou přední verandou a zelenými okenicemi, ale už dávno ztmavl do břidlicové šedi okolního dvora. Deštěm ztrouchnivělé šindele převisovaly přes okapy nad verandou; koruny dubů zacláněly slunce. Zbytky tyčkového plotu opile střežily dvorek vpředu — „umetený” dvorek, který se nikdy nezametal — kde bujel čirok a tupolistá protěž.

Uvnitř žil strašidelný zloduch. Lidé to alespoň tvrdili, ale Jem ani já jsme ho nikdy nespatřili. Povídalo se, že vychází ven za bezměsíčné noci a nahlíží do oken. Když někomu mrazík spálil azalky, bylo to proto, že na ně Bubu dýchl. Všechny kradmo spáchané drobné neplechy v Maycombu měl na svědomí on. Kdysi vyděsilo celé město každonoční hrůzostrašné řádění: lidé nacházeli zohavené slepice a domácí zvířata; ačkoli pachatelem byl Bláznivý Addie, který se nakonec utopil v Barkerově tůni, lidé pořád ještě hleděli na

Radleyho dům úkosem a nebyli ochotni vzdát se svého prvotního podezření. Žádný černoch by nešel v noci kolem Radleyových, přešli vždycky na protější chodník a hvízdali si do kroku. Zezadu přiléhal k Radleyho parcele pozemek maycombské školy; vysoké pekanové ořešáky na Radleyho drůbežím dvorku setřásaly plody na školní dvůr, ale děti se ořechů ani nedotkly a nechávaly je ležet: ořechy od Radleyových by se otrávily. Míč, který při baseballu zaletěl k nim na dvůr, se bez řečí pokládal za ztracený.

Strasti toho domu započaly léta před tím, než jsme se já i Jem narodili. Ačkoli byly Radleyovým všude dveře otevřeny, stačili si sami, a to byla záliba v Maycombu neodpustitelná. Nechodili do kostela, což bylo v Maycombu hlavní povyražení, a modlili se doma; paní Radleyová leda vzácně přešla ulici na dopolední kávovou besedu se sousedkami a nebylo ani pomyšlení, že by se někdy stala členkou misionářského kroužku. Pan Radley chodíval každý den o půl dvanácté do města a rázem dvanácté se vracel, někdy s hnědým papírovým sáčkem, jenž podle odhadu sousedstva obsahoval rodinný nákup. Nikdy jsem se nedověděla, jak si starý pan Radley vydělává na živobytí —Jem říkal, že „kupuje bavlnu”, což bylo zdvořilé označení pro nicnedělání, ale pan Radley tu žil se ženou a dvěma syny od nepaměti.

O nedělích zůstávaly u Radleyových okenice i dveře zavřeny, a to se rovněž vymykalo maycombským způsobům: zavřené dveře znamenaly nemoc nebo chladné počasí. Neděle byla dnem vyhrazeným pro oficiální odpolední návštěvy: dámy si natáhly korzety, muži si oblékli kabáty, děti se obuly. Ale aby o nedělním odpoledni vyšli sousedé po domovních schůdcích k Radleyovům a pozdravili se s nimi, to se nikdy nestalo. U Radleyových neměli žádné síťové dveře. Ptala jsem se jednou Atika, jestli to tak mají odjakživa; Atikus řekl, že ne, ale to prý jsem nebyla ještě na světě.

Podle toho, co se v sousedství tradovalo, se mladší Radley ve svých klackovských letech seznámil s několika Cunninghamy ze Starého Sarumu, příslušníky rozsáhlého a propleteného rodu, sídlícího v severní části okresu, a spolu utvořili partu, která měla zatím nejvíc ze všeho, co Maycomb poznal, náběhke gangu. Nic zvláštního neprováděli, ale stačilo to, aby si

0 nich vykládalo celé město a aby byli veřejně pokáráni ze tří kazatelen; každou neděli jezdili autobusem do Abbottsvillu do kina; chodili na tancovačky do hospody Na rybárně, po celém okrese vyhlášeného karbanického pajzlu u řeky; okoušeli podomácku pálenou kořalku. Nikdo v Maycombu nesebral odvahu, aby panu Radleymu řekl, že se jeho syn dostal do špatné společnosti.

Jednou v noci, když se hoši přespříliš rozjařili, objížděli pozpátku náměstí ve vypůjčené kraksně, postavili se na odpor starosvětskému maycombskému obecnímu strážníkovi panu Connerovi, který je chtěl zatknout, a zamkli ho na záchodku vedle soudu. Město rozhodlo, že se něco musí udělat; pan Conner prohlásil, že je do jednoho všechny poznal a že je pevně rozhodnut a odhodlán jim to nedarovat, a tak se hoši dostali před soud mladistvých. Byli obžalováni, že tropili výtržnosti, rušili veřejný pořádek, dopustili se ublížení na těle a vyjadřovali se urážlivě a sprostě v přítomnosti a doslechu ženské osoby. Soudce se pana Connera dotázal, proč uvádí poslední obvinění, a pan Conner pravil, že kleli tak hlasitě, že to musely slyšet všechny maycombské dámy. Soudce rozhodl poslat chlapce na státní průmyslovou školu, kam bývali hoši leckdy posíláni jen z toho prostého důvodu, aby měli postaráno o stravu a
slušné ubytování: nebylo to tedy žádné vězení ani pohana. Leč pan Radley na to hleděl jinak. Propustí-li soudce Artura, pan Radley se již postará, aby Artur nic takového podruhé neprovedl. Protože soudce věděl, že pan Radley slovu dostojí, rád mu vyhověl.

Ostatní chlapci chodili na průmyslovku a dostalo se jim nejlepšího středoškolského vzdělání, jakého bylo možno ve státě dosáhnout; jeden pak dokonce vystudoval techniku v Auburnu. U Radleyových zůstávaly dveře zavřeny v neděli

i ve všední dny a syna pana Radleyho potom celých patnáct let nikdo nespatřil.

Avšak přišel den, Jemovi sotva uvízl v paměti, kdy několik lidí zase uslyšelo a spatřilo Bubu Radleyho, ale Jem mezi nimi nebyl. Říkal, že Atikus toho o Radleyových nikdy moc nenamluvil; kdykoli se ho začal Jem vyptávat, měl pro něho

Atikus jedinou odpověd: ať si hledí svého a nechá Radleyovy, aby dělali totéž, na to že mají právo; ale když se to stalo, Atikus prý kroutil hlavou a řekl: ,,Hm, hm, hm.”

A tak Jem vyzvěděl nejvíc od slečny Štěpánky Crawfordové, která ráda vyvolávala mezi sousedy různice. Ta říkala, že celou tu historii zná. Podle slečny Štěpánky seděl Bubu v obývacím pokoji a vystřihoval z Maycombského hlasatele nějaké zprávy, který si chtěl nalepit do výstřižkového sešitu. Do pokoje vstoupil jeho otec. Když procházel pan Radley kolem, vrazil mu Bubu nůžky do nohy, vytáhl je, otřel si je o kalhoty a vystřihoval si dál.

Paní Radleyová vyběhla na ulici a křičela, že je chce Artur všechny zabít, ale když se dostavil na místo šerif, zastihl Bubu, jak dosud sedí v obývacím pokoji a vystřihuje si z Hlasatele. Bylo mu tehdy třiatřicet let.

Slečna Štěpánka vykládala, že starý pan Radley, když se mu zmínili, že by jeho synovi mohl prospět pobyt v Tuscaloose, prohlásil, že žádný Radley do blázince nepůjde. Bubu není blázen, bývá jen občas předrážděný. Že by měli dát Bubu pod zámek, to pan Radley připustil, ale trval na tom, aby nebyl za nic souzen: není přece zločinec. Šerif neměl to srdce strčit ho do basy mezi černochy, a tak ho zamkli v soudní budově do sklepa.

Jak se Bubu vrátil ze sklepa zpátky domů, na to měl Jem jen mlhavé vzpomínky. Slečna Štěpánka Crawfordová povídala, že kdosi z městské rady panu Radleymu řekl, že Bubu v tom vlhku zajde na plesnivinu, jestli si ho nevezme domů. A pak, Bubu nemohl navěky zůstat okresu na krku.

Nikdo nevěděl, jakých zastrašovacích metod pan Radley použil, aby Bubu nepřišel lidem na oči, ale Jem si představoval, že ho skoro ustavičně drží řetězem připoutaného k posteli. Atikus povídal, kdepak, takhle ne, existují prý i jiné způsoby, kterými lze udělat z lidí duchy.

Vyvstával mi ještě před očima obraz paní Radleyové, jak občas otvírá dveře, jde k okraji verandy a zalévá kany. Každý

den jsme však s Jemem vídali pana Radleyho odcházet do města a zase se vracet. Byl to hubený, šlachovitý muž s bezbarvýma očima, tak bezbarvýma, že se v nich neodráželo světlo. Měl ostře vystupující lícní kosti a široká ústa s horním rtem úzkým a spodním plným. Slečna Štěpánka Crawfordová o něm říkala, že ve své přímosti neuznává jiný zákon než slovo Páně, a my jsme jí věřili, neboť pan Radley chodil rovný jako pravítko.

Nikdy na nás nepromluvil. Když šel kolem nás, dívali jsme se do země a pozdravili jsme ho, a on místo odpovědi zakašlal. Jeho starší syn bydlel v Pensacole; na vánoce jezdil domů a byl jedním z mála lidí, které jsme kdy viděli do toho domu vstoupit nebo z něho vyjít. Lidé říkali, že ode dne, kdy si pan Radley vzal Artura domů, zůstal dům jako po vymření.

Ale přišel den, kdy nám Atikus pohrozil, že nám to vytmaví, budeme-li na dvoře povykovat, a pověřil Kalpurnii, aby nás v jeho nepřítomnosti spořádala, kdybychom jenom hlesli. Pan Radley umíral.

Dával si na čas. Cesta kolem Radleyových byla na obou koncích zatarasena dřevěnými kozami, chodník byl vystlán slámou a doprava přesunuta do postranní ulice. Pokaždé, když šel doktor Reynolds navštívit nemocného, nechával stát vůz před naším domem a chodil k Radleyovým pěšky. Celé dny jsme se s Jemem ploužili po dvoře. Konečně byly kozy ze silnice odstraněny a my jsme stáli vpředu na verandě a dívali se, jak pan Radley koná svou poslední pouť kolem našeho domu.

„Už ho vezou, nejhoršího zloducha, do kterýho pánbůh duši dal,” zahučela Kalpurnie a v zamyšlení si uplivla na dvůr. Překvapeně jsme na ni pohlédli, poněvadž Kalpurnie zřídka vyjadřovala své mínění o běloších.

Sousedé se domnívali, že když pan Radley odešel na věčnost, vyjde Bubu mezi lidi, ale to se přepočítali: jeho starší bratr se vrátil z Pensacoly a zaujal místo pana Radleyho. Od svého otce se lišil jedině věkem. Jem říkal, že i pan Nathan Radley „kupuje bavlnu”. Ale pan Nathan na nás alespoň promluvil, když jsme mu popřáli dobré jitro, a někdy jsme ho vídali, jak se vrací z města s nějakým časopisem v ruce.

Čím víc jsme toho Dillovi o Radleyových vyprávěli, tím víc se chtěl dovědět, tím déle postával a objímal stožár svítilny, tím víc mu to vrtalo hlavou.

„Copak tam asi dělá,” brumlal. „Jako by měl každou chvilku vystrčit hlavu ze dveří.”

Jem řekl: „Však on ven chodí, když je tma jako v ranci. Slečna Štěpánka vypravovala, že se jednou o půlnoci vzbudila a viděla, jak kouká oknem přímo na ni… prej jí ta jeho hlava připadala, jako když na ni hledí umrlec. Copak ty ses nikdy v noci nevzbudil a neslyšels ho, Dille? Chodí takhle —” Jem zašoural nohama po štěrku. „Proč myslíš, že se slečna Ráchel na noc zamyká na dva západy? Kolikrát ráno jsem už našel jeho stopy u nás na zadním dvorku a jednou v noci jsem ho slyšel, jak škrábe vzadu na síťový dveře, ale než tam Atikus došel, byl pryč.”

„Jakpak asi vypadá?” řekl Dill.

Jem mu ho popsal docela věrohodně: Bubu měří tak dva metry, soudě podle šlápot; živí se syrovými veverkami a kočkami, které si nachytá, proto má ruce potřísněné krví — kdo jí syrové zvířecí maso, ten už krev nikdy nesmyje. Na tváři se mu klikatí dlouhatánská jizva; zbývá mu pár zažloutlých zubů; oči má vypoulené a skoro bez přestání slintá.

„Co kdybysme zkusili vylákat ho nějak ven,” řekl Dill. „Tak rád bych viděl, jak vypadá.”

Jem mu odpověděl, že jestli chce přijít o život, stačí, aby si zašel k Radleyovým a zaklepal na dveře.

K našemu prvnímu nájezdu došlo jedině proto, že se Dill s Jemem vsadili o Šedého ducha proti dvěma Tomům Swiftům, že Jem nedojde dál než k Radleyovic brance. Jem dosud jakživ žádnou zkoušku odvahy neodmítl.

Tři dny to rozvažoval. Myslím, že si cenil čest víc než hlavu, protože Dill ho udolal celkem hladce: „Máš strach,” řekl mu první den. „Nemám strach, jenom respekt,” bránil se Jem. Druhý den povídal Dill: „Máš takovej strach, že by ses neopovážil šlápnout ani na krajíček jejich dvorka.” Jem mu řekl, to ať si nemyslí, poněvadž kolem Radleyových chodí den co den do školy.

„Vždycky poklusem,” dodala jsem.Ale třetí den Dill Jema dostal, když mu řekl, že v Meridianu teda nemají lidi tolik nahnáno jako v Maycombu, že takové strašpytle jako tady v Maycombu jakživ neviděl.

To stačilo, aby se Jem vypravil na roh, tam se zastavil, opřel se o svítilnu a zadíval se na branku, opile visící na podomácku vyrobeném závěsu.

„Doufám, že ti už došlo, že nás všechny pomorduje, Dille Harrisi,” řekl Jem, když jsme k němu došli. „Ale až ti vydloube oči, tak mi nic nevyčítej. Ty sis začal, to si pamatuj.”

„Máš pořád ještě strach,” mlel Dill vytrvale svou.

Jem požádal Dilla, aby si jednou provždy vštípil do paměti, že nemá strach vůbec z ničeho: „Já jenom nemůžu přijít na to, jak ho vylákat ven, aby nás přitom nedostal.” A konečně kromě toho má prý sestřičku, na kterou musí myslet.

Jak tohle řekl, věděla jsem, že se bojí. Zrovna tak myslel na sestřičku, když jsem ho jednou ponoukala, aby skočil se střechy: „Kdybych se zabil, co bude s tebou?” staral se tehdy. Potom skočil, dopadl bez nehody a pocit odpovědnosti ho opustil až do chvíle, kdy se měl vypořádat s Radleyho domem.

„Chceš se z toho vykroutit?” zeptal se Dill. „Jestli jo, tak…”

„Dille, taková věc se musí promyslet,” bránil se Jem. „Nech mě to chvilku rozvážit… to je, jako když nutíš želvu, aby vylezla…”

„Jak se to dělá?” zajímal se Dill.

„Zapálí se pod ní sirka.”

Řekla jsem Jemovi, že jestli chce podpálit Radleyho stavení, povím to na něho Atikovi.

Dill prohlásil, že pálit sirky pod želvou je ohavnost.

„Jakápak ohavnost, dá si pak prostě říct — to není, jako kdybys s ní praštil do ohně,” zavrčel Jem.

„Jak můžeš vědět, jestli ji to nebolí?”

„Taková želva nic necítí, ty hloupej,” řekl Jem.

„Copak jsi želva, že to víš?”

„Matičko skákavá, Dille! Nech mě to rozvážit… snad se ubráníme kamenama…”

Jem stál v zadumání tak dlouho, až Dill trošičku slevil: „Neřeknu, že ses z toho vykrucoval, a vyměním s tebou Šedýho ducha, když tam jenom zajdeš a sáhneš na barák.”

Jem se rozzářil. „Stačí, když sáhnu na barák?” Dill přikývl.

„Tak beton to stačí? Abys potom nevykládal něco jinýho, jen co budu nazpátek.”

„Zaručeně to stačí,” ujistil ho Dill. „On se asi na tebe vyřítí, až tě zahlídne na dvoře, my pak na něj s Čiperou skočíme a nepustíme ho, dokavad mu neřekneme, že mu nic neuděláme.”

Odlepili jsme se od rohu, přešli postranní ulici, která vedla vpředu kolem Radleyho domu, a zastavili jsme se před brankou.

„No tak jdi,” pobídl Jema Dill, „jsme s Čiperou kousek za tebou.”

„Vždyť už jdu,” ohradil se Jem, „nehoň mě pořád.”

Šel na roh parcely a zase nazpátek; obhlížel jednoduchý terén, jako by uvažoval, jak nejlépe provést vpád, a přitom vraštil čelo a škrábal se na hlavě.

Pak jsem se na něj pohrdavě ušklíbla.

Jem rozrazil vrátka a doběhl ze strany k domu, plácl do něho dlaní a hned se hnal kolem nás nazpátek, ani nevyčkal, aby se přesvědčil, jestli se mu jeho přepadení povedlo. Já s Dillem jsme uháněli v patách za ním. Když jsme se uříceni a bez dechu octli v bezpečí naší verandy, ohlédli jsme se.

Starý dům stál jako dřív, sešlý a zchátralý, ale jak jsme hleděli ulicí k němu, zazdálo se nám, že se jedna vnitřní žaluzie pohnula. Mžik. Pranepatrný, téměř neznatelný pohyb, a dům zase znehybněl.

2

Dill nám odjel počátkem září a vrátil se do Meridianu. Doprovodili jsme ho k pětihodinovému autobusu a já byla bez něho jako tělo bez duše, až jsem si uvědomila, že vlastně za týden začnu chodit do školy. V životě jsem se na nic tolik netěšila. V zimě jsem trávila celé hodiny v naší boudě na stromě, dívala jsem se odtamtud na školní dvůr, dvakrát zvětšujícím dalekohledem, který jsem dostala od Jema,

jsem ze svého úkrytu pozorovala hemžící se děti, učila se jejich hrám, sledovala jsem Jemovo červené sáčko v poskakujících hloučcích, když si děti hrály na slepou bábu, potají jsem sdílela jejich nezdary a drobná vítězství. Tolik jsem toužila být mezi nimi.

Jem se uvolil, že mě první den do školy povede on; obvykle to sice bývá rodičovská záležitost, ale Atikus prohlásil, že Jema bude těšit, když mi bude moci ukázat, kde mám třídu. Myslím, že to bylo spojeno s nějakou peněžní transakcí, protože jak jsme klusali za roh kolem Radleyových, zaslechla jsem něco nepovědomě cinkat v Jemových kapsách. Když jsme doběhli na kraj školního dvora a zpomalili do kroku, Jem mi důtklivě vyložil, že ho nemám během vyučování s ničím otravovat ani za ním chodit, abychom si zahráli kapitolu z Tarzana a mravenčích lidí, že ho nemám přivádět do rozpaků zmínkami o jeho soukromém životě ani se mu o přestávkách a v poledne věšet na paty. Mám se držet první třídy a on se bude držet páté. Mám ho zkrátka nechat na pokoji.

„To znamená, že si už nemůžeme spolu hrát?” zeptala jsem se.

„Doma si budeme hrát jako vždycky,” řekl, „ale škola je něco jinýho — však to poznáš.”

Opravdu. Než uplynulo první dopoledne, naše učitelka slečna Karolína Fisherová mě vyvlekla z lavice, postavila před třídu, klepla mě pravítkem přes dlaň a pak mě nechala stát v koutě až do oběda.

Slečně Karolíně nebylo víc než jedenadvacet. Měla zářivě kaštanové vlasy, růžové tváře a karmínově nalakované nehty. Nosila také lodičky s vysokým podpatkem a červenobílé proužkované šaty. Vypadala a voněla jako větrový bonbón. Bydlela přes ulici dům pod námi v podnájmu u slečny Maudie Atkinsonové v předním pokoji nahoře, a když nás slečna Maudie slečně Karolíně představila, Jem chodil několik dní jako zmámený.

Slečna Karolína napsala na tabuli hůlkovým písmem své jméno a řekla: „Stojí tu napsáno, že se jmenuji Karolína Fisherová. Pocházím ze Severní Alabamy, z winstonského okresu.” Třída zabručela v obavě, jestli se neukáže, že i paníučitelka chová ve své povaze díl podivínství, jímž se tento kraj vyznačoval. (Když se Alabama 11. ledna 1861 odtrhla od Unie, winstonský okres se odtrhl od Alabamy, jak vědělo v maycombském okrese každé děcko.) V Severní Alabamě převládali kořalečníci, majitelé tajných velkopalíren, ocelářské společnosti, republikáni, profesoři a další osoby pochybného původu.

Slečna Karolína zahájila první den předčítáním pohádky o kočičkách. Kočičky vedly spolu dlouhé rozhovory, nosily roztomilé šatičky a bydlely v teplounkém domečku pod kuchyňskými kamny. Když paní Kočková telefonicky objednávala v cukrárně sladové myšky v čokoládě, třída se kroutila jako vědro žížal. Slečna Karolína si nebyla, zdálo se, vědoma, že otrhaní prvňáčci v hrubých bavlněných košilích a sukních z pytloviny, kteří skoro všichni okopávali bavlnu a krmili prasata od chvíle, kdy se začali batolit, jsou vůči obrazné literatuře imunní. Slečna Karolína příběh dočetla a vzdychla: „Ach, to bylo překrásné, viďte?”

Potom šla k tabuli a napsala ohromnými hůlkovými písmeny abecedu, obrátila se ke třídě a otázala se: „Umí to někdo přečíst?”

Uměli to všichni; většina prvňáčků loni propadla.

Vyvolala mě, asi proto, že věděla, jak se jmenuji; když jsem četla abecedu, objevila se jí mezi obočím drobná vráska, a když mě nechala nahlas přečíst skoro celý Můj první slabikář a burzovní zprávy Mobilského věstníku, shledala, že jsem gramotná, a pohlédla na mě s víc než mírnou nelibostí. Řekla mi, abych otci vyřídila, že už mě nemá učit, poněvadž by mi to při čtení vadilo.

„Učit?” vyhrkla jsem překvapeně. „Nic mě neučil, paní učitelko. Atikus nemá čas, aby mě učil,” dodala jsem, když se slečna Karolína usmívala a vrtěla hlavou. „Vždyť on bývá večer tak unavený, že jenom sedí v obývacím pokoji a čte si.”

„Když tě neučil tatínek, tak kdo tedy?” zeptala se slečna Karolína dobrotivě. „Někdo tě učil. Přece neumíš číst Mobilský věstník sama od narození.”

„Jem říká, že umím. četl jednu knihu, kde jsem se jmenovala Bullfinchová místo Finchová. Jem říkal, že se vlastně

jmenuju Jana Luisa Bullfinchová, že mě vyměnili, když jsem se narodila, a že ve skutečnosti jsem —”

Slečna Karolína si zřejmě myslela, že lžu. „Nedejme se unést obrazotvorností příliš daleko, miláčku,” řekla. „Tatínkovi pěkně povíš, aby tě už neučil. Číst se nejlépe začíná s čerstvou myslí. Řekni mu, že to teď převezmu já a pokusím se napravit, co se dá —”

„Prosím?”

„Tvůj otec neumí učit. Můžeš si sednout.”

Zamumlala jsem omluvu, odebrala jsem se zpátky do lavice a přemítala o svém zločinu. Nikdy jsem se vědomě neučila číst, ale nevím ani jak, vždycky jsem podloudně hltala noviny. Když jsem dlouhé hodiny vysedávala v kostele — nenaučila jsem se to tam? Nevzpomínala jsem si, že bych někdy neuměla číst ze zpěvníku. Teď, když jsem byla donucena o tom přemýšlet, bylo čtení něco, co jsem pochytila tak, jako jsem se naučila připnout si vzadu kalhotky k tričku bez otáčeni nebo ze spleti tkaniček vykouzlit dvě kličky. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy se řádky nad sunoucím se Atikovým prstem rozlišily ve slova, ale pokud jsem se pamatovala, hleděla jsem do nich večer co večer, poslouchala denní zprávy, návrhy zákonů, deníky Lorenze Dowa — všechno, co Atikus zrovna četl, když jsem si mu vždycky večer vylezla na klín. Dokud jsem nedostala strach, že o tohle všechno přijdu, čtení mě nijak zvlášť nebavilo. Jako člověka nebav dýchat.

Věděla jsem, že jsem slečnu Karolínu rozladila, a tak jsem dala celkem pokoj a hleděla z okna až do přestávky, kdy mě Jem na dvoře vytrhl z chumlu prvňáčků. Zeptal se mě, jak mi to jde. Všechno jsem mu vylíčila.

„Kdybych tu nemusela zůstat, hned bych utekla. Jeme, ta protivná učitelka tvrdí, že mě Atikus učí číst a že toho má nechat —”

„Neber si to tak, Čipero,” utěšoval mě Jem. „Naše učitelka říkala, že slečna Karolína zavádí novej způsob vyučování. Naučila se to na universitě. Brzo se to zavede ve všech třídách. Podle toho způsobu se nemusíš učit tolik z knih — třeba jako

když se chceš naučit o krávě, tak si ji zajdeš podojit, rozumíš?” „Když mě ale, Jeme, krávy nezajímají, já —” „Ale určitě jo. O kravách musíš všechno znát, ty v životě

maycombského okresu moc znamenají.”

Spokojila jsem se tím, že jsem se Jema zeptala, jestli mu

nepřeskočilo.

„Já ti chci jenom vysvětlit, v čem je ten novej způsob, podle kterýho se teď v první třídě vyučuje, ty janku. To je Deweyho desetinná soustava.”

Protože o správnosti Jemových tvrzení jsem neměla nikdy pochybnosti, neviděla jsem důvod, proč bych teď měla o nich začít pochybovat. Deweyho desetinná soustava spočívala zčásti v tom, že slečna Karolína nám mávala před očima kartičkami, na nichž bylo hůlkovým písmem napsáno „má”, „máma”, „táta” a „ty”. Žádná připomínka se zřejmě od nás neočekávala a třída přijímala tato impresionistická zjevení v tichosti. Nudila jsem se, a tak jsem začala psát dopis Dillovi. Slečna Karolína mě při tom přistihla a řekla mi, abych otci vyřídila, že mě nemá učit. „Kromě toho,” pravila, „v první třídě nepíšeme psacím, ale hůlkovým písmem. Psací písmo se budeš učit teprve ve třetí třídě.”

Tohle měla na svědomí Kalpurnie. Asi mi tak zabraňovala, abych ji za deštivých dnů nepřipravila o rozum. Dávala mi úlohy ze psaní: nahoru na tabulku mi pevnou rukou načmárala abecedu a pod ni potom opsala kapitolu z bible. Když jsem její krasopis uspokojivě napodobila, odměnila mě chlebem s máslem a cukrem. Kalpurnie neznala v učení sentimentalitu : málokdy jsem se jí zalíbila a málokdy mě odměnila.

„Všichni, kdo půjdou na oběd domů, zvednou ruku,” řekla slečna Karolína a vyrušila mě z úvah o dalším důvodu mít dopal na Kalpurnii.

Městské děti se přihlásily a paní učitelka si nás prohlédla.

„Kdo má oběd s sebou, položí si ho na lavici.”

Jako mávnutím proutku se vynořily baňky s melasou a na stropě se roztančily kovové pablesky. Slečna Karolína prochá-zela uličkami, nakukovala a šťourala do nádob s obědy; když byla s jejich obsahem spokojena, pokyvovala hlavou, nad jinými se trošku zakabonila. U lavice Waltra Cunninghama se zastavila: „Kde ty máš jídlo?” zeptala se.

Každý žáček první třídy poznal Waltrovi na obličeji, že má měchovce. Protože nenosil boty, věděli jsme taky, jak k nim přišel.To neřádstvo se člověka chytne, když chodí bos v blátě na dvoře a tam, kde se rochňají prasata. Kdyby měl Walter boty, byl by si je obul první den do školy a pak by je býval odložil až do půli zimy. Měl však čistou košili a úhledně pospravované kalhoty.

„Zapomněl sis dneska oběd?” zeptala se ho slečna Karolína.

Walter se díval přímo před sebe. Viděla jsem, jak mu na hubené čelisti poskočil sval.

„Zapomněl sis ho ráno doma?” ptala se slečna Karolína. Waltrovi znovu zaškubala čelist.

„Ano, pančelko,” zamumlal konečně.

Slečna Karolína šla ke stolku a otevřela peněženku. „Tady máš pětadvacet centů,” řekla Waltrovi. „Jdi se dneska najíst do města. Zítra mi to vrátíš.”

Walter zavrtěl hlavou: „To né, prosím, děkuju,” protáhl tiše.

V hlase slečny Karolíny zazněla netrpělivost: „Tu máš, Waltře, pojď si pro peníze.” Walter zase zavrtěl hlavou.

Když Walter zavrtěl hlavou potřetí, někdo zašeptal: „Hele, řekni jí to, Čipero.”

Rozhlédla jsem se a viděla, že na mě hledí skoro všichni z města i přespolní delegace dojíždějící autobusem. Dvakrát jsme už se slečnou Karolínou spolu rokovaly a děti na mě hleděly v bezelstném přesvědčení, že důvěrná známost plodí porozumění.

Ze soucitu k Waltrovi jsem vstala: „Prosím — paní učitelko?”

„Co je, Jano Luiso?”

„Paní učitelko, on je Cunningham.”

Posadila jsem se.

„Cože, Jano Luiso?”

Myslela jsem, že jsem věc náležitě objasnila. Nám ostatním to dostatečně jasné bylo: Walter Cunningham tu sedí a lže, jako když tiskne. Nezapomněl si oběd, žádný nemá. Nemá ho dnes, nebude ho mít zítra ani pozítří. Pravděpodobně nikdy v životě neviděl tři pětadvaceticenty pohromadě.

Zkusila jsem to ještě jednou: „Walter je od Cunninghamů, paní učitelko.”

„Prosím, Jano Luiso?”

„To nic, paní učitelko, časem poznáte všechny zdejší lidi. Cunninghamové nevzali nikdy nic, co by nemohli zaplatit — ani balíčky z charity, ani žebračenky. Jakživi od nikoho nic nevzali, protloukají se s tím, co mají. Moc toho nemají, ale protlučou se s tím.”

Své mimořádné znalostí kmene Cunninghamů — totiž jedné jeho odnože — jsem nabyla z toho, co se událo loni v zimě. Waltrův otec byl Atikovým klientem. Po duchamorné rozpravě o svěřenském nástupnictví, kterou spolu jednou večer vedli u nás v obývacím pokoji, řekl pan Cunningham před odchodem: „Pane Finch, já nevím, kdy vám budu vůbec moct zaplatit.”

„S tím si naprosto nelamte hlavu, Waltře,” řekl Atikus.

Když jsem se zeptala Jema, co je to svěřenství, a on mi řekl, že to jsou potíže dědiců, kterým jejich příbuzní něco svěřili, ale přitom jim nevěřili, zeptala jsem se Atika, jestli nám pan Cunningham někdy zaplatí.

„Penězi ne,” řekl Atikus, „ale do roka budu mít zaplaceno. Jen počkej.”

Čekali jsme. Jednou ráno jsme s Jemem našli vzadu na dvoře fůru naštípaného dříví. Později se na zadních schůdcích objevil pytel ořechů. Na vánoce jsme dostali bedničku sarsaparily a cesmíny. Když jsme pak na jaře našli pytel mladého tuřínového chrástu, řekl Atikus, že mu pan Cunningham zaplatil víc, než byl dlužen.

„Proč ti takhle platí?” zeptala jsem se.

„Protože to je jediný způsob, jak mi může zaplatit. Peníze nemá.”

„Jsme my chudí, Atiku?”

Atikus přikývl. „To jsme.”

Jem svraštil nos. „Jsme tak chudí jako Cunninghamové?”

„Ne tak docela. Cunninghamové jsou venkované, farmáři, a ty krize postihla nejhůř.”

Atikus nám řekl, že lidé svobodných povolání jsou chudí, protože jsou chudí farmáři. Maycombský okres leží v zemědělském kraji, a proto lékaři, zubaři i advokáti pracně shánějí své pěticenty a deseticenty. Ale není to jen svěřenství, co pana Cunninghama souží. Akry, které nejsou svěřenstvím omezeny, jsou do posledního zatíženy hypotékou, a ta trocha hotových peněz, které vydělá, padne na úroky. Kdyby si dával pozor na jazyk, mohl by dostat zaměstnám na nouzových pracích, ale jeho půda by přišla vniveč, kdyby ji zanedbal, a tak pan Cunningham raději hladoví, aby si udržel půdu a mohl ve volbách hlasovat, jak se mu zlíbí. Pan Cunningham, řekl Atikus, pochází z houževnatého plemene.

Protože Cunninghamové neměli na zaplacení advokátovi, zaplatili nám jednoduše tím, co měli. „Vy jste nevěděli,” divil se Atikus, „že doktor Reynolds to praktikuje zrovna tak? Některým lidem počítá za přivedení dítěte na svět vědro brambor. Slečno Čipero, věnujete-li mi pozornost, povím vám, co je to dědické svěřenství. Jemovy definice sedí někdy skoro přesně.”

Kdybych byla uměla tohle všechno slečně Karolíně vyložit, byla bych ušetřila sebe nepříjemností a slečnu Karolínu pozdějšího pokoření, jenomže já neměla takové vyjadřovací schopnosti jako Atikus, a tak jsem řekla: „Vy ho zahanbujete, paní učitelko. Walter nemá doma pětadvacet centů, aby vám je mohl donést, a dříví na topení vy nepotřebujete.”

Slečna Karolína zůstala stát jako opařená; potom mě popadla za límec a odvlekla mě zpátky k svému stolku. „Jano Luiso, už toho mám dneska od tebe právě dost,” řekla. „Začínáš, milánku, v každém ohledu špatně. Nastav ruku.”

Myslela jsem si, že mi chce na ni plivnout, poněvadž jedině z toho důvodu nastavovali lidi v Maycombu ruku: tímto starobylým způsobem se totiž zpečeťovaly ústní smlouvy. Nechápala jsem, jaký jsme spolu uzavřely obchod, a obrátila jsem se tázavě ke třídě, ale všichni na mě hleděli v rozpacích.Slečna Karolína vzala pravítko, rychle mě párkrát lehce klepla a pak mi řekla, ať si stoupnu do rohu. Třída propukla v burácivý řehot, když konečně všem došlo, že mi slečna Karolína nařezala.

Když jim slečna Karolína pohrozila, že je postihne stejný osud, vybuchli nanovo a vystřízlivěli, teprve když na ně padl stín paní učitelky Bountové. Slečna Bountová, maycombská domorodka, která nebyla dosud zasvěcena do tajů Deweyho soustavy, se objevila ve dveřích s rukama v bocích a oznámila: „Jestli se z téhle třídy ozve ještě hlásek, tak vás tady všechny srovnám. Slečno Karolíno, šestá třída se kvůli tomu randálu nemůže soustředit na pyramidy!”

Nestála jsem na hanbě dlouho; vysvobodilo mě zazvonění. Slečna Karolína se dívala, jak se žáci jeden po druhém trousí na oběd. Protože jsem vycházela poslední, zahlédla jsem, jak klesla na židli a zabořila hlavu do rukou. Kdyby se byla ke mně zachovala přátelštěji, byla bych ji politovala. Byla to taková hezoučká osůbka.

3

Trochu mě odškodnilo, když jsem na dvoře před školou chytila Waltra Cunninghama, ale sotva jsem mu začala rýt nosem v prachu, přišel Jem a poručil mi, abych toho nechala. „Jsi větší než on,” řekl.

„Je skoro tak starej jako ty,” protestovala jsem. „Kvůli němu jsem začala tak špatně.”

„Pusť ho, Čipero. Co se stalo?”

„Neměl s sebou nic k obědu,” řekla jsem a vysvětlila, jak jsem se zapletla do Waltrovy stravovací záležitosti.

Walter se zvedl, zůstal tiše stát a poslouchal, o čem mluvíme. Pěsti měl polozaťaté, jako by čekal, že ho napadneme oba dva. Zadupala jsem na něho, abych ho odehnala, ale Jem mě pohybem ruky zarazil. Prohlížel si Waltra a tvářil se přemítavě. „Pan Walter Cunningham ze Starýho Sarumu je tvůj tatínek?” zeptal se a Walter přikývl.

Walter vypadal, jako by vyrostl na rybí stravě; oči, stejně

modré jako oči Dilla Harrise, měl uslzené a víčka zarudlá. V obličeji byl jako bez krve, až na špičku nosu, která byla vlhce růžová. Jezdil si prsty po šlích modráků a nervózně si pohrával s kovovými přezkami.

Jem se na něho znenadání zazubil. „Pojď s námi na oběd, Waltře,” řekl. „Uděláš nám tím radost.”

Waltrův obličej se rozzářil, potom potemněl.

Jem řekl: „Náš tatínek se dobře zná s tvým tatínkem. Tadyhle Čipera je trdlo — ona už se s tebou prát nebude.”

„Já bych to tak jistě netvrdila,” ohradila jsem se. Samozřejmost, s jakou se Jem za mě zavazoval, mě podráždila, ale utíkaly nám drahocenné minuty polední přestávky. „No jo, Waltře, já tě už nebudu bít. Máš rád fazole? Naše Kalpurnie moc dobře vaří.”

Walter se nehýbal a kousal se do rtu. Už jsme se s Jemem vzdali a došli jsme skoro až k Radleyovým, když na nás Walter zavolal: „Hej, počkejte, já jdu!”

Když nás dohonil, Jem se s ním začal mile bavit. „Tady bydlí strašidlo,” řekl srdečně a ukázal na dům Radleyových. „Užs o něm slyšel, Waltře?”

„No aby ne,” řekl Walter. „Dyť. jsem z toho měl málem smrt první rok, co jsem začal chodit do školy a sněd ty pekany — lidi povídají, že ty vořechy byly vod něho votrávený a že je hodil přes plot do školy.”

Když jsme teď šli s Waltrem vedle Jema, zdálo se, že se Bubu Radleyho ani za mák nebojí. Dokonce se začal holedbat: „Jednou jsem došel úplně až k domu,” vykládal Waltrovi.

„Kdo už jednou došel až k domu, neměl by ještě pořád hnát jako divej pokaždý, když jde kolem,” prohodila jsem k oblakům nad hlavou.

„A kdo žene jako divej, slečno rejpalko?”

„Ty, když s tebou nikdo nejde.”

Než jsme došli ke schodům před naším domem, Walter už zapomněl, že je Cunningham. Jem zaběhl do kuchyně a poprosil Kalpurnii, aby dala na stůl o jeden talíř víc, že vedeme hosta. Atikus Waltra pozdravil a zapředl s ním rozhovor o úrodě, kterému jsme já ani Jem nerozuměli.

„Já, pane Finch, nemůžu furt první třídu vychodit, poněvač

musím pokaždý na jaře vostat doma a pomáhat tátovi vokopávat, ale teď nám už dorost další, kerej může na pole.”

„Zaplatili jste za něj vědro brambor?” zeptala jsem se, ale Atikus na mě kývl, abych mlčela.

Walter si nakládal na talíř a přitom k mému a Jemovu údivu hovořil s Atikem jako muž s mužem. Atikus rozvinul úvahu o problémech zemědělství, ale Walter ho přerušil a zeptal se, jestli máme doma melasu. Atikus zavolal Kalpurnii a ta se vrátila se džbánem sirupu. Stála a čekala, až si Walter poslouží. Walter si štědře poléval zeleninu a maso sirupem. Snad by si jej byl nalil i do sklenice s mlékem, kdybych se ho nebyla zeptala, co to, krutibrko, dělá.

Stříbrný talířek zachřestil, jak na něj Walter postavil džbán. Rychle schoval ruce do klína a pak svěsil hlavu.

Atikus na mě znovu kývl. „Ale když on si celej oběd zaplácal sirupem,” namítala jsem. „Nalil si to na všechno —”

Nato mě Kalpurnie požádala, abych ji doprovodila do kuchyně.

Zuřila, a když se Kalpurnie rozzuřila, začala být se spisovným jazykem na štíru. Když byla klidná, vládla jím stejně dobře jako ostatní Maycombští. Atikus říkal, že Kalpurnie je vzdělanější než většina černochů.

Když na mě upřela svůj šilhavý pohled, drobné vrásky kolem očí se jí prohloubily. „Jsou lidi, který nejedí jako my,” šeptala rozlíceně, „ale ty jim to nebudeš u stolu předhazovat. Jednou sis toho chlapce přivedla domů jako hosta, a když dostane chuť třeba na ubrus, tak ho necháš, rozumíš?”

„Jakejpak host, takovej Cunningham —”

„Mlčíš! Ať je kdo chce, jak sem někdo jednou vkročí, je to tvůj host, a nežádej si mě, jestli tě ještě nachytám, že někoho kritizuješ, jako bys byla bůhvíjaká honóra! Jste snad lepší lidi než Cunninghamovic, ale to neznamená, že se budeš nad nima takhle vytahovat — když se neumíš chovat, abys mohla jíst u stolu, můžeš si sednout tady a jíst v kuchyni!”

Kalpurnie mě strčila létacími dveřmi do jídelny a jednu mi lupla. Sebrala jsem si talíř a dojedla jsem oběd v kuchyni, stejně jsem ale byla ráda, že jsem byla ušetřena potupy přijít jim znovu na oči.

Řekla jsem Kalpurnii, že ještě uvidí, jak ji vytrestám: až se jednou nebude dívat, půjdu a utopím se v Barkerově tůni, a pak bude litovat. Kromě toho, dodala jsem, už mi to dnes jednou zavařila: naučila mě psát a je to všechno její vina. „Máš moc řečí,” odbyla mě.

Zpátky do školy šel Jem s Waltrem napřed: opozdit se, abych si mohla Atikovi vylít srdce, jakých příkoří se mi dostalo od Kalpurnie, to věru stálo i za osamělý trysk kolem Radleyových. „Beztak má Jema radši než mě,” zakončila jsem svůj výlev a navrhla Atikovi, aby dal Kalpurnii co nejdřív vyhazov.

„To tě nikdy nenapadlo, že ji Jem zpolovice tolik nedopaluje jako ty?” Atikův hlas zněl tvrdě. „Nemám v úmyslu ji vyhodit teď ani jindy. Bez Kal bychom nemohli existovat jediný den, na tos ještě nepřišla? Jen si vzpomeň, co všechno Kal pro tebe dělá, a poslouchej ji, rozumíš?”

Vrátila jsem se do školy a živila jsem v sobě zášť proti Kalpurnii až do okamžiku, kdy mě z uraženého vzdoru náhle vytrhlo zaječení. Vzhlédla jsem a spatřila slečnu Karolínu, stojící uprostřed třídy s výrazem hrůzy a děsu. Zřejmě se vzpamatovala natolik, že se jala pokračovat ve výkonu svého povolání.

„Je to živé!” zaječela.

Pánské osazenstvo třídy jí běželo na pomoc jako jeden muž. Propána, pomyslela jsem si, bojí se myši. Malý Chuck Little, který měl úžasné pochopení pro všechny živé tvory, se zeptal: „Kam běžela, paní učitelko? Kam utekla, řekněte, rychle! D. C. —” obrátil se k hochovi za sebou — „D. C, zavři dveře a chytneme ji. Honem, paní učitelko, kam běžela?”

Slečna Karolína neukázala chvějícím se prstem ani na podlahu, ani na lavici, ale na nějakého hromotluka, kterého jsem neznala. Malý Chuck protáhl obličej a konejšivě řekl: „Vy myslíte tady toho? Ano, pančelko, ten je živej. Čímpak vás tak vyděsil?”

Slečna Karolína pravila zoufale: „Šla jsem kolem něho a ono mu to vylezlo z vlasů… z ničeho nic mu to vylezlo z vlasů —”

Malý Chuck se široce zazubil: „Z breberky nemusíte mítžádnej strach, paní učitelko. To jste ještě žádnou neviděla? Ničeho se nebojte, jděte si ke stolku a něco nás zase učte.”

Malý Chuck byl dalším členem osazenstva, který nikdy nevěděl, jestli bude mít příští den co do úst, ale byl to rozený džentlmen. Vsunul ruku pod slečnin loket a odvedl ji před lavice. „Neberte si to tak, paní učitelko,” řekl. „Breberky se nemusíte bát. Donesu vám napít studené vody.”

Breberčin pan domácí neprojevoval sebemenší zájem o pozdvižení, které způsobil. Poškrábal se ve vlasech nad čelem, vyhledal nájemníka a rozlouskl ho mezi palcem a ukazováčkem.

Slečna Karolína sledovala průběh operace s úděsným zaujetím. Malý Chuck jí donesl vodu v papírovém pohárku a slečna ji s povděkem vypila. Konečně byla opět mocna slova. „Jak se jmenuješ, synku?” otázala se tiše.

Chlapec zamrkal. „Kdo, já?” Slečna Karolína přikývla.

„Burris Ewell.”

Slečna Karolína nahlédla do třídní knihy. „Mám tady jednoho Ewella, ale nemám u něho křestní jméno… mohl bys mi je hláskovat?”

„Kdybysem věděl jak. Doma mi říkají Burris.”

„Podívej, Burrisi,” řekla slečna Karolína, „myslím, že pro dnešek odpoledne ti dáme volno. Půjdeš domů a umyješ si hlavu.”

Vytáhla ze stolku tlustou knihu, zalistovala v ní a chvilku četla. „Dobrý domácí prostředek proti — Burrisi, půjdeš domů a umyješ si vlasy louhovým mýdlem. Až je budeš mít umyté, natřeš si hlavu petrolejem.”

„Na co?”

„Aby ses zbavil těch — no, breberek. Rozumíš, Burrisi, ostatní děti by je mohly od tebe dostat, a to bys přece nechtěl, že ne?”

Hoch vstal. V životě jsem neviděla někoho tak špinavého. Krk měl tmavě šedý, hřbety rukou rezavé a za nehty hluboko zažranou černou špínu. Na obličeji měl čisté místo jako pěst, z něhož hleděl na slečnu Karolínu. Nikdo si ho předtím nevšiml, snad proto, že většinu dopoledne jsem bavila třídu já se slečnou Karolínou.

„A ještě se, Burrisi, prosím tě, vykoupej, než sem zase zítra přijdeš,” řekla slečna Karolína.

Chlapec se hrubě zasmál. „Já nejdu domů kvůli vám, pančelko. Stejně jsem chtěl zrovna vypadnout — pro letošek to mám odbytý.”

Slečna Karolína se zatvářila nechápavě. „Jak to myslíš?”

Hoch neodpověděl. Opovržlivě odfrkl.

Odpověděl jí jeden ze starších členů žactva: „On je Ewell, paní učitelko,” a já byla zvědavá, setká-li se toto vysvětlení se stejným nezdarem jako můj pokus. Ale zdálo se, že slečna Karolína je ochotna ho vyslechnout. „Je jich plná škola. Každej rok přídou do školy akorát první den a pak jdou domů. Školní pracovnice je sem dostane, páč jim pohrozí šerifem, ale už se ani nepokouší je tady udržet. Myslí si, že se předpis dodrží, když je zapíše a první den je sem zažene. Vy je pak máte zapisovat jako nepřítomný až do konce roku…”

„Ale co tomu říkají jejich rodiče?” zeptala se slečna Karolína s opravdovou účastí.

„Mámu už nemají,” zněla odpověď, „a jejich táta je pruďas.”

Burris Ewell byl přednesenou zprávou polichocen. „Chodím už třetí rok na první den do první třídy,” pravil sdílně. „Počítám, že když budu tenhle rok šikovnej, pustěj mě do druhý…”

Slečna Karolína pravila: „Burrisi, sedni si zase, prosím tě,” a v tu chvíli, jak to vyřkla, jsem věděla, že se dopustila vážného omylu. Chlapcova blahosklonnost se bleskem změnila ve vztek.

„Tak to zkuste mě posadit, pančelko.”

Malý Chuck vyskočil. „Pusťte ho, ať si jde, paní učitelko,” řekl. „Je to darebák, moc zlej darebák. Ještě si tu může něco začít a jsou tu malý děti.”

Malý Chuck byl sice droboulinký človíček, ale když se Burris k němu otočil, jeho pravička zajela do kapsy. „Dej si pozor, Burrisi,” řekl. „Ani se neohlídneš a bude po tobě. Seber se a jdi domů.”

Zdálo se, že se Burris zalekl kloučka, který mu sahal do

pasu, a slečna Karolína využila jeho nerozhodnosti: „Běž domů, Burrisi. Jinak zavolám ředitele,” řekla. „Stejně to budu muset hlásit.”

Chlapec odfrkl a klackovitě se loudal ke dveřím.

Když byl v bezpečné vzdáleností, otočil se a zařval: „To hlášení si můžete klidně strčit za klobouk! Mě žádná usoplená učitelka nerozhází! Se mnou nehnete, slečinko, kvůli vám nejdu. To si pamatujte, kvůli vám nejdu!”

Počkal si, aby se ujistil, že slečnu Karolínu rozplakal, a pak se vyšoural z budovy.

Nahrnuli jsme se kolem slečnina stolku a snažili se ji každý svým způsobem utěšit. Je to hrozný darebák… zákeřně a zbaběle… nejste tu od toho, abyste učila takový lidi… to nejsou maycombské způsoby, paní učitelko, opravdu ne… už se tím netrapte. Paní učitelko, nebudete nám něco číst? To o těch kočkách dneska ráno bylo moc hezký…

Slečna Karolína se usmála, vysmrkala se a řekla: „Děkuji vám, miláčkové,” poslala nás na místa, otevřela knihu a uvrhla první třídu ve zmatek dlouhatánským příběhem o ropuše, která bydlela v předsíni.

Když jsem toho dne počtvrté míjela Radleyovy — z toho dvakrát tryskem — vyrovnala se už má trudnomyslnost ponurostí toho domu. Bude-li zbytek školního roku probíhat v tak dramatickém ovzduší jako první den, mohlo by to být i trochu zábavné, ale vyhlídka, že bych se měla na devět měsíců vzdát čtení a psaní, ve mně vyvolávala myšlenku na útěk.

K večeru byly moje cestovní plány téměř hotovy; když jsme s Jemem běželi po chodníku o závod vstříc Atikovi, který se vracel z práce, Jem mě snadno předhonil. Bylo naším zvykem rozběhnout se k němu v okamžiku, kdy jsme ho uviděli v dálce zahnout za roh poštovního úřadu. Zdálo se, že Atikus už zapomněl na to, že jsem v poledne upadla v nemilost; vyptával se mě na školu. Odpovídala jsem jednoslabičně a Atikus na mě nenaléhal.

Kalpurnie možná vytušila, že jsem měla smolný den: nechala mě, abych se dívala, jak chystá večeři. „Zavři oči a otevři pusu, mám pro tebe překvapení,” řekla.

Nedělávala chrupinky často, říkala, že nemá času nazbyt,

ale dnes, když jsme byli oba ve škole, neměla tak napilno. Věděla, jak mám kukuřičné chrupinky se škvarky ráda.

„Scházelas mi tu dneska,” řekla. „Okolo dvou hodin tu bylo tak smutno, že jsem si musela pustit rádio.”

„Proč? Vždyť nejsme s Jemem nikdy doma, jenom když

prší.

„Já vím,” řekla, „ale vždycky se můžu někoho z vás dovolat. Kolikpak času asi denně promarním tím, jak vás pořád musím shánět. No,” řekla a zvedla se s židle, „nejmíň tolik, že za tu dobu stačím upíct pekáč chrupinek. Tak teď utíkej a já dám večeři na stůl.”

Kalpurnie se sklonila a políbila mě. Vyběhla jsem z kuchyně a divila jsem se, co se to s ní děje. Chce si mě udobřit, to bude ono. Byla na mě vždycky hrozně zlá a teď konečně vidí, že s tím svým peskováním přestřelila, lituje toho a je příliš zatvrzelá, aby to přiznala. Byla jsem zmožená nepravostmi toho dne.

Po večeři se Atikus usadil do křesla s novinami a zavolal: „Čipero, budeme si číst?” Nebesa na mě uvalila víc, než jsem mohla unést. Vyšla jsem na přední verandu. Atikus vyšel za mnou.

„Copak se stalo, Čipero?”

Řekla jsem Atikovi, že mi není zrovna moc dobře a že už asi do školy nepůjdu, jestli mu to nevadí.

Atikus se posadil do houpačky a přehodil si nohu přes nohu. Prsty mu zabloudily do kapsičky na hodinky; říkal, že jedině tak může přemýšlet. Vyčkával v přívětivém mlčení a já jsem hleděla upevnit své postavení: „Tys nechodil v životě do školy a nechybí ti to, tak co bych já nemohla zůstat doma. Můžeš mě učit, jako tebe a strýčka Jacka učil dědeček.”

„To nemohu,” řekl Atikus. „Musím vydělávat na živobytí. Kromě toho by mě zavřeli, kdybych tě nechal doma — dneska dostaneš na noc magnézium a zítra pěkně do školy.”

„Mně je vlastně docela dobře, víš.”

„To jsem si hned myslel. Tak co se děje?”

Pomaloučku jsem mu vyklopila, jaké trampoty mě za ten den postihly. „— a řekla mi, že mě učíš úplně špatně, tak už nikdy číst nemůžeme, už nikdy. Prosím tě, už mě tam neposílej, tatínku, prosím tě.”Atikus vstal a přešel na konec verandy. Když si zevrubně prohlédl wistárie, vykročil zpátky ke mně.

„Předně si pamatuj, Čipero,” řekl, „že s nejrůznějšími lidmi mnohem lépe vyjdeš, když si osvojíš jednoduchý trik. Jakživa nikoho opravdu nepochopíš, dokud neuvážíš věc z jeho hlediska —”

„Prosím?”

„— dokud si nevlezeš do jeho kůže a nechodíš v ní.”

Atikus řekl, že jsem se dnes naučila mnoho věcí a slečna Karolína že se také v ledačems poučila. Poznala třeba, že nemá nic dávat Cunninghamovi, ale kdybychom se s Waltrem vžili do jejího postavení, viděli bychom, že z její strany to byl omyl z neznalosti. Nemůžeme po ní chtít, aby se během jediného dne obeznámila se všemi maycombskými zvyklostmi, a nemůžeme jí vytýkat, když si nevěděla jiné rady.

„To mě podrž,” řekla jsem. „Já jsem si taky nevěděla jiný rady než jí číst, a ona mi to vytkla — poslyš, Atiku, vždyť já ani nemusím do školy chodit!” Zalykala jsem se nápadem, který mi náhle probleskl hlavou. „Pamatuješ na Burrise Ewella? Chodí do školy jen první den. Školní pracovnice si myslí, že se předpis dodrží, když ho zapíše —”

„To nejde, Čipero,” řekl Atikus. „Někdy ve zvláštních případech je lépe zákon malinko obejít. V tvém případě zůstává zákon neoblomný. Takže ti nezbývá než do školy chodit.”

„Nechápu, proč já musím, když on nemusí.”

„Tak poslouchej.”

Atikus řekl, že Ewellové jsou hanbou Maycombu již po tři generace. Kam až jeho paměť sahá, žádný z nich ani jednou nesáhl poctivě na práci. Řekl, že mě jednou o vánocích, až pojede vyhodit stromek, vezme s sebou a ukáže mi, kde a jak žijí. Jsou to lidé, ale žijí jako zvířata. „Mohou jít do školy, kdykoli se jim zachce, když ukáží sebemenší náznak touhy po vzdělání,” řekl Atikus. „Existují prostředky, jak je udržet ve škole násilím, ale nutit násilím lidi, jako jsou Ewellové, do nového prostředí je pošetilost —”

„Kdybych já nešla zítra do školy, nutil bys mě násilím.”

„Zůstaňme při tomhle,” řekl Atikus suše. „Ty, slečno Čipero Finchová, patříš k obyčejným lidem. Ty musíš zákony

respektovat.” Pravil, že Ewellovi jsou členy výlučné společnosti složené z Ewellů. Za určitých okolností jim ostatní občané uvážlivě poskytují určité výsady tím, že jednoduše zavřou oči nad některým jejich počínáním. Tak třeba nemusejí chodit do školy. Nebo další věc, pan Bob Ewell, Burrisův otec, smí lovit a chytat zvěř i v době hájení.

„To je hanebnost, Atiku,” rozhořčila jsem se. V maycombském okrese byl lov v době hájení podle zákona přestupkem a v očích prostých lidí hrdelním zločinem.

„Je to nezákonné, to je pravda,” přisvědčil otec, „a rozhodně je to hanebnost, ale když někdo všechny poukázky z charity propije, křičí mu doma děti hlady. Neznám tady v okolí vlastníka půdy, který by těm dětem nepřál všechnu zvěř, kterou jejich otec dokáže trefit.”

„To by pan Ewell neměl dělat —”

„Samozřejmě že ne, ale ten se nikdy nezmění. Chtěla by sis svůj odsudek vylévat na jeho dětech?”

„Ne, tatínku,” zamumlala jsem a vyrukovala s posledním argumentem: „Ale když budu chodit dál do školy, nebudeme už nikdy moct číst…”

„Tak tohle tě nejvíc trápí, vid?”

„Ano, tatínku.”

Když se na mě Atikus podíval, uviděla jsem na jeho tváři výraz, který ve mně vzbuzoval očekávání. „Víš, co je to kompromis?” otázal se.

„Obcházení zákona?”

„Nikoli, dohoda dosažená vzájemnými ústupky. Je to takhle,” řekl, „uznáš-li, že je nutno, abys chodila do školy, budeme si dál každý večer číst jako dosud. Platí?”

„Ano, tati!”

„Budeme úmluvu považovat za zpečetěnou bez obvyklých formalit,” řekl Atikus, když viděl, že se chystám plivnout.

Když jsem otevřela přední síťové dveře, řekl Atikus: „Mimochodem, Čipero, ve škole o naší dohodě raději nic neříkej.”

„Proč ne?”

„Obávám se, že naše činnost by se setkala s vážným nesouhlasem ze strany učených kapacit.”

Byli jsme s Jemem zvyklí, že se otec vyjadřuje jazykem

posledních vůlí, a vždycky jsme ho mohli přerušit a požádat o překlad, když řekl něco, co bylo nad naše chápání. „Cože?”

„Nikdy jsem do školy nechodil,” řekl, „ale mám takový pocit, že když slečně Karolíně prozradíš, že si každý večer čteme, mohla by si na mě zasednout, a já bych nerad, aby si na mě zasedla.”

Ten večer jsme se smíchy div nepotrhali, když nám Atikus s vážnou tváří předčítal sloupek o muži, který seděl na vlajkovém stožáru bez znatelného důvodu, což bylo ovšem pro Jema dostatečným důvodem strávit příští sobotu nahoře na stromě v naší boudě. Jem tam seděl od snídaně až do slunka západu a byl by tam vydržel i přes noc, kdyby mu nebyl Atikus zarazil další přísun. Přes den jsem v jednom kuse šplhala nahoru a dolů, dělala mu poslíčka, opatřovala mu literaturu, stravu a vodu a právě jsem mu nesla přikrývky na noc, když mi Atikus řekl, že přestanu-li se Jema všímat, sleze dolů. Atikus měl pravdu.

4

Ostatní dny, které jsem ve škole prožila, nebyly o nic utěšenější než den první. Vlastně znamenaly jen nekonečný Projekt, který se pomalu vyvinul v Jednotku, na což stát Alabama vyplýtval stohy kreslicích papírů a pastelek v dobře míněné, ale neplodné snaze naučit mě Skupinové dynamice. To, čemu Jem říkal Deweyho desetinná soustava, se koncem školního roku rozšířilo na celou školu, takže mi chyběla možnost srovnání s jinými vyučovacími metodami. Musela jsem se spokojit s tím, co jsem viděla kolem sebe: Atikus a můj strýček, kteří se učili doma, znali všechno — alespoň co nevěděl jeden, věděl druhý. Dále mi neušlo, že otec slouží již řadu let ve státním zákonodárném sboru, pokaždé zvolen bez opozice, a přitom není zatížen ústupkářstvím, které moji učitelé považují za nezbytné k rozvíjení vlastností Dobrého občana. Zdálo se, že Jem, vychovaný zpola na desetinném, zpola na rákoskovém z ákladě, si počíná stejně zdatně sám jako v kolektivu,

ale Jem se nehodil za příklad: žádný učební systém vymyšlený lidským mozkem mu nemohl zabránit dostat se ke knihám. Já sama jsem neznala nic kromě toho, co jsem pochytila z četby týdeníku Time a všeho, co mi doma padlo do ruky, ale jak jsem hlemýždím krokem stoupala po šlapacím mlýnu školské soustavy maycombského okresu, nevyhnutelně jsem nabývala dojmu, že jsem o něco ošizena. Oč, to jsem nevěděla, přesto jsem ale nevěřila, že by dvanáct let nepolevující otravy bylo přesně to, co pro mě stát zamýšlel.

Rok ubíhal. Škola mi končila o půl hodiny dříve než Jemovi, který tam musel zůstávat až do tří, a tak jsem vždycky proběhla kolem Radleyových, co mi nohy stačily, a nezastavila se, dokud jsem nedorazila do bezpečí naší přední verandy. Jednou odpoledne, když jsem pádila kolem, zaujalo cosi můj zrak a upoutalo mě to natolik, že jsem zhluboka nadechla, obezřele se rozhlédla a vrátila se zpátky.

Na okraji Radleyho pozemku stály dva duby; jejich kořeny sahaly až do postranní uličky a dělaly v ní hrboly. Něco na jednom stromě přivábilo mou pozornost.

* dutině po vypadlém suku těsně nad mýma očima vězel kousek staniolu a blýskal na mě v odpoledním slunci. Stoupla jsem si na špičky, chvatně jsem se ještě jednou rozhlédla, sáhla jsem do díry a vylovila dvě žvýkačky bez vnějších obalů.

* první chvíli jsem byla v pokušení strčit je co nejrychleji do úst, ale pak jsem se rozpomněla, kde jsem. Utíkala jsem domů a až na přední verandě jsem si prohlédla svou kořist. Žvýkačka vypadala jako čerstvá. Čichla jsem k ní; voněla docela dobře. Olízla jsem ji a chvilku jsem čekala. Když jsem pořád neumírala, nacpala jsem si ji do pusy: byla to dvojmátová značky Wrigley.

Když přišel Jem domů, zeptal se mě, kde jsem vzala takový kus žvýkačky. Řekla jsem mu, že jsem ji našla. „Nejez nic, co najdeš, Čipero.” „Neležela na zemi, byla na stromě.” Jem zabručel.

„No vážně,” řekla jsem. „Čouhala tamhle z toho stromu, z toho, když se jde ze školy.” „Okamžitě to vyplivni!”

Vyplivla jsem ji. Stejně už ztrácela chuť. „Žvejkala jsem ji celý odpoledne a ještě nejsem mrtvá, ani mi není zle.”

Jem dupl nohou. „Copak nevíš, že na ty stromy nemáš vůbec sahat? Bude po tobě, jestli se jich dotkneš!”

„Tys jednou sáhl i na ten dům!”

„To bylo něco jiného! Syp si vykloktat, slyšíš?”

„Ani mě nehne, to bych si spláchla tu chuť.”

„Jestli si nevykloktáš, řeknu to na tebe Kalpurnii!”

Než bych riskovala tahanici s Kalpurnií, raději jsem poslechla Jema. První rok mého pobytu ve škole způsobil z nějakého důvodu velkou změnu v našich vztazích; Kalpurniino sekýrování, nespravedlivost a zasahování do mých věcí ochablo v krotké, obecně nesouhlasné hudrování. Pokud jde o mě, někdy jsem si dávala hodně práce, abych ji nedopalovala.

Léto bylo za dveřmi; Jem i já jsme na ně nedočkavě čekali. Léto bylo naše nejmilejší roční období; spávali jsme na zadní, sítěmi chráněné verandě na skládacích lůžkách nebo jsme zkoušeli nocovat v naší boudě na stromě; v létě jsme měli všechna dobrá jídla; vyprahlá krajina hýřila tisíci barvami; ale nejvíc ze všeho znamenalo léto Dilla.

Poslední den nás pustili ze školy brzo, a tak jsme šli s Jemem domů společně. „To Dill přijede asi zítra domů,” řekla jsem.

„Nejspíš až pozítří,” řekl Jem. „V Mississippi je pouštějí o den později.”

Když jsme došli k dubům u Radleyho domu, zvedla jsem prst, abych posté ukázala na dutinu, v níž jsem žvýkačku našla, ve snaze přesvědčit Jema, že jsem ji tam opravdu našla, a zjistila jsem, že ukazuji na další kousek staniolu.

„Vidím, Čipero! Vidím —”

Jem se rozhlédl, natáhl se a obezřele strčil do kapsy malý lesklý balíček. Uháněli jsme domů a na přední verandě jsme si prohlédli krabičku, polepenou staniolem našetřeným z obalů od žvýkačky. Byla to krabička, v jaké se prodávají snubní prstýnky, vyložená purpurovým sametem, s maličkou západkou. Jem stiskl západku. Uvnitř ležely dvě vycíděné a vyleštěné centové mince, jedna na druhé. Jem je prozkoumal.

„Indiánský hlavy,” řekl. „Devatenáct set šest, čipero, a

jedna je z roku devatenáct set. Ty jsou panečku pěkně starý.” „Devatenáct set,” opakovala jsem. „Poslyš —” „Buď chvilku zticha, přemýšlím.” „Jeme, ty myslíš, že je to něčí skrýš?”

„Kdepak, kromě nás tudy dohromady nikdo nechodí, leda by byla někoho dospělýho —”

„Dospělí nemají skrýše. Myslíš, Jeme, že si je máme nechat?”

„Já nevím, co jinýho udělat, čipero. Komu bysme je vrátili? Vím najisto, že tam okolo nikdo nechodí — Cecil chodí zadní uličkou a celou cestu až domů obchází město zadem.”

Cecil Jacobs, který bydlel na druhém konci naší ulice hned vedle poštovního úřadu, šlapal každý den do školy a ze školy celkem půldruhého kilometru, jen aby se vyhnul Radleyovům a staré paní Duboseové. Paní Duboseová bydlela v ulici dva domy nad námi; sousedé se jednomyslně shodovali v názoru, že paní Duboseová je nejjedovatější baba, jakou svět nosil. Jem by kolem jejího domu bez Atika nešel.

„Co myslíš, že máme udělat, Jeme?”

Nálezce se považoval za držitele, dokud neobhájil svůj nárok někdo jiný. Sem tam” si utrhnout kamélii, ucrknout si za letního dne horkého mléka od krávy slečny Maudie Atkinsonové, pochutnat si trochu na něčích hroznech, to se nevymykalo zásadám naší mravouky, ale s penězi to bylo něco jiného.

„Mám nápad,” řekl Jem. „Necháme si je, než začne škola, pak všechny obejdeme a zeptáme se, jestli nejsou jejich. Třeba jsou někoho, kdo dojíždí autobusem — dneska myslel už jen na to, že vypadne ze školy, a zapomněl je tady. Ty peníze určitě něčí budou, to poznám. Koukni, jak jsou vyleštěný. Ty si někdo střádal.”

„No jo, ale proč by si někdo takhle schovával žvejkačku? Ta přece nevydrží.”

„Já nevím, Čipero. Ale těchhle mincí si někdo určitě moc vážil…”

„Jak to, Jeme…?”

„No, indiánský hlavy — no, ty přeci pocházejí od Indiánů. Mají ohromnou kouzelnou moc, přinášejí lidem štěstí. Neje-nom tak, že je k obědu smažený kuře, ale takový věci jako hodně zdraví a dlouhý léta nebo že uděláš šestinedělní zkoušky… ty mají pro někoho velikou cenu. Schovám si je do bedny.”

Než Jem odešel do svého pokoje, díval se dlouhou dobu na Radleyho dům. Zdálo se, že znovu přemýšlí.

Za dva dny nato přijel Dill v plné slávě: jel sám vlakem z Meridianu až na Maycombské nádraží (což byl zdvořilostní název — Maycombské nádraží leželo v abbottském okrese), kde ho čekala slečna Ráchel v jediném taxíku, kterým se Maycomb pyšnil; obědval v jídelním voze, na nádraží v Bay St. Louis viděl vystupovat z vlaku srostlá dvojčata a trval na svém vyprávění navzdory všem hrozbám. Odložil ty ohavné krátké kalhoty, které se připínaly na knoflíky ke košili, a měl na sobě opravdové kalhoty s opaskem; přibral za ten rok, ale nevyrostl, a vykládal, že viděl svého otce. Je prý vyšší než náš, má černou bradku do špičky a je presidentem železniční společnosti L & N.

„Pomáhal jsem chvilku strojvůdci,” řekl Dill a zívl.

„Houby s octem jsi pomáhal, Dille. Nehoupej nás,” řekl Jem. „Co budeme dnes hrát?”

„Toma, Sama a Dicka,” řekl Dill. „Pojďte na přední dvorek.” Dill prosazoval Roverovy kluky, protože v nich byly tři slušné role. Zjevně ho už unavilo dělat nám charakterního herce.

„To už mě unavuje,” řekla jsem. Unavilo mě hrát Toma Rovera, který z ničeho nic ztratí paměť uprostřed filmu, vypadne ze scénáře a objeví se až na konci, když ho najdou na Aljašce.

„Vymysli nám něco, Jeme,” řekla jsem. „Už mě unavuje vymejšlet hry.”

Byly to naše první dny svobody a my jsme byli unaveni. Napadlo mě, co asi léto přinese.

Odebrali jsme se na přední dvorek. Dill zůstal stát a zadíval se ulicí směrem k chmurnému průčelí Radleyho domu. „Čichám — čichám — smrt,” řekl. „Cítím ji, vážně,” dodal, když jsem ho okřikla, ať je zticha.

„Myslíš jako, že poznáš po čichu, když někdo umírá?”

„Ne, já si k někomu čichnu a poznám, jestli umře. Naučila mě to jedna babička.” Dill se ke mně naklonil a očichal mě. „Jano — Luiso — Finchová, do tří dnů zemřeš.”

„Dille, jestli nezavřeš klapačku, dám ti takovou, že ti hlava uletí. Na mou duši —”

„Nechte si to,” vrčel Jem, „děláte, jako byste věřili na Horkou páru.”

„Ty děláš, jako bys na ni nevěřil,” odsekla jsem.

„Co je to Horká pára?” zeptal se Dill.

„Nešels někdy v noci po opuštěný cestě a nenarazils na horký místo?” zeptal se Jem Dilla. „Horká pára je někdo, kdo se nemůže dostat do nebe, a tak se povaluje na opuštěných cestách, a když skrz něj projdeš, stane se z tebe po smrti taky Horká pára a budeš v noci strašit a sát lidem dech —”

„Jak se to udělá, aby člověk skrz něj neprošel?”

„Nijak,” řekl Jem. „Někdy se natáhnou přes celou cestu, ale když musíš skrz něj projít, řekneš: ,Anděli jasný, život mi nech, kliď se z cesty, nesaj mi dech.’ Oni se pak kolem tebe neovinou.”

„Nevěř mu ani slovo, Dille,” řekla jsem. „Kalpurnie říká, že to jsou negerský žvásty.”

Jem se na mě zle zamračil, ale řekl: „Tak co, budem něco hrát nebo ne?”

„Pojďte se koulet v pneumatice,” navrhla jsem.

Jem vzdychl. „Vždyť víš, že už jsem na to moc velkej.”

„Tak můžeš strkat.”

Rozběhla jsem se na zadní dvorek a vytáhla zpod domu starou pneumatiku. Odkutálela jsem ji na přední dvorek. „Jedu první,” oznámila jsem.

Dill řekl, že by měl být první on, protože právě přijel.

Jem nás rozsoudil, udělil první jízdu mně s tím, že Dill se poveze déle, a já jsem se stočila do pneumatiky.

Až do chvíle, kdy k tomu došlo, jsem si neuvědomovala, že se Jem urazil, když jsem vyvracela jeho řeči o Horké páře, a že trpělivě čeká na příležitost, aby mi to mohl odvést. A odvedl mi to: strčil do pneumatiky ze vší síly a ta se rozletěla po chodníku. Zem, obloha i domy mi splynuly v jednu bláznivou paletu, v uších mi hučelo, dusila jsem se. Nemohla

jsem vytáhnout ruce, abych zastavila, protože jsem je měla vklíněny mezi hrudník a kolena. Mohla jsem jedině doufat, že Jem pneumatiku se mnou předhoní nebo že mě zastaví hrbol na chodníku. Slyšela jsem, jak se Jem za mnou s hulákáním žene.

Pneumatika poskočila po štěrku, smýkla se přes silnici, narazila na překážku a vystřelila mě jako korkovou zátku na dláždění. Před očima se mi dělaly mžitky a zvedal se mi žaludek; zůstala jsem ležet na betonu, třásla jsem hlavou, aby se mi přestala točit, a bušila se do uší, aby mi v nich přestalo hučet, a vtom jsem zaslechla Jema: „Čipero, uteč odtamtud, honem!”

Zvedla jsem hlavu a vytřeštila oči před sebe na schody Radleyho domu. Zůstala jsem jako přimrazena.

„Honem, Čipero, nelež tam!” ječel Jem. „Zdvihni se, copak nemůžeš?”

Postavila jsem se na nohy a roztřásla se, jak mě zase polilo horko.

„Seber tu pneumatiku!” řval Jem. „Vem ji s sebou! Copak jsi praštěná?”

Když jsem byla schopna udržet směr, rozběhla jsem se k nim, co mi třesoucí se nohy stačily. „Proč jsi ji nepřinesla?” hřímal Jem. „Proč ji nedoneseš ty?” zavřískla jsem. Jem mlčel.

„Jen běž, leží kousek za brankou. Vždyť sis na ten dům už dokonce jednou sáhl, copak se nepamatuješ?”

Jem na mě vrhl zuřivý pohled, odmítnout však nemohl, rozběhl se po chodníku, přešlapoval chviličku u branky, pak se vřítil dovnitř a sebral pneumatiku.

„Tak vidíš,” mračil se Jem vítězoslavně. „Nic na tom není. Na mou duši, Čipero, někdy se chováš tak jako holka, že je to k zbláznění.”

Bylo na tom víc, než tušil, ale řekla jsem si, že mu to nepovím.

V předních dveřích se objevila Kalpurnie a křikla: „Podává se limonáda! Alou všichni z toho slunka, než se mi zaživa usmažíte!” Dopolední podávání limonády byl letní obřad.Kalpurnie postavila na verandě džbán a tři sklenice a šla si zase po svých. Že jsem upadla u Jema v nemilost, mě nijak zvlášť netrápilo. Po limonádě se mu vrátí dobrá nálada.

Jem do sebe vlil druhou sklenku a poplácal se po hrudníku.

„Už vím, co budeme hrát,” oznámil. „Něco novýho, co tu ještě nebylo.”

„Co?” zeptal se Dill.

„Na Bubu Radleyho.”

Občas bývalo Jemovi vidět až do žaludku: vymyslel si tuhle hru proto, aby mi dal na srozuměnou, že se nebojí Radleyů v žádném tvaru ani podobě, aby mohl postavit do protikladu své neohrožené hrdinství a mou zbabělost.

„Na Bubu Radleyho? Jak?” ptal se Dill.

Jem řekl: „Ty můžeš být paní Radleyová, Čipero —”

„Ani mě nehne. Nebudu se —”

„Copak?” divil se Jem. „Ty se ještě bojíš?”

„Může vylízt v noci, až budeme všichni spát…” řekla jsem.

Jem zasyčel: „Prosím tě, Čipero, jak může vědět, co děláme. A kromě toho si stejně myslím, že už tam ani není. Dávno už umřel a nacpali ho do komína.”

Dill řekl: „Jeme, můžeme hrát my dva a Čipera se může dívat, jestli se bojí.”

Byla jsem docela jista, že Bubu Radley v tom domě je, ale nemohla jsem to dokázat a cítila jsem, že udělám nejlíp, když budu držet jazyk za zuby, jinak budu nařčena, že věřím na Horkou páru, ač jsem proti takovým úkazům byla za dne obrněná.

Jem nám rozdělil role: já jsem hrála paní Radleyovou a měla jsem jenom vyjít ven a zamést verandu. Dill byl starý pan Radley: procházel se po chodníku a zakašlal, když na něho Jem promluvil. Bubu hrál přirozeně Jem: zalezl pod schody přední verandy a občas vřeštěl a skučel.

Jak pokračovalo léto, pokročila i naše hra. Vytříbili jsme ji a zdokonalili, přidali jsme dialog a zápletku, až jsme sesmolili malé drama, které jsme každý den obměňovali.

Dill byl zloduch nad zloduchy: dokázal se vpravit do každé charakterní role, která mu byla přidělena, a vzbudit dojem, že je velký, pakliže výška tvořila součást požadované ďábel-

skosti. Jeho dokonalost se měřila jeho nejhorším výkonem; i jeho nejhorší výkon naháněl hrůzu. Já jsem neochotně hrála rozličné dámy, které se objevovaly ve scénáři. Nikdy mi to nepřipadalo tak zábavné jako Tarzan a toho léta na mě při hře doléhala víc než neurčitá úzkost, přes všechna Jemova ujištění, že Bubu Radley je mrtev a že se mi nemůže nic stát, když mám ve dne kolem sebe jeho a Kalpurnii a v noci je doma Atikus. Jem byl rozený hrdina.

Bylo to malé tklivé drama upředené z kousků a útržků klevet a pověstí, tradujících se v sousedství: paní Radleyová byla krasavice, dokud se neprovdala za pana Radleyho a nepřišla o všechny peníze. Přišla také skoro o všechny zuby, vlasy a pravý ukazováček (Dillův doplněk. Bubu jí ho jednou v noci ukousl, když už nemohl sehnat k jídlu žádné kočky ani veverky), většinou sedávala v obývacím pokoji a štkala, zatímco Bubu pomalu okrouhával všechen nábytek v domě.

Chlapce, kteří se dostali do maléru, jsme hráli všichni tři; já jsem byla pro změnu soudce; Dill odvedl Jema stranou a nacpal ho pod schody a přitom do něho šťouchal smetákem. Jem se v čas potřeby zase objevoval jako šerif, rozliční oby-

vatelé našeho města a jako slečna Štěpánka Crawfordová, která věděla o Radleyových tolik jako nikdo jiný v Maycombu.

Když nadešla chvíle sehrát velký výstup Bubu Radleyho, Jem se vždycky vplížil do domu, a když byla Kalpurnie otočena zády, uzmul ze zásuvky šicího stroje nůžky, pak se posadil do houpačky a rozstříhal noviny. Dill šel kolem něho, zakašlal na Jema a Jem udělal, jako že Dillovi vrazil nůžky do stehna. Z místa, kde jsem stála, to vypadalo věrohodně.

Když nás pan Nathan Radley míjel na své každodenní cestě do města, znehybněli jsme a zůstali mlčky stát, dokud se neztratil z dohledu, a pak jsme uvažovali, co by nám asi udělal, kdyby to tušil. Ve své činností jsme ustávali vždy, když se objevil někdo ze sousedů, a jednou jsem zahlédla slečnu Maudii Atkinsonovou, jak na nás zírá přes ulici; ruka se zahradnickými nůžkami jí strnula ve vzduchu.

Jednoho dne jsme byli tak zabráni hrou kapitoly patnácté dílu druhého Rodiny jistého muže, že jsme si ani nevšimli,

že Atikus stojí na chodníku, dívá se na nás a plácá se stočeným časopisem do kolena. Slunce ukazovalo dvanáct hodin.

„Copak to tu hrajete?” zeptal se.

„Ale nic,” řekl Jem.

Z Jemovy vyhýbavé odpovědi jsem vyrozuměla, že naše hra je tajnost, a tak jsem mlčela.

„Co tedy provádíš s těmi nůžkami? Proč ničíš ty noviny? Jestli to jsou dnešní, dostaneš nařezáno.”

„Ale to nic.”

„Co nic?” řekl Atikus.

„Nic, tatínku.”

„Dej sem ty nůžky,” řekl Atikus. „To není věc na hraní. Nemá to náhodou něco společného s Radleyovými?” „Ne, tatínku,” řekl Jem a zrudl. „Jen aby,” řekl Atikus úsečně a vešel do domu. „Je-me…”

„Mlč! Šel do obývacího pokoje, může nás tam slyšet.”

Když jsme se octli v bezpečí dvora, zeptal se Dill Jema, jestli budeme ještě moci hrát.

„Já nevím. Atikus neříkal, že nesmíme —”

„Jeme,” řekla jsem, „já myslím, že to Atikus stejně poznal.”

„Ne, nepoznal. Kdyby poznal, řekl by to.”

Nebyla jsem si tím tak jista, ale Jem řekl, že dělám jako holka, že holky si pořád něco vymýšlejí, a proto jsou ostatním tak protivné, a jestli se začnu chovat jako holka, že se mohu rovnou sebrat a jít si hledat pro svou zábavu nějaké holky.

„No dobře, jen si zahrávej,” řekla jsem. „Však uvidíš.”

Atikův zásah byl druhým důvodem, proč jsem chtěla té hry nechat. Prvním důvodem bylo to, co se událo toho dne, když jsem se vkutálela k Radleyovým na dvorek. Třepala jsem tehdy hlavou, potlačovala nevolnost a do toho všeho hulákal Jem, ale přece jsem zaslechla ještě jeden zvuk, tak tichý, že z chodníku bych ho neslyšela. Uvnitř domu se někdo smál.

5

Moje popichování nakonec na Jema přece jen zapůsobilo tak, jak jsem věděla, že zapůsobí, a k mému ulehčení jsme v naší hře na nějakou dobu polevili. Jem však trval na tom, že Atikus neříkal, že nesmíme hrát, že tedy hrát můžeme; a jestliže Atikus vůbec řekl, že nesmíme, Jem už vymyslel, jak jeho zákaz obejít: změní jednoduše jména postav a nikdo nám nebude moci vytýkat, že hrajeme, co nemáme.

Dill s tímto postupem vřele souhlasil. Dill mě stejně začínal otravovat, jak běhal pořád za Jemem. Předtím, počátkem léta, mě požádal, abych si ho vzala, a pak to obratem ruky pustil z hlavy. Vybral si mě, označil za svoje vlastnictví, prohlásil, že jsem jediná dívka, kterou bude v životě milovat, a pak mě zanedbával. Dvakrát jsem mu nařezala, ale nebylo to nic platné, přimkl se k Jemovi ještě víc. Trávili spolu celé dny v boudě na stromě, kuli pikle a plány a zavolali si mě, jen když potřebovali třetího do party. Ale já jsem se nějakou dobu stranila jejich ztřeštěnějších kousků; i za cenu, že budu označena za holku, jsem skoro všechny zbývající podvečery toho léta vysedávala se slečnou Maudií Atkinsonovou u ní na verandě.

Odjakživa jsme s Jemem směli podle libosti běhat po dvorku slečny Maudie, pokud jsme se vyhýbali jejím azalkám, ale náš vzájemný styk nebyl jasně vymezen. Až do doby, kdy mě Jem s Dillem vyloučili ze svých plánů, byla pro mě slečna Maudie pouze jedna ze sousedek, ale celkem milá osoba.

Měli jsme se slečnou Maudií tichou úmluvu, že si můžeme hrát u ní na trávníku, jíst její hrozny, pokud nebudeme vyskakovat na besídku, a prolézat ohromný pozemek vzadu za jejím domem, což byly podmínky tak šlechetné, že jsme se s ní zřídkakdy pouštěli do řečí, tak jsme dbali o to, abychom uchovali náš citlivě vyvážený vztah, ale Jem s Dillem mě s ní v důsledku svého chování sblížili.

Slečna Maudie nenáviděla svůj dům: čas strávený uvnitř považovala za promrhaný. Byla to vdova, dáma proměnlivá jako chameleón, která pracovala na záhoncích ve starém slamáku a mužských modrácích, ale po koupeli o páté hodině

se objevovala na verandě a opanovala ulici svou nesmlouvavou krásou.

Milovala všechno, co z boží půdy vyrůstalo, i plevel. S jedinou výjimkou. Našla-li na dvoře stéblo šáchoru, rozpoutalo se něco jako druhá bitva na Marně: vrhla se na ně s plechovým džberem a jala se je lítě podlévat jedovatou látkou, která prý byla tak účinná, že by nás všechny zahubila, kdybychom se k tomu připletli.

„Nestačí, kdybyste ho jen vytrhla?” zeptala jsem se poté, co jsem byla svědkem dlouhého tažení proti stéblu ani ne deset centimetrů vysokému.

„Vytrhla, dceruško, vytrhla?” Zdvihla povadlý výhonek a palcem sjela vzhůru po útlé lodyze. Vyřinula se drobounká zrníčka. „Vždyť jedna snítka šáchoru dokáže zamořit celý dvůr. Podívej se. Když přijde podzim, tohle uschne a vítr to rozfouká po celém maycombském okrese!” Výraz slečny Maudie připodobňoval takovou pohromu starozákonní morové ráně.

Na obyvatelku maycombského okresu hovořila nezvykle živě. Oslovovala nás celým jménem, a když se zazubila, odhalila drobounké zlaté spony, přichycené ke špičákům. Když jsem je obdivovala a vyslovila naději, že budu mít jednou taky takové, řekla: „Podívej.” S mlasknutím vysunula z úst můstek a tento projev srdečnosti stmelil naše přátelství.

Dobrota slečny Maudie zahrnovala i Jema a Dilla, kdykoli na chvíli ustali v čertovinách; požívali jsme plodů nadání, které před námi slečna Maudie dosud skrývala. Pekla nejlepší dorty v sousedství. Od té doby, co se stala naší důvěrnicí, udělala pokaždé, když pekla, jeden velký dort a tři malé a volala na nás přes ulici: „Jeme Finchi, Čipero Finchová, Charlesi Bakere Harrisi, pojďte sem!” Naše okamžité uposlechnutí došlo vždy odměny.

Letní podvečery bývají dlouhé a tiché. Nejčastěji jsme se slečnou Maudií mlčky sedávaly u ní na verandě, dívaly se, jak žlutá obloha přechází se zapadajícím sluncem do růžova,

pozorovaly, jak se nízko nad sousedními domy honí hejna jiřiček a pak mizí za střechou školy.

„Slečno Maudie,” zeptala jsem se jednoho večera, „myslíte, že je Bubu Radley ještě naživu?”

„Jmenuje se Artur a je naživu,” řekla. Pomalu se houpala ve velké dubové židli. „Cítíš mou mimózu? Dnes večer voní jako dech anděla.”

„Ano, slečno. Jak to víte?”

„Co mám vědět, děvečko?”

„Že B — pan Artur je ještě naživu?”

„To je mi morbidní otázka. Ale ona je asi celá ta záležitost morbidní. Vím, že je dosud živ, Jano Luiso, protože jsem ještě neviděla, že by ho vynášeli.”

„Třeba už umřel a nacpali ho do komína.”

„Kdo ti tohle nakukal?”

„Jem říkal, že si to myslí.”

„Ts — ts. Den ode dne je podobnější Jacku Finchovi.”

Slečna Maudie znala strýčka Jacka Finche, Atikova bratra, již od dětských let. Byli skoro stejně staří a vyrůstali společně na Finchově Můstku. Slečna Maudie byla dcerou majitele sousedního pozemku, doktora Franka Buforda. Zaměstnáním byl doktor Buford lékař, ale víc ho zaměstnávala vášeň ke všemu, co rostlo ze země, a tak zůstal chud. Strýc Jack Finch omezil svou vášeň pro okopávání na bedničky za svým oknem v Nashvillu a zůstal bohatý. Vídali jsme strýčka Jacka každé vánoce a o každých vánocích vykřikoval přes ulici na slečnu Maudii, ať se za něho provdá. Slečna Maudie mu odpovídala: „Zakřič trochu víc nahlas, Jacku Finchi, a uslyší tě až na poště, já tě ještě neslyšela!” Mysleli jsme si s Jemem, že je to divný způsob, jak žádat dámu o ruku, ale on byl strýček Jack tak trochu podivín. Říkal, že chce slečnu Maudii dopálit, že se o to snaží bezvýsledně už čtyřicet let a že je ten posledn
í na světě, koho by si slečna Maudie chtěla brát, ale zato je první, koho by si chtěla dobírat, a že nejlepší obrana proti ní je duchaplný útok, což jsme všechno jasně chápali.

„Artur Radley si prostě zůstává doma,” řekla slečna Maudie. „Ty bys nezůstala doma, kdyby se ti nechtělo chodit ven?”„Ano, slečno, ale mně by se chtělo chodit ven. Proč on nechce?”

Slečniny oči se zúžily. „Znáš tu historii stejně dobře jako já.” „Ale nikdy jsem se nedověděla proč. Nikdo mi neřekl proč.” Slečna Maudie si narovnala můstek. „Víš, že starý pan Radley byl baptista, co si umývají nohy —” „To jste vy taky, ne?”

„Já nemám tak tvrdou náturu. Já jsem obyčejná baptistka.”

„Vy nevěříte na umývání nohou?”

„Věříme. Doma ve vaně.”

„Ale my s váma nemůžeme obcovat —”

Slečna Maudie zřejmě rozhodla, že je snazší definovat primitivní baptismus než úzké obecenství věřících, a řekla: „Ti, kdo věří v umývání nohou, považují všechno, co působí radost, za hřích. Víš, že jednou v sobotu šli tudy kolem nějací tihle baptisté odněkud z lesů a řekli mi, že přijdu i se svými kytkami do pekla?”

„Vaše kytky taky?”

„Ano, ano. Kytky budou hořet se mnou. Podle nich trávím moc času v boží přírodě a málo sedím doma a čtu bibli.”

Má důvěra v slovo hlásané z kazatelny poklesla, když jsem si představila, jak se slečna Maudie bude navěky smažit v rozličných protestantských peklech. Je sice pravda, že měla nabroušený jazyk a neobcházela sousedy konajíc dobré skutky jako slečna Štěpánka Crawfordová; ale zatímco nikdo, kdo měl alespoň špetku zdravého rozumu, nevěřil slečně Štěpánce, ve slečnu Maudii jsme měli s Jemem značnou důvěru. Jakživa na nás nežalovala, nikdy si s námi nehrála jako kočka s myší, vůbec se nám nepletla do našeho soukromí. Jak mohla tak rozumná osoba žít v nebezpečenství trvalých muk, bylo nepochopitelné.

„To není správný, slečno Maudie. Vy jste nejhodnějsí paní, jakou znám.”

Slečna Maudie se zazubila: „Děkuji pěkně. To máš tak, oni tihle umývači nohou pokládají ženy samy o sobě za hřích. Berou bibli doslova, víš.”

„Proto se tedy drží pan Artur doma, aby se uvaroval žen?”

„Nemám zdání.”

„Mně to nejde na rozum. Připadá mi, že kdyby pan Artur tolik toužil po nebi, vyšel by aspoň na verandu. Atikus říká, že pánbůh má rád lidi tak, jako mají rádi sami sebe —”

Slečna Maudie se přestala houpat a hlas jí ztvrdl. „Jsi ještě moc malá, abys tomu rozuměla,” řekla, „ale někdy je bible v rukou některého člověka horší než láhev whisky v rukou třeba — no, tvého otce.”

Byla jsem pohoršena. „Atikus nepije whisky,” řekla jsem. „V životě nevypil ani kapku — ne, slečno, vypil. Povídal, že se jednou trochu napil a že mu to nechutnalo.”

Slečna Maudie se zasmála. „Nemluvila jsem o tvém otci,” řekla. „Myslela jsem to tak, že kdyby Atikus pil, až by se opil, nebyl by tak zlý, jako jsou někteří, i když se snaží být co nejlepší. Jsou prostě takoví lidé, kteří — kteří mají tolik starostí o život na onom světě, že se vůbec nenaučili žít na tomhle světě. Stačí se podívat tamhle dolů a vidíš důsledek.”

„Myslíte, že je to pravda, všechno to, co se o B — panu Arturovi povídá?” „Co se povídá?” Pověděla jsem jí to.

„To jsou ze tří čtvrtin černošské plky a ze čtvrtiny Štěpánka Crawfordová,” řekla slečna Maudie přísně. „Štěpánka Crawfordová mi dokonce vykládala, že se jednou v noci vzbudila a zastihla ho, jak se na ni dívá oknem. Já jí řekla: ,A copak vy na to, Štěpánko, udělala jste mu vedle sebe místo v posteli?’ Tím jsem ji na nějakou dobu umlčela.”

O tom jsem nepochybovala. Hlas slečny Maudie stačil umlčet kdekoho.

„Ne, děvečko,” řekla, „tohle je smutný dům. Pamatuju se na Artura Radleyho, když býval ještě chlapec. Vždycky se mnou mluvil hezky, i když o něm lidé navykládali ledacos. Mluvil vždycky, jak nejlíp uměl.”

„Myslíte, že je blázen?”

Slečna Maudie zavrtěla hlavou. „Jestli není, tak už by měl být. Nikdy pořádně nevíme, co se s lidmi děje. Co se děje za zavřenými dveřmi, jaká tajemství —”

„Atikus nám s Jemem nedělá doma nic, co by nám nedělal

venku,” řekla jsem, neboť jsem cítila povinnost zastat se svého otce.

„Děvečko zlatá, rozpřádala jsem myšlenky, na tvého otce jsem ani nevzpomněla, ale když už tak o něm uvažuji, řeknu ti jedno: Atikus Finch je stejný doma jako na veřejnosti. Nechtěla by sis vzít s sebou domů kousek čerstvého dortu?”

S radostí jsem si vzala.

Když jsem se druhý den ráno probudila, zastihla jsem Jema s Dillem na zadním dvorku, jak spolu o něčem rokují. Když jsem se k nim přidala, řekli jako obvykle, ať jdu pryč.

„A nepudu. Tenhle dvůr je zrovna tak můj jako tvůj, Jeme Finchi. Mám stejný právo hrát si tady jako vy.”

Dill s Jemem dali na chvilku hlavy dohromady. „Jestli tu zůstaneš, musíš udělat, co ti řekneme,” varoval mě Dill.

„Helemese,” řekla jsem, „cože si najednou tak vyskakuješ?”

„Jestli neslíbíš, že uděláš, co ti řekneme, tak ti nic nepovíme,” pokračoval Dill.

„Děláš, jako bys vyrostl přes noc o čtvrt metru! No dobře, tak o co jde?”

Jem řekl s klidem: „-Chceme poslat Bubu Radleymu lístek.”

„Ale jak?” Snažila jsem se potlačit bezděčnou hrůzu, která se mě zmocňovala. Slečně Maudii se to hezky mluví — je už stará a hoví si pěkně na verandě. Pro nás je to něco jiného.

Jem hodlal jednoduše připevnit lístek na konec rybářského prutu a prostrčit jej okenicí. Kdyby někdo šel, Dill zazvoní.

Dill zvedl pravou ruku. Držel v ní matčin stříbrný zvoneček z jídelny.

„Já obejdu dům a zkusím to z boku,” řekl Jem. „Dívali jsme se včera odnaproti z ulice a je tam uvolněná okenice. Snad by se mi podařilo strčit tam ten lístek tak, aby zůstal alespoň na okně.”

„Jeme —”

„Ták a teď jsi v tom a nemůžeš se z toho vyvlíknout, musíš táhnout s náma, slečno rejpalko!”

„No dobře, dobře, ale já nechci hlídat. Jeme, někdo se —” „Ale budeš, ty budeš hlídat dvůr za domem a Dill bude

hlídat zepředu dům a ulici, a kdyby někdo šel, tak zazvoní. Je to jasný?”

„No tak dobře. Co jste mu napsali?”

Dill řekl: „Prosíme ho moc zdvořile, aby někdy vyšel ven a řekl nám, co tam doma dělá — napsali jsme mu, že mu nic neuděláme a že mu koupíme zmrzlinu.”

„Vy jste se zbláznili, on vás zabije!”

Dill řekl: „To je můj nápad. Myslím si, že kdyby vyšel ven a chvilku s náma poseděl, že by mu třeba bylo líp.” „Jak víš, že mu není dobře?”

„No, jak by bylo tobě, kdybys byla zavřená sto let a živila se jenom kočkama? Ten má určitě fousy až takhle —” „Jako tvůj tatínek?”

„Ten nemá fousy, ten — ” Dill se zarazil, jako by se rozpomínal.

„He, he, už tě mám,” posmívala jsem se. „Ještě jsi ani nevystoupil z vlaku a vykládals, že tvůj tatínek má černý fousy —”

„Jestli ti to nevadí, dal si je loni v létě oholit! Jo a mám dopis, ve kterým to stojí — a taky mi poslal dva dolary!”

„Jen si vykládej — neposlal ti náhodou i uniformu jízdní policie? Jenže ta nedošla, co? Jen si klidně vymejšlej, chlapečku —”

Nezažila jsem, aby si někdo tak vymýšlel jako Dill Harris. Mezi jiným letěl sedmnáctkrát poštovním letadlem, byl v Novém Skotsku, viděl slona a brigádní generál Joe Wheeler byl jeho dědeček a odkázal mu svou šavli.

„Už toho nechte,” okřikl nás Jem. Odběhl pod dům a vylezl se žlutou bambusovou tyčí. „Myslíte, že je dost dlouhá, aby tam dosáhla z chodníku?”

„Kdo je takovej hrdina, že si dojde sáhnout na dům, ten snad nepotřebuje rybářskej prut,” popichovala jsem. „Proč jednoduše nevyrazíš dveře?”

„Tohle — je — něco — jinýho,” řekl Jem, „kolikrát ti to mám ještě troubit?”

Dill vytáhl z kapsy kus papíru a podal ho Jemovi. Všichni tři jsme obezřele vykročili k starému domu. Dill zůstal stát u pouliční svítilny na předním rohu a my dva s Jemem jsme se šinuli dolů po chodníku rovnoběžném s boční zdí domu. Šla jsem za Jemem a zůstala stát na místě, odkud jsem mohla přehlédnout zatáčku.

„Vzduch je čistý,” hlásila jsem. „Daleko široko ani živá duše.”

Jem se podíval na roh na Dilla, který přikývl.

Jem připevnil lístek ke konci rybářského prutu, vysunul prut přes dvůr a postrkoval ho k oknu, které si vyhlédl. Prut nebyl dost dlouhý, chybělo mu pár centimetrů a Jem se natahoval, co mohl nejdál. Dlouho jsem ho pozorovala, jak bodá prutem proti oknu, až mi to nedalo, opustila jsem své stanoviště a šla za ním.

„Nemůžu to sesmeknout s prutu,” hučel, „anebo když to sesmeknu, zase se to tam neudrží. Jdi zpátky na svý místo, Čipero.”

Vrátila jsem se a obzírala prázdnou silnici za zatáčkou. Čas od času jsem se ohlédla na Jema, který se trpělivě pokoušel položit lístek na okno. Lístek se vždycky snesl na zem a Jem ho znovu napíchl, až mi napadlo, že jestli Bubu Radley ten dopis vůbec dostane, stejně ho nebude moci ani přečíst. Pozorovala jsem ulici, když vtom zazvonil zvonek.

Se zdviženým ramenem jsem se otočila připravena čelit Bubu Radleymu a jeho krvavým tesákům; místo toho jsem spatřila Dilla, jak ze vší síly zvoní zvonkem Atikovi před obličejem.

Jem vypadal tak žalostně, že jsem neměla to srdce říci mu, že jsem to předpovídala. Ploužil se po chodníku a prut vlekl za sebou.

Atikus řekl:„Nech toho zvonění.”

Dill chňapl po srdíčku; v tichu, které následovalo, jsem si přála, aby začal znovu zvonit. Atikus si posunul klobouk do týla a založil ruce v bok. „Jeme,” řekl, „co jste to prováděli?”

„Nic, tatínku.”

„Žádné vytáčky. Povídej.”

„Já — my jsme jenom chtěli dát něco panu Radleymu.”

„Co jste mu chtěli dát?” „Ale jen takovej dopis.” „Ukaž mi ho.”

Jem mu podal usmolený cár papíru. Atikus ho vzal a pokusil se jej přečíst. „Proč jste chtěli, aby pan Radley vyšel ven?”

Dill řekl: „My jsme mysleli, že by se mu s náma třeba líbilo…” a sklapl, když se po něm Atikus podíval.

„Synku,” řekl Jemovi, „něco ti povím a říkám to jednou provždy: přestaň toho člověka trápit. To platí i pro vás dva.”

Co pan Radley dělá, je prý jeho vlastní věc. Kdyby chtěl vyjít ven, tak by vyšel. Když chce zůstat doma ve svém domě, má právo zůstat doma a mít pokoj od dotěrnosti zvědavých dětí, což je jen mírný výraz pro nezbedy, jako jsme my. Jak by se nám líbilo, kdyby k nám v noci vrazil Atikus bez klepání do pokoje? Děláme vlastně totéž panu Radleymu. Počínání pana Radleyho snad může připadat podivné nám, ale nemusí připadat podivné jemu. A dále, copak nás nikdy nenapadlo, že chceme-li se s někým stýkat, vede k tomu pro slušné lidi cesta předními dveřmi, a nikoli postranním oknem? A konečně, necháme ten dům na pokoji, dokud tam nebudeme pozváni, nebudeme hrát takovou oslovskou hru, při jaké nás onehdy přistihl, ani si nebudeme dělat z nikoho tady v ulici ani v městě legraci —

„Nedělali jsme si z něho legraci, ani jsme se mu neposmívali,” řekl Jem, „jenom jsme —”

„Tak jste to přece dělali, že?”

„Co, legraci?”

„Ne,” řekl Atikus, „jenom jste předváděli jeho životní příběh pro poučení sousedstva.”

Jem jako by se nafoukl. „Neříkal jsem, že jsme něco takovýho dělali. Neříkal!”

Atikus se chladně ušklíbl. „Právě ses mi přiznal,” řekl. „Hned s tím nesmyslem přestanete, všichni tři.”

Jem na něho civěl s otevřenými ústy.

„Chceš snad být advokát, ne?” Otcova ústa byla podezřele pevná, jako by se snažil udržet rty v přímce.

Jem usoudil, že nemá cenu vytáčet se, a tak byl zticha. Když Atikus zašel domů vyhledat spis, který si dnes ráno

zapomněl vzít do práce, Jemovi konečně svitlo, že ho Atikus doběhl nejstarším právnickým trikem. Počkal v úctyhodné vzdálenosti od předních schůdků a díval se, jak Atikus vychází z domu a míří směrem k městu. Když byl Atikus z doslechu, Jem za ním zakřičel: „Myslel jsem si, že budu advokát, ale teď si to budu rozmejšlet!”

6

„Ano,” dovolil nám otec, když se ho Jem zeptal, jestli si smíme jít posedět s Dillem k rybníčku slečny Ráchel, protože dnes je Dill v Maycombu poslední večer. „Vyřiďte mu, že ho pozdravuji a že se těšíme na shledanou příští léto.”

Přeskočili jsme zídku, která oddělovala dvůr slečny Ráchel od našeho vjezdu. Jem zapískal jako křepelka a ve tmě se mu ozval Dill.

„Ani lísteček se nepohne,” řekl Jem. „Podívejte se tamhle.”

Ukázal k východu. Za ořechy slečny Maudie stoupal obrovský měsíc. „To se pak zdá, že je ještě větší vedro,” řekl.

„Je na něm dneska kříž?” zeptal se Dill, aniž zvedl hlavu. Zhotovoval si cigaretu z novin a provázku.

„Ne, jenom paní. Nezapaluj si to, Dille, zasmradíš s tím půl města.”

V Maycombu byla na měsíci vidět paní. Seděla u toaletního stolku a rozčesávala si vlasy.

„Budeš nám tu scházet, ty kluku,” řekla jsem. „Neměli bysme jít koukat na pana Averyho?”

Pan Avery bydlel v podnájmu přes ulici naproti paní Duboseové. Kromě toho, že rozměňoval každou neděli peníze u kostelní sbírky, sedával večer co večer až do devíti hodin na verandě a kýchal. Jednoho večera se nám dostalo výsady stát se svědky jeho výkonu, který byl, jak se zdálo, neodvolatelně poslední, protože pokud jsme ho sledovali, už to nikdy nedokázal. Jednou večer jsme s Jemem šli domů od slečny Ráchel a scházeli jsme právě se schodů před domem, když vtom nás Dill zarazil: „Páni, koukněte se tamhle.” Ukázalpřes ulici. Zprvu jsme viděli jen zeleným listím obrostlou přední verandu, ale když jsme se zadívali pozorněji, objevili jsme oblouk tekutiny, který tryskal z listí a rozstřikoval se dole v žlutém kruhu pouličního světla, od zdroje k zemi podle našeho odhadu nějaké tři metry. Jem řekl, že pan Avery fixluje, Dill řekl, že určitě vypije takových pět litrů denně, a přebor, který následoval za čelem určení poměrných vzdáleností a příslušné zdatnosti, mě pouze utvrdil v pocitu vyřazenosti, neboť v této oblasti se mi nedostávalo nadání.

Dill se protáhl, zívl a prohodil až příliš nedbale: „Já vím co, pojďme na procházku.”

Hned jsem v tom vytušila čertovinu. V Maycombu nechodil nikdo jen tak na procházku. „A kam, Dille?”

Dill pohodil hlavou směrem k jihu.

Jem řekl: „Tak, jo.” Když jsem protestovala, řekl sladce: „Nemusíš chodit s náma, andílku.”

„Ty nemusíš nikam chodit. Jen si vzpomeň —”

Jem nepatřil k těm, kdo si berou minulé porážky příliš k srdci: zdálo se, že jediné ponaučení, které si od Atika vzal, bylo to, že prohlédl umění křížového výslechu. „Nebudeme nic dělat, Čipero, půjdeme akorát k pumpě a zase zpátky.”

Mlčky jsme kráčeli po chodníku; poslouchali jsme, jak houpačky na verandách vržou pod tíhou sousedů, naslouchali jsme tlumenému večernímu brumlání dospělých v naší ulici. Občas jsme zaslechli smích Štěpánky Crawfordové.

„Tak co?” řekl Dill.

„Dobrý,” řekl Jem. „Nechtěla bys jít domů, Čipero?” „Co máte za lubem?”

Dill s Jemem hodlali jednoduše nakouknout do okna s uvolněnou okenicí a zkusit, jestli se jim podaří zahlédnout Bubu Radleyho, a když nechci jít s nimi, můžu se rovnou sebrat a jít domů a držet klapačku a nekecat, a to bylo všechno.

„Ale ježkovy oči, proč jste čekali až do dneška do večera?”

Protože v noci je nikdo neuvidí, protože Atikus bude tak zabrán do knihy, že neuslyší ani troubení k poslednímu soudu, protože kdyby je Bubu Radley zabil, přijdou o školu a ne o prázdniny a protože potmě je v temném domě vidět víc než za denního světla, chápu už?

„Jeme, prosím tě — ”

„Čipero, říkám ti naposled, zavři tu klapajznu, nebo syp domů — na mou duši chováš se teď čím dál víc jako holka!”

Vzhledem k tomu mi nezbývalo než se k nim přidat. Řekli jsme si, že bude lepší podlézt vysoký drátěný plot vzadu za Radleyho pozemkem, vystavovali jsme se tak méně nebezpečí, že nás někdo uvidí. Plotem byla obehnána velká zahrada a úzký dřevěný záchod.

Jem nadzvedl spodní drát a pokynul Dillovi, aby podlezl. Za ním jsem podlezla já a přidržela jsem drát Jemovi. Stěží se protáhl. „Jdi jako duch,” zašeptal. „Za žádnou cenu se nezapleť do kapustovýho záhonu, to by probudilo mrtvýho.”

Pamětliva jeho ponaučení, postupovala jsem rychlostí snad jeden krok za minutu. Vykročila jsem rychleji, když jsem v měsíčním světle uviděla daleko vpředu Jema, jak na nás kývá. Došli jsme k brance, která oddělovala zahradu od zadního dvorka. Jem na ni sáhl. Branka zaskřípala.

„Plivni na to,” zašeptal Dill.

„Tos nás dostal do pasti, Jeme,” zamumlala jsem. „Odtud se jen tak nedostaneme.” „Pst. Plivni na to, čipero.”

Plivali jsme, až nám vyschlo v ústech. Jem otevřel pomaličku branku, nadzvedl ji a opřel o plot. Stanuli jsme na zadním dvorku.

Zadní strana Radleyho domu byla ještě méně vábná než průčelí: po celé šíři domu se táhla zchátralá veranda; byly tam dvoje dveře a mezi dveřmi se temněla dvě okna. Místo sloupku podpíral na jednom konci střechu hrubý trámek. V rohu verandy stála stará železná kamna; zrcadlo od věšáku na klobouky, které viselo nad nimi, odráželo měsíc a přízračně se lesklo.

„Éé -e,” řekl Jem tichounce a zvedl nohu.

„Co je?”

„Slepice,” vydechl.

Že budeme muset uhýbat neviděnému na všech stranách, to se potvrdilo, když Dill před námi začal šeptem slabikovat: »Pro-pá-na-krá-le.” Připlížili jsme se k boční stěně domu a podél ní k oknu se spuštěnou žaluzií. Okenní rám přesahoval o několik centimetrů Jema.„Pomůžem ti nahoru,” zašeptal Jem Dillovi. „Hned to bude.” Jem uchopil své levé zápěstí a mé pravé, já jsem uchopila své levé zápěstí a Jemovo pravé, skrčili jsme se a Dill se posadil na naši stoličku. Zvedli jsme ho a Dill se chytil okenního rámu.

„Dělej,” šeptal Jem, „už to dlouho nevydržíme.”

Dill mě šťouchl do ramene a my jsme ho spustili na zem.

„Cos viděl?”

„Nic. Záclony. Ale někde v dálce je tam malinkatý světýlko.”

„Pojďme odtud,” vydechl Jem. „Obejdeme to zpátky dozadu. Pst,” dodal varovně, když jsem chtěla protestovat. „Zkusíme zadní okno.” „Dille, ne,” řekla jsem.

Dill se zastavil a nechal jít Jema napřed. Když Jem stoupl na dolní schod, schod vrzal. Jem zůstal stát, pak po troškách přenášel váhu. Schod se neozval. Jem překročil dva schody, stanul jednou nohou na verandě, vyhoupl se nahoru a dlouhou chvíli balancoval. Nabyl znovu rovnováhu a spustil se na kolena. Dolezl k oknu, zvedl hlavu a nahlédl dovnitř.

Vtom jsem spatřila stín. Byl to stín muže s kloboukem na hlavě. Nejdřív jsem si myslela, že je to strom, ale bylo bezvětří a kmeny stromů nikdy nechodí. Zadní veranda byla zalita měsíčním svitem a stín, svižný jako proutek, se sunul přes verandu k Jemovi.

Pak ho uviděl Dill. Zakryl si obličej rukama.

Jem ho spatřil, až když ho stín přešel. Zvedl paže nad hlavu a strnul.

Stín se zastavil asi půl kroku za Jemem. Od boku se mu oddělila paže, sklesla a znehybněla. Potom se stín obrátil a prošel zpátky kolem Jema, dál po verandě a zmizel u strany domu, stejnou cestou, kudy přišel.

Jem seskočil z verandy a pádil k nám. Rozrazil branku, vystrkal mě s Dillem ven a hnal nás mezi dvěma řádkami šustících kapustových hlávek. Na půli cesty kapustou jsem zakopla; v tu chvíli zaburácel okolím výstřel z brokovnice.

Dill s Jemem se svalili vedle mne. Jem vzlykavě šeptal: „K plotu u školního dvora! — mrskni sebou, Čipero!”

Jem podržel spodní drát; překulila jsem se s Dillem na druhou stranu a urazili jsme půl cesty k úkrytu pod osamělým dubem na školním dvoře, když jsme si uvědomili, že nám chybí Jem. Běželi jsme nazpátek a našli jsme ho, jak se zmítá v plotě a skopává kalhoty, aby se vyprostil. Rozběhl se k dubu v trenýrkách.

Bezpečně schováni za dubem, poddali jsme se otupělosti, ale Jemovi pracoval mozek na plné obrátky: „Musíme domů, budou se po nás shánět.”

Přeběhli jsme školní dvůr, protáhli se pod plotem na Jelení louku za naším domem, přelezli vzadu náš plot, a teprve až jsme dorazili k zadním schůdkům, dopřál nám Jem chvilku odpočinku.

Když jsme se vydýchali, vyšli jsme všichni tři jakoby nic na náš přední dvůr. Podívali jsme se na ulici a uviděli jsme před brankou u Radleyových kruh sousedů.

„Raději tam půjdeme,” řekl Jem. „Když se neukážeme, bude jim to divný.”

Pan Nathan Radley stál uvnitř za brankou se zlomenou brokovnicí na ruce. Atikus stál vedle slečny Maudie a slečny Štěpánky Crawfordové. Slečna Ráchel s panem Averym stáli opodál. Žádný z nich nás neviděl přicházet.

Vsunuli jsme se vedle slečny Maudie, která se po nás ohlédla. „Kde jste byli, copak jste neslyšeli ten poprask?”

„Co se stalo?” zeptal se Jem.

„Pan Radley střelil po nějakém černochovi v kapustovém záhonu.”

„Jejda. A trefil ho?”

„Ne,” řekla slečna Štěpánka. „Vystřelil do vzduchu. Ale vyděsil ho, že zbledl jako křída. Povídal, že jestli tady někdo zahlédne bílého černocha, tak je to on. Má prý nabitou druhou hlaveň, kdyby se mu tam na záhoně ještě něco šustlo, a příště už nebude mířit vysoko, ať je to pes, černoch nebo — Jeme Finchi!”

„Prosím?” zeptal se Jem.

Atikus se ozval. „Kde máš kalhoty, synu?”

„Kalhoty, tatínku?”

„Kalhoty.”

Nic naplat. Stál tam v trenýrkách před Bohem a přede všemi. Povzdychla jsem si. „Ée — pane Finchi?”

V záři pouliční svítilny jsem viděla, jak se Dillovi líhne v hlavě nápad: oči se mu rozšířily a baculatý andělský obličejík se mu ještě více zakulatil.

„Copak, Dille?” zeptal se Atikus.

„Ée — já jsem ho o ně obehrál,” řekl neurčitě.

„Obehrál? Jak?”

Dill si šmátral rukou na zátylku. Přejel si rukou po hlavě dopředu a po čele. „Hráli jsme tamhle u rybníčku svlíkacího pokera,” řekl.

Jemovi i mně se ulevilo. Sousedi se zdáli s odpovědí spokojeni: všichni ztuhli. Ale co to je ten svlíkací poker?

Neměli jsme možnost to zjistit: slečna Ráchel spustila jako městská požární siréna: „Jéééžiš, no tóóóhle, Dille Harrisi! Tak ty mi karbaníš u rybníčku? Já ti dám svlíkacího pokera, to budeš koukat!”

Atikus uchránil Dilla od toho, aby byl na místě rozsápán na kusy. „Okamžik, slečno Ráchel,” řekl. „Nikdy jsem neslyšel, že by dřív něco takového dělali. To jste hráli karty?”

Jem chytil Dillovu přihrávku se zavřenýma očima: „Ne, tatínku, jenom se sirkama.”

Obdivovala jsem svého bratra. Sirky byly nebezpečné, ale karty znamenaly zhoubu.

„Jeme, Čipero,” řekl Atikus, „podruhé už nechci o žádném pokeru slyšet. Stav se u Dilla pro kalhoty, Jeme. Urovnejte si to sami.”

„Nedělej si starosti, Dille,” řekl Jem, když jsme klusali zpátky po chodníku, „ona ti nic neudělá. Atikus jí to vymluví. To byla od tebe duchapřítomnost, ty kluku. Poslouchej… slyšíš?”

Zastavili jsme se a uslyšeli jsme Atikův hlas: „…nic hrozného… to si musejí všichni odbýt, slečno Ráchel…”

Dill se upokojil, ale my s Jemem nikoli. Zůstal tady problém, v jakých kalhotách se Jem zítra ráno ukáže.

„Dám ti nějaký svoje,” nabídl mu Dill, když jsme došli ke schodům před domem slečny Ráchel. Jem řekl, že by se do nich nevešel, ale že mu přesto děkuje. Rozloučili jsme se a Dill

zašel do domu. Zřejmě se rozpomněl, že je se mnou zasnouben, protože zase vyběhl a rychle mě před Jemem políbil. „A pište mi, jo?” zabučel za námi.

I kdyby byl měl Jem kalhoty v pořádku na sobě, stejně bychom toho nebyli moc naspali. Každý noční šelest, který jsem zaslechla ze svého lůžka na zadní verandě, byl trojnásob zesílený; v každém zaskřípění nohou po štěrku jsem slyšela Bubu Radleyho bažícího po pomstě, každý kolemjdoucí černoch, smějící se ve tmě, byl Bubu Radley ženoucí se na nás; hmyz narážející na síť byly v mé představě šílené prsty Bubu Radleyho, rozcupovávající pletivo na kusy; mýdlovníky se zlověstně vypínaly jako oživlé. Potácela jsem se mezi spánkem a bděním, až jsem uslyšela Jema brouknout:

„Spíš, všudybylko?”

„Blázníš?”

„Psst. Atikus už zhasnul.”

V ubývajícím světle měsíce jsem spatřila, jak Jem spustil nohy na podlahu. „Jdu pro ně,” řekl.

Posadila jsem se. „To nemůžeš. Nepustím tě.” Chvatně si natahoval košili. „Musím.” „Zkus si to a já vzbudím Atika.” „Zkus si to a já tě zabiju.”

Stáhla jsem ho vedle sebe na lůžko. Snažila jsem se mu to rozmluvit. „Pan Nathan je beztak ráno najde, Jeme. Ví, žes je ztratil. Až je ukáže Atikovi, to bude dost hloupý, no, ale jinak nic. Vlez si zas do postele.”

„Tohle vím taky,” řekl Jem. „Proto pro ně jdu.”

Dělalo se mi nanic. Jít tam zpátky docela sám — vzpomněla jsem si na slečnu Štěpánku: pan Nathan má nabitou druhou hlaveň, jestli se něco ještě šustne, ať je to černoch, pes… To Jem ví líp než já.

Byla jsem zoufalá: „Koukni, Jeme, vždyť to za to nestojí. Nářez bolí, ale zas to přejde. Takhle budeš mít ustřelenou hlavu, Jeme. Prosím tě…”

Trpělivě si odfoukl. „Já — to máš tak, Čipero,” zamumlal.

„Co já si pamatuju, tak mi Atikus nikdy nenařezal. Chci, aby to tak zůstalo.”

To byl důvod k zamyšlení. Zdálo se, že nám tím Atikus vyhrožuje každý druhý den. „Myslíš, že tě jako při ničem nenačapal.”

„Snad, ale — prostě chci, aby to tak zůstalo, Čipero. Neměli jsme to dneska dělat, Čipero.”

Mám dojem, že to bylo tehdy, co jsme se poprvé začali s Jemem jeden druhému odcizovat. Někdy jsem mu nerozuměla, ale údobí mého zmatku nemívala dlouhého trvání. Tohle bylo nad mé chápání. „Prosím tě,” zapřísahala jsem ho, „copak si to nemůžeš na chvilku rozumně uvážit—zase tam jít sám —”

„Mlč!”

„Přece nejde o to, že už by na tebe do smrti nepromluvil nebo něco… já ho vzbudím, Jeme, na mou duši —”

Jem mě chytil za límec pyžama a těsně mi jej zakroutil kolem krku. „Tak jdu s tebou —” dusila jsem se.

„Ne, nepůjdeš, jenom bys nadělala rámus.”

Všechno bylo marné. Zvedla jsem petlici u zadních dveří a přidržela jsem je, zatímco Jem se plížil dolů po schodech. Musely být dvě hodiny zrána. Měsíc zapadal a kostkaté stíny se rozplývaly v kalné prázdnotě. Bílý podolek Jemovy košile se vynořoval a zase mizel jako poskakující strašidýlko, prchající před nadcházejícím jitrem. Zvedl se slabý vánek a zchladil pot, který mi stékal po bocích.

Šel zadem, Jelení loukou, přes školní dvůr a dál k plotu, pomyslela jsem si — tam alespoň mířil. Takhle mu to bude déle trvat, není tedy ještě čas strachovat se. Čekala jsem, až nastal čas k obavám, a napínala sluch, kdy zabouří brokovnice pana Radleyho. Pak se mi zazdálo, že jsem slyšela vrznout zadní plot. Ale to byla jen má představa.

Potom jsem uslyšela zakašlat Atika. Zatajila jsem dech. Když jsme někdy podnikali noční pouť do koupelny, zastihli jsme ho, jak si čte. Říkal, že se často v noci probudí, podívá se na nás a pak si čte, až usne. Čekala jsem, že se u něho rozsvítí, a napínala jsem zrak, kdy se chodba zalije světlem. Zůstalo zhasnuto a já jsem znovu vydechla.

Noční rojení hmyzu ustalo, ale když zafoukal vítr, zabubnovaly na střechu zralé bobule mýdlovníků a v bezútěšné tmě se ozýval z dálky štěkot psů.

A to už se ke mně vracel Jem. Jeho bílá košile se vyhoupla vzadu nad plotem a pomalu se zvětšovala. Vyšel po schůdcích, zastrčil za sebou petlici a posadil se na lůžko. Beze slova zvedl kalhoty. Lehl si a chvíli jsem slyšela, jak se lůžko zachvívá. Brzy se utišil. Už jsem ho neuslyšela se pohnout.

7

S Jemem nebyla celý týden kloudná řeč. Jak mi to jednou poradil Atikus, pokusila jsem se vmyslet do jeho kůže a chodit v ní: kdybych já byla šla o půl druhé ráno sama k Radleyovým, byl by se konal druhého dne odpoledne můj pohřeb. Nechala jsem tedy Jema na pokoji a snažila jsem se ho neotravovat.

Začala škola. Druhá třída nestála za nic stejně jako první, jenže to bylo ještě horší — zase člověku mávali před očima kartičkami a nenechali ho číst ani psát. Postup slečny Karolíny ve vedlejší třídě bylo možno odhadnout podle toho, jak často se odtamtud ozýval smích; stálé osazenstvo však první třídu znovu opakovalo a bylo nápomocno při udržování kázně. Jediné, co ve druhé třídě za něco stálo, bylo to, že mi vyučování v tomto ročníku končilo stejně jako Jemovi a že jsme obvykle chodili ve tři hodiny domů společně.

Když jsme šli jednou odpoledne přes školní dvůr cestou domů, řekl Jem najednou: „Ještě jsem ti něco nepověděl.”

Protože to byla jeho první souvislá věta po několika dnech, povzbudila jsem ho: „O čem?”

„O tý noci.”

„O tý noci jsi mi ještě vůbec nic nepověděl,” potvrdila jsem.

Jem odbyl má slova mávnutím ruky, jako by odháněl komáry. Chvilku mlčel a potom řekl: „Když jsem se tam vrátil pro ty kalhoty —jak jsem je se sebe rval, byly celý zmuchlaný, nemohl jsem se z nich dostat —”Jem zhluboka nadechl. „Kdyžjsem se tam vrátil, ležely složený přes plot… jako by tam na mě čekaly.” „Přes -”

„A ještě něco —” říkal Jem bezvýrazně. „Až přijdeme domů, tak ti to ukážu. Byly zašitý. Ne jako ženskou rukou, ale jako bych je zašíval já. Byly zalátaný tak halabala. Je to skoro jako-”

,,— jako by někdo věděl, že se tam pro ně vrátíš.”

Jem se otřásl. „Jako kdyby mi někdo četl myšlenky… jako kdyby někdo uhádl, co udělám. Přece nemůže nikdo uhádnout, co udělám, ledaže mě zná, ne, Čipero?”

V Jemově otázce zněla naléhavá prosba. Ujistila jsem ho: „Nikdo nemůže uhádnout, co uděláš, ledaže s tebou žije v jednom domě, a ani já sama to někdy neuhodnu.”

Šli jsme kolem našeho stromu. V jeho dutině spočívalo klubko šedivého provázku.

„Neber to, Jeme,” řekla jsem. „Někdo tu má skrýš.”

„Já bych nemyslel, Čipero.”

„Ale má. Někdo jako Walter Cunningham sem chodí každou přestávku a schovává si tu věci — a my jdeme okolo a sebereme mu to. Víš co, necháme to tady a pár dnů počkáme. Když to do tý doby nezmizne, vezmeme si to, jo?”

„No dobře, třeba máš pravdu,” souhlasil Jem. „Musí to být skrýš nějakýho malýho děcka — schovává si tu věci před většíma. Víš, že tu najdeme věci, jen když je škola.”

„No jo,” řekla jsem, „ale v létě tudy nikdy nechodíme.”

Šli jsme domů. Druhý den ráno ležel provázek, kde jsme jej nechali. Když tam byl ještě i třetí den, Jem jej strčil do kapsy. Od té doby jsme všechno, co jsme v dutině našli, považovali za svůj majetek.

Druhá třída byla hrozná, ale Jem mě ujistil, že čím budu starší, tím to bude ve škole lepší, že začínal stejně a naučil se něco pořádného, až když se dostal do šesté třídy. Šestá třída se mu, jak se zdálo, zamlouvala hned od začátku: prošel krátkým egyptským údobím, ze kterého jsem byla jelen — vynakládal hodně úsilí chodit na plocho, strkal jednu paži

před sebe a druhou za sebe a kladl jednu nohu za druhou. Prohlašoval, že tak chodili Egypťané; řekla jsem mu, že jestli tak chodili, nechápu, jak mohli něco udělat, ale Jem povídal, že dokázali mnohem víc, než kdy dokázali Američané, že vynalezli toaletní papír a trvalé balzamování mrtvol, a ptal se, kde bychom dnes byli, kdyby to neobjevili? Atikus mi řekl, ať vymažu přídavná jména a zůstanou mi prý fakta.

V Jižní Alabamě nejsou jasně vyhraněná roční období; léto přechází v podzim a po podzimu někdy vůbec nepřichází zima; podzim se změní v několikadenní jaro, které se znovu rozplyne v léto. Toho roku byl dlouhý podzim a nebylo chladno ani na lehký kabát. Jednoho mírného říjnového odpoledne jsme klusali s Jemem obvyklou cestou, když nás zase zarazila naše skrýš. Tentokrát leželo uvnitř cosi bílého.

Jem mě nechal provést obřad: vytáhla jsem dvě malé podoby vyřezané z mýdla. Jedna figurka představovala chlapce a druhá měla zhruba naznačené šatečky.

Než jsem si vzpomněla, že nic takového jako uřknutí neexistuje, vyjekla jsem a hodila je na zem.

Jem je rychle sbíral. „Přeskočilo ti?” zařval. Otíral s figurek červený prach. „Jsou pěkný,” řekl. „Takový pěkný jsem nikdy neviděl.”

Podržel je, abych se podívala. Byly to téměř dokonalé miniatury dvou dětí. Hoch měl krátké kalhoty a do očí mu padala čupřina mýdlových vlasů. Podívala jsem se na Jema. Od pěšinky mu spadal do čela proužek hnědých vlasů. Dřív jsem si toho nikdy nevšimla.

Jem zvedl oči od panenky ke mně. Panenka měla ofinku. Já taky.

„To jsme my,” řekl.

„Kdo myslíš, že je udělal?”

„Koho tady kolem známe, kdo vyřezává?” zeptal se mě. „Pana Averyho.”

„Pan Avery leda tůdle. Ten teda jo.”

Pan Avery spotřeboval průměrně jedno polínko palivového dřeva týdně; sešmidlal je na párátko a to žvýkal.

„Pak je tu ten, co chodí za naší slečnou Štěpánkou Crawfordovou,” řekla jsem.

„Ten vyřezává, to je pravda, ale bydlí někde na venkově. Kdypak ten by si nás vůbec všiml?”

„Možná, že sedává na verandě a dívá se na nás místo na slečnu Štěpánku. Já bych se dívala, být na jeho místě.”

Jem na mě upřeně hleděl tak dlouho, že jsem se ho zeptala, co se děje, ale odpověděl mi pouze: „Nic, Čipero.” Když jsme přišli domů, uložil si Jem panenky do své bedny.

Ani ne za dva týdny jsme našli celý balíček žvýkačky, na níž jsme si smlsli, neboť Jemovi už vypadlo z paměti, že všechno na Radleyho pozemku je otrávené.

Další týden vydala dutina zašlou medaili. Jem ji ukázal Atikovi a ten nám řekl, že je to medaile, jaké se, ještě než jsme byli na světě, udílely na školách maycombského okresu vítězům pravopisných přeborů. Atikus řekl, že ji musel někdo ztratit a jestli prý jsme se zeptali v sousedství? Jem mě nenápadně kopl, když jsem chtěla říci, kde jsme ji našli. Jem se Atika zeptal, jestli si náhodou nevzpomíná na někoho, kdo ji vyhrál, a Atikus řekl, že si nevzpomíná.

Náš největší úlovek se objevil čtyři dny nato. Byly to kapesní hodinky, které nešly, na řetízku s hliníkovým nožem.

„Myslíš, že je to bílý zlato, Jeme?”

„Já nevím. Ukážu to Atikovi.”

Atikus řekl, že by to všechno i s nožem a řetízkem mělo cenu asi deseti dolarů, kdyby to bylo nové. „Měnil jsi s někým ve škole?” zeptal se.

„Ale kdepak, tatínku!” Jem vytáhl dědečkovy hodinky, které mu Atikus povolil nosit jednou týdně, když na ně bude opatrný. Ve dnech, kdy nosil hodinky, chodil Jem jako po jehlách. „Jestli nemáš, Atiku, nic proti tomu, nosil bych místo nich raději tyhle. Třeba se mi povede je spravit.”

Když se Jemovi dědečkovy hodinky okoukaly a jejich nošení se mu stalo tíživým jednodenním úkolem, nepociťoval už nutnost zjišťovat každých pět minut, kolik je hodin.

Odvedl slušnou práci, vybylo mu jen jedno pérko a dvě malinké součástky, ale hodinky nechtěly jít. „Ach jo,” povzdychl si, „ty už nepůjdou. Čipero —”?

„No?”

„Myslíš, že bysme měli napsat dopis tomu, co nám tam nechává ty věci?”

„To by bylo slušný, Jeme, můžeme poděkovat — copak se ti nezdá?”

Jem se držel za uši a kroutil hlavou ze strany na stranu. „Mně to nejde na rozum, mně to nechce jít na rozum — já nevím proč, Čipero…” Podíval se směrem k obývacímu pokoji. „Mám sto chutí říct to Atikovi — ale ne, raději ne.”

„Řeknu mu to místo tebe.”

„Ne, neříkej mu to, Čipero. Čipero?” „Copak?”

Celý ten večer se pořád chystal něco mi povědět; rozzářil se mu pokaždé obličej a naklonil se ke mně, ale pak si to vždycky rozmyslel. Rozmyslel si to zase. „Ale nic.”

„Tu máš, napíšeme mu dopis.” Strčila jsem mu pod nos psací blok a tužku.

„Tak dobře. Milý pane…”

„Jak můžeš vědět, že je to mužský? Určitě je to slečna Maudie — už si to domýšlím dlouho.”

„Jdi, slečna Maudie nemůže žvejkat —” Jem se zazubil. „Víš, ona někdy umí tak pěkně něco povědět. Jednou jsem se jí zeptal, jestli nechce žvejkačku, a ona povídala, že ne, že děkuje — žvýkací guma jí prý ulpívá na patře a zůstavuje ji němou,” vyslovil Jem pečlivě. „To řekla hezky, ne?”

„To jo, někdy mluví moc hezky. Ale hodinky s řetízkem by ona stejně neměla.”

„Milý pane,” řekl Jem. „Vážíme si, že — ne, vážíme si všeho, co jste pro nás na tom stromě uchystal. Váš oddaný Jeremiáš Atikus Finch.”

„Nepozná, kdo to je, když to takhle podepíšeš, Jeme.”

Jem vymazal své jméno a napsal: „Jem Finch.” Pod tím jsem se podepsala já: „Jana Luisa Finchová (Čipera).” Jem vložil psaní do obálky.

Druhý den ráno cestou do školy mě Jem předběhl a zastavil se u stromu. Byl obrácen čelem ke mně, když zvedl hlavu, a spatřila jsem, že zbledl jako křída.

„Čipero!”

Rozběhla jsem se k němu.

Někdo vyplnil naši dutinu cementem.

„No tak nebreč, Čipero… tak přestaň brečet, nic si z toho nedělej —” hučel do mě celou cestu do školy.

Když jsme přišli domů k obědu, Jem zhltl jídlo, vyběhl na verandu a postavil se na schodech. Vyšla jsem za ním. „Ještě nešel kolem,” řekl.

Nazítří hlídkoval Jem znovu a štěstí mu přálo.

,,’brý den, pane Nathan,” pozdravil.

„Dobrýtro, Jeme, Čipero,” odpověděl pan Radley, když nás míjel.

„Pane Radley,” ozval se Jem. Pan Radley se otočil.

„Pane Radley, ehm — vy jste zacementoval tu díru v támhletom stromě?”

„Ano,” řekl. „Tu jsem zaplnil.” „Proč jste to, prosím, udělal?”

„Ten strom odumírá. Když strom chřadne, vyplňuje se cementem. To bys měl věděl, Jeme.”

Jem se už o tom nezmínil, až navečer. Když jsme šli kolem našeho stromu, zadumaně pohladil cement a zůstal pohřížen v myšlenkách. Zdálo se, že v sobě jitří špatnou náladu, a tak jsem zachovávala uctivý odstup.

Večer jsme jako obvykle šli naproti Atikovi, když se vracel z práce. Když jsme došli až k našim schodům, řekl Jem: „Atiku, prosím tě, podívej se tamhle na ten strom.”

„Na který, synku?”

„Ten u Radleyů na rohu, když se jde od školy.” „A co?”

„Hyne ten strom?”

„To ne, synku, na to nevypadá. Podívej se, jaké má listoví, zelené a plné, nikde žádné hnědé skvrny —” „Ani mu nic neschází?” „Ten strom je zdráv jako ty, Jeme. Proč?” „Pan Radley říkal, že odumírá.”

„Tak možná, že odumírá. Pan Radley se rozhodně vyzná ve svých stromech lépe než my.”

Atikus nás nechal na verandě. Jem se opřel o sloup a třel se o něj rameny.„Svědí tě, Jeme?” zeptala jsem se co nejzdvořileji. Neodpověděl. „Pojď dovnitř, Jeme,” vybídla jsem ho. „Za chvíli.”

Stál na verandě až do setmění a já jsem na něho čekala. Když jsme vešli dovnitř, viděla jsem, že plakal; měl obličej ušmouraný jako od pláče, ale bylo mi divné, že jsem ho neslyšela.

8

Z důvodů nezbadatelných i pro nejzkušenější proroky maycombského okresu se toho roku změnil podzimek v zimu. Atikus prohlásil, že tak chladné dva týdny u nás nebyly od roku 1885. Pan Avery řekl, že na Rosettském kameni stojí psáno, že když budou děti zlobit rodiče, kouřit a prát se spolu, změní se roční doby; nás s Jemem tížil pocit viny, že jsme přispěli k výchylkám přírody a připravili tak sousedům soužení a sobě svízel.

Té zimy zemřela stará paní Radleyová, ale její smrt vzbudila pramálo rozruchu — sousedé ji vídali zřídka, leda když zalévala své kany. Usoudili jsme s Jemem, že ji Bubu konečně dostal, ale když se Atikus vrátil od Radleyových, pravil k našemu zklamání, že skonala přirozenou smrtí.

„Zeptej se ho,” šeptal mi Jem.

„Zeptej se ty, ty jsi nejstarší.”

„Právě proto by ses ho měla zeptat ty.”

„Atiku,” řekla jsem, „viděl jsi pana Artura?”

Atikus odklonil noviny a přísně se na mě podíval: „Neviděl.”

Jem mě zdržel od dalších dotazů. Řekl, že Atikus je dosud nedůtklivý, co se týče nás a Radleyových, a že nemá cenu na něj dotírat. Jem měl pocit, že si Atikus domýšlí, že naše činnost toho večera v létě se neomezovala výlučně na svlékací poker. Jem neměl pevný důvod pro svou domněnku, říkal, že je to pouhé tušení.

Když jsem se druhý den ráno probudila a podívala se z okna, div jsem se nezjevila hrůzou. Atikus vyběhl na můj křik z koupelny napůl oholený.

„Atiku, je konec světa! Prosím tě, dělej něco —!” Odtáhla jsem ho k oknu a ukázala ven.

„Jakýpak konec světa,” řekl. „Sněží.”

Jem se Atika zeptal, jestli to vydrží. Jem sníh rovněž ještě nikdy neviděl, ale věděl, co to je. Atikus řekl, že toho o sněhu ví právě tolik co Jem. „Myslím si ale, že když je takhle rozmoklý, bude z toho déšť.”

Zazvonil telefon a Atikus vstal od snídaně, aby ho zvedl. „Volala Eula May,” oznámil, když se vrátil. „Cituji — ,Protože v maycombském okrese sněží poprvé od roku 1885, vyučování dnes odpadá.’ ”

Eula May byla hlavní maycombská telefonistka. Bylo jí svěřeno vyhlašovat veřejná oznámení, pozvání na svatby, spouštět hasičskou sirénu a udílet pokyny pro první pomoc, když byl doktor Reynolds pryč.

Když nás Atikus konečně povolal k pořádku a napomenul nás, ať koukáme do talířů a ne z okna, Jem se ho zeptal: „Jak se dělá sněhulák?”

„Nemám ponětí,” řekl Atikus. „Nerad bych vás zklamal, ale pochybuji, že bude dost sněhu třeba jen na kouli.”

Kalpurnie nám přišla říci, že se jí zdá, že se to lepí. Když jsme vyběhli na zadní dvorek, ležela na něm vrstvička rozbředlého sněhu.

„Neměli bysme v tom chodit,” řekl Jem. „Podívej, kam šlápneš, tam je po sněhu.”

Ohlédla jsem se na své břečkovité ťápoty. Jem řekl, že když počkáme, až napadne trochu víc sněhu, budeme ho pak moci všechen shrabat a udělat si sněhuláka. Vyplázla jsem jazyk a chytila si velkou vločku. Pálila.

„Jeme, ono je to horký!”

„Ale kdepak, je to tak studený, že to pálí. Nejez ten sníh, Čipero, je ho škoda. Nech ho spadnout na zem.” „Ale já v něm chci šlapat.”

„Já vím co, půjdem v něm šlapat k slečně Maudii.” Jem přeskákal přes přední dvůr. Hopsala jsem v jeho sto-

pách. Na chodníku před slečniným domem nás oslovil pan Avery. Měl růžový obličej a pod opaskem velké břicho.

„Vidíte, co jste natropili?” řekl. „V Maycombu nesněžilo od Appomattoxu. Kvůli nezbedným dětem, jako jste vy, se mění roční doby.”

Napadlo mě, jestli pan Avery ví, jak jsme ho v létě pozorovali a těšili se, že bude opakovat svůj výkon, a uvažovala jsem, že na tom hřešení přece jen něco je, jestli je tohle naše odměna. Odkud pan Avery bere svou meteorologickou statistiku, to mi divné nebylo: pocházela přímo z Rosettského kamene.

„Jeme Finchi, hej, Jeme Finchi!” „Slečna Maudie tě volá, Jeme.”

„Zůstaňte uprostřed dvorku. Kousek od verandy je zapadaná pod sněhem statice. Nešlápněte na ni!”

„Ano, slečno,” zavolal Jem. „To je krása, viďte, slečno Maudie?”

„Jdi mi někam s takovou krásou! Jestli bude dneska v noci mrznout, mám po všech azalkách!”

Slečnin starý klobouk proti slunci se leskl sněhovými krystalky. Skláněla se nad nějakými keříčky a balila je do pytlů. Jem se jí zeptal, proč to dělá.

„Aby byly v teple,” řekla.

„Copak ty kytky udržují teplo? Vždyť nemají oběh.”

„Na to ti neodpovím, Jeme Finchi. Vím jenom, že tyhle květiny pomrznou, jestli přijde v noci mráz, a tak se musejí přikrýt. Je to jasné?”

„Ano. Slečno Maudie?”

„Copak?”

„Mohli bysme si s Čiperou vypůjčit trochu vašeho sněhu?”

„Pro boha živého, vemte si všechen! Tamhle pod domem je starý košík na broskve, můžete si ho v něm odtahat.” Slečniny oči se zúžily. „Jeme Finchi, co máte s tím mým sněhem za lubem?”

„Však uvidíte,” odpověděl Jem. Nanosili jsme k nám na

dvůr od slečny Maudie tolik sněhu, kolik se přenést dalo; byla to blátivá operace.

„Co uděláme, Jeme?” zeptala jsem se.

„To uvidíš,” řekl. „Teďka vem košík a natahej sem dopředu všechen sníh, co shrabeš na zadním dvorku. Zpátky jdi ale vyšlapanou cestou,” kladl mi na srdce.

„Uděláme si ze sněhu miminko, Jeme?”

„Ne, opravdického sněhuláka. Teď sebou ale musím hodit.”

Jem odběhl na zadní dvorek, našel si motyčku a začal rychle kopat za hromadou dříví; všechny žížaly, které našel, dával na stranu. Zašel domů, vrátil se s prádelním košem, naplnil jej hlínou a odnesl na přední dvůr.

Když jsme měli pět košíků hlíny a dva košíky sněhu, prohlásil Jem, že můžeme začít.

„Nezdá se ti, že je to patlanice?” zeptala jsem se.

„Teď to vypadá rozpatlaný, ale pak to tak vypadat nebude,” ujistil mě Jem.

Nabral náruč hlíny, uplácal z ní hromádku, naložil na ni znovu a ještě jednou, až postavil torzo.

„O černošským sněhulákovi jsem ještě neslyšela, Jeme,” řekla jsem.

„Dlouho černej nezůstane,” zavrčel.

Sehnal na zadním dvorku pár broskvoňových proutků, spletl je a zohýbal v kostí, na něž se měla nabalit hlína.

„Vypadá jako slečna Crawfordová s rukama v bok,” poznamenala jsem. „Tlustej vprostřed a maličký ručičky.”

„Udělám je větší.” Jem pocákal panáka z bláta vodou a přidal další hlínu. Chvíli na něho zamyšleně hleděl a potom figuríně vymodeloval pod pasem obrovský břich. Podíval se po mně a v očích mu hrálo: „Že má pan Avery postavu skoro jako sněhulák, co říkáš?”

Jem nabral trochu sněhu a začal ho nahazovat na panáka. Mně dovolil pokrýt pouze záda, části veřejně viditelné si šetřil pro sebe. Pan Avery postupně zbělel.

Pro oči, nos, ústa a knoflíky použil Jem kousků dřeva a jejich pomocí se mu podařilo dodat panu Averymu nakvašeného vzezření. Polínko doplnilo podobu. Jem poodstoupil a prohlížel si svůj výtvor.

„Je báječný, Jeme,” řekla jsem. „Jen promluvit.” „Viď že jo?” pravil ostýchavě.

Nemohli jsme se dočkat, až Atikus přijde domů na oběd, tak jsme mu zatelefonovali, že máme pro něho velké překvapení. Zdál se překvapen, když viděl skoro celý zadní dvorek přestěhovaný dopředu, ale prohlásil, že jsme udělali obdivuhodnou prácičku. „Sám jsem nevěděl, jak si s tím poradíte,” řekl Jemovi, „ale ode dneška se už vůbec nebudu starat, co z tebe bude, synku, u tebe není o nápad nouze.”

Jemovi zrudly uši nad Atikovou pochvalou, ale prudce vzhlédl, když spatřil Atika poodstoupit. Atikus se na sněhuláka zadíval přimhouřenýma očima. Usmál se a pak se dal do smíchu. „Nevím, synku, co z tebe bude — jestli inženýr, právník nebo portrétista. Ty ses tady na dvorku dopustil málem urážky na cti. Budeme muset toho chlapíka zamaskovat.”

Atikus navrhl, aby Jem svému výtvoru ubral trochu vpředu, vyměnil klacík za koště a oblékl mu zástěru.

Jem mu začal vysvětlovat, že když to udělá, sněhulák rozbředne a přestane být sněhulákem.

„Je mi jedno, co s ním uděláš, ale něco s ním udělat musíš,” řekl Atikus. „Nemůžeš jen tak beze všeho vyrábět karikatury sousedů.”

„To není žádná kreatura,” ohradil se Jem. „Je to celej on.”

„Pan Avery by se na to mohl dívat jinak.”

„Já vím co!” řekl Jem. Rozběhl se přes ulici, zmizel na zadním dvorku slečny Maudie a vítězoslavně se vrátil. Narazil sněhulákovi na hlavu slečnin klobouk proti slunci a do ohbí paže mu vecpal její zahradnické nůžky. Atikus prohlásil, že takhle to bude dobré.

Slečna Maudie otevřela dveře a vyšla na verandu. Dívala se na nás přes ulici. Najednou se usmála. „Jeme Finchi,” zavolala, „ty jeden darebo, vrať mi můj klobouk!”

Jem se podíval na Atika, který zavrtěl hlavou. „To ona jen tak pouští hrůzu,” řekl. „Udělal jsi na ni ohromný dojem svým — svými vlohami.”

Atikus přešel na chodník před domem slečny Maudie a oba se dali do rozhovoru, při kterém rozkládali rukama. Zachytila

jsem z něho jedinou větu: „…postavili ti na dvoře úplného morfodita! Atiku, ty ty děti nedochováš!”

Odpoledne přestalo sněžit, teplota poklesla a do večera se vyplnily nejčernější předpovědi pana Averyho: Kalpurnie roztopila všechna kamna v domě, přesto však jsme byli zkřehlí. Když přišel Atikus večer domů, řekl, že teď začala zima doopravdy, a zeptal se Kalpurnie, nechce-li u nás zůstat přes noc. Kalpurnie přelétla pohledem vysoké stropy a okna a řekla, že jí bude doma asi tepleji. Atikus ji odvezl domů autem.

Než jsem šla spát, Atikus u mne v pokoji ještě přiložil. Říkal, že teploměr ukazuje devět pod nulou, že chladnější noc vůbec nepamatuje a že náš sněhulák venku je zmrzlý na kost.

Pár minut nato, tak mi to připadalo, jsem se probudila, protože mnou někdo třásl. Měla jsem přes sebe přehozený Atikův svrchník. „To už je ráno?”

„Vstávej, děvenko.”

Atikus mi podával koupací plášť a kabát. „Obleč si nejdřív župan,” řekl.

Jem stál rozespalý a rozčepýřený vedle Atika. Přidržoval si límec kabátu ke krku, druhou ruku měl vraženou v kapse. Vypadal podivně naditý.

„Pospěš, zlato,” vybízel mě Atikus. „Tady máš střevíce a ponožky.”

Přihlouple jsem si je oblékala. „To je ráno?”

„Ne, je jedna pryč. Tak poběž.”

Konečně mi došlo, že něco není v pořádku. „Co se děje?”

To už mi nemusel nic vykládat. Jakd ptáci vědí, kam se schovat, když prší, poznala jsem i já, když se v naší ulici něco přihodilo. Zdušené zvuky, připomínající šelest taftu, a tlumený dupot mě naplnily bezmocnou hrůzou.

„U koho je to?”

„U slečny Maudie, zlato,” řekl Atikus šetrně.

Když jsme vyšli do dveří, spatřili jsme, jak z oken slečniny jídelny vyráží oheň. Jako na potvrzení toho, co jsme viděli, zakvílela městská hasičská siréna přes celou škálu, až přešla ve fistuli a v té výšce ječela dál.

„Je po něm, že jo?” zanaříkal Jem.

„Myslím, že je,” řekl Atikus. „A teď oba poslouchejte. Jděte dolů a zůstaňte stát před Radleyovými. Nepleťte se do cesty, rozumíte? Vidíte, z které strany fouká vítr?”

„A jéje,” řekl Jem. „Co myslíš, Atiku, neměli bysme začít vynášet nábytek?”

„Ještě ne, synku. Dělej, co ti říkám. Utíkej už. Dávej pozor na Čiperu, slyšíš? Nespouštěj ji z očí.”

Atikus nás postrčil směrem k Radleyovým předním vrátkům. Stáli jsme a dívali se, jak se ulice zaplňuje lidmi a auty, zatímco oheň tiše požírá slečnin dům. „Že sebou nehodějí, že sebou nehodějí…” mumlal Jem.

Poznali jsme proč. Houf mužů tlačil z města staré hasičské auto, kterému zima vzala dech. Když připevnili hadici od stříkačky k hydrantu, hadice praskla, voda vytryskla vzhůru a zacinkala o dlažbu.

„Propána, Jeme…”

Jem mě objal. „Klid, Čipero,” tišil mě. „Na starosti je času dost. Já ti řeknu, kdy se máš bát.”

Maycombané, různou měrou oblečeni i svlečeni, vynášeli nábytek ze slečnina domu na dvůr naproti přes ulici. Zahlédla jsem Atika, jak nese slečninu těžkou dubovou houpací židli, a pomyslela jsem si, jak je od něho moudré, že zachraňuje to, čeho si slečna nejvíc cení.

Občas jsme zaslechli volání. Pak se v hořejším okně objevila tvář pana Averyho. Vystrčil oknem na ulici matraci a házel dolů nábytek, ale pak začali lidé křičet: „Polez dolů, Dicku! Padají schody! Jděte odtamtud, pane Avery!”

Pan Avery začal vylézat z okna ven.

„On tam uvízl, Čipero…” vydechl Jem. „Ach bože…”

Pan Avery byl pevně zaklíněn v okně. Zabořila jsem hlavu pod Jemovu paži a nedívala jsem se, dokud Jem nevykřikl: „Už se protáhl, Čipero! Nic se mu nestalo!”

Zvedla jsem hlavu a spatřila pana Averyho, jak přechází hoření verandu. Přehodil nohy přes zábradlí a spouštěl se dolů po sloupu, ale vtom uklouzl. Spadl, zařval a plácl sebou do slečniných keříčků.

Najednou jsem si všimla, že muži couvají od slečnina domu a ustupují po ulici směrem k nám. Přestali už vynášet nábytek.

Oheň zachvátil patro a prokousal se ke střeše: okenní rámy se černaly proti jasně oranžovému vnitřku.

„Jeme, ono to vypadá jako tykev —”

„Podívej, Čipero!”

Ze střechy našeho domu a ze střechy slečny Ráchel se valil dým jako mlha z říčního břehu a muži k oběma domům natahovali hadice. V zatáčce za námi zaječel hasičský vůz z Abbottsvillu a zastavil před naším domem.

„Ta knížka…” řekla jsem.

„Cože?” řekl Jem.

„Ta knížka o Tomu Swiftovi, není moje, je Dillova…”

„Nestarej se, Čipero, na to máš času dost,” řekl Jem. Ukázal rukou: „Koukni támhle.”

Ve skupince sousedů stál Atikus s rukama v kapsách svrchníku. Jako by přihlížel ragbyovému zápasu. Slečna Maudie stála vedle něho.

„Proč není někde nahoře na střeše?”

„Je moc starej, zlomil by si vaz.”

„Co myslíš, neměli bysme mu říct, aby nám vynesl naše věci ?”

„Radši ho neotravujme, však on bude vědět, až na to bude čas,” řekl Jem.

Abbottsvillský hasičský vůz začal pumpovat vodu na náš dům; muž na střeše ukazoval na místa, která potřebovala nejvíc postříkat. Dívala jsem se, jak náš úplný morfodit černá a sesouvá se; klobouk slečny Maudie zůstal sedět na vršku hromady. Po zahradnických nůžkách jsem pátrala marně. V sálajícím žáru mezi naším domem, domem slečny Ráchel a domem slečny Maudie muži už dávno shodili kabáty a župany. Pracovali v kabátcích od pyžama a nočních košilích zastrčených do kalhot, ale já jsem si uvědomila, že na místě, kde stojím, pomalu mrznu. Jem se mě snažil zahřát, ale jeho paže nestačila. Vymanila jsem se z jeho objetí a chytla se za ramena. Trochu jsem si zahopsala a nohy mi zase přišly k sobě.

Objevil se další hasičský vůz a zastavil před domem slečny Štěpánky Crawfordové. Pro další hadici se nedostával hydrant a muži se pokoušeli promáčet dům slečny Štěpánky ručními stříkačkami.

Plechová střecha na domě slečny Maudie ztlumila plameny. Dům se s rachotem zřítil; oheň vyrazil odevšud a vzápětí muži na střechách přilehlých domů zamávali pokrývkami a utloukali jiskry a doutnající uhlíky.

Svítalo už, když se lidé začali rozcházet, nejdříve po jednom, potom ve skupinkách. Maycombský hasičský vůz odtlačili zpátky do města, vůz z Abbottsvillu odjel, třetí zůstal. Na druhý den jsme zjistili, že přijel až z Clarkova Přívozu, sto kilometrů od Maycombu.

Proklouzli jsme s Jemem přes ulici. Slečna Maudie zírala na doutnající černou jámu na dvoře a Atikus zavrtěl hlavou a naznačoval nám, že jí není do řeči. Odvedl nás domů a přidržoval se nás za ramena, když jsme přecházeli zledovatělou ulicí. Řekl, že slečna Maudie zůstane prozatím u slečny Štěpánky.

„Kdopak má chuť na horkou čokoládu?” zeptal se. Roztřásla jsem se, když Atikus rozdělával oheň v kuchyňských kamnech.

Když jsme pili kakao, všimla jsem si, že na mě Atikus hledí, zprvu zvědavě, potom přísně. „Myslím, že jsem přikázal tobě i Jemovi, abyste nikam neodcházeli,” řekl.

„Ale vždyť jo. Nikam jsme —”

„Čí je to tedy pokrývka?”

„Pokrývka?”

„Ano prosím, pokrývka. Naše není.”

Podívala jsem se na sebe a zjistila, že držím hnědou vlněnou pokrývku, kterou jsem měla po indiánském způsobu přehozenou přes ramena.

„Atiku, já opravdu nevím, tatínku… já —”

Hledala jsem odpověď u Jema, ale ten koukal ještě vyjeveněji než já. Řekl, že neví, jak jsem k ní přišla, chovali jsme se přesně tak, jak nám Atikus nakázal, stáli jsme u Radleyho branky stranou ode všech, nehnuli jsme se ani na krok — Jem se zarazil.

„Pan Nathan byl u ohně,” blekotal, „viděl jsem ho, viděl, táhl tu matraci — na mou duši, Atiku…”

„No nic, synku.” Atikus se pomalu usmál. „Zdá se, že dneska byl celý Maycomb venku, tak či onak. Jeme, myslím,

že v komoře máme kus balicího papíru. Skoč pro něj a —” „Atiku, ne, tatínku!”

Připadalo mi, že se Jem pomátl. O překot začal chrlit naše tajnosti, bez nejmenšího ohledu na mou, když už ne na svou bezpečnost, a nevynechal nic, dutinu ve stromě, kalhoty, prostě nic.

„…pan Nathan ten strom zacementoval, Atiku, udělal to schválně, abysme tam už nic nemohli najít — on je asi bláznivej, jak se o něm povídá, ale na mou duši, Atiku, nikdy nám nic neudělal, nikdy nám neublížil, mohl mě tenkrát v noci podříznout od ucha k uchu, ale místo toho mi chtěl zalátat kalhoty… nikdy nám nic neudělal, Atiku —”

Atikus řekl: „Ouha, synku,” tak vlídně, že mě to velice povzbudilo. Bylo zřejmé, že mu nedošlo ani slovo z toho, co Jem vykládal, protože na to řekl pouze: „Máš pravdu. Raději o tom pomlčíme a pokrývku si necháme. Možná že mu Čipera bude jednou moci poděkovat za to, že ji přikryl.”

„Poděkovat komu?” zeptala jsem se.

„Bubu Radleymu. Bylas tak zaujata ohněm, že sis ani nevšimla, když přes tebe přehodil pokrývku.”

V tu chvíli jsem měla žaludek jako na vodě a málem jsem se pozvracela, když Jem vzal pokrývku a začal se ke mně plížit. „Vykradl se z domu — otoč se — přikradl se a takhle ti ji dal!”

Atikus pravil suše: „Aby tě to neinspirovalo k dalším bohatýrským kouskům, Jeremiáši.”

Jem se nasupil: „Já mu nic neudělám,” ale viděla jsem, jak mu v očích pohasla jiskřička nového dobrodružství. „Jen si představ, Čipero,” řekl, „stačilo, aby ses otočila a byla bys ho zahlídla.”

Kalpurnie nás vzbudila v poledne. Atikus řekl, že nemusíme tentokrát do školy, že bychom se po tom nevyspání stejně nic nenaučili. Kalpurnie řekla, ať se pokusíme uklidit dvorek před domem.

Klobouk slečny Maudie vězel ve vrstvičce ledu jako moucha v jantaru a její zahradnické nůžky jsme museli vyhrabávat z hlíny. Slečnu jsme našli u ní na zadním dvorku, jak hledí na své pomrzlé zuhelnatělé azalky.

„Neseme zpátky ty vaše věci, slečno Maudie,” řekl Jem. „Je nám to moc líto.”

Slečna Maudie se rozhlédla a přes obličej jí přelétl stín jejího starého úsměvu. „Vždycky jsem toužila po menším domě, Jeme Finchi. Budu mít o to větší dvorek. Jen považ, co budu mít teď místa na azalky!”

„Vy se pro to netrápíte, slečno Maudie?” zeptala jsem se překvapena. Atikus říkal, že ten dům představoval skoro všechen její majetek.

„Trápit se, holčičko? Vždyť já jsem měla té staré ratejny plné zuby. Stokrát jsem se sama chystala ji podpálit, jenže by mě byli zabásli!”

„Ale -”

„Kvůli mně si nedělej starosti, Jano Luiso Finchová. Leccos se dá všelijak zařídit, to ty ani nevíš. No co, postavím si malý domek a vezmu si pár podnájemníků a — božínku, budu mít nejpěknější zahrádku v celé Alabamě. Ti Bellingrathovi budou proti mně jako chudinky, až se do toho pustím!”

Podívali jsme se s Jemem na sebe. „Od čeho to chytlo, slečno Maudie?” zeptal se Jem.

„Ani nevím, Jeme. Nejspíš od roury v kuchyni. Topila jsem tam přes noc kvůli kytkám v kořenáčích. Slyšela jsem, že jste měla včera v noci nečekanou společnost, slečno Jano Luiso.”

„Jakpak to víte?”

„Atikus mi to říkal dnes ráno na cestě do města. Abych pravdu řekla, mrzí mě, že jsem nebyla u toho. A mě by určitě bylo napadlo se ohlédnout.”

Slečna Maudie mě udivovala. Přišla skoro o všechen majetek, její milovaná zahrádka se proměnila v rumiště, a přesto se živě a srdečně zajímala o Jemovy a moje záležitosti.

Neušlo jí zřejmě, že jsem tím zmatena. Řekla: „Včera v noci mi dělalo starosti jedině to nebezpečí a všechen rozruch, který z toho povstal. Celé sousedství mohlo lehnout popelem. Pan Avery si poleží týden v posteli — je celý rozlámaný. Však už není žádný mladík, aby si mohl něco takového troufat, a taky jsem mu to řekla. Jen co si umyju ruce a Štěpánka Crawfordová se nebude dívat, upeču mu dort. Tahle Štěpánka slídí po mém receptu už třicet let, a jestli si myslí,

že jí ho dám jenom proto, že teď u ní bydlím, tak to se teda moc plete.”

Napadlo mě, že i kdyby slečna Maudie povolila a recept jí přece jen dala, stejně by to slečna Štěpánka podle něho nesvedla. Slečna Maudie mi ho jednou ukázala: mezi jiným vyžadoval recept velký hrnek cukru.

Byl to klidný den. Vzduch byl tak chladný a čistý, že jsme slyšeli, jak v hodinách na radnici hrklo, cinklo a skříplo, než začaly odbíjet celou. Nos slečny Maudie měl barvu, jakou jsem dosud neviděla, a tak jsem se jí na to pozeptala.

„Jsem tady už od šesti hodin,” odpověděla. „Teď by už měl být ze mě rampouch.” Zvedla ruce. Dlaně měla křížem krážem zbrázděny drobnými rýhami, zhnědlými špínou a zaschlou krví.

„Zničila jste si ruce,” řekl Jem. „Proč si na to nezjednáte nějakýho černocha?” V jeho hlase vůbec nezaznělo sebeobětování, když dodal: „Nebo Čiperu a mě, rádi vám pomůžeme.

Slečna Maudie řekla: „Děkuju, mladý muži, ale vy máte tamhle svoji vlastní práci.” Ukázala na náš dvůr.

„Myslíte našeho morfodita?” zeptala jsem se. „Prosím vás, toho máme shrabanýho natotata.”

Slečna na mě vykulila oči a neslyšně pohybovala rty. Najednou zvedla ruce k hlavě a zahýkala. Když jsme od ní odcházeli, stále se ještě pochechtávala.

Jem řekl, že neví, co ji to napadlo — že slečna Maudie už je prostě taková.

9

„Tak tohle odvoláš, kamaráde!” Můj rozkaz platil Cecilovi Jacobsovi a znamenal počátek údobí pro Jema i pro mě dosti svízelného. Pěsti jsem měla zaťaty a byla jsem připravena vrhnout se na Cecila. Atikus mi slíbil nářez, jestli se ještě někdy doví, že jsem se prala; na takové dětinskosti jsem prý už moc stará a velká, a čím dříve se naučím sebeovládání, tím lépe pro všechny. Ponaučení mi brzo vypadlo z hlavy.

Přičinil se o to Cecil Jacobs. Den předtím rozhlašoval na školním dvoře, že táta Čipery Finchové dělá obhájce negrům. Popřela jsem to, ale pověděla jsem o tom Jemovi.

„Co tím myslel?” zeptala jsem se.

„Nic,” řekl Jem. „Zeptej se Atika, ten ti to poví.”

„Děláš obhájce negrům, Atiku?” zeptala jsem se ho ten večer.

„Jistěže. Neříká se negr, Čipero. To je neslušné.”

„Ve škole to tak říkají všichni.”

„Ode dneška to jedna z těch všech říkat přestane —”

„Když nechceš, abych se naučila takhle mluvit, proč mě posíláš do školy?”

Otec se na mě vlídně podíval a v očích mu hrálo. Přes kompromis, který jsme uzavřeli, moje kampaň za to, abych nemusela do školy, pokračovala nejrozličnějšími způsoby, od prvního dne, co jsem ke škole přičichla; počátek září mi přivodil mátožné stavy, točila se mi hlava a zlobil mě žaludek. Zašla jsem tak daleko, že jsem zaplatila pět centů za výsadu otřít si hlavu o hlavu syna kuchařky slečny Ráchel, který trpěl strašlivým lišejem. Mě se lišej nechytil.

Ale ještě jedna věc mě trápila. „Dělají n-černochům obhájce všichni advokáti, Atiku?”

„To se rozumí, Čipero.”

„Tak proč říkal Cecil, že ty děláš obhájce negrům? Povídal to, jako bys pálil načerno kořalku.”

Atikus vzdychl. „Jsem prostě obhájcem černocha — jmenuje se Tom Robinson. Bydlí v té malé osadě za městskou skládkou. Chodí do stejného kostela jako Kalpurnie a Kal jeho rodinu dobře zná. Jsou prý to spořádaní lidé. Jsi ještě malá, Čipero, než abys některým věcem rozuměla, ale po městě se vedou řeči v tom smyslu, že bych to s obhajobou toho člověka neměl brát moc vážně. Je to zvláštní případ — k přelíčení dojde až v letním období. John Taylor byl tak laskav a povolil nám odklad…”

„Když ho tedy nemáš obhajovat, tak proč to děláš?”

„Z mnoha důvodů,” řekl Atikus. „Hlavním důvodem je, že kdybych ho nehájil, nemohl bych jít se vztyčenou hlavou po městě, nemohl bych zastupovat náš okres v zákonodárnémsboru nemohl bych dokonce ani tobě a Jemovi nakázat, abyste něco nedělali.”

„To znamená, že kdybys toho člověka neobhajoval, nemuseli bysme tě s Jemem poslouchat?”

„Něco takového.”

„A proč?”

„Protože už bych od vás nemohl nikdy vyžadovat, abyste mě poslouchali. Právnické povolání nese s sebou, Čipero, že každý advokát dostane alespoň jednou v životě případ, který se ho osobně dotýká. Tohle je asi ten můj. Ve škole o tom možná uslyšíš mluvit dost ošklivě, ale prosím tě, udělej pro mě jedno: hlavu nos vzhůru a pěstmi se neoháněj. Ať ti říká kdo chce co chce, nenech se vyprovokovat. Zkus pro změnu prát se hlavou… hlavu máš dobrou, i když se jí protiví učení.”

„Vyhrajeme to, Atiku?”

„Nevyhrajeme, děvenko.”

„Tak proč tedy —”

„Že jsme byli biti sto let před tím, než jsme začali, to ještě neznamená, že se nemáme pokusit vyhrát,” řekl Atikus.

„Mluvíš úplně jako bratranec Ike Finch,” řekla jsem. Bratranec Ike Finch byl jediný žijící konfederační veterán v maycombském okrese. Nosil vous jako generál Hood a nezřízeně si na něm zakládal. Nejméně jednou za rok jsme k němu chodili s Atikem a Jemem na návštěvu a já jsem ho musela vždycky políbit. Bylo to hrozné. Pak jsme s Jemem uctivě naslouchali, jak Atikus s bratrancem omílají válečné historie. „To ti povídám, Atiku,” říkával bratranec Ike, „projeli jsme to skrz ten missourskej kompromis, ale kdybych to měl prodělávat ještě jednou, zas bych šlapal celou tu cestu tam a zase zpátky zrovna jako tehdá, a k tomu bysme jim tentokrát dali na frak… teda v čtyřiašedesátým roce, když přitáh Stonewall

Jackson — promiňte mi, mládeži. To už byl náš drahej generál na pravdě boží, ať mu věčný světlo svítí…”

„Pojď sem, Čipero,” vybídl mě Atikus. Vlezla jsem si mu na klín a zavrtala mu hlavu pod bradu. Objal mě a něžně mě houpal. „Tentokrát je to jiné,” řekl. „Tentokrát nebojujeme s Yankeei, bojujeme se svými přáteli. Ale pamatuj si, i kdyby šlo sebevíc do tuhého, budou to přesto naši přátelé a tohle bude pořád náš domov.”

Na to jsem myslela, když jsem se druhý den na školním dvoře střetla s Cecilem Jacobsem: „Tak co, odvoláš to, kamaráde?”

„To si počkáš!” zařval. „Naši povídali, že tvůj táta dělá ostudu a ten negr že by měl viset na vodojemu!”

Rozehnala jsem se po něm, vzpomněla jsem si, co říkal Atikus, spustila jsem pěsti a šla pryč. „Čipera je ba-ba!” zaléhalo mi do uší. Bylo to poprvé, co jsem vyklidila pole bez boje.

Nějak jsem cítila, že kdybych se do Cecila pustila, zradila bych Atika. Atikus ode mne a od Jema jen vzácně něco vyžadoval, a tak jsem kvůli němu mohla strpět nadávku, že jsem baba. Cítila jsem se nesmírně ušlechtile, že jsem se upamatovala, a setrvala jsem v ušlechtilosti tři týdny. Potom přišly vánoce a udeřila pohroma.

Na vánoce jsme já i Jem pohlíželi se smíšenými pocity. Jejich dobrou stránkou byl stromeček a strýček Jack Finch. Vždycky na Štědrý den jsme mu chodili naproti na Maycombské nádraží a strýček Jack pak u nás týden pobyl.

Rub mince zjevil nesmlouvavé rysy tety Alexandry a Francise. Snad bych sem měla zahrnout i tetina manžela strýce Jimmyho, ale protože ten na mě jakživ nepromluvil ani slovo kromě toho, že mi jednou řekl: „Slez s toho plotu,” neviděla jsem nikdy důvod, proč bych ho měla brát na vědomí. Teta Alexandra také ne. Kdysi dávno v záchvatu náklonnosti zplo-

dili teta se strýcem Jimmym syna jménem Henry, který odešel z domova, sotva to bylo v jeho lidských možnostech, oženil se a zplodil Francise. Každé vánoce dávali Henry se svou paní Francise do opatrování babičce a dědečkovi a pak se věnovali vlastním radovánkám.

Mohli jsme vzdychat, jak chtěli, stejně jsme neprosadili, aby nás Atikus nechal trávit Boží hod doma. Od nepaměti jsme na vánoce jezdili na Finchův Můstek. Tetiččino kuchařské umění nás trochu odškodňovalo za to, že jsme byli nuceni trávit sváteční den s Francisem Hancockem. Byl o rok starší než já a stranila jsem se ho ze zásady: všechno, co se mi příčilo, se jemu líbilo, a mé prostoduché zábavy mu nebyly po chuti.

Teta Alexandra byla Atikova sestra, ale když mi Jem vyprávěl, jak mohou být potomci podvrženi, usoudila jsem, že tetu při narození vyměnili, že dědečkovi a babičce dali možná místo Finchové Crawfordovou. Kdybych bývala někdy chovala mystické představy o horách, jimiž se zdají být posedlí advokáti a soudci, teta Alexandra by mi byla splynula s představou Mount Everestu: po celé rané údobí mého života zůstala chladná a nepřístupná.

Když na Štědrý den vyskočil strýček Jack z vlaku, museli jsme počkat, až mu nosič podá dva podlouhlé balíčky. Vždycky se nám s Jemem zdálo legrační, když strýček Jack líbnul Atika na tvář: byli to jediní dva muži, které jsme viděli se líbat. Strýček Jack si potřásl rukou s Jemem a mě vyhodil do vzduchu, ale ne moc vysoko; strýček byl o hlavu menší než Atikus; byl to benjamínek rodiny, mladší než teta Alexandra. Byli si s tetičkou podobni, ale strýček Jack dovedl se svým obličejem lépe zacházet: nikdy nám nepřišlo, že má špičatý nos a bradu.

Byl jedním z mála učených lidí, kteří mi nenaháněli strach, snad proto, že si nikdy jako doktor nepočínal. Kdykoli Jemovi nebo mně prokazoval nějakou menší úsluhu, jako je vytažení třísky z nohy, řekl nám vždycky přesně, co udělá, odhadem udal, jak hodně to bude bolet, a vysvětlil nám, k čemu jsou ty které kleště, jichž při tom použil. Jednou o vánocích jsem se schovávala po koutech a sykala bolestí nad třískou zaraženou v noze; nikdo se ke mně nesměl ani přiblížit. Když si mě strý-ček Jack chytil, rozesmál mě vyprávěním o kazateli, který chodil tak nerad do kostela, že každé ráno vystával v županu u vrátek, kouřil vodní dýmku a udílel pětiminutová kázání všem kolemjdoucím, kteří si žádali duchovní útěchy. Skočila jsem strýčkovi Jackovi do řeči s žádostí, aby mi dal vědět, až bude třísku vytahovat, ale strýček zvedl pinzetu se zakrvavenou třískou a řekl, že mi ji vyškubl, zatímco jsem se smála, a tomu že prý se říká relativita.

„Co je v těch balíčkách?” zeptala jsem se ho a ukázala na dlouhé tenké balíčky, které mu podal nosič.

„O to se nestarej,” řekl.

Jem řekl: „Jak se daří Róze Aylmerové?”

Róza Aylmerová byla strýčkova kočka. Byla to nádherná žlutá samice, o níž strýček tvrdil, že je jednou z mála žen, které se mu neomrzí. Sáhl do kapsy u kabátu a vytáhl pár snímků. Moc se nám líbily.

„Tloustne,” poznamenala jsem.

„Aby ne. Žere všechny zbylé prsty a uši z nemocnice.”

„Ale, to je blbá povídačka,” řekla jsem.

„Prosím?”

Atikus řekl: „Nevšímej si jí, Jacku. Zkouší tě. Kal říká, že prý už týden v jednom kuse neslušně mluví.”

Strýček Jack vytáhl obočí a nic na to neřekl. Nehledíc na přirozenou lákavost takových slov, postupovala jsem podle mlhavé teorie, že jestli Atikus zjistí, že jsem je pochytila ve škole, nebude mě nutit, abych tam chodila.

Ale když jsem u večeře strýčka Jacka požádala, aby mi laskavě podal tu pitomou šunku, ukázal na mě prstem: „Potom se u mě, slečno, ohlásíte,” řekl.

Když bylo po večeři, šel si strýček Jack sednout do obývacího pokoje. Plácl se do stehen, abych se mu přišla posadit na klín. Ráda jsem k němu čichala: byl cítit jako láhev alkoholu a něco příjemně sladkého. Odhrnul mi ofinu z čela a podíval se na mě. „Jsi podobná spíš na Atika než na maminku,” řekl. „Už taky pomalu vyrůstáš z kalhot.”

„Vždyť jsou mi docela dobře.”

„Ty si teď libuješ ve výrazech jako blbý a pitomý, viď?” Přisvědčila jsem.

„Já tedy ne,” řekl strýček Jack, „alespoň potud, pokud k nim nezavdalo příčinu nějaké krajní pobouření. Pobudu tady týden a po dobu, co se tu zdržím, nechci žádné takové výrazy slyšet. Dostaneš se do maléru, Čipero, jestli povedeš takové nevymáchané řeči. Přece chceš, aby z tebe byla slečna, ne?”

Odpověděla jsem, že po tom nijak zvlášť netoužím,

„To si jen myslíš. A teď půjdeme ke stromečku.”

Zdobili jsme stromek, až byl čas jít na kutě, a tu noc se mi zdálo o těch dvou podlouhlých balíčcích pro Jema a pro mě. Druhý den ráno jsme se k nim s Jemem vrhli: byly od Atika, který dopsal strýčku Jackovi, aby je pro nás sehnal, a bylo v nich to, co jsme si přáli.

„V domě s nimi nemiřte,” přikázal Atikus, když Jem zacílil na obraz na stěně.

„Budeš je muset naučit střílet,” řekl strýček Jack.

„To je tvoje práce,” odpověděl Atikus. „Já jsem se jenom sklonil před nevyhnutelným.”

Atikus musel zabouřit jako v soudní síni, aby nás odtrhl od stromečku. Nepovolil nám vzít si vzduchovky s sebou na Můstek (začala jsem už uvažovat o tom, že bych zastřelila Francise) a řekl, že při sebemenší nepleše nám je sebere a už je nikdy neuvidíme.

Finchův Můstek se skládal z tří set šedesáti šesti schodů, které vedly ze srázného břehu a končily přístavním můstkem. Za srázem dále po proudu zbyly ještě stopy po starém bavlnářském přístavišti, kde Finchovi černoši kdysi nakládali žoky bavlny a různé plodiny a vykládali kvádry ledu, mouku a cukr, zemědělské nářadí a ošacení pro ženy. Od břehu řeky běžela cesta se dvěma vyježděnými kolejemi a ztrácela se v tmavém stromoví. Na jejím konci stál jednopatrový bílý dům, v přízemí i v patře obehnaný kolem dokola verandami. Postavil ho na stará kolena náš předek Šimon Finch, aby vyhověl své hašteřivé ženě; ale verandami končila všechna podobnost s obvyklými stavbami té ,doby. Vnitřní uspořádání Finchova domu bylo příznačné pro Šimonovu bezelstnost a naprostou důvěru, s níž hleděl na své ratolesti.

Nahoře v poschodí bylo šest ložnic, čtyři byly určeny pro

osm Finchových děvčat, jedna pro jediného syna Welcoma Finche a jedna pro návštěvy z řad příbuzenstva. Nic zvláštního; jenže do dívčích pokojů bylo možno se dostat jen po jednom schodišti a do Welcomova a hostinského pokoje pouze po druhém schodišti. Schodiště pro děvčata začínalo v přízemí v ložnici rodičů, takže Šimon vždycky přesně znal hodinu nočních příchodů a odchodů svých dcer.

Kuchyň stála odděleně od hlavní budovy a spojovala jí s ní dřevěná lávka; na zadním dvorku visel na sloupku rezavý zvonec, kterého se používalo k svolávání čeledi nebo k zvonění na poplach; na střeše byla vdovská lávka, ale žádné vdovy se po ní neprocházely — Šimon odtamtud dozíral na svého dozorce, sledoval říční čluny a pozoroval život okolních statkářů.

K domu se pojila obvyklá legenda o Yankeeích: jedna Finchová, která se krátce předtím zasnoubila, navlékla na sebe celou výbavu, aby ji zachránila před nájezdníky řádícími v sousedství; uvízla ve dveřích vedoucích na schodiště dcer, ale polili ji vodou a nakonec ji skrze dveře prostrkali. Když jsme přijeli na Můstek, teta Alexandra políbila strýčka Jacka, Francis políbil strýčka Jacka, strýc Jimmy mlčky podal ruku strýčku Jackovi, Jem a já jsme dali dárky Francisovi, který nám dal rovněž dárek. Jem u vědomí svého věku tíhl k dospělým a mě nechal, abych bavila našeho bratrance. Francisovi bylo osm a vlasy měl ulíznuté dozadu.

„Cos dostal k vánocům?” zeptala jsem se zdvořile.

„Přesně to, co jsem si přál,” odpověděl. Francis si vyžádal krátké kalhoty, školní brašnu z červené kůže, pět košil a motýlka na uvázání.

„Ty se máš,” zalhala jsem. „Dostali jsme s Jemem oba vzduchovku a Jem dostal chemickou soupravu —”

„Dětskou, ne?”

„Kdepak, opravdickou. Udělá mi neviditelný inkoust a budu s ním psát Dillovi.”

Francis se zeptal, co z toho.

„No, dovedeš si představit, jak se bude Dill tvářit, až dostane ode mě dopis a nic v něm nebude? Ten se zblázní.”

Když jsem mluvila s Francisem, zmocňoval se mě pocit, že pomalu klesám na dno oceánu. Nepoznala jsem otravnější –

ho kluka. Protože bydlel v Mobilu, nemohl na mě žalovat ve škole, ale dařilo se mu vyžvanit všechno, co věděl, tetě Alexandře, která si oplátkou ulevila Atikovi, a ten na to buď zapomněl, anebo mi vyhuboval, podle toho, co mu zrovna přelítlo přes nos. Ale jen jedinkrát jsem ho slyšela na někoho se obořit, a to tehdy, když jsem zaslechla, jak řekl: „Sestro, dělám s nimi, co mohu!” Týkalo se to nějak toho, že chodím pořád v kalhotách.

Pokud šlo o mé oblékání, byla teta úplný fanatik. Nemohu prý naprosto doufat, že ze mne bude dáma, když budu nosit kalhoty: když jsem namítla, že bych v šatech byla jako svázaná, pravila, že se nesluší, abych vyváděla věci, které lze dělat jen v kalhotách. Teta si představovala mé dobré způsoby mimo jiné tak, že si budu hrát s plotýnkami a s nádobíčkem a budu nosit perličky, které mi darovala, když jsem se narodila; a dále bych prý měla být slunečním paprskem v osamělém žití svého otce. Podotkla jsem, že lze být slunečním paprskem i v kalhotách, ale tetička pravila, že je třeba chovat se jako sluníčko, že jsem se sice narodila s dobrou povahou, ale jde to se mnou rok od roku stále víc z kopce. Urážela mé city a uváděla mě trvale do zuřivosti, když jsem se však na to zeptala Atika, odpověděl, že už máme v rodině sluníček dost a ať si dělám co chci, jemu to prý ani moc nevadí, že jsem taková, jaká jsem.

Při vánočním obědě jsem seděla v jídelně u malého stolku; Jem a Francis seděli s dospělými u jídelního stolu. Tetička mě izolovala i dlouho po tom, co se Jem s Francisem kvalifikovali k velkému stolu. Často mi vrtalo hlavou, čeho se obává, že provedu, snad že vstanu a něčím praštím? Někdy jsem uvažovala, že ji požádám, aby mě jedinkrát nechala sedět u velkého stolu s ostatními, že jí dokážu, jak slušně se umím chovat; vždyť přece jím doma každý den bez nějakých větších karambolů. Když jsem prosila Atika, aby užil svého vlivu, řekl, že žádný nemá —jsme hosty a sedíme, kam nás teta posadí. Řekl také, že tetička děvčatům moc nerozumí, protože nikdy dceru neměla.

Ale tetino kuchařské umění všechno vynahradilo: tři druhy masa, letní zelenina z poliček ve spíži; broskvový kompot, dva

různé moučníky a ambrózie tvořily skromný vánoční oběd. Po obědě se dospělí odebrali do obývacího pokoje a v omámeném stavu se rozsadili kolem. Jem si lehl na zem a já jsem vyšla na zadní dvorek. „Vezmi si kabát,” řekl Atikus jako ve snách, takže jsem ho přeslechla.

Francis usedl vedle mě na zadní schůdky. „Tak dobrý to ještě nebylo,” řekla jsem.

„Babička je úžasná kuchařka,” řekl Francis. „Naučí mě to.”

„Kluci přeci nevařejí.” Vyprskla jsem smíchy, když jsem si představila Jema v zástěře.

„Babička říká, že všichni muži by se měli naučit vařit, že by měli být ke svým ženám pozorní a obsluhovat je, když jim není dobře,” pravil můj bratranec.

„Já nechci, aby mě Dill obskakoval,” řekla jsem. „Radši budu obskakovat já jeho.”

„Dill?”

„Jo. Zatím to ještě nikde nevykládej, ale budeme se brát, jen co dorosteme. V létě mě požádal o ruku.” Francis zahýkal.

„Co na tom vidíš špatnýho?” zeptala jsem se. „Já na něm nic špatnýho nevidím.”

„To myslíš toho skrčka, co o něm babička říkala, že jezdí každý léto k slečně Ráchel?”

„Zrovna toho myslím.”

„O tom vím všechno,” holedbal se Francis.

„Co o něm víš?”

„Babička povídala, že nemá vůbec domov —” „Jak to, že ne, bydlí v Meridianu.”

„— příbuzní si ho předávají jeden druhýmu a vždycky na léto si ho bere k sobě slečna Ráchel.” „To není pravda, Francisi!”

Francis se na mě zašklebil. „Ty jsi někdy jaksepatří natvrdlá, Jano Luiso. Nejspíš za to ale ani nemůžeš.” „Co tím chceš říct?”

„Že tě strýc Atikus nechá pobíhat se zaběhnutými psy, to je jeho věc, jak říká babička, takže to není tvoje chyba. A není snad tvoje chyba, jestli je strýc Atikus ještě k tomu negromil,

ale musím ti teda povědět, že to dělá celý rodině pořádnou ostudu —”

„Co to má sakra znamenat, Francisi?”

„To, co jsem řek. Babička říká, že už je dost zlý, když vás táta nechává pustnout, ale teď, když se z něho stal negromil, nebudeme už moct v Maycombu vystrčit hlavu na ulici. Přivede rodinu do neštěstí, tak je to.”

Francis vyskočil a úprkem se rozběhl po lávce ke staré kuchyni. Z bezpečné vzdálenosti zavolal: „Je to negromil a basta!”

„A není!” zařvala jsem. „Nevím ani, co to vlastně meleš, ale radím ti, abys toho hnedka nechal, nebo se neznám!”

Seskočila jsem ze schůdků a rozběhla se po lávce. Bylo pro mě hračkou popadnout ho za límec. Rozkázala jsem mu, ať to honem odvolá.

Francis se mi vytrhl a pelášil do staré kuchyně. „Negromil!” zaječel.

Když člověk číhá na svou oběť, je nejlepší nespěchat. Nic neříkat, a krk na to, že v ní začne hlodat zvědavost a vyleze. Francis se objevil ve dveřích kuchyně. „Ještě zuříš, Jano Luiso?” zkoušel mě.

„Ale kdepak,” ujistila jsem ho.

Francis vyšel na lávku.

„Odvoláš to, Fra-ancisi?” Ale vyrazila jsem příliš zbrkle. Francis vletěl zpátky do kuchyně, stáhla jsem se tedy zase na schůdky. Trpělivost růže přináší. Seděla jsem tam asi pět minut, když jsem zaslechla tetu Alexandru: „Kdepak je Francis?”

„Tamhle v kuchyni.”

„Vždyť ví, že si tam nemá co hrát.”

Francis vyšel do dveří a zavřeštěl: „Babičko, ona mě sem zahnala a nechce mě pustit ven!” „Co to má znamenat, Jano Luiso?”

Zvedla jsem hlavu k tetě Alexandře. „Já ho tam nezahnala, tetičko, já ho přeci nedržím.” –

„Ba ne, drží,” řval Francis, „nechce mě pustit ven!” „Vy jste se pohádali?”

„Jana Luisa se na mě rozzuřila, babičko,” volal Francis.

„Vylez odtamtud, Francisi! Jestli uslyším ještě slůvko, Jano Luiso, povím to na tebe tatínkovi. Neozvalo se tady před chvílí nějaké sakrování?”

„Ne.”

„Měla jsem takový dojem. Ať už to raději neslyším.”

Teta Alexandra ráda poslouchala na zadní verandě. Sotva byla z dohledu, Francis vylezl, nos vzhůru a ústa od ucha k uchu. „Jen si se mnou nehraj,” řekl.

Seskočil na dvůr a držel se v bezpečné vzdálenosti; kopal do trsů trávy a občas se po mně s úsměvem otáčel. Na verandě se objevil Jem, podíval se na nás a zase odešel. Francis vyšplhal na mimózu, slezl dolů, strčil ruce do kapes a procházel se po dvoře. „Cha!” řekl. Zeptala jsem se ho, za koho se má, jestli za strýčka Jacka? Francis odpověděl, že mi snad bylo řečeno dost jasně, abych seděla, kde sedím, a dala mu pokoj.

„Vždyť ti nic nedělám,” ohradila jsem se.

Francis se na mě bedlivě podíval, usoudil, že jsem byla dostatečně zkrocena, a tichounce zanotoval: „Negromil…”

Tentokrát jsem si o jeho přední zuby rozrazila kotníky až na kost. Levičku jsem měla pohmožděnou, a tak jsem se do něho dala pravičkou, ale ne nadlouho. Strýček Jack mi přitiskl paže k tělu a přikázal: „Ani se nehni!”

Teta Alexandra ošetřovala Francise, utírala mu kapesníkem slzy, hladila ho po vlasech a poplácávala po tvářích. Atikus, Jem i strýček Jimmy vyběhli na zadní verandu, když se ozval Francisův řev.

„Kdo to začal?” ptal se strýček Jack.

Ukázali jsme s Francisem jeden na druhého. „Babičko,” bučel Francis, „řekla mi kurvo a skočila na mě!” „Je to pravda, Čipero?” zeptal se strýček Jack. „Asi jo.”

Když do mě strýček Jack zabodl pohled, připomínaly rysy jeho obličeje tetu Alexandru. „Víš, že jsem ti říkal, že se dostaneš do maléru, jestli budeš užívat takových výrazů. Říkal jsem ti to, že?”

„Říkal, strýčku, ale —”

„No, a už je to tady. Teď si v tom zůstaň.”

Rozvažovala jsem, jestli mám zůstat stát nebo prchnout,

a s rozhodnutím jsem příliš dlouho otálela: obrátila jsem se na útěk, ale strýček Jack byl rychlejší. Najednou jsem se dívala do země na malinkatého mravenečka, jak se v trávě lopotí s drobkem chleba.

,,Do smrti s tebou nepromluvím! Nemůžu tě ani vidět, jsi mi protivnej a přeju ti, abys zítra umřel!” Zdálo se, že ten výlev spíše strýčka ještě povzbudil. Rozběhla jsem se pro útěchu k Atikovi, ale ten řekl, že mi to patří a že je nejvyšší čas jet domů. Zalezla jsem si v autě na zadní sedadlo, s nikým jsem se nerozloučila a doma jsem utekla do svého pokoje a práskla za sebou dveřmi. Jem se mě pokusil utěšovat, ale zahnala jsem ho.

Když jsem přezkoumala utrpěnou škodu, shledala jsem jen asi sedm či osm červených jelit; uvažovala jsem právě o smyslu relativity, když někdo zaklepal na dveře. Zeptala jsem se, kdo to je; ozval se strýček Jack.

„Jdi pryč!”

Strýček řekl, že jestli budu takhle mluvit, nařeže mi znovu, a tak jsem mlčela. Když vešel do pokoje, stáhla jsem se do kouta a obrátila se k němu zády. „Ještě jsem ti protivný, Čipero?” zeptal se.

„Prosím tě, nech mě, strýčku.”

„To jsem si nemyslel, že se kvůli tomu proti mně tak zatvrdíš,” řekl. „Zklamal jsem se v tobě — zasloužila sis to a sama to dobře víš.”

„A nezasloužila.”

„Přece nemůžeš lidem jen tak nadávat, děvenko, a říkat jim -”

„Nejsi spravedlivý,” řekla jsem. „Nejsi.”

Strýček Jack vytáhl obočí. „Že nejsem spravedlivý? Jak to?”

„Jsi moc hodný, strýčku, a myslím, že tě mám ráda i po tom, cos mi udělal, ale dětem moc nerozumíš.”

Strýček si založil ruce v bok a podíval se na mě: „A pročpak nerozumím dětem, slečinko? Takové chování, jaké jsi předvedla, nevyžadovalo příliš porozumění. Bylo to nevycválané, neukázněné a urážlivé —”

„Necháš mě taky promluvit, abych ti to vysvětlila? Nechci být hubatá, chci ti jenom říct, jak to bylo.”

Strýček Jack se posadil na postel. Stáhl obočí a zamračeně mě pozoroval. „Tak povídej,” vyzval mě.

Zhluboka jsem se nadechla. „Tak předně jsi mi vůbec nedal možnost, abych ti to vyložila ze svýho hlediska — hned jsi na mě vyjel. Když se s Jemem porafáme, Atikus nevyslechne jenom Jema, vyslechne i mě, a za druhý jsi mi povídal, ať takových výrazů nikdy neužívám, leda v případě kraj- krajního pobouření, a Francis mě pobouřil tak, že bych mu palici urazila —”

Strýček Jack se poškrábal na hlavě. „Tak jak to bylo z tvého hlediska, Čipero?”

„Francis říkal něco o Atikovi a já jsem si to nechtěla dát od něho líbit.”

„Co o něm Francis říkal?”

„Že je negromil. Mně není docela jasný, co to vlastně znamená, ale Francis to říkal tak, že — jedno ti povím rovnou, strýčku, ať jsem — ať se propadnu, jestli budu sedět s rukama v klíně a nechám ho vykládat něco o Atikovi.”

„Tohle on říkal o Atikovi?”

„Ano, strýčku, říkal, a ještě moc jiných věcí. Říkal, že Atikus přivede rodinu do neštěstí a že nás nechává s Jemem zvlčit…”

Z výrazu strýčkovy tváře jsem usuzovala, že si to zase odnesu. Ale když řekl: „Na to se ještě podíváme,” věděla jsem, že si to odnese Francis. „Mám sto chutí se tam vypravit ještě dnes večer.”

„Prosím tě, strýčku, nech to plavat. Prosím tě.”

„Nemám v úmyslu nechat to plavat,” řekl. „Teta Alexandra z toho měla mít rozum. Ten nápad — počkej, až toho kluka dostanu do ruky…”

„Strýčku Jacku, prosím tě, jedno mi ale slib, prosím tě o to. Slib, že o tom nepovíš Atikovi. Víš, on — on mě jednou požádal, abych se ničím, co se o něm doslechnu, nenechala strhnout, a tak bych radši chtěla, aby si myslel, že jsme se porvali kvůli něčemu jinýmu. Slib mi to, prosím tě…”

„Mně se ale stejně nelíbí, že by měla taková věc Francisovi projít —”

„Vždyť mu to neprošlo. Mohl bys mi zavázat ruku? Ještě mi trochu teče krev.”

„To víš, že ti to zavážu, děvečko. Není ruky, kterou bych obvazoval s větším potěšením. Ráčila bys do koupelny?”

Strýček Jack mě s galantní úklonou provedl dveřmi. Zatímco mi čistil a obvazoval klouby na prstech, bavil mě historkou o legračním krátkozrakém starém pánovi, který měl kocoura jménem Janek, a když šel do města, počítal všechny trhlinky v chodníku. „Tak a hotovo,” řekl. „Na prsteníku budeš mít jizvu, jakou dámy nemívají.”

„Děkuju ti, strýčku. Strýčku Jacku?”

„Prosím?”

„Co je to kurva?”

Strýček Jack se jal horlivě vypravovat další dlouhou historii o jednom starém ministerském předsedovi, který seděl v poslanecké sněmovně, foukal do peříček a snažil se je udržet ve vzduchu, zatímco všude kolem něho ztráceli lidé hlavu. Chtěl tím snad zodpovědět mou otázku, ale nějak to nedávalo smysl.

Později, když už jsem měla být v posteli, sešla jsem dolů do předsíně napít se vody a zaslechla jsem Atika se strýčkem Jackem v obývacím pokoji:

„Nikdy se neožením, Atiku.”

„Proč ne?”

„Mohl bych mít děti.”

Atikus řekl: „Musíš se ještě hodně učit, Jacku.”

„To jsem poznal. Tvá dcera mi dnes odpoledne udělila první lekci. Říkala, že prý dětem moc nerozumím, a vysvětlila mi proč. A měla úplnou pravdu. Vyložila mi, jak jsem s ní měl zacházet, Atiku — strašně mě mrzí, že jsem se na ni tak dopálil.”

Atikus se uchechtl. „Zasloužila si to, nemusíš si dělat žádné velké výčitky.”

Čekala jsem jako na trní, že strýček Jack poví Atikovi, co jsem mu svěřila. Ale neprozradil nic. Jenom zamumlal: „Používá podsvětních nadávek takovým způsobem, že nic neponechá fantazii. Ale zpoloviny nezná význam toho, co říká — ptala se mě, co je to kurva…”

„Řekls jí to?”

„Ne, vyprávěl jsem jí o lordu Melbournovi.”

„Jacku! Když se tě dítě na něco zeptá, tak mu proboha odpověz. Ale nedělej z toho tyátr. Děti jsou děti, ale vytáčku prohlédnou rychleji než dospělí a vytáčky je jen matou. Ne,” uvažoval otec, „dnes odpoledne jsi připadl na správnou odpověď, ale vedly k ní nesprávné důvody. Všechny děti procházejí obdobím, kdy sprostě mluví, a časem je to zas přejde, když poznají, že tím nebudí žádnou pozornost. Ale zbrklost je jen tak nepřejde. Čipera se musí naučit zachovávat rozvahu a musí se to naučit brzo při všem, co ji v těch příštích několika měsících čeká. Ale už se do toho začíná vpravovat. Jem vyspívá a Čipera si teď z něho bere hodně příklad. Nepotřebuje nic, než aby se jí někdy podala pomocná ruka.”

„Atiku, tys na ni jakživ nevztáhl ruku.”

„To připouštím. Prozatím jsem vystačil s hrozbami. Ona mě poslouchá, seč může, Jacku. V polovině případů se jí to nepovede, ale snahu má.”

„To ale není odpověď,” řekl strýček Jack.

„Ne, odpověď zní tak, že ona je si vědoma, že já vím, že má snahu. V tom je právě ten rozdíl. Trápí mě ale, že v dohledné době budou muset s Jemem spolknout ledacos ošklivého. O Jema starost nemám, že by ten ztratil rozvahu, ale Čipera se rozkohoutí raz dva, když je v sázce její hrdost…”

Čekala jsem, jestli strýček Jack poruší svůj slib. Dosud jej dodržoval.

„Bude to hodně zlé, Atiku? Ještě ses pořádně nedostal k tomu, abys mi o tom pověděl.”

„Horší to být nemůže, Jacku. Nemáme nic než slovo černocha proti slovu Ewellových. Důkazy se scvrkávají na udělal jste to — neudělal jsem to. Od poroty nelze naprosto očekávat, že by dala na výpověď Toma Robinsona proti výpovědi Ewellových — ty znáš Ewellovy?”

Strýček Jack řekl, že zná, že se na ně pamatuje. Popsal je Atikovi, ale Atikus řekl: „Jsi o generaci pozadu. Ačkoli ti dnešní jsou stejní.”

„Co tedy hodláš podniknout?”

„Než to dokončím, chci trochu zviklat porotu — myslím si ale, že budeme mít docela slušnou vyhlídku na odvolání. V tomhle stadiu nemohu s jistotou nic tvrdit, Jacku. Víš, doufal jsem, že to doklepu bez takového případu, ale John Taylor na mě ukázal a řekl: ,Tys to.’ ”

„Vezmi tento kalich ode mne, vid?”

„Správně. Ale myslíš, že bych se jinak mohl svým dětem podívat do očí? Víš stejně dobře jako já, co se chystá, Jacku, a já usilovně doufám, že tím provedu Jema a Čiperu bez hořkosti, a hlavně aniž by se nakazili obvyklou maycombskou chorobou. Proč rozumní lidé začnou řádit jako zběsilí, když se zběhne něco, v čem je zapleten černoch, nad tím mi zůstává rozum stát… Doufám jenom, že Jem a Čipera přijdou se svými otázkami za mnou a nepropůjčí sluch tomu, co se mluví po městě. Doufám, že mi natolik důvěřují… Jano Luiso?”

Hrklo ve mně. Vystrčila jsem hlavu zpoza rohu. „Prosím?”

„Jdi si lehnout.”

Odcupala jsem do svého pokoje a lehla si do postele. Strýček Jack je pašák, že mě nezradil. Ale nešlo mi do hlavy, jak mohl Atikus vědět, že poslouchám, a teprve o mnoho let později jsem si uvědomila, že chtěl, abych slyšela každé slovo, které řekl.

10

Atikus byl jako pápěrka: bylo mu už k padesáti. Když jsme se ho s Jemem ptali, proč je tak starý, řekl, že začal pozdě, a nám připadalo, že se to odráží na jeho schopnostech a mužnosti. Byl mnohem starší než rodiče našich školních vrstevníků a my jsme s Jemem neměli s čím přijít, když naši spolužáci vykládali: „To můj táta —”

Jem byl celý blázen do ragby. Hrát obránce Atika nikdy neunavilo, ale když mu chtěl Jem dát stoličku, Atikus říkával: „Na to jsem už moc starý, synku.”

Náš tatínek nedělal nic pořádného. Pracoval v kanceláři, nikoli v drogerii. Atikus nejezdil s popelářským vozem u obce,

nebyl šerifem, nefarmařil, nepracoval v autoopravně, ani nedělal nic, co by snad mohlo vzbudit něčí obdiv.

Kromě toho nosil brýle. Na levé oko byl skoro slepý a říkal, že vada levého oka je kletbou Finchova rodu. Když chtěl na něco dobře vidět, pootočil hlavu a díval se pravým okem.

Nedělal nic, co dělali otcové našich spolužáků: nikdy nechodil na lov, nehrál karty, nerybařil, nepil, ani nekouřil. Sedával v obývacím pokoji a četl.

Ale i při těchto vlastnostech nezůstal tak docela nenápadný, jak bychom si bývali přáli; toho roku bzučela škola řečmi o tom, že má obhajovat Toma Robinsona, a nic z toho nevyznívalo lichotivě. Po střetnutí s Cecilem Jacobsem, kdy jsem se zavázala k politice zbabělosti, se rozkřiklo, že Čipera Finchová se už nepere, protože jí to tatínek nedovolí. To nebylo tak docela pravda: na veřejnosti jsem se prát kvůli Atikovi nehodlala, ale v rodině jsem byla na soukromé půdě. Francis Hancock to příkladně poznal.

Dostali jsme sice od Atika vzduchovky, ale střílet nás učit nechtěl. Základy střelby s námi probral strýček Jack; říkal, že Atika pušky nezajímají. Atikus řekl jednou Jemovi: „Bylo by mi milejší, kdybys střílel vzadu na dvoře do plechovek, ale stejně vím, že půjdeš po ptácích. Sojek si postřílej, kolik chceš, když je trefíš, ale pamatuj si, že je hřích zabít drozda mnohohláska.”

To bylo jedinkrát, kdy jsem slyšela Atika vyslovit, že je něco hřích, a tak jsem se na to optala slečny Maudie.

„Tvůj tatínek má pravdu,” řekla mi. „Mnohohlásci nedělají nic, než že nám zpívají pro potěšení. Neozobávají lidem zahrádky, nehnízdí na sýpkách, ničím nám neškodí, jen zpívají z plna srdce. Proto je hřích zabít mnohohláska.”

„Slečno Maudie, tohle je už stará čtvrť, vidte?”

„Stála tady dřív než město.”

„To ne, já jako myslím, že u nás v ulici jsou samí staří lidi. Jediný děti tady v okolí jsme já a Jem. Paní Duboseové už do sta moc nechybí, slečna Ráchel je stará a vy s Atikem taky.”

„Padesátka není podle mě žádné stáří,” řekla slečna Maudie kysele. „Ještě mě snad nevozejí na vozíčku, ne? Ani tvého tatínka. Ale musím říct, že Prozřetelnost byla ke mně laskavá,

že mi vyhořelo to mé staré mauzoleum, už jsem moc stará, abych o takový dům pečovala — možná že máš pravdu, Jano Luiso, žijí tu samí starousedlíci. Ty ses nikdy mezi mladé lidi ani nedostala, viď?” „Dostala, slečno, ve škole.”

„Myslím mladé dospělé lidi. Stejně máš ale štěstí, víš. Je to pro tebe a pro Jema výhoda, že máte staršího otce. Kdyby mu bylo třicet, život by se vám jevil docela jinak.”

„To si myslím. Atikus nic nedovede…”

„Možná že by ses divila,” řekla slečna Maudie. „Je ještě plný života.”

„A co umí?”

„No, umí sestavit poslední vůli do puntíku přesně, že ji nikdo nerozvrtá.” „To je toho…”

„No, a to víš, že dámu umí hrát nejlíp z celého města? To zamlada, ještě na Můstku, porazil Atikus v dámě každého tady i za řekou.”

„Ale propána, slečno Maudie, vždyť my nad ním s Jemem věčně vyhráváme.”

„Měli byste už vědět, že vyhráváte, protože vás nechává vyhrát. A to víš, že umí hrát na brumli?”

Tato skrovná dovednost způsobila, že jsem se za něho jen ještě víc zastyděla.

,,No…” řekla slečna Maudie.

„No co, slečno Maudie? ‘

„No nic. Nic — řekla bych, že na něho můžeš být hrdá, když tohle všechno dokáže. Každý nedovede hrát na brumli. A teď se tu nepleť tesařům. Běž raději domů, pustím se do azalek a nemůžu tě hlídat. Ještě na tebe spadne prkno.”

Zašla jsem dozadu na náš dvorek a zastihla jsem tam Jema, který ostřeloval plechovku, což mi připadalo jako hloupost, když bylo všude kolem tolik sojek. Vrátila jsem se na přední dvorek a dvě hodiny jsem se bavila tím, že jsem po straně u verandy stavěla složitou stavbu z pneumatiky, lísky od pomerančů, nůše na prádlo, zahradních křesílek a malé americké vlaječky, kterou mi Jem vyřízl z krabice od pražené kukuřice.

Když přišel Atikus domů na oběd, zastihl mě, jak přikrčená mířím přes ulici. „Na co střílíš?” „Na zadek slečny Maudie.”

Atikus se otočil a spatřil můj objemný cíl ohnutý nad svými keříky. Posunul si klobouk do týla a přešel ulici. „Maudie,” zavolal, „myslím, že bych tě měl varovat. Vystavuješ se velkému nebezpečí.”

Slečna Maudie se napřímila a pohlédla směrem ke mně. Řekla: „Atiku, ty jsi hroznej chlap.”

Když se Atikus vrátil, nakázal mi, abych uklidila své ležení. „Ať už tě víckrát nepřistihnu, že tou puškou na někoho míříš,” pohrozil mi.

Přála jsem si, aby můj otec byl hroznej chlap. Oťukávala jsem v tom směru Kalpurnii. „Pan Finch? Holenku, ten umí spoustu věcí.”

„Co třeba?” zeptala jsem se.

Kalpurnie se poškrábala na hlavě. „No, tak nahonem to z rukávu nevytřepu,” ošívala se.

Jem to ještě podtrhl, když se Atika zeptal, jestli bude hrát za metodisty, a Atikus na to řekl, že by si leda zlámal vaz, že na takové věci je už moc starý. Metodisté chtěli splatit hypotéku na svém kostele a vyzvali baptisty na ragbyový zápas. Jak to vypadalo, měli hrát otcové všech dětí kromě Atika. Jem prohlásil, že se mu na utkání ani nechce jít, ale nebyl s to odolat ragby v jakékoli formě. Stál trudnomyslně na postranní čáře s Atikem a se mnou a díval se, jak otec Cecila Jacobse získává body pro baptisty.

Jednou v sobotu jsme se s Jemem rozhodli, že si vezmeme vzduchovky a půjdeme se podívat, jestli se nám podaří najít nějakou veverku nebo králíka. Když jsme ušli asi pět set metrů za Radleyovy, všimla jsem si, že Jem pošilhává po něčem v dálce před námi na ulici. Stočil hlavu na stranu a úkosem tam hleděl.

„Na co se to díváš?”

„Tamhle na toho starýho psa,” řekl.

„To je ten Tim Johnson, ne?”

„Jo.”

Tim patřil panu Harrymu Johnsonovi, který jezdil s mobilským autobusem a bydlel na jižním konci města. Tim byl červenohnědý stavěč a byl miláčkem Maycombu. „Co to dělá?”

„Já nevím, Čipero. Lepší, když půjdeme domů.”

„Ale Jeme, vždyť je únor.”

„To je jedno, povím to Kalpurnii.” Přihnali jsme se domů a vrazili do kuchyně. „Kal,” spustil Jem, „mohla byste vyjít na minutku na chodník?”

„Načpak, Jeme? Nemůžu lítat na chodník pokaždý, kdy si zamanete.”

„Tamhle dole je jeden starej pes a něco s ním je.”

Kalpurnie si povzdechla. „Nemůžu se sebrat a jít teď nějakýmu psovi zavazovat nohu. V koupelně je gáza, běž si pro ni a zavaž mu to sám.”

Jem zavrtěl hlavou. „Je nějakej nemocnej, Kal. Něco se s ním děje.”

„Co dělá, chňape si po ocase?”

„Ne, dělá tohleto.”

Jem polkl jako zlatá rybka, nahrbil ramena a zaškubal trupem. „Takhle dělá, jenomže jako by to nedělal schválně.”

„Nebulíkuješ mi něco, Jeme Finchi?” Kalpurniin hlas ztvrdl.

„Ne, Kal, na mou duši.”

„Utíkal?”

„Ne, jen se tak šoural, tak pomalu, že se to ani nepozná. Jde směrem k nám.”

Kalpurnie si opláchla ruce a vyšla za Jemem na dvůr. „Žádnýho psa nevidím,” řekla.

Šla za námi až za Radleyovy a podívala se, kam Jem uka- zoval. Tim Johnson se jevil skoro jen jako tečka v dálce, ale byl už k nám blíž. Šel pomateně, jako by měl pravé nohy kratší než levé. Připomněl mi vůz uvízlý v pískovém nánosu.

„Je sraženej k jedný straně,” řekl Jem.

Kalpurnie vytřeštila zrak, pak nás popadla za ramena a letěla s námi domů. Zavřela za námi dřevěné dveře, doběhla k telefonu a zavolala: „Dejte mi kancelář pana Finche!“

„Pane Finch!” křičela. „Tady je Kal. Je tady kousek níž na ulici vzteklej pes, je to pravda pravdoucí — má sem namíříno, doopravdy, je to — pane Finch, na mou duši — starej Tim Johnson, vážně… prosím… ano —”

Zavěsila a zavrtěla hlavou, když jsme se jí chtěli zeptat, co tomu Atikus říkal. Zařachtala vidlicí a řekla: „Slečno Eulo May — ale ne, slečno, už jsem s panem Finchem domluvila, už mě, prosím vás, nespojujte — poslouchejte, slečno Eulo May, zavolala byste slečně Ráchel a slečně Štěpánce Crawfordový a všem, kdo mají u nás v ulici telefon, a řekla jim, že sem jde vzteklej pes? Prosím vás, slečno!”

Kalpurnie poslouchala. „Já vím, že je únor, slečno Eulo May, ale vzteklýho psa poznám, jak se na něj kouknu. Pospěšte si, slečno, prosím vás.”

Kalpurnie se zeptala Jema: „Mají Radleyovi telefon?”

Jem se podíval do seznamu a řekl, že nemají. „Oni stejně nevylezou ven, Kal.”

„To je jedno, skočím jim to říct.”

Rozběhla se k přední verandě a já s Jemem v patách za ní. „Vy zůstanete doma!” houkla na nás.

Kalpurniina zpráva se donesla k sousedům. Kam jsme dohlédli, všechny dveře se pevně uzavřely. Po Timu Johnsonovi nebylo vidu. Dívali jsme se, jak Kalpurnie běží k Radleyům se sukní a zástěrou vykasanou nad kolena. Doběhla k předním schodům a zabušila na dveře. Nikdo se neozval a Kalpurnie zavolala: „Pane Nathane, pane Arture, jde sem vzteklej pes! Jde sem vzteklej pes!”

„Má chodit zadem,” napadlo mi.

Jem zavrtěl hlavou. „Teď na tom nezáleží,” řekl.

Kalpurnie tloukla na dveře marně. Nikdo na její výstrahu neodpověděl; zdálo se, že ji nikdo neslyšel.

Právě když Kalpurnie běžela k naší zadní verandě, vyhoupla se na předjezd černá fordka. Vystoupili z ní Atikus a pan Heck Tate.

Pan Heck Tate byl šerifem maycombského okresu. Byl vysoký jako Atikus, ale hubenější. Měl dlouhý nos, kanadky s lesklými plechovými dírkami, kalhoty zastrčené do bot a krátkou kazajku. V opasku měl zastrkanou řádku nábojů.

Nesl těžkou ručnici. Když došli s Atikem na verandu, Jem otevřel dveře.

„Zůstaň uvnitř, synku,” řekl Atikus. „Kde je, Kal?”

„Teď už by tu měl bejt,” řekla Kalpurnie a ukázala dolů na ulici.

„Neběží, že ne?” zeptal se pan Tate.

„Neběží, teprve to s ním škube, pane Heck.”

„Nemáme se za ním pustit, Hecku?” zeptal se Atikus.

„Radši ještě počkáme, pane Finchi. Obvykle jdou jako po šňůře, ale člověk nikdy neví. Třeba půjde podle zatáčky, aspoň doufám, jinak vběhne rovnou k Radleyům dozadu na dvůr. Počkáme chvilku.”

„Já myslím, že k Radleyům na dvůr se nedostane,” řekl Atikus. „Zastaví ho plot. Asi se dá po silnici…”

Představovala jsem si, že vzteklí psi mají pěnu u huby, že se ženou jako zběsilí, skáčou a vrhají se lidem na hrdlo, a napadlo mě, že to asi dělají v srpnu. Kdyby byl Tim Johnson takhle vyváděl, byla bych bývala méně vystrašená.

Není nic děsivějšího než opuštěná, vyčkávající ulice. Na stromech se nepohnul lístek, mnohohlásci zmlkli, tesaři na domě slečny Maudie zmizeli. Slyšela jsem, jak pan Tate odfrkl a potom se vysmrkal. Viděla jsem, jak si posunul pušku na lokti. Zahlédla jsem obličej slečny Štěpánky Crawfordové, zarámovaný v skleněném okně jejích předních dveří. Objevila se slečna Maudie a postavila se vedle ní. Atikus si opřel nohu o příčel židle a pomalu si přejížděl rukou po stehně. „Tamhle je,” řekl tiše.

Tim Johnson se objevil v dohledu; sunul se mátožně po vnitřním obvodu zákrutu podél Radleyho domu.

„Podívej se na něho,” zašeptal Jem. „Pan Heck povídal, že chodějí jako po šňůře. Ten se nedokáže udržet ani na silnici.”

„Vypadá, jako že je mu strašně zle,” litovala jsem ho. „Jen kdyby se mu namanulo něco do cesty, hned po tom vyrazí.”

Pan Tate si zaclonil oči a naklonil se dopředu. „Chycenej je, pane Finchi, je to tak.”

Tim Johnson postupoval hlemýždím krokem, ale nehrál si

ani neočichával listí; zdálo se, že se upjal na jedinou dráhu a je hnán neviditelnou silou, která ho píď po pídi postrkuje směrem k nám. Viděli jsme, jak se otřásá, jako když kůň odhání mouchy; tlama se mu rozvírala a zavírala; nakláněl se na bok, ale přitom ho to táhlo zvolna k nám.

„Hledá místo, kde by mohl v klidu pojít,” řekl Jem.

Pan Tate se otočil. „Ten má ještě k smrti daleko, Jeme, ještě to u něj ani nepropuklo.”

Tim Johnson došel k postranní uličce před Radleyovými a tam se na popud toho, co mu z jeho ubohého mozku ještě zbylo, zastavil a zdálo se, že rozvažuje, kterou cestou se má dát. Udělal několik váhavých kroků a zastavil se před Radleyových brankou; potom se zkusil otočit, ale dělalo mu to potíže.

Atikus řekl: „Je v dostřelu, Hecku. Měl byste ho vzít raději teď, než se pustí boční uličkou — bůhví, kdo je tam za rohem. Jděte dovnitř, Kal.”

Kalpurnie otevřela síťové dveře, zahákla je za sebou, pak zase háček vysunula a podržela jej v ruce. Chtěla mně a Jemovi zatarasit tělem výhled, ale vykukovali jsme zpod jejích paží.

„Vemte ho, pane Finchi.” Pan Tate podával Atikovi ručnici; div jsme s Jemem neomdleli.

„Neztrácejte čas, Hecku,” vybídl ho Atikus. „Dělejte.”

„Pane Finchi, tohle se musí vyřídit jednou ranou.”

Atikus zavrtěl prudce hlavou: „Tak nestůjte přece, Hecku! Nebude na vás čekat do večera —”

„Pane Finchi, proboha, podívejte se, kde je! Střelíte vedle, a letí to rovnou k Radleyům! Takový střelec já nejsem, vždyť to víte!”

„Třicet let jsem z pušky nestřílel —”

Pan Tate Atikovi ručnici skoro hodil. „Moc by se mi ulevilo, kdybyste to zkusil teďka,” řekl.

Jako v mlze jsme se s Jemem dívali, jak náš tatínek bere ručnici a kráčí doprostřed ulice. Šel rychle, ale mně se zdálo, že se pohybuje jako plavec pod vodou; čas se zpomalil a hnusně se vlekl.

Když si Atikus nadzdvihl brýle, Kalpurnie zabrumlala: „Ježíši Kriste, stůj při něm,” a sevřela obličej do dlaní.

Atikus si posunul brýle na čelo; sklouzly mu dolů a Atikus je upustil na vozovku. V tom tichu jsem slyšela, jak se rozkřáply. Mnul si oči a bradu; viděli jsme, jak usilovně mrká.

Před Radleyových brankou se Tim Johnson rozhodl podle zbytku svého rozumu. Konečně se mu podařilo obrátit se, aby pokračoval původním směrem vzhůru naší ulicí. Udělal dva kroky kupředu, potom se zastavil a zvedl hlavu. Viděli jsme, jak celý ztuhl.

Pohyby tak hbitými, že se zdály proběhnout současně, trhla Atikova ruka opakovací pákou s kuličkou na konci, zatímco zvedal pušku k rameni.

Třeskla rána. Tim Johnson vyskočil, překotil se a sesul se na chodník v hnědobílou hromádku. Ani nevěděl, co ho potrefilo.

Pan Tate seskočil z verandy a běžel k Radleyho domu. U psa se zastavil, přidřepl, obrátil se a poklepal prstem na čelo nad levým okem. „Šlo vám to trochu doprava, pane Finchi,” zavolal.

„To vždycky,” odpověděl Atikus. „Kdybych měl na vybranou, vzal bych si brokovnici.”

Sklonil se a sebral se země brýle, rozbitá skla rozdrtil podpatkem na prášek a šel za panem Tatem, zůstal stát vedle něho a zadíval se na Tima Johnsona.

Dveře se jedny po druhých otvíraly a sousedé začali pomalu projevovat známky života. Slečna Maudie sešla se slečnou Štěpánkou Crawfordovou se schodů.

Jem zůstal jako solný sloup. Štípla jsem ho, aby se pohnul, ale Atikus zahlédl, že jdeme za ním, a zavolal na nás: „Zůstaňte, kde jste.”

Když se pan Tate a Atikus vrátili na dvůr, pan Tate se usmíval. „Pošlu Zeeboa, aby ho odklidil,” řekl. „Nevyšel jste moc ze cviku, pane Finchi. Říká se, že to člověka nikdy neopouští.”

Atikus mlčel.

„Atiku?” řekl Jem.

„Copak?”

„Nic.”

„Já to viděla, Jednoranný Finchi!”

Atikus se na podpatku otočil za slečnou Maudii. Beze slova se na sebe podívali a Atikus nasedl do šerifova auta. ,,Pojď sem,” řekl Jemovi. „K tomu psovi se nepřibližujte, rozumíš? Nechoďte k němu blízko, je stejně nebezpečný zdechlý jako živý.

„Ano, tatínku,” řekl Jem. „Atiku —”

„Copak, synku?”

„Nic.”

„Co je s tebou, chlapče, ztratils řeč?” řekl pan Tate a zazubil se na Jema. „Copak tys nevěděl, že tvůj táta je —”

„Ale mlčte, Hecku,” řekl Atikus, „pojedeme zpátky do města.”

Když odjeli, šli jsme si s Jemem sednout na schody před dům slečny Štěpánky. Čekali jsme, až přijede Zeebo s odpadkovým autem.

Jem seděl, jako by ho praštil palicí, a slečna Štěpánka vykládala: „Chm, chm, chm, koho by napadlo, že se v únoru vztekne pes? Třeba ani nebyl vzteklej, třeba jen tak bláznil. Nechci vidět, jak se bude Harry Johnson tvářit, až se vrátí z mobilský túry a zjistí, že mu Atikus Finch zastřelil psa. Nic bych za to nedala, že jenom někde nachytal blechy —”

Slečna Maudie řekla, že by slečna Štěpánka zpívala jinou, kdyby si Tim Johnson ještě vykračoval po ulici, že se to stejně brzo zjistí, pošlou jeho hlavu do Montgomery.

Jem začal nejasně rozvažovat: „Vidělas ho, Čipero? Vidělas, jak tam stál jakoby nic?… A najednou se celej uvolnil a vypadalo to, jako by s ním ta puška srostla… a vyřídil to tak rychle, jako… já musím mířit deset minut, než něco trefím…”

Slečna Maudie se zlomyslně ušklíbla. „Tak co, slečinko,” řekla, „pořád si ještě myslíš, že tvůj tatínek nic nedokáže? Ještě se za něho stydíš?”

„Už ne,” řekla jsem pokorně.

„Onehdy jsem ti zapomněla říct, že kromě toho, že hrál na brumli, byl Atikus Finch svého času nejlepším střelcem v maycombském okrese.”

„Nejlepším střelcem…” opakoval Jem.

„Přesně tak, Jeme Finchi. Teď budeš snad i ty zpívat jinou.

To je nápad, copak jsi nevěděl, že měl jako chlapec přezdívku Jednoranný Finch? To zamlada na Můstku, když patnáctkrát vystřelil a trefil čtrnáct holubů, bručel, že plýtvá střelivem.”

„Jakživ o tom nic neřekl,” mumlal Jem. „Jakživ o tom nic nevykládal, co?” „Ne, slečno.”

„Že si teď nevyjde někdy na lov,” divila jsem se.

„To vám snad vysvětlím,” řekla slečna Maudie. „Jestli váš otec něčím vyniká, tak tím, že má šlechetné srdce. Mít dobrou mušku, to je dar od boha, nadání — to se ví, k dokonalosti je třeba cviku, ale střelba, to je něco jiného než hraní na piano nebo podobné věci. Myslím si, že možná odložil pušku, když si uvědomil, že se mu od boha dostalo nespravedlivé výhody před většinou ostatních tvorů. Asi se zařekl, že nevystřelí, pokud nebude muset, a dnes musel.”

„Mně připadá, že se má čím pyšnit,” řekla jsem.

„Lidé, kteří mají všech pět pohromadě, se nikdy nepyšní svými schopnostmi,” řekla slečna Maudie.

Viděli jsme přijíždět Zeeboa. Zezadu z odpadkového vozu vytáhl vidle a opatrně nabral Tima Johnsona. Vhodil psa na vůz, potom na místo, kde se Tim svalil, i kolem dokola nalil něco z galonové konve. „Nějakej čásek sem nechoďte,” křikl.

Po cestě domů jsem řekla Jemovi, že v pondělí budeme mít panečku ve škole o čem povídat. Jem na mě vyjel.

„Nic o tom nevykládej, Čipero,” řekl.

„Cože? To se ví, že budu. Nemá každej za tátu nejlepšího střelce v maycombským okrese.”

Jem namítl: „Já myslím, že kdyby chtěl, abysme to věděli, byl by nám to řekl. Kdyby si na tom zakládal, byl by nám to řekl.”

„Třeba na to jen pozapomněl,” hájila jsem svou.

„Ba ne, Čipero, tohle je něco, co ty těžko pochopíš. Atikus je už starej, ale mně by bylo jedno, i kdyby nic nedovedl — bylo by mi fuk, i kdyby vůbec nic nedovedl.”

Jem sebral se země kámen a bujně jej hodil na garáž. Rozběhl se za ním a zavolal přes rameno. „Atikus je džentlmen zrovna jako já!”

11

Když jsme byli s Jemem malí, omezovali jsme svou působnost na jižní část našeho sousedství, ale když jsem už chodila do druhé třídy a trápit Bubu Radleyho se nám omrzelo, přitahovala nás často obchodní čtvrť Maycombu, kam vedla cesta kolem pozemku paní Duboseové. Nebylo ani možné jít do města jinudy než kolem jejího domu, pokud jsme si nechtěli zajít půldruhého kilometru. Dřívější kratičká setkání s paní Duboseovou ve mně nezanechala touhu po dalších, ale Jem řekl, že jednou dorůst musím.

Paní Duboseová žila sama, až na černošskou služebnou, která ji ustavičně obskakovala. Bydlela o dvě čísla nad námi v domě s příkrými předními schůdky a zastřešeným vchodem. Byla už hodně stará; většinu dne trávila v posteli a zbytek v kolečkovém křesle. Povídalo se o ní, že ve spoustě šál a plédů nosí schovanou konfederační armádní pistoli.

Jem i já jsme ji nenáviděli. Seděla-li na verandě, když jsme šli okolo, sjela po nás vždycky zlobným pohledem, podrobila nás nemilosrdnému výslechu ve věci našeho chování a udělila nám chmurnou předpověď, co z nás bude, až vyrosteme, jež vždy vyzněla tak, že z nás nebude nic. Dávno jsme se vzdali myšlenky obcházet její dům po protější straně ulice; vedlo to jedině k tomu, že zvýšila hlas a zasvětila do věci celé sousedství.

Kdybychom se bývali rozkrájeli, v ničem jsme jí nevyhověli. Když jsem pozdravila, jak jsem dovedla nejroztomileji: „Jak se daří, paní Duboseová,” dostala jsem odpověď: „Neříkej mi jak se daří, ty holčice ošklivá! Řekni dobré odpoledne, paní Duboseová!”

Čišela z ní zášť. Jednou zaslechla, že se Jem zmínil o našem otci jako o „Atikovi”, a málem ji ranila mrtvice. Kromě toho, že jsme byli podle ní ti nejdrzejší a nejneuctivější frackové, jací jí přišli do cesty, řekla nám ještě, že je to velká škoda, že se Atikus po matčině smrti znovu neoženil. Naše matka prý byla ta nejpůvabnější dáma, jakou kdy země nosila, a je do nebe volající, jak Atikus Finch nechává její děti zpustnout. Já jsem se už na maminku nepamatovala, ale Jem ano — někdy mi

o ní vyprávěl — a úplně zesinal, když na nás paní Duboseová tu řeč vychrlila.

Když Jem přežil Bubu Radleyho, vzteklého psa a další hrůzy, usoudil, že je zbabělé dojít jen ke schodům před domem slečny Ráchel a tam čekat na Atika, a rozhodl, že mu každý večer, až půjde z práce, musíme běžet naproti až na roh k poště. Nesčetněkrát za těch večerů zastihl Atikus Jema rozzuřeného kvůli něčemu, co řekla paní Duboseová, když jsme šli kolem.

„Jen klid, synku,” říkával Atikus. „Je to už stará paní a je nemocná. Jen hlavu vzhůru a chovej se jako džentlmen. Ať ti říká co chce, je na tobě, aby ses nedal rozčilit.”

Jem namítal, že tak zle jí být nemůže, huláká jako na lesy. Když jsme všichni tři došli k jejímu domu, Atikus smekl klobouk, dvorně jí pokynul a řekl: „Dobrý večer, paní Duboseová ! Dnes vypadáte jako obrázek.”

Nikdy jsem neslyšela, že by Atikus řekl, co má ten obrázek zpodobovat. Pověděl jí, co nového u soudu, a dodával, že z celého srdce doufá, že bude mít zítra paní Duboseová pěkný den. Pak si dal klobouk zase na hlavu, mě si před jejími zraky vysadil na ramena a v podvečeru jsme se ubírali domů. V takových chvílích jsem vždycky považovala svého otce, který nenáviděl pušky a nikdy nebyl v žádné válce, za nejstatečnějšího muže na světě.

Den po dvanáctých narozeninách pálily Jema peníze v kapse, a tak jsme hned po obědě vyrazili do města. Jem počítal, že má tolik, aby mohl koupit sobě miniaturní parní stroj a mně tamborskou hůl.

Už dlouho jsem měla na tu hůl zálusk: měli ji v obchodě u Elmora, byla celá ozdobená cetkami a třásničkami a stála sedmnáct centů. Bylo tehdy mou horoucí touhou, abych byla velká a mohla házet a točit tamborskou holí před kapelou střední školy maycombského okresu. Když jsem rozvinula svůj talent natolik, že jsem uměla vyhodit hůlku do vzduchu a málem ji chytit při letu dolů, mělo to za následek, že mi Kalpurnie odpírala vstup do domu pokaždé, jak mě uviděla s klackem v ruce. Věřila jsem, že bych tento nedostatek překonala opravdickou tamborskou holí, a považovala jsem od Jema za šlechetné, že mi ji chce koupit.

Paní Duboseová hlídkovala na verandě, když jsme šli kolem.

„Kampak máte vy dva v tuhle dobu namířeno?” zakřičela. „Nejspíš jdete za školu. Však já zavolám panu řediteli a povím mu to!” Položila ruce na kolečka svého křesla a provedla dokonalý obrat vpravo.

„Ale vždyť je sobota, paní Duboseová,” řekl Jem.

„Na tom nezáleží, jestli je sobota nebo ne,” odpověděla záhadně. „Jestlipak váš otec vůbec ví, kde trajdáte?”

„Paní Duboseová, my jsme chodili sami do města, už když jsme byli takovíhle caparti.” Jem ukázal dlaní asi tři čtvrtě metru od chodníku.

„Nelži mi!” zaječela. „Jeremiáši Finchi, Maudie Atkinsonová mi říkala, žes jí dneska ráno polámal víno. Bude na tebe žalovat otci a pak budeš litovat, žes vůbec spatřil světlo světa! Jestli tě do příštího týdne nepošlou do polepšovny, tak se nejmenuju Duboseová!”

Jem, který se k slečninu vínu už od minulého léta ani nepřiblížil a věděl, že slečna Maudie by Atikovi stejně nežalovala, to všechno dementoval.

„Neodmlouvej!” řičela paní Duboseová. „A ty —” ukázala na mě prstem pokrouceným dnou — „co chodíš v těch kalhotách! Ty máš mít šaty se živůtkem, slečno! Rosteš leda na servírku, jestli ti ty tvé způsoby nevytluče někdo z hlavy — Finchovic holka bude dělat servírku v kavárně U dobroty — cha!”

Vyděsila jsem se. Kavárna U dobroty byl záhadný podnik na severní straně náměstí. Chytla jsem Jema za ruku, ale Jem mě setřásl.

„Pojď, Čipero,” zašeptal. „Nevšímej si jí, jen drž hlavu vzhůru a chovej se jako džentlmen.”

Ale paní Duboseová nás zadržela: „Nestačí, že Finchovic holka bude dělat servírku, ještě druhý Finch bude u soudu hájit negry!”

Jem ztuhl. Paní Duboseová trefila do černého a byla si toho vědoma:

„Tak, tak, kam až to ten svět dopracoval, když se takový Finch obrátí proti vlastnímu vychování? To vám povím!”

Zvedla ruku k ústům. Když ji oddálila, táhla se jí za rukou stříbrná nitka slin. „Váš otec není o nic lepší než negři a ta chamraď, co pro ni pracuje!”

Jem byl rudý. Zatahala jsem ho za rukáv a po chodníku se za námi nesla filipika o mravním úpadku naší rodiny, která vycházela především z toho, že polovina Finchů skončila stejně v blázinci, ale kdyby byla naše matka živa, tak daleko by to s námi nebylo došlo.

Nebyla jsem si jista, co z toho Jema nejvíc popudilo, ale mě se dotklo, jak paní Duboseová zhodnotila duševní zdraví naší rodiny. Už jsem skoro přivykla slýchat urážky namířené proti Atikovi. Ale tohle bylo poprvé, kdy urážka vyšla z úst dospělého člověka. Až na poznámky o Atikovi probíhal útok jako obvykle. Ve vzduchu již bylo cítit předzvěst jara — ve stínu bylo ještě chladno, ale slunko hřálo a to věstilo dobré časy: prázdniny a Dilla.

Jem si koupil parní stroj a zašli jsme k Elmorovi pro tamborskou hůl. Jem se z nabyté hračky nijak neradoval; nacpal si ji do kapsy a šel vedle mě zamlkle domů. Po cestě jsem málem zasáhla pana Linka Dease, který řekl: „Dávej pozor, Čipero!”, když mi vyhozená hůl ulítla, a než jsme došli k domu paní Duboseové, měla jsem hůl celou ušmudlanou, jak jsem ji tolikrát musela zvedat z prachu.

Paní Duboseová na verandě nebyla.

V pozdějších letech jsem někdy přemýšlela, co vlastně vedlo Jema k tomu, že udělal to, co způsobilo, že porušil svůj závazek: „Chovej se jako džentlmen, synku,” a údobí uvědoměle řádného vystupování, které nedávno zahájil. Jem pravděpodobně vystál zrovna tolik žvástů o tom, jak Atikus hájí negry, co já a považovala jsem za samozřejmost, že se tím nedá vyvést z míry — měl od přírody mírnou povahu a dostával se do varu pomalu. Tehdy jsem si ale myslela, že to, co udělal, se dá vysvětlit jedině tak, že se na pár okamžiků pomátl na rozumu.

Jem provedl něco, co bych docela samozřejmě udělala já, nebýt Atikova zákazu, který se podle mého uvážení vztahoval i na půtky s příšernými starými babami. Sotva jsme došli k brance paní Duboseové, vytrhl mi Jem tamborskou hůl,

začal jí divoce švihat kolem sebe a vyběhl po schůdcích na přední dvorek. Hodil za hlavu všechno, co mu Atikus kladl na srdce, zapomněl, že paní Duboseová chová pod šálami zabalenou pistoli, nedbal, že kdyby ho paní Duboseová netrefila, její služebné Jessii by se to asi podařilo.

Až když usekal do posledního vršky všem kaméliím, které paní Duboseová měla, až když byla zem poseta zelenými poupaty a listy, teprve pak se začal uklidňovat. Přelomil mou tamborskou hůl o koleno na dva kusy a zahodil ji.

To už jsem vřískala. Jem mě popadl za vlasy, řekl, že je mu to úplně fuk, že to udělá ještě jednou, jestli se mu naskytne příležitost, a jestli nebudu zticha, že mi vyrve všechny pačesy. Nebyla jsem zticha a Jem mě nakopl. Ztratila jsem rovnováhu a upadla na obličej. Jem mě neurvale zvedl, ale tvářil se, jako když toho lituje. Nebylo už co říci.

Ten večer se nám ani nechtělo jít Atikovi naproti. Bloumali jsme po kuchyni, až nás Kalpurnie vyhodila. Zdálo se, že pomocí nějakého černošského kouzla je Kalpurnie o všem zpravena. Nebyla dvakrát nakloněna něco nám promíjet, ale přesto dala Jemovi horký vdolek s máslem; Jem ho roztrhl vejpůl a rozdělil se se mnou. Chutnal jako vata.

Uchýlili jsme se do obývacího pokoje. Vzala jsem si ragbyový časopis, našla v něm obrázek Dixieho Howella, ukázala ho Jemovi a řekla: „Tenhle vypadá jako ty.” Nemohla jsem připadnout na nic hezčího, co bych mu řekla, ale nebylo to nic platné. Seděl u okna skrčený v houpací židli, kabonil se a čekal. Světla ubývalo.

Uplynuly dva geologické věky, než jsme uslyšeli vrznout na schodech před domem podrážky Atikových bot. Bouchly síťové dveře, chviličku bylo ticho — Atikus stál v předsíni u věšáku na klobouky — a už jsme ho uslyšeli zavolat: „Jeme!” Jeho hlas připomínal severák.

Atikus rozsvítil stropní světlo v obývacím pokoji a našel nás, jak tam sedíme jako přimrazeni. V jedné ruce držel mou tamborskou hůl; umazaný žlutý třapec se smýkal po koberci. Napřáhl druhou ruku; byla v ní masitá poupata kamélií.

„Jeme,” řekl, „to máš ty na svědomí?”

„Ano, tatínku.” „Proč jsi to udělal?”

Jem řekl tiše: „Říkala, že děláš advokáta negrům a chamradi.”

„Udělals to kvůli tomu, co řekla?”

Jem pohnul rty, ale jeho: „Ano, tatínku,” nebylo slyšet.

„Nepochybuji, synku, že tě tví vrstevníci trápí tím, že dělám advokáta negrům, jak říkáš, ale žes mohl něco takového udělat staré nemocné paní, pro to není žádná omluva. Důrazně ti radím, abys k paní Duboseové zašel a promluvil si s ní,” řekl Atikus. „Potom přijď hned domů.”

Jem se nepohnul.

„Řekl jsem ti, že máš jít.”

Vyšla jsem z obývacího pokoje za Jemem. „Vrať se zpátky,” přikázal mi Atikus. Vrátila jsem se.

Atikus si vzal mobilské noviny a usadil se v houpací židli, kterou Jem uprázdnil. Za živý svět jsem nemohla pochopit, jak tam může tak chladnokrevně sedět a číst si noviny, když jeho jediný syn má skvělou vyhlídku, že bude zavražděn muzeálním kouskem z výzbroje konfederační armády. Samozřejmě, Jem mi šel někdy tak na nervy, že bych ho byla zabila, ale když na to přišlo, nikoho jiného jsem na tom světě neměla. Atikus si to podle všeho neuvědomoval, nebo jestli si to uvědomoval, bylo mu to lhostejné.

Nenáviděla jsem ho za to, ale když člověka něco souží, snadno se unaví: za chvilku jsem se mu choulila na klíně a Atikus mě objal.

„Už jsi moc velká na houpání,” řekl.

„Tobě je jedno, co se mu stane,” řekla jsem. „Klidně ho pošleš, aby ho zastřelili, a on se tě zatím jenom zastával.”

Atikus si zastrčil mou hlavu pod bradu. „Na starosti je ještě času dost,” chlácholil mě. „Nikdy jsem si nepomyslel, že právě Jem kvůli tomu ztratí rozvahu — myslel jsem, že budu mít větší trampoty s tebou.”

Odpověděla jsem, že stejně nechápu, proč musíme zachovávat rozvahu, že nikdo z mých známých ve škole kvůli ničemu zachovávat rozvahu nemusí.

„Čipero,” řekl Atikus, „až přijde léto, budete muset zacho-vat rozvahu a vypořádat se s daleko horšími věcmi… přišli jste k tomu s Jemem nevinně, to já vím, ale někdy si člověk musí poradit, jak nejlépe dovede, a jak se zachováme, když jde do tuhého — no, řeknu jen tolik, že až s Jemem dospějete, možná že na to všechno budete vzpomínat s určitým pochopením a pocitem, že jsem vás nezklamal. V téhle při, v případu Toma Robinsona, jde o něco, co se dotýká samé podstaty lidského svědomí — nemohl bych chodit do kostela a modlit se, Čipero, kdybych se nepokusil tomu člověku pomoci.”

„Určitě se mýlíš, Atiku…”

„Jak to?”

„No protože, jak se zdá, většina lidí věří, že mají pravdu oni a ty že se mýlíš…”

„Mají jistě právo si to myslet a mají také právo, aby bylo jejich mínění plně respektováno,” řekl Atikus, „ale abych já mohl žít s ostatními lidmi, musím se napřed vyrovnat sám se sebou. Jediná věc, která se neřídí pravidlem většiny, je lidské svědomí.”

Když se Jem vrátil, zastihl mě ještě schoulenou v Atikově klíně. „Tak co, synku,” zeptal se Atikus. Postavil mě na zem a já jsem si pokradmu prohlížela Jema. Jak se zdálo, zůstal celý, ale tvářil se podivně. Třeba mu dala spolknout kalomel.

„Všechno jsem jí uklidil a řekl jsem, že toho lituju, ale já toho stejně nelituju, a že tam budu chodit každou sobotu pracovat a pokusím se jí ty kamélie znova vypěstovat.”

„Nemělo smyslu říkat, že toho lituješ, když to není pravda,” řekl Atikus. „Jeme, ona je stará a nemocná. Nemůžeš ji činit odpovědnou za to, co říká nebo dělá. Rozumí se, že by mi bylo milejší, kdyby to bývala řekla mně než vám dvěma, jenže vždycky to nejde, jak by si člověk přál.”

Zdálo se, že Jem je zcela zaujat růží v koberci. „Atiku,” řekl, „ona chce, abych jí chodil předčítat.”

„Předčítat?”

„Ano, tatínku. Chce, abych tam chodil každé odpoledne po škole i v sobotu a dvě hodiny jí nahlas předčítal. Musím tam chodit, Atiku?”

„To se rozumí.”

„Ale ona chce, abych tam chodil celý měsíc.”

„Budeš tam tedy chodit celý měsíc.”

Jem vložil pozorně palec do středu růže a přišlápl. Po chvilce řekl: „Atiku, venku na ulici to ještě jde, ale vevnitř — všude tma, až na člověka padá hrůza. Po stropě běhají všelijaké stíny…”

Atikus se chmurně usmál. „To by mělo vyhovovat tvé obrazotvornosti. Představuj si, že jsi u Radleyů.”

Příští pondělí odpoledne jsme s Jemem vyšli po příkrých schůdcích před domem paní Duboseové a prošli otevřenou chodbou. Jem, vyzbrojený Ivanhoem a pln znalecké nadřazenosti, zaklepal na druhé dveře vlevo.

„Paní Duboseová?” zavolal.

Jessie otevřela dřevěné dveře a odháčkovala síťové dveře. „To jsi ty, Jeme Finchi?” řekla. „Vzals s sebou i sestru. Já nevím —”

„Ať sem jdou oba, Jessie,” řekla paní Duboseová. Jessie nás vpustila a odešla do kuchyně.

Když jsme překročili práh, zavalil nás pach, s jakým jsem se už často setkala vzšedlých, deštěm ztrouchnivělých domech, kde se svítí petrolejkami, voda se nabírá ze džberu a kde mají nevybělená, podomácku tkaná prostěradla. To ve mně vždycky vyvolávalo bázeň, číhavě jsem se nastražila.

V rohu pokoje stála mosazná postel a v ní ležela paní Duboseová. Napadlo mě, jestli není na lůžku Jemovým přičiněním, a na chvilku mi jí začalo být líto. Ležela pod hromadou pokrývek a vypadala skoro přátelsky.

U postele byl stolek na umyvadlo s mramorovou deskou; stála na něm sklenička s kávovou lžičkou, červená ušní stříkačka, krabička vaty a kovový budík na třech nožkách.

„Tak ty sis přivedl tu svou usmolenou sestřičku, co?” řekla nám paní Duboseová na pozdrav.

Jem řekl tiše: „Moje sestra není usmolená a já se vás nebojím,” ačkoli jsem si všimla, že se mu třesou kolena.

Čekala jsem tirádu, ale paní Duboseová řekla jen: „Můžeš začít číst, Jeremiáši.”

Jem se posadil do židle s proutěným sedadlem a otevřel

Ivanhoa. Přitáhla jsem si druhou židli a posadila se vedle něho.

„Pojďte blíž,” vyzvala nás paní Duboseová. „Pojďte sem k posteli.”

Posunuli jsme si židle kupředu. Tak blízko ní jsem se ještě nikdy neoctla, a bylo mým vroucím přáním, abych mohla židli zase odsunout.

Paní Duboseová byla strašná. Její obličej měl barvu ušpiněného polštáře a koutky úst se jí leskly slinami, které jako ledovec prostupovaly dolů hlubokými rýhami, jež jí vrásnily bradu. Tváře měla kropenaté stařeckými jaterními skvrnami a v bledých očích černé panenky jako špendlíkové hlavičky. Ruce byly sukovité a nehty zarostlé kůžičkou. Neměla nasazen dolní chrup a horní ret jí přečníval; občas povytáhla spodní ret k hornímu chrupu a zároveň se jí zvedla i brada. Při tom jí tekly sliny rychleji.

Nedívala jsem se déle, než jsem musela. Jem znovu otevřel Ivanhoa a začal číst. Snažila jsem se ho sledovat, ale četl příliš rychle. Když Jem narazil na slovo, které neznal, přeskočil je, ale paní Duboseová ho pokaždé přistihla a musel jí je hláskovat. Jem četl asi dvacet minut a já jsem se při tom dívala na římsu nad krbem, ukoptěnou od sazí, z okna a všude možně, jen abych se nemusela dívat na ni. Jem četl pořád dál a já jsem si povšimla, že ho paní Duboseová opravuje stále méně a s většími přestávkami, a že Jem dokonce jednu větu ani nedočetl a nechal ji viset v prostoru. Neposlouchala.

Pohlédla jsem na postel.

S paní Duboseovou se něco stalo. Ležela na zádech s pokrývkami vytaženými k bradě. Vykukovala jí jen hlava a ramena. Hlava se jí pomalu klátila ze strany na stranu. Občas otevřela dokořán ústa a viděla jsem, jak se jí nepatrně vlní jazyk. Na rtech se jí sbíhaly šňůrky slin; vždycky je zase vsrkla a potom znovu otevřela ústa. Její ústa jako by žila vlastním životem. Hýbala se samostatně a odděleně od ostatního těla, otvírala se a zavírala jako v písku zabořená mušle při odlivu. Občas se z nich ozvalo: „Pt,” jako by začínala vřít nějaká hustá, lepkavá látka.

Zatahala jsem Jema za rukáv.

Pohlédl na mě a pak na postel. Když se její pravidelně kývající hlava obrátila k nám, Jem řekl: „Není vám nic, paní Duboseová?” Neslyšela ho.

Budík se rozřinčel a my jsme ztuhli hrůzou. Minutu nato, s nervy dosud se tetelícími, jsme byli s Jemem na chodníku a mířili k domovu. Neutekli jsme, Jessie nás poslala pryč: než budík dozvonil, byla v pokoji a vystrkala mě a Jema ven.

„Kšc,” vyháněla nás, „hajdy domů.”

Jem u dveří zaváhal.

„Má teď brát lék,” řekla Jessie. Když se za námi zavíraly dveře, zahlédla jsem Jessii, jak jde rychle k posteli paní Duboseové.

Bylo teprve tři čtvrtě na čtyři, když jsme přišli domů, a tak jsme si s Jemem čutali vzadu na dvoře, dokud nebyl čas jít naproti Atikovi. Atikus donesl mně dvě žluté tužky a Jemovi ragbyový časopis, což asi měla být mlčenlivá odměna za první den sezení u paní Duboseové. Jem mu pověděl, co se stalo.

„Vyděsila vás?” zeptal se Atikus.

„Ne, tatínku,” řekl Jem, „ale je tak šeredná. Dostává záchvaty nebo co. Hrozně moc slintá.”

„Za to ona nemůže. Když jsou lidé nemocní, nebývá na ně někdy zrovna pěkný pohled.”

„Já z ní měla strach,” řekla jsem.

Atikus se na mě podíval přes brýle. „Vždyť nemusíš s Jemem chodit.”

Další odpoledne u paní Duboseové probíhalo stejně jako první a příští rovněž, až se postupně vyhranil jistý pořádek: všechno začínalo vždycky normálně — to znamená, paní Duboseová chvíli popichovala Jema svými oblíbenými náměty, svými kaméliemi a negromilskými sklony našeho otce; stále více se odmlčovala, pak se od nás odloučila. Zazvonil budík, Jessie nás vyšoupla ven a se zbytkem dne jsme mohli naložit podle svého.

„Atiku,” zeptala jsem se jednou večer, „co je to vlastně ten negromil?”

Atikus měl vážný výraz. „Nadával ti tak někdo?”

„Ne, paní Duboseová ti tak říká. Nadává ti tak každý odpoledne, dostává se tím do ráže. Francis to na mě po-

křikoval loni o vánocích, tehdy jsem to slyšela prvně.” „To proto ses do něho pustila?” zeptal se Atikus. „Ano, tatínku…”

„Proč se mě tedy ptáš, co to znamená?”

Snažila jsem se Atikovi vysvětlit, že mě ani tak nerozzuřilo to, co Francis řekl, ale způsob, jakým to řekl. „Bylo to, jako by řekl usmrkanec nebo tak něco.”

„Čipero,” řekl Atikus, „negromil, to je jedno z těch slov, která nic neznamenají —jako usmrkanec. Těžko to vysvětlit — používají ho hloupí, ničemní lidé, když si o někom myslí, že přeje černochům na jejich úkor. Přešlo do užívání i u některých lidí, jako jsme my, když chtějí někoho ocejchovat sprostým, škaredým přídomkem.”

„Takže ty tedy vlastně negromil nejsi, že ne?”

„Jistěže jsem. Snažím se, seč jsem, milovat všechny lidi… někdy to znamená velké přemáhání — když o tobě řekne někdo něco, co považuje za nadávku, děvenko, to není urážka. To jen dokazuje, jaký je ten člověk ubožák, to tě nemůže ranit. Co říká paní Duboseová, to si nepřipouštěj. Ona má dost svého trápení.”

Měsíc nato, když se jednou odpoledne Jem, ustavičně opravován paní Duboseqvou, prokousával sirem Waltrem Skotákem, jak ho nazýval, ozvalo se zaklepání na dveře. „Dále!” zaječela paní Duboseová.

Vešel Atikus. Přistoupil k posteli a vzal paní Duboseovou za ruku. „Šel jsem z kanceláře a neviděl jsem děti,” řekl. „Napadlo mě, že by mohly být ještě tady.”

Paní Duboseová se na něho usmála. Za živý svět jsem si nemohla srovnat v hlavě, jak s ním může vůbec mluvit, když ho přece tak nenávidí. „Víš, kolik je hodin, Atiku?” řekla. „Přesně pět a čtrnáct minut. Budík je nařízen na půl šestou. Abys to věděl.”

Najednou jsem si uvědomila, že jsme u paní Duboseové zůstávali každý den o něco déle, že budík spustí pokaždé o pár minut později a že paní Duboseová dostává vždycky záchvat nějakou dobu před tím, než zazvoní. Dneska se s Jemem hrdlila skoro dvě hodiny a pořád nejevila úmysl upadnout do záchvatu. Cítila jsem se beznadějně v pasti. Budík byl

signálem pro naše vysvobození; jestli jednoho dne nezazvoní, co si počneme?

„Mám dojem, že dny Jemova předčítání jsou sečteny,” řekl Atikus.

„Myslím, že jenom týden navíc,” řekla, „abych si byla jista…”

Jem vstal. „Ale —”

Atikus zvedl ruku a Jem zmlkl. Cestou domů Jem řekl, že měl chodit číst jen měsíc a měsíc už vypršel a že to není žádná spravedlnost.

„Jenom ještě týden, synku,” řekl Atikus.

„Ne,” řekl Jem.

„Ano,” řekl Atikus.

Další týden nás zastihl opět u paní Duboseové. Budík už nezvonil, ale paní Duboseová nás propouštěla slovy: „To stačí,” tak pozdě odpoledne, že Atikus si už doma četl noviny, když jsme se vraceli. Ačkoli záchvaty pominuly, zůstala paní Duboseová jinak ve všem všudy taková, jako bývala: když sir Walter Scott upadl do zdlouhavých popisů vodních příkopů a hradů, paní Duboseová se začala nudit a popichovala nás:

„Jeremiáši Finchi, říkala jsem ti, že budeš ještě jednou litovat, žes mi rozsekal kamélie. Teď toho lituješ, co?”

Jem odpovídal, že toho rozhodně lituje.

„Myslel sis, že mi zničíš mou Sněhokrásnou, viď? A vidíš, Jessie říkala, že špička znovu dorůstá. Příště už budeš vědět, jak na to, co? Vyrveš ji i s kořeny, že?”

Jem odpovídal, že to rozhodně tak udělá.

„Nehuhlej na mě, kluku! Drž hlavu vzhůru a řekni: Ano, paní Duboseová. Asi je ti zatěžko držet hlavu vzhůru, když máš takového otce.”

Jem zdvihl hlavu a upřel na paní Duboseovou pohled, v němž nebylo stopy po nevoli. Za ty týdny si vypěstoval výraz zdvořilého a neúčastného zájmu, kterým odpovídal na její nejhrůzostrašnější výmysly.

Konečně přišel náš den. Když paní Duboseová jednou odpoledne řekla: „To stačí,” dodala: „A to je všechno. Buďte zdrávi.”

Měli jsme to za sebou. Poskakovali jsme po chodníku samou radostí ze svobody, hopsali a povykovali.

Jaro se tehdy vyvedlo: dny se dloužily a měli jsme víc času na hraní. Jemovu mysl zaměstnávaly hlavně životní údaje kdekterého universitního ragbyového hráče v Americe. Atikus nám každý večer předčítal z novin sportovní rubriky. Alabama by se mohla letos opět dostat do finále, soudě podle jejích nadějných borců, z jejichž jmen jsme neuměli ani jediné vyslovit. Jednou večer, když byl Atikus v polovině sloupku Windyho Seatona, zazvonil telefon.

Atikus jej zvedl, potom zamířil do předsíně k věšáku na klobouky. „Zajdu na chvilku k paní Duboseové,” řekl. „Nezdržím se tam dlouho.”

Ale měla jsem už dávno jít na kutě a Atikus byl dosud pryč. Když se vrátil, nesl krabici od cukroví. Posadil se v obývacím pokoji a krabici položil na zem vedle křesla.

„Co ti chtěla?” zeptal se Jem.

Déle než měsíc jsme paní Duboseovou neviděli. Nesedávala už nikdy na verandě, když jsme chodili kolem.

„Je mrtva, synku,” řekl Atikus. „Zemřela před několika minutami.”

„Ale,” řekl Jem. „Dobře tak.”

„Máš pravdu, je to dobře,” řekl Atikus. „Teď už netrpí. Byla dlouho nemocná. Tys nevěděl, synku, co byly ty její záchvaty?”

Jem zavrtěl hlavou.

„Paní Duboseová byla morfinistka,” řekl Atikus. „Léta brala morfium proti bolestem. Předepsal jí to lékař. Mohla užívat morfium do konce života a zemřít bez takových muk, ale byla příliš tvrdohlavá —”

„Nerozumím,” řekl Jem.

Atikus pokračoval: „Zrovna před tím tvým kouskem si mě zavolala, abych jí sestavil poslední vůli. Doktor Reynolds jí řekl, že jí zbývá pár měsíců života. Všechny záležitosti měla v naprostém pořádku, ale řekla: ,Jedna věc dosud v pořádku není.'”

„Co to bylo?” Jem byl zmaten.

„Prohlásila, že chce odejít ze světa ničemu a nikomu neza-

vázána. Když je někdo tak nemocný, jako byla ona, Jeme, hodí se, aby bral cokoli, co by mu ulevilo, ale jí to vhod nebylo. Řekla, že se chce toho návyku zbavit, ještě než umře, a to také udělala.”

Jem řekl: „Tak to byly ty její záchvaty?”

„Ano, to byly ty její záchvaty. Myslím, že skoro po celou tu dobu, cos jí četl, nevnímala ani slovo z toho, co jsi říkal. Celá její mysl i tělo byly soustředěny na ten budík. I kdybys jí nebyl padl do rukou, stejně bych tě byl poslal, abys jí chodil číst. Snad ji to trochu rozptýlilo. Byl tu ještě jeden důvod —”

„Zbavila se toho, umřela volná?” zeptal se Jem.

„Volná jako pták,” odpověděl Atikus. „Podržela si plné vědomí skoro až do posledka. Vědomí,” pousmál se, „i svou hašteřivost. Pořád ještě vervně odsuzovala mé počínání a prohlašovala, že tě asi budu až do konce svého života vyplácet kaucemi z kriminálu. Nakázala Jessii, aby ti zabalila tuhle krabici —”

Atikus sáhl na zem a zvedl krabici od cukroví. Podal ji Jemovi.

Jem krabici otevřel. Uvnitř ležela, obložena kousky navlhčené vaty, bílá, voskově hladká, dokonalá kamélie. Byla to Sněhokrásná.

Jemovi málem vylezly oči z důlků. „Ta stará ježibaba, ta čarodějnice!” zaječel a mrštil kamélií na zem. „Proč mi už nedá pokoj?”

Atikus stál v mžiku nad Jemem. Jem zabořil obličej do Atikovy náprsenky. „Šš-š,” řekl Atikus. „To byl myslím její způsob, jak ti povědět — všechno už je v pořádku, Jeme, všechno je v pořádku. Víš, byla to obdivuhodná paní.”

„Obdivuhodná?” Jem zvedl hlavu. Byl ve tváři rudý. „Po všem, co o tobě vykládala?”

„Ano. Měla na věci vlastní názory, možná že hodně odlišné od mých… říkal jsem ti, synku, že kdybys býval neztratil hlavu, byl bych tě sám poslal, abys jí četl. Chtěl jsem, abys u ní něco poznal — chtěl jsem, abys poznal, co je to opravdová statečnost, abys neměl představu, že statečnost znamená člověka s puškou v ruce. Statečnost začíná tehdy, když víš, že jsi poražen, ještě než se do něčeho dáš, a přesto se do toho dáš

a dovedeš to až do konce, ať se děje co děje. Málokdy zvítězíš, ale někdy se ti to podaří. Paní Duboseová zvítězila, celých jejích pětačtyřicet kil. Podle svých zásad zemřela nezavázána ničemu a nikomu. Byl to nejstatečnější člověk, jakého jsem poznal.”

Díl druhý

12

Jemovi bylo dvanáct. Těžko se s ním vycházelo, byl roztěkaný a náladový. Měl úděsnou chuť k jídlu a tolikrát mě odbyl, abych ho přestala otravovat, že jsem se šla poradit s Atikem: „Nemá on tasemnici?” Atikus řekl kdepak, Jem prý roste. Musím s ním mít trpělivost a nechávat ho pokud možno na pokoji.

Ta změna se s Jemem udála během několika neděl. Paní Duboseová ještě v hrobě nevystydla — když jí chodil Jem předčítat, zdálo se, že je mi docela vděčen, že mu dělám společnici. Jako by přes noc získal jiná měřítka a snažil se mi je vnucovat; několikrát zašel tak daleko, že mě poučoval, co mám dělat. Po jedné hádce, když na mě houkl: „Je už na čase, aby z tebe byla holka a chovala ses podle toho!”, jsem propukla v pláč a utekla se ke Kalpurnii.

„Neber si to s panem Jemem tak k srdci —” začala Kalpurnie.

„Pa-nem Jemem?”

„To víš, teď už je z něho pomalu pan Jem.”

„Tak starej ještě není,” namítla jsem. „Potřebuje akorát, aby mu někdo nařezal, a já na to nejsem dost velká.”

„Děvenko,” řekla Kalpurnie, „že pan Jem dospívá, to já nezměním. Bude teď hodně toužit po samotě a bavit se, jak se baví chlapci, tak jen klidně přijď do kuchyně, když ti bude smutno. Tady se vždycky něco ke kutění najde.”

Začátek léta se vyvíjel slibně: Jem ať si dělá, co chce; než přijede Dill, stačí mi Kalpurnie. Zdálo se, že mě docela ráda vidí, když jsem se objevila v kuchyni, a jak jsem ji pozorovala, přicházela jsem k názoru, že být děvčetem vyžaduje určité zručnosti.

Ale nadešlo léto a Dill nepřijížděl. Dostala jsem od něho dopis a fotografii. V dopise psal, že má nového tatínka, jehož obrázek připojuje, a že bude muset zůstat v Meridianu, pro-

tože se chystají stavět rybářský člun. Jeho otec je právník jako Atikus, jenže je o hodně mladší. Dillův nový tatínek měl milou tvář, a z toho důvodu jsem byla ráda, že ho Dill ulovil, ale dopis mě zdrtil. Dill uzavíral tím, že mě bude milovat až do hrobu a ať si prý nedělám starosti, že si pro mě přijede a ožení se se mnou, jen co sežene dost peněz, tak ať mu jistě napíšu.

To, že jsem měla stálého snoubence, bylo slabou útěchou za jeho nepřítomnost; nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ale léto, to byl pro mě Dill, kouřící u rybníčku provázek, to byly Dillovy oči oživlé složitými plány, jak vylákat ven Bubu Radleyho; léto, to byla hbitost, s jakou se Dill vždycky natáhl a líbnul mě, když se Jem nedíval, toužení, které jsme někdy jeden v druhém vytušili. S ním šel život svým během; bez něho byl život nesnesitelný. Dva dny jsem chodila jako bez duše.

Jako kdyby na tom nebylo dost, bylo svoláno mimořádné zasedání státního zákonodárného sboru a Atikus na dva týdny odjel. Guvernér chtěl honem honem seškrábat pár vilejšů z lodě státu; v Birminghamu se stávkující dělníci odmítali hnout ze závodů; ve městech byly fronty na chleba pro nezaměstnané stále delší, lidé na venkově měli stále větší bídu. Ale to byly události vzdálené Jemovu a mému světu.

Jednoho rána jsme s překvapením spatřili v montgomerských novinách karikaturu a pod ní titulek „Maycombský Finch”. Zobrazovala Atika bosého a v krátkých kalhotách, připoutaného řetězem ke školní lavici; pilně psal na břidlicovou tabulku a nějaké lehkovážné dívky na něho při tom pokřikovaly: „He-he!”

„To je poklona,” vysvětloval Jem. „Tráví čas nad tím, co by se jakživo neudělalo, kdyby to někdo neudělal.”

„Cože?”

Nádavkem k novým rysům, které se u něho vyvinuly, začal Jem vystupovat, jako by snědl všechnu moudrost, což bylo k zbláznění.

„To máš, Čipero, třeba takový věci, jako vypracovat přestavbu daňového systému v okresech a tak. S takovýma věcma se lidi většinou neradi párají.”

„Jak to víš?”

„Ale běž a dej mi pokoj. Já čtu noviny.” Jemovu přání bylo učiněno zadost. Odklidila jsem se do kuchyně.

Kalpurnie loupala hrách a najednou řekla: „Jak já to tuhle neděli zařídím s vaším kostelem?”

„Asi nijak. Atikus nám nechal na milodary.”

Kalpurnie přimhouřila oči a mohla jsem si domyslet, co jí táhne hlavou. „Kal,” řekla jsem, „přece víte, že se budeme chovat slušně. Už léta jsme v kostele nic neprovedli.”

Kalpurnie si očividně vzpomněla na jednu deštivou neděli, kdy jsme zůstali bez otce i bez učitele. Ponecháno vlastní vynalézavosti přivázalo žactvo Eunici Annu Simpsonovou k židli a strčilo ji do kotelny. Pak jsme na ni zapomněli, vyhrnuli se nahoru do modlitebny a jako pěny jsme naslouchali kázání, když tu se z topných těles ozvalo hrozné bouchání a neustávalo, dokud to nešel někdo vyšetřit a nepřivedl Eunici Annu, která prohlašovala, že si už nechce hrát na Sidracha — Jem Finch prý sice řekl, že neshoří, když bude dost pevná ve víře, ale jí tam dole bylo moc horko.

„Vždyť to ani není prvně, Kal, co nás Atikus nechá jít samy,” namítala jsem.

„Jo, ale napřed si ověří, že tam bude vaše učitelka. Tentokrát jsem neslyšela, že by něco řekl — asi zapomněl.” Kalpurnie se poškrábala na hlavě. Najednou se usmála. „Nechtěla bys jít s mladým panem Jemem zítra do kostela se mnou?”

„Vážně?”

„Co tomu říkáš?” zubila se Kalpurnie.

Jestli mě Kalpurnie někdy předtím při koupání nekřesťansky drhla, pak to nebylo nic ve srovnání s tím, jak dohlížela na obvyklou večerní proceduru tuto sobotu. Donutila mě, abych se dvakrát celá namydlila a na spláchnutí natočila pokaždé do vany čerstvou vodu, strčila mi hlavu do umyvadla a umyla mi ji olivovým mýdlem. Léta Jemovi v tomto ohledu důvěřovala, toho večera však vtrhla do jeho soukromí

a pobouřila ho tak, že vybuchl: „Copak se člověk v tomhle domě nemůže vykoupat, aby ho při tom celá rodina neočumovala?”

Na druhý den ráno začala Kalpurnie dříve než obvykle „probírat naši garderobu”. Když u nás Kalpurnie zůstávala přes noc, spávala v kuchyni na skládacím lůžku; toho rána na něm ležely rozprostřeny naše sváteční oděvy. Šaty mi naškrobila tak, že se na mně zvedaly jako stan, když jsem si sedla. Musela jsem si vzít spodničku, kolem pasu mi pevně omotala růžovou šerpu. Lakýrky mi leštila studeným vdolkem tak dlouho, až se v nich viděla jako v zrcadle.

„Vypravujeme se jako na masopust,” řekl Jem. „K čemu to všechno, Kal?”

„Nechci, aby někdo řekl, že se o své děti nestarám,” zahučela. „Mladý pane, tuhle tu vázanku si k těm šatům rozhodně nemůžete vzít. Je zelená.”

„Co na tom?”

„Šaty máte modrý. Copak to nepoznáte?”

„Che, che,” povykovala jsem, „Jem je barvoslepej.”

Jem zlostí zrudl, ale Kalpurnie řekla: „Už toho nechte. Do První koupě půjdete s úsměvem na tváři.”

Kostel africké metodistické episkopální církve První koupě stál ve Čtvrtích za jižním pomezím města na druhé straně staré vlečky na pilu. Byla to starodávná prkenná budova s oprýskaným nátěrem, jediný kostel v Maycombu, který měl věž se zvonicí, nazývaný První koupě, protože jej koupili osvobození otroci za svůj první výdělek. Černoši tu v neděli mívali pobožnosti a ve všední den tady karbanili běloši.

Kostelní nádvoří a přiléhající hřbitov byly z jílu tvrdého jako cihla. Když někdo umřel v době sucha, zůstávala mrtvola u ledu, dokud půda nezměkla deštěm. Na hřbitově bylo pár hrobů označeno polorozpadlými náhrobky; novější hroby byly ohraničeny pestrými sklíčky a rozbitými lahvemi od coca-coly. Hromosvody, střežící některé hroby, označovaly nebožtíky, kteří neodpočívali v pokoji; u hlav dětských hrobečků stály oharky svíček. Byl to veselý hřbitov.

Když jsme vešli na nádvoříčko před kostelem, přivítal nás teplý hořkosladký pach vymydlených černochů — vůně po-

mády na vlasy se mísila s čertovým lejnem, šňupacím tabákem, kolínskou vodou, leštidlem na boty, mátou peprnou a šeříkovým pudrem.

Když uviděli Jema a mě s Kalpurnii, ustoupili muži dozadu a smekli; ženy zkřížily paže u pasu, což bylo všednodenní gesto uctivé pozornosti. Rozestoupili se a udělali nám cestičku ke kostelním dveřím. Kalpurnie kráčela mezi mnou a Jemem a odpovídala na pozdravy svých pestře oděných sousedů.

„Copak máte za lubem, paní Kal?” ozvalo se za námi.

Kalpurniiny ruce vyjely k našim ramenům; zastavili jsme se a ohlédli; na cestičce za námi stála vysoká černoška. Váha jejího těla spočívala na jedné noze; levým loktem se opírala o bok a ukazovala na nás vzhůru obrácenou dlaní. Měla hlavu jako makovičku, zvláštní mandlové oči, rovný nos a ústa ve tvaru indiánského luku. Vzbuzovala dojem, že je vyšší než dva metry.

Cítila jsem, jak se mi Kalpurniina ruka zaryla do ramene. „Co chceš, Lulo?” zeptala se tónem, jakého jsem ji ještě nikdy neslyšela užít. Mluvila tiše a s pohrdáním.

„Chci vědít, nač taháte bílý děcka do černošskýho kostela.”

„Sou to mý společníci,” řekla Kalpurnie. Znovu mě napadlo, jak divně zní její hlas: mluvila stejně jako ostatní černoši.

„Jo, a vy asi zas děláte přes tejden společnici u Finchů.”

Davem prolétlo zamručení. „Nevšímej si jí,” zašeptala mi Kalpurnie, ale růže na jejím klobouku se rozhorleně třásly.

Když Lula vykročila po cestičce směrem k nám, Kalpurnie řekla: „Zůstaň stát, černá kůže.”

Lula se zastavila, ale řekla: „Nemáte sem co tahat bílý děcka — voni mají jejich kostel a my máme náš. Je to snad náš kostel, ne, paní Kal?”

Kalpurnie odpověděla: „Je to snad jeden Pánbůh, ne?”

Jem řekl: „Pojďme domů, Kalpurnie, oni nás tu nechtějí —”

Souhlasila jsem: nechtěli nás tu. Cítila jsem spíše, než viděla, že se na nás hrnou. Zdálo se, že se k nám přibližují, ale když jsem vzhlédla ke Kalpurnii, spatřila jsem v jejích očích pobavený výraz. Podívala jsem se zpátky na cestičku a Lula už byla pryč. Na jejím místě stála jednolitá masa černochů.

Jeden z nich vystoupil z houfu. Byl to popelář Zeebo. „Moc nás těší, mladej pane,” řekl Jemovi, „že vás tu máme mezi náma. Z Luly si nic nedělejte, je dopálená, protože jí reverend Sykes pohrozil, že ji vyžene z kostela. Vona dělá už dávno neplechu, má všelijaký nápady a nafoukaný móresy — moc nás těší, že jste k nám přišli.”

A s tím nás Kalpurnie odvedla ke dveřím kostela, kde nás přivítal důstojný pán Sykes a uvedl do přední lavice.

První koupě neměla strop a uvnitř byla nenatřená. Po stěnách byly na mosazných konzolách rozvěšeny petrolejové lampy; za kostelní lavice sloužily obyčejné lavice ze sosnového dřeva. Za hrubou dubovou kazatelnou hlásala vybledlá korouhev z růžového hedvábí, že BŮH JE LÁSKA, a tvořila jedinou chrámovou ozdobu kromě reprodukce Huntova obrazu Světlo světa. Ani stopy po pianu, varhanách, zpěvnících a kostelních programech — známých kostelních rekvizitách, které jsme vídali každou neděli. Uvnitř panovalo šero a vlhký chlad, který narůstající shromáždění pomalu rozptylovalo. U každého sedadla ležel laciný lepenkový vějíř s křiklavým obrázkem zahrady Getsemanské a s nápisem: Věnuje Tyndalovo železářství. (Dle Vašeho nápadu dodáme Vám ze skladu.)

Kalpurnie mně a Jemovi pokynem ukázala na kraj řady a sama se usadila mezi nás. Zalovila v kabelce, vytáhla kapesník a rozvázala růžek s tvrdou hrudkou drobných peněz. Dala mně i Jemovi po deseticentu. „My máme,” zašeptal Jem. „Jen si to nechte,” řekla Kalpurnie, „jste moje společnost.” Jemova tvář prozradila, že byl chvilku na vahách, zda se sluší, aby si ponechal vlastní deseticent, ale pak v něm zvítězila jeho vrozená zdvořilost a strčil svůj deseticent do kapsy. Zachovala jsem se stejně bez výčitek svědomí.

„Kal,” zašeptala jsem, „kde jsou zpěvníky?”

„Nemáme žádné,” řekla.

„Jak teda —?”

„Pst,” řekla. Reverend Sykes stál za kazatelnou a pohledem

nabádal shromáždění, aby se utišilo. Byl to malý, podsaditý muž v černém obleku, s černou vázankou, bílou košilí a zlatým řetízkem od hodinek, který se blýskal ve světle dopadajícím okny z mléčného skla.

Pravil: „Bratři a sestry, je nám obzvláštním potěšením, že tu dnes máme hosty, pana Finche a slečnu Finchovou. Všichni znáte jejich otce. Než začnu, přečtu vám několik oznámení.”

Reverend Sykes zašustil papíry, jeden z nich vybral a podržel ho od sebe na vzdálenost paže. „Misionářský spolek se sejde příští úterý u sestry Annety Reevesové. Vezměte si s sebou šití.”

Pak přečetl z dalšího papíru. „Všem je vám známo, do jakých nesnází upadl bratr Tom Robinson. Od dětství byl vždy věrným členem První koupě. Výnos sbírky, která se dnes bude konat a bude se opakovat po další tři neděle, připadne ve prospěch Heleny — Tomovy ženy, abychom jí vypomohli s domácností.”

Dloubla jsem do Jema. „To je ten Tom, co ho Atikus há -”

„Pst!”

Obrátila jsem se na Kalpurnii, ale byla jsem umlčena, než jsem stačila otevřít ústa. Udolána, upjala jsem pozornost na reverenda Sykese, který, jak se zdálo, čekal, až se uklidním. „Prosím sbormistra, aby nás vedl při první písni,” řekl.

Zeebo se zdvihl z lavice, prošel střední uličkou, zastavil se před námi a stanul čelem ke shromáždění. Držel oškubaný zpěvník. Otevřel jej a řekl: „Budeme zpívat číslo dvě stě sedmdesát tři.”

To už bylo na mě moc. „Jakpak to máme zpívat, když tu nejsou žádný zpěvníky?”

Kalpurnie se usmála. „Tiše, děvenko,” zašeptala, „hned to uvidíš.”

Zeebo si odkašlal a přečetl hlasem, který připomínal vzdálené dunění dělostřelby:

„Tam za řekou je země ta.”

Sto hlasů zázrakem nasadilo stejný tón a zapělo Zeebova slova. Po poslední slabice, protažené do zastřeného brumenda, předříkával Zeebo dále:

„Jež věčností se nazývá.”

Kolem nás se opět vzedmul zpěv; poslední nota zněla dál a Zeebo jí vyšel vstříc další řádkou: „Jen víry cestou k tomu břehu dojde se.”

Shromáždění zaváhalo. Zeebo řádku pečlivě zopakoval a slova byla odzpívána. Když došel k refrénu, sklapl Zeebo knihu, což bylo pro shromáždění znamením, aby pokračovali sami bez jeho pomoci.

Do doznívajících tónů: „Jásejme,” pronesl Zeebo: „V té sladké zemi vzdálené, kam všichni s vírou dojdeme.”

Řádku po řádce sledovaly ho hlasy v jednoduché harmonii, až píseň dozněla v melancholickém broukání.

Podívala jsem se na Jema, který úkosem hleděl na Zeeba. Také jsem tomu nemohla uvěřit, ale oba jsme to slyšeli.

Reverend Sykes se potom obrátil na Pána s prosbou, aby požehnal nemocným a trpícím. Tento obřad se nelišil od zvyklostí v našem kostele, až na to, že reverend Sykes zaměřil boží pozornost na několik jmenovitých případů.

Jeho kázání bylo nesmlouvavým zavržením hříchu, strohým vyhlášením hesla, které viselo na stěně za jeho zády: varoval své ovečky, aby se vystříhaly opojných nápojů, karbanu a cizích žen. Pokoutní kořalečníci prý už napáchali ve Čtvrtích hodně zla, ale ženské jsou ještě horší. Opět, protože jsem to často zažila i v našem kostele, jsem se střetla s doktrínou o zkaženosti žen, která podle všeho zaměstnávala všechny duchovní.

Slýchali jsme s Jemem totéž kázání neděli co neděli, s jediným rozdílem. Reverend Sykes využíval kazatelny mnohem volněji k tomu, aby vyjádřil své názory na jednotlivé prohřešky: Jim Hardy se nevyskytl v kostele už po pět nedělí a nemocný není; Konstance Jacksonová ať si dá pozor na své chování —je ve vážném nebezpečí pro hádky se sousedy; jediná v celé historii Čtvrtí se natruc ohradila plotem.

Reverend Sykes zakončil kázání. Postavil se vedle stolku před kazatelnou a požádal o jitřní milodar, což byl obřad mně i Jemovi neznámý. Shromáždění předstupovali jeden po druhém a vhazovali pěticenty a deseticenty do černé smaltované plechovky od kávy. Následovali jsme s Jemem příkladu

a dostalo se nám tichého: „Děkuji, děkuji,” když cinkly naše deseticenty.

K našemu úžasu vyprázdnil reverend Sykes plechovku na stůl a shrábl mince do ruky. Napřímil se a řekl: „Tohle nestačí, musíme mít deset dolarů.”

Shromáždění se zavrtělo. „Všichni víte, na co vybíráme — Helena nemůže nechat děti a jít pracovat, když má Toma ve vězení. Když dá každý ještě deset centů, máme to —” Reverend Sykes zamával a zavolal na někoho vzadu v kostele. „Aleku, zavři dveře. Nikdo odtud nevyjde, dokud nesebereme deset dolarů.”

Kalpurnie zahrabala v kabele a vytáhla odřenou koženou peněženku. „Ale ne, Kal,” zašeptal Jem, když mu podávala lesklý čtvrtdolar, „hodíme tam ty svoje. Dej mi ten desetník, Čipero.”

V kostele začínalo být k zalknutí a mě napadlo, že reverend Sykes hodlá příslušnou částku ze svých oveček vypotit. Ozývalo se chrastění vějířů, šoupání nohou a ti, kdo žvýkali tabák, prožívali muka.

Polekala jsem se, když reverend Sykes pravil přísně: „Carlowe Richardsone, ještě jsem tě neviděl jít ke stolku.”

Hubený muž v khaki kalhotách prošel uličkou a odevzdal minci. Shromážděný dav pochvalně zahučel.

Potom řekl reverend Sykes: „Žádám všechny, kdo nemají děti, aby se obětovali a dali ještě po jednom desetníku. Pak už to budeme mít.”

Pomalu a bolestně bylo sebráno deset dolarů. Dveře se otevřely a závan teplého vzduchu nás vzkřísil. Zeebo předříkal Na bouřných březích Jordánu a bylo po bohoslužbě.

Chtěla jsem ještě zůstat a porozhlédnout se, ale Kalpurnie mě hnala před sebou uličkou ven. U kostelních dveří se zastavila na kus řeči se Zeebem a jeho rodinou; já a Jem jsme se zatím bavili s reverendem Sykesem. Draly se mi na jazyk otázky, ale rozhodla jsem se, že počkám, až co mi odpoví Kalpurnie.

„Velice nás těšilo, že jste nás navštívili,” řekl reverend Sykes. „Náš sbor nemá lepšího přítele, než je váš tatínek.”

Nemohla jsem potlačit zvědavost: „Proč jste pořádali sbírku pro ženu Toma Robinsona?”

„Copak jste neslyšeli?” zeptal se reverend Sykes. „Helena má tři maličké děti a nemůže chodit do práce —”

„A proč je nemůže brát s sebou, velebný pane?” optala jsem se. Bylo zvykem, že černošky, které chodily na pole a měly malé děti, odkládaly je při práci někam do stínu — obvykle sedávala batolata mezi dvěma řádky bavlny. Robata, která ještě neuměla sedět, si matky přivazovaly na záda po indiánském způsobu nebo je nosily u pasu v druhém pytli na bavlnu.

Reverend Sykes zaváhal. „Po pravdě řečeno, slečno Jano Luiso, Helena teď těžko shání práci… až přijde doba česání, snad ji vezme pan Link Deas.”

„Proč by ji nevzal, důstojný pane?”

Než stačil odpovědět, ucítila jsem na rameni Kalpurniinu ruku. Pod jejím stiskem jsem řekla: „Děkujeme vám, že jste nám dovolil přijít.” Jem to opakoval po mně a vydali jsme se na cestu k domovu.

„Kal, já vím, že Tom Robinson sedí ve vězení a že provedl něco špatnýho, ale proč nechtějí dát lidi Heleně práci?” zeptala jsem se.

Kalpurnie si ve svých tmavomodrých voálových šatech a s kloboukem jako umyvadlo vykračovala mezi mnou a Jemem. „To je kvůli tomu, co lidi vykládají, že Tom udělal,” odpověděla. „Lidi neradi — no, nechtějí nic mít s žádným z jeho rodiny.”

„Co vlastně udělal, Kal?”

Kalpurnie si povzdychla. „Pan Bob Ewell ho obvinil, že znásilnil jeho dceru, a dal ho zatknout a zavřít —”

„Pan Ewell?” Cosi mi ožilo v paměti. „Nemá náhodou něco společnýho s těma Ewellovýma, co chodějí do školy vždycky první den a potom jdou domů? O těch Atikus říkal, že je to sebranka — jakživa jsem ho neslyšela vyjadřovat se o lidech tak, jak mluvil o Ewellových. Říkal, že —”

„Jo, to jsou oni.”

„Když tedy všichni v Maycombu vědí,co jsou to zač ti Ewellovi, vzali by snad rádi Helenu do práce… coje to znásilnění, Kal ?”

„Na to se budeš muset optat pana Finche,” řekla. „Ten to umí vysvětlit líp než já. Nemáte hlad? Reverendovi to dneska dlouho trvalo, než se rozjel, obvykle nebývá tak rozvláčný.”

„Je zrovna jako náš kazatel,” řekl Jem, „ale proč tam u vás zpíváte takovým způsobem?”

„S předříkáváním?” zeptala se Kalpurnie.

„To je předříkávání?”

„No, tak se tomu říká. Zpívá se to tak, co já pamatuju.”

Jem řekl, že by snad mohli rok šetřit peníze ze sbírky a nakoupit si nějaké zpěvníky.

Kalpurnie se zasmála. „To by k ničemu nebylo,” řekla. „Vždyť nedovedou číst.”

„Nedovedou číst?” podivila jsem se. „Všichni ti lidi?”

„Je to tak,” přikývla Kalpurnie. „V První koupi umí číst všeho všudy tak pět lidí… já jsem jedna z nich.”

„Kam vy jste chodila do školy, Kal?” zeptal se Jem.

„Nikam. Počkejme, kdo mě to naučil abecedu? Teta slečny Maudie Atkinsové, stará paní Bufordová —”

„To vy jste tak stará?”

„Dokonce starší než pan Finch.” Kalpurnie se zazubila. „Jenom si nejsem jistá, o kolik. Jednou jsme si zavzpomínali a chtěli jsme vypočítat, kolik mi je vlastně let — vzpomínám si jen o pár let dál do minulosti než on, takže nebudu o tolik starší, když se ještě uváží, že mužský nemá takovou paměť jako ženská.”

„Kdy máte narozeniny, Kal?”

„Slavím je o vánocích, líp se to tak pamatuje — opravdové narozeniny nemám.”

„Ale Kal,” namítal Jem, „vždyť vy nevypadáte ani zdaleka tak staře jako Atikus.”

„Na černoších není věk tak rychle znát,” vysvětlovala Kalpurnie.

„To třeba proto, že neumějí číst. Vy jste učila Zeeba, Kal?”

„Učila, mladý pane. Ona tu nebyla ani škola, když byl chlapec. Já ho ale přidržela k učení.”

Zeebo byl nejstarší Kalpurniin syn. Kdybych se nad tím bývala někdy zamyslela, bylo by mě napadlo, že Kalpurnie je

žena zralého věku — vždyť Zeebo měl už skoro odrostlé děti — jenže jsem o tom nikdy neuvažovala.

„Učila jste ho ze slabikáře jako nás?” zeptala jsem se.

„Ne, každý den jsem s ním probrala jednu stránku z bible a pak jsem měla knížku, ze které mě učila slečna Bufordová — že neuhádnete, odkud ji mám,” řekla.

Dali jsme se poddat.

Kalpurnie řekla: „Dal mi ji váš dědeček Finch.”

„Vy pocházíte z Můstku?” zeptal se Jem. „To jste nám nikdy neřekla.”

„Bodejť že pocházím, mladý pane. Vyrostla jsem tam mezi Bufordovic usedlostí a Můstkem. Celý život jsem pracovala u Finchů nebo u Bufordů a do Maycombu jsem se přistěhovala, když se vzali váš tatínek s vaší maminkou.”

„Co to bylo za knihu, Kal?” zeptala jsem se.

„Blackstoneovy Komentáře.”

Jem byl ohromen. „A z toho jste učila Zeeba?”

„Ale jistě, mladý pane,” Kalpurnie vztáhla plaše prsty k ústům. „Byly to jediné knihy, které jsem měla. Váš dědeček říkal, že pan Blackstone píše pěknou angličtinou —”

„Tak proto vy nemluvíte jako ti ostatní,” řekl Jem.

„Kteří ostatní?”

„Jako ostatní černoši. Ale v kostele jste mluvila, Kal, jako oni…”

Že Kalpurnie vede skromný dvojí život, mne ani ve snu nenapadlo. Pomyšlení, že žije jiným životem mimo naši domácnost, mi bylo nezvyklé, nemluvíc o zjištění, že vládne dvěma jazyky.

„Kal,” zeptala jsem se, „proč mluvíte se svýma lidma po černošsku, když víte, že to není správně?” „No, hlavně proto, že jsem černá —”

„To ale neznamená, že tak musíte mluvit, když umíte mluvit líp,” namítl Jem.

Kalpurnie si pošoupla klobouk a poškrábala se na hlavě, pak si ho pečlivě stáhla přes uši. „To je těžko vysvětlovat,”

řekla. „Představte si, že byste vy a Čipera mluvili doma po černošsku — to by se přece nehodilo, že? A jakpak by to vypadalo, kdybych já mluvila v kostele a se sousedy po bělošsku? To by si mysleli, že se vytahuju a ohrnuju nad nima nos.”

„Ale když to, Kal, umíte líp,” nesouhlasila jsem.

„člověk nemusí říkat všechno, co ví. To se nesluší — a za druhé lidi nemají rádi kolem sebe někoho, kdo zná víc než oni. Zlobí je to. Žádného z nich nezměníte tím, že budete mluvit správně, musejí mít sami snahu učit se, a když se učit nechtějí, pak člověku nezbude než být zticha nebo mluvit jako oni.”

„Kal, můžu se na vás přijít někdy podívat?”

Pohlédla na mě. „Podívat, děvenko? Vždyť mě vidíš každý den.”

„K vám domů,” řekla jsem. „Někdy po práci? Atikus pro mě může přijet.”

„To můžeš, kdy chceš,” řekla. „Bude nás to moc těšit.”

Šli jsme po chodníku kolem Radleyových.

„Podívej se tamhle na verandu,” řekl Jem.

Podívala jsem se k Radleyům v očekávání, že spatřím přízračného obyvatele toho domu slunit se venku v síťové houpačce. Houpačka byla prázdná.

„Já myslím k nám na verandu,” řekl Jem.

Podívala jsem se ulicí před sebe. Obrněná, vzpřímená a nekompromisní seděla v houpací židli teta Alexandra přesně tak, jako by tam sedávala den co den už odedávna.

13

„Kufr mi odneste do přední ložnice, Kalpurnie,” zněla první věta tety Alexandry. „Jano Luiso, přestaň se škrábat na hlavě,” zněla druhá tetina věta.

Kalpurnie zvedla tetin těžký kufr a otevřela dveře. „Já to vezmu,” řekl Jem a vzal kufr. Slyšela jsem, jak kufr žuchl v ložnici na zem. Zadunělo to temně a s konečnou platností.

„Přijela jsi na návštěvu, tetičko?” zeptala jsem se. Teta Alexandra přijížděla z Můstku na návštěvu vzácně a cestovala vždycky v plné slávě. Vlastnila jasně zeleného hranatéhobuicka a černého šoféra, obojí udržované v nezdravě úpravném stavu, ale tentokrát je nebylo nikde vidět.

„Copak vám to tatínek neřekl?” zeptala se teta.

Zavrtěli jsme s Jemem hlavou.

„Nejspíš zapomněl. Ještě není doma, že ne?”

„Ne, vrací se obyčejně až k večeru,” řekl Jem.

„No, my jsme se s vaším otcem rozhodli, že je na čase, abych tu s vámi nějakou chvíli pobyla.”

„Nějakou chvíli”, to v Maycombu znamenalo cokoli od tří dnů do třiceti let. Vyměnili jsme si s Jemem pohledy.

„Jem dospívá a ty taky,” řekla mi teta. „Rozhodli jsme, že bude pro tebe nejlepší, když budeš trochu pod ženským vlivem. Nepotrvá to dlouho, Jano Luiso, a začneš se zajímat o parádu a mládence —”

Byla bych jí mohla na to dát několik odpovědí: že Kal je žena, že uplyne moc vody, než se začnu starat o kluky, že po parádě jakživa vůbec nevzdechnu… ale nechala jsem si to pro sebe.

„A co strýček Jimmy?” zeptal se Jem. „Přijede taky?”

„Ale ne, ten zůstane na Můstku. Dohlédne tam na všechno.”

V okamžiku, kdy jsem řekla: „Nebude ti tu chybět?”, jsem si uvědomila, že to není taktní otázka. Jestli byl strýc Jimmy přítomen nebo nepřítomen, to na věci celkem nic neměnilo, stejně nikdy nepromluvil ani slovo. Teta Alexandra mou otázku ignorovala.

Nenapadlo mě nic, co bych jí ještě řekla. Vlastně mě nikdy nenapadlo nic, co bych jí řekla, a tak jsem seděla a vzpomínala na naše dřívější trapné rozhovory: Jak se ti daří, Jano Luiso? Dobře, děkuji, tetičko, a jak se tobě daří? Velice dobře, děkuji; co tak pořád děláš? Ale nic. Ty nic neděláš? Ne, tetičko. Máš přece kamarády, ne? Mám, tetičko. Tak co všichni děláte? Nic.

Bylo jasné, že mě teta má za krajně tupou, protože jsem jednou zaslechla, jak říká Atikovi, že jsem buchta.

Za tím vším něco vězelo, ale v tu chvíli jsem netoužila to na ní vyzvídat; byla neděle a teta Alexandra byla v den Páně nadmíru popudlivá.

Působila to asi její nedělní šněrovačka. Teta nebyla tlustá,

ale statná a vybírala si korzety, které jí vytlačovaly poprsí do závratných výšin, přeštipovaly ji v pase, nadouvaly její zadní partie a vcelku naznačovaly, že teta Alexandra mívala kdysi postavu tvaru přesýpacích hodin. Vypadala velkolepě z kteréhokoli úhlu.

Zbytek dne uběhl v unylé sklíčenosti, jaká na člověka padne, když se objeví příbuzní, ta se však rozptýlila, když jsme uslyšeli na předjezd zabočit auto. To se Atikus vracel z Montgomery. Jem zapomněl na svou důstojnost a rozběhl se mu se mnou vstříc. Chopil se Atikovy aktovky a kufru, já jsem skočila Atikovi do náručí, ucítila jsem jeho letmý suchý polibek a řekla jsem: „Dovezl jsi mi knížku? Víš, že je tu teta Alexandra?”

Atikus zodpověděl obě otázky kladně: „Co bys tomu říkala, kdyby tu u nás zůstala?”

Řekla jsem, že by se mi to moc líbilo, což byla lež, ale za jistých okolností a vždy, když se okolnosti vymykají z jeho moci, člověk musí lhát.

„Řekli jsme si, že je teď doba, kdy vy děti potřebujete —je to takhle, Čipero,” řekl Atikus. „Teta prokazuje laskavost mně a zároveň i vám. Nemohu tu být s vámi celý den a tohle léto bude horké.”

„Ano, tatínku,” odpověděla jsem, ale nepochopila jsem ani slovo. Měla jsem však tušení, že se teta Alexandra objevila na scéně ani ne tak z Atikova popudu jako ze svého. Tetička měla ve zvyku vyhlašovat, CO JE PRO RODINU NEJLEPŠÍ, a to, že se k nám přistěhovala, podle mého soudu spadalo do této kategorie.

Maycomb ji přivítal. Slečna Maudie Atkinsonová upekla dort a dala do něho tolik pálenky, že jsem se docela nalízla; slečna Štěpánka Crawfordová docházela k tetě Alexandře na dlouhé návštěvy, které spočívaly v tom, že slečna Štěpánka vrtěla hlavou a říkala: „Uhm, uhm, uhm.” Slečna Ráchel od vedle hostila tetu Alexandru každé odpoledne kávou a pan Nathan Radley zašel dokonce tak daleko, že vstoupil k nám na přední dvorek a řekl, jak ho těší, že přijela.

Když se teta u nás usadila a život vjel zase do svých každodenních kolejí, zdálo se, jako by s námi žila odedávna. Občer-

stvení, které podávala na schůzkách Misionářského spolku, přispívalo k její pověstí hostitelky (nesvěřovala Kalpurnii přípravu lahůdek, jimiž bylo třeba Spolek posilovat, když naslouchá dlouhým referátům o Riceových křesťanech); vstoupila do Maycombského amanuensiálního klubu a stala se jeho tajemnicí. Přítomna na každém večírku a účastna společensého života okresu, byla teta Alexandra jednou z posledních svého druhu: měla způsoby, jaké vládly na říčních lodích a v dívčích penzionátech; kdykoli šlo o morální zásady, vdycky se za ně postavila; narodila se v předmětném pádě; byla nevyléčitelná klepna. Když teta Alexandra chodila do školy, o sebepochybách se v žádné učebnici nepsalo, a tak ani nevěéla, co to znamená. Nikdy se nenudila a při sebenepatrněji příležitosti uplatňovala svá královská privilegia: zařizoval; radila, nabádala a varovala.

Nikdy i nedala ujít příležitost poukázat na nedostatky jiných roových skupin k větší slávě naší rodiny, kterýžto obyčej Jema ani tak nezlobil, jako spíše bavil: „Tetička by si měla dávat pozor na to, co vykládá — když nakoukneš většině lidí v Macombu do rodokmenu, zjistíš, že jsou s náma spříznění.”

Když teta Alexandra zdůrazňovala mravní naučení plynoucí ze seberaždy mladého Sama Merriweathera, pravila, že to způsobil slon k morbidnosti v jejich rodině. Stačilo, aby se ve sboru uchichtla šestnáctiletá dívenka, a už tetička řekla: „Tady alespoň vidíte, že všechny ženské z Penfieldovy rodiny jsou trdla.” Vypadalo to, že v Maycombu má každý nějaký sklon: sklon k pití, sklon ke karbanu, sklon k špatnostem, sklon k podivínství.

Jednou když nás tetička ujistila, že vlastnost slečny Štěpánky Crawfordové strkat nos do cizích záležitostí je dědičná, ozval se Atikus: „Když se tak nad tím, sestro, zamyslíš, je vlastně naše generace ve Finchově rodině první, v níž nedošlo ke sňatku bratranců a sestřenic. Řekla bys, že Finchové mají sklon ke krvesmilstvu?”

Teta řekla, že ne, z toho prý máme malé ruce a nohy.

Nikdy jsem nemohla pochopit, proč se tou dědičností tolik zaobírá. Odněkud jsem získala dojem, že ušlechtilí lidé jsou ti, kteří co nejlépe naloží s tím, co mají v hlavě, teta Alexandra však zastávala názor, nepřímo vyjádřený, že čím déle nějaká rodina dřepí na jednom kousíčku půdy, tím je ušlechtilejší.

„Podle toho by byli Ewellovi ušlechtilost sama,” řekl Jem. Rod, ke kterému náležel Burris Ewell a jeho bratři, žil na jednom a témž plácku za maycombskou skládkou a vzkvétal z chudinské podpory okresu už po tři generace.

Teorie tety Alexandry se však přece jen mohla o něco opírat. Maycomb bylo starobylé městečko. Leželo přes třicet kilometrů východně od Finchova Můstku; na tak staré město mělo nepříhodnou vnitrozemskou polohu. Avšak Maycomb by býval ležel blíž u řeky, nebýt chytráctví jistého Sinkfielda, který měl na úsvitu dějin hospodu v místech, kde se stýkaly dvě prasečí stezky, jedinou krčmu v celém teritoriu. Sinkfield, jenž nebyl žádný vlastenec, naléval a dodával zbraně Indiánům stejně jako osadníkům, a pokud mu šly obchody, houby věděl nebo se staral, jestli patří k teritoriu alabamskému či k národu kríkskému. Obchody šly báječně, až jednou guvernér William Wyatt Bibb ve snaze posílit vnitřní klid nově vytvořeného okresu vyslal skupinu zeměměřičů, aby určila jeho přesný střed a tam umístila jeho správní sídlo. Zeměměřiči, Sinkfieldovi hosté, sdělili svému hostiteli, že se nalézá na území maycom
bského okresu, a ukázali mu místo, kde bude pravděpodobně stát sídlo okresu. Kdyby nebyl Sinkfield učinil smělý tah k uchování své držby, byl by Maycomb stál uprostřed Winstonovy bažiny, v místě zcela postrádajícím půvabu. Místo toho se Maycomb začal rozrůstat a rozbíhat od svého středu, Sinkfieldovy hospody, protože Sinkfield jednoho večera přivedl své hosty do stavu krátkozraké opilosti, svedl je, aby vytáhli své mapy a nákresy, ubrali kousek tuhle a přidali něco tamhle a střed okresu uzpůsobili tak, jak odpovídal jeho požadavkům. Nazítří je vypoklonkoval vyzbrojené nákresy a s pěti lahvemi pálenky v sedlových brašnách — po dvou pro každého a jednou pro guvernéra.

Protože prvotním důvodem pro existenci Maycombu byla

správa, byl ušetřen špíny, kterou se vyznačovala většina alabamských měst jeho velikosti. Zpočátku se tu stavěly ctihodné budovy, radnice se soudem byla honosná a ulice půvabně široké. Mezi obyvateli Maycombu měla vysoký podíl svobodná povolání: lidé sem přijížděli, aby si dali vytrhnout zuby, spravit bryčku, poslechnout srdce, uložit peníze, spasit duši, vyšetřit mezky. Ale zda byl Sinkfieldův manévr ve svých konečných důsledcích moudrý, o tom lze hovořit. Umístil mladé město příliš daleko od jediného prostředku veřejné dopravy, jenž byl za těch časů znám — říční plavby — a člověk ze severního konce okresu musel cestovat pro nákup do Maycombu dva dny. V důsledku toho se město za sto let nerozrostlo, zůstalo ostrůvkem v strakatém moři bavlníkových polí a zalesněných ploch.

Za občanské války byl Maycomb sice opomenut, ale údobí rekonstrukce a hospodářský rozvrat donutily město k růstu. Rostlo uvnitř sebe. Noví lidé se tu usazovali tak zřídka, že se vzájemně spojovaly sňatkem stále tytéž rodiny, až se tu občané začali trochu podobat jeden druhému. Občas se někdo vrátil z Montgomery nebo z Mobile s někým přespolním, ale výsledek jen maličko zčeřil poklidný proud příbuzenské podoby. Za mých mladých let to bylo více méně stejné.

V Maycombu skutečně vládl kastovní systém, ale mně se to tehdy jevilo takto: starší občané, současná generace lidí, kteří tu vedle sebe žili po dlouhá léta, se vzájemně znali skrz naskrz; považovali za samozřejmost zaměření, povahové odstíny, ba i gesta jakožto znaky, které se opakovaly v každé generaci a časem se vytříbily. A tak úsloví jako: Všichni Crawfordové strkají nos do cizích věcí, Každý třetí Merriweather je morbidní, Delafieldům není co věřit, Takhle chodí všichni Bufordové byla prostě vodítkem v denním životě: nepřijímej nikdy od Delafieldů šek, aniž bys učinil diskrétní dotaz v bance; slečna Maudie Atkinsonová se hrbí v ramenou, protože je rozená Bufordová; jestli srká slečna Grace Merriweatherová džin z lahví od limonády, není na tom nic zvláštního — její matka to dělala zrovna tak.

Teta Alexandra zapadla do maycombského světa jako ruka do rukavice, ale do mého a Jemova světa se nehodila. Tak

často jsem žasla nad tím, jak může být sestrou Atika a strýce Jacka, že mi v paměti ožily polozapomenuté příběhy o podvržených dětech a mandragorách, které mi kdysi vyprávěl Jem.

Během prvního měsíce jejího pobytu to byly všechno abstraktní spekulace, protože s Jemem a se mnou sotva ztratila slovo a vídali jsme se s ní jen u jídla a večer, když jsme šli spát. Bylo léto a my jsme běhali venku. Samozřejmě, když jsem si někdy odpoledne zaskočila domů napít se vody, našla jsem obývací pokoj zaplaven maycombskými dámami, které popíjely, špitaly si a ovívaly se, a teta mě vždycky přivolala: „Jano Luiso, pojď tady dámám něco povědět.”

Když jsem se objevila ve dveřích, tetička se zatvářila, jako by svého přání litovala; obvykle jsem byla pocákaná blátem a celá od písku.

„Pověz něco sestřence Lily,” řekla jednou odpoledne, když mě nachytala v předsíni.

„Komu?” zeptala jsem se.

„Sestřence Lily Brookeové,” řekla teta Alexandra.

„Ona je naše sestřenice? To jsem nevěděla.”

Teta Alexandra vyloudila na tváři úsměv, který sestřence Lily vyjadřoval jemnou omluvu a mně rázný nesouhlas. Když sestřenka Lily Brookeová odešla, věděla jsem, co začne.

Je to prý smutné, že mě otec opomněl poučit o rodině Finchově a že ve svých dětech nevypěstoval žádnou hrdost. Teta předvolala Jema, který se obezřele usadil vedle mě na pohovce. Vyšla z pokoje a vrátila se s knihou v rudé vazbě, na níž bylo zlatem vyraženo Úvahy Jozua S. St. Claira.

„Tohle sepsal váš bratranec,” řekla teta Alexandra. „Byl to skvělý člověk.”

Jem si zkoumavě svazeček prohlížel. „To je ten bratranec Jozue, co byl tak dlouho zavřený?”

Teta Alexandra řekla: „Odkud to víš?”

„Atikus říkal, že mu přeskočilo, když byl na universitě. Prý chtěl zastřelit rektora. Povídal, že prý o něm bratranec Jozue řekl, že je to prachsprostý čistič kanálů, a chtěl ho zastřelit starou pistolí na křesadlo, jenže mu to vybouchlo v ruce. Atikus říkal, že prý to přišlo příbuzenstvo na pět set dolarů, aby ho z toho vytáhli —”

Teta Alexandra stála ztuhlá jako čáp. „To stačí,” řekla. ,,Na tohle se ještě podíváme.”

Večer před spaním, když jsem byla u Jema v pokoji a mámila na něm, aby mi půjčil knížku, někdo zaklepal a vstoupil Atikus. Usedl na pelest Jemovy postele, střízlivě se na nás podíval a pak se usmál.

„Eh — ehm,” řekl. Začínal předesílat některé své výroky hrdelním zvukem a já jsem si myslela, že už asi přece jen stárne, ale vypadal pořád stejně. „Nevím dobře, jak bych vám to řekl,” spustil.

„Ale jen to pověz,” vybízel ho Jem. „Provedli jsme něco?”

Otec byl opravdu celý nesvůj. „Ne, chci vám pouze vysvětlit, že — tetička Alexandra mě požádala… synku, ty víš, že jsi Finch, viď?”

„Tak mi to bylo řečeno.” Jem na něho hleděl úkosem. Neovládl se a zvýšil hlas: „O co jde, Atiku?”

Atikus přehodil nohu přes nohu a založil ruce. „Chci vám povědět něco o životě.”

Jemova nechuť dále vzrostla. „To všechno znám,” řekl.

Atikus pojednou zvážněl. Advokátským hlasem jednotvárně odříkával: „Teta mě požádala, abych se pokusil tobě a Janě Luise vštípit, že nepocházíte z žádné obyčejné rodiny, že jste výsledkem zjemnělosti pěstěné po několik generací —” Atikus se odmlčel a pozoroval, jak hledám na noze záludnou larvu roztoče.

„Po několik generací,” pokračoval, když jsem larvu našla a poškrábala se na tom místě, „a že se máte snažit, abyste byli hodni svého jména —” Atikus nás nedbal a řečnil pořád dál: „Požádala mě, abych vám řekl, že se musíte snažit, abyste se chovali tak, jak se na mladou dámu a džentlmena sluší. Chce, abych s vámi pohovořil o naší rodině a o tom, co v průběhu let znamenala pro maycombský okres, abyste získali jakousi představu o tom, kdo jste, a aby vás to přimělo i k náležitému chování,” drmolil.

V ohromení jsme se s Jemem podívali jeden na druhého, pak na Atika, kterého, jak se zdálo, škrtil límec. Nepromluvili jsme na něho.

Potom jsem sebrala s Jemova toaletního stolku hřeben a přejela zuby po hraně vrchní desky.

„Přestaň s tím rámusem,” okřikl mě Atikus.

Jeho úsečný tón mě zabolel. Byla jsem v polovině délky hřebenu; bouchla jsem jím o stolek. Z ničeho nic mi začalo být do pláče, ale nemohla jsem se tomu ubránit. Tohle nebyl můj tatínek. Můj tatínek nikdy takhle neuvažoval. Můj tatínek nikdy takhle nemluvil. To teta Alexandra ho k tomu navedla. Závojem slz jsem viděla Jema, stojícího v podobném osamění, s hlavou nachýlenou na stranu.

Nebylo kam jít, ale přesto jsem se obrátila k odchodu a narazila na Atikovu vestu. Zabořila jsem do ní hlavu a zaposlouchala se do slabounkých vnitřních zvuků, které se ozývaly za světle modrým suknem: do tikotu hodinek, slabounkého praskání Atikovy naškrobené košile, jemného šelestu jeho dechu.

„Kručí ti v břiše,” řekla jsem. „Já vím,” odpověděl. „Měl by sis vzít zažívací sodu.” „Vezmu,” řekl.

„Atiku, je vůbec k něčemu to chování a všechno, o čems vykládal? Myslím jako, jestli to —”

Ucítila jsem v týle jeho ruku. „Nedělej si s ničím hlavu,” konejšil mě. „Není čas dělat si starosti.”

Když jsem to uslyšela, věděla jsem, že se k nám zase vrátil. V nohou se mi znovu rozproudila krev a zvedla jsem hlavu. „Ty vážně chceš, abysme se tím řídili? Já si nedokážu zapamatovat, co se to všechno od Finchů žádá…”

„Nemusíš si to pamatovat. Zapomeň na to.”

Zamířil ke dveřím, vyšel z pokoje a zavřel za sebou dveře. Málem jimi bouchl, ale v posledním okamžiku se zarazil a tiše je přivřel. Zírali jsme s Jemem za ním a vtom se dveře opět otevřely a Atikus nakoukl dovnitř. Obočí měl vytažené a brýle mu sklouzly dolů. „Den ode dne se víc podobám bratranci Jozuovi, viďte? Myslíte, že dopadnu tak, že za mě bude muset příbuzenstvo vysolit pět set dolarů?”

Dnes už vím, o co se to pokoušel, leč Atikus byl pouhý muž. Na takovou práci je třeba ženy.

14

Od tety Alexandry jsme už sice o Finchově rodině nic neslyšeli, zato jsme toho hodně slyšeli od lidí ve městě. O sobotách, vybaveni pěticenty, když mi Jem dovolil, abych ho doprovázela (na veřejnosti byl teď vůči mé přítomnosti úplně alergický), prodírali jsme se po chodnících upocenými davy a občas jsme zaslechli: „To jsou jeho děcka,” nebo: „Tamhle to jsou Finchovic.” Když jsme se otočili za nařčením, spatřili jsme pouze pár farmářů prohlížejících si klystýry za výlohou drogerie. Anebo dvě baculaté venkovanky v slamácích, sedící na voze.

„Kdyby začli řádit a znásilnili celej vokres, tak to pánům nahoře bude taky fuk,” zněla jedna záhadná poznámka, kterou proti nám vyslal jakýsi vyzáblý pán, když nás míjel. To mi připomnělo, že se mám Atika na něco zeptat.

„Co je to znásilnění?” zeptala jsem se ho ten den večer.

Atikus vyhlédl zpoza novin. Seděl ve svém křesle u okna. Jak jsme dorůstali, dospěli jsme s Jemem k názoru, že je šlechetné poskytnout Atikovi po večeři půl hodiny pro sebe.

Atikus vzdychl a řekl, že znásilnění je pohlavní styk se ženou, vykonaný násilím a bez ženina souhlasu.

„No tak jestli je tohle všechno, proč mě tedy Kalpurnie tak odbyla, když jsem se jí na to ptala?”

Atikus se zatvářil zamyšleně. „Jakže to bylo?”

„No ptala jsem se na to Kalpurnie, tenkrát když jsme šli z kostela, a ona řekla, ať se zeptám tebe, ale pak jsem na to zapomněla, a tak se tě ptám teďka.”

Atikus odložil noviny na klín. „Ještě jednou, prosím tě,” řekl.

Vylíčila jsem mu dopodrobna, jak jsme se vypravili s Kalpurnií do kostela. Zdálo se, že Atika to baví, ale teta Alexandra, která seděla tiše v koutku nad šitím, položila vyšívání a zadívala se na nás.

„To jste se tenkrát v neděli vraceli s Kalpurnií z jejího kostela?”

Jem řekl: „Ano, tetičko, vzala nás s sebou.”

Na něco jsem si vzpomněla. „Ano, tetičko, a slíbila mi, že

k ní někdy odpoledne můžu přijít na návštěvu. Atiku, půjdu tam příští neděli, jestli se to bude hodit, můžu? Kal říkala, že by pro mě zašla, kdybys byl pryč s autem.” „To tedy nemůžeš.”

To řekla teta Alexandra. Překvapeně jsem se otočila, potom jsem se obrátila zpátky k Atikovi, a stačila jsem ještě zachytit pohled, který na ni vrhl, ale bylo už pozdě. Vyhrkla jsem: „Tebe jsem se neptala!”

Na svou velkou postavu se dokázal Atikus zvednout z křesla tak hbitě jako nikdo jiný. V mžiku byl na nohou. „Omluv se tetičce!” přikázal.

„Já jsem se jí neptala, ptala jsem se tebe —”

Atikus pootočil hlavu a svým zdravým okem mě přibodl ke stěně. Jeho hlas zněl hrozivě: „Nejdřív se tetě omluvíš.”

„Promiň, tetičko,” zamumlala jsem.

„A teď aby bylo mezi námi jasno,” řekl, „budeš dělat to, co ti přikáže Kalpurnie, budeš dělat to, co ti přikážu já, a pokud tu u nás bude teta, budeš dělat to, co ti přikáže ona. Rozuměno?”

Rozuměla jsem, na chvilku jsem se zadumala a pak jsem dospěla k závěru, že jediný způsob, jak se stáhnout aspoň se zbytečkem důstojnosti, je odebrat se na onu místnost, a setrvala jsem tam tak dlouho, aby si mysleli, že jsem musela. Při návratu jsem okolkovala v předsíni a naslouchala prudké výměně názorů probíhající v obývacím pokoji. Dveřmi jsem viděla Jema, jak sedí na pohovce s ragbyovým časopisem u nosu a otáčí hlavou, jako by na stránkách časopisu probíhalo tenisové utkání.

„…musíš s ní něco udělat,” říkala tetička. „Nechals to dojít příliš daleko, Atiku, příliš daleko.”

„Nevidím na tom nic zlého, pustit ji tam. Kal by tam na ni dohlédla zrovna tak jako tady.”

Kdo byla ta „ona”, o které hovořili? Podklesla pode mnou kolena: to jsem byla já. Cítila jsem, jak se kolem mne svírají naškrobené stěny růžové bavlněné káznice, a podruhé v životě jsem pojala myšlenku utéci z domova. A to hned.

„Nic proti tomu, že máš měkké srdce, Atiku, ty jsi mírný

člověk, ale je tady dcera, na kterou musíš myslet. Dcera, která ti dospívá.”

„Na to právě myslím.”

„A nechoď kolem toho jako kolem horké kaše. Dříve nebo později se s tím budeš muset vypořádat, a nejlíp, když to uděláš zrovna teď. Už ji nepotřebujeme.”

Atikův hlas zněl klidně: „Alexandro, Kalpurnie od nás neodejde, dokud nebude sama chtít. Ty si třeba myslíš něco jiného, ale já bych se byl bez ní po všechna ta léta neobešel. Patří k nám do rodiny a musíš prostě přijmout skutečnost takovou, jaká je. A pak, sestro, nechci, aby ses pro nás udřela— k tomu není důvodu. Potřebujeme Kal i teď stejně jako dřív.”

„Ale Atiku —”

„A kromě toho dětem podle mého soudu ani trošku neuškodilo, že je vychovávala ona. Když už, tak na ně byla v leckterém ohledu přísnější, než by byla vlastní matka… nikdy jim nic nepromíjela a nikdy je nerozmazlovala, jak to mívají ve zvyku černošské chůvy. Snažila se je vychovávat podle svých zásad a Kal má velice zdravé zásady — a ještě něco, děti ji mají rády.”

Znovu jsem vydechla. Nešlo o mne, to mluvili jenom o Kalpurnii. Pookřála jsem a vešla do obývacího pokoje. Atikus se zatím stáhl za své noviny a teta Alexandra se potýkala s vyšíváním. Pik, pik, pik, probodávala jehla napjatý kroužek. Teta na chvíli ustala a přitáhla látku: pik – pik – pik. Zuřila.

Jem vstal a šoural se přes koberec. Pokynul mi, abych vyšla za ním. Zavedl mne do svého pokojíku a zavřel dveře. Tvářil se vážně.

„Oni se pohádali, Čipero.”

My s Jemem jsme se v té době hodně hašteřili, ale ještě jsem nikdy neslyšela ani neviděla, aby se někdo hádal s Atikem. Nebyl to milý pohled.

„Čipero, snaž se neodporovat tetičce, slyšíš?”

Háraly ve mně ještě Atikovy výroky, a proto jsem nepostřehla prosbu v Jemově otázce. Znovu jsem se načepýřila. „Ty mi chceš vykládat, co mám dělat?”

„Ale ne, ono to — Atikus má už tak dost těžkou hlavu i bez zlobení s náma.”

„Pročpak?” Nepřipadalo mi, že by Atikus měl nějak zvlášť těžkou hlavu.

„Málem se usouží kvůli tomu případu Toma Robinsona —”

Řekla jsem, že Atikus se kvůli ničemu nesouží. Kromě toho na ten případ ani nevzpomene, leda jednou za týden, ale to je zase hned pryč.

„To proto, že vydržíš myslet na všechno jen chvilku,” řekl Jem. „U dospělých je to jinačí, my —”

V poslední době mě jeho nesnesitelná nadřazenost rozběsňo vala. Nechtěl nic než si číst a někam si sám zalézt. Nicméně mi sděloval všechno, co přečetl, avšak s jedním rozdílem: dříve mi to vyprávěl v přesvědčení, že se mi to bude líbit; teď pro mé vzdělání a poučení.

„Matičko skákává, Jeme! Co si o sobě myslíš?”

„Tohle teda myslím vážně, Čipero, zkus si rozčilit tetičku a já tě — a dostaneš ode mě na zadek.”

To už jsem se po něm hnala. „Ty pitomej morfodite, já tě zabiju!” Seděl na posteli a bylo snadné chytit ho vpředu za kštici a vrazit mu jednu do zubů. Vyťal mi políček a já se pokusila o další úder levičkou, ale dostala jsem takovou herdu do žaludku, že jsem se rozplácla na zemi. Málem mi to vyrazilo dech, ale na tom nesešlo, protože jsem si uvědomovala, že se Jem pere, že se se mnou pere. Dosud jsme si rovni.

„Už ti spad hřebínek, ty náfuko, co?” zaječela jsem a znovu zaútočila. Jem zůstal na posteli, takže jsem nemohla zaujmout pevné postavení, ze vší síly jsem se tedy na něho vrhla a začala jsem ho mlátit, tahat, štípat, dloubat. Co začalo jako pěstní zápas, změnilo se ve rvačku. Když nás Atikus od sebe odtrhoval, ještě jsme se mydlili.

„To stačí,” řekl. „Oba si půjdete hned lehnout.”

„Kiš, kiš!” udělala jsem na Jema. Měl si jít lehnout ve stejnou dobu, jako jsem chodívala spát já.

„Kdo to začal?” zeptal se Atikus rezignovaně.

„Jem začal. Začal mi vykládat, co mám dělat. Jeho přece nemusím poslouchat, ne?”

Atikus se usmál. „Domluvíme se takhle: Jema poslechneš, jestliže tě k tomu přiměje. To jde, ne?”

Teta Alexandra byla u toho, mlčela však, a když s Atikem

odcházeli, zaslechli jsme, jak mu v předsíni řekla: „…zrovna to, o čem jsem ti vykládala,” a ta věta z nás udělala zase spojence.

Naše pokoje sousedily; když jsem zavírala spojovací dveře, řekl Jem: ,,’brou noc, Čipero.”

„Dobrou,” broukla jsem a šátrala jsem se přes pokoj rozsvítit. Když jsem šla kolem postele, šlápla jsem na něco teplého, pružného a jaksi hladkého. Nebylo to docela jako tuhá guma a měla jsem pocit, že je to živé. Zaslechla jsem také, že se to pohnulo.

Rozsvítila jsem a podívala se na podlahu u postele. To, na co jsem šlápla, bylo pryč. Zaťukala jsem na Jemovy dveře.

„Co je,” řekl.

„Jaký je na omak had?”

„Takový drsný. Studený. Uprášený. Proč?”

„Mám myslím hada pod postelí. Nešel by ses podívat?”

„Děláš si legraci?” Jem otevřel dveře. Byl v kalhotách od pyžama. Ne bez zadostiučinění jsem si všimla, že má na ústech dosud stopy po mých kotnících. Když viděl, že to myslím vážně, řekl: „Jestli si myslíš, že budu strkat k hadovi obličej, tak se pleteš. Počkej chvilku.”

Šel do kuchyně a donesl si smeták. „Radši si vylez na postel,” řekl.

„Myslíš, že je to doopravdy had?” zeptala jsem se. Tohle byla událost. U nás nebyly domy podsklepené; stály na kamenných kvádrech pár stop nad zemí a výskyt plazů nebyl sice neznámý, ale nebyl obvyklý. Slečna Ráchel Haverfordová omlouvala svou každodenní sklenku čisté whisky tím, že pořád nemůže zapomenout na ten děs, když si šla pověsit do skříně v ložnici negližé a našla tam na prádle stočeného chřestýše.

Jem zkusmo zajel smetákem pod postel. Vykukovala jsem přes pelest, jestli vyleze had. Ale nic nelezlo. Jem zajel smetákem dál.

„Chrochtají hadi?”

„To není had,” řekl Jem. „Tam někdo je.”

Najednou zpod postele vyletěl umazaný hnědý balík. Jem zvedl smeták a minul se jen o vlas, když se zjevila Dillova hlava.

„Propánakrále,” pronesl Jem uctivě.

Dívali jsme se, jak se Dill kousek po kousku vynořuje. Stěží se pod postel vtěsnal. Postavil se a rozhýbal si ramena, zakroutil nohama v kotnících a promnul si zátylek. Když se mu zase rozproudila krev, řekl: „Ahoj.”

Jem se znovu dovolával pana krále. Já jsem ztratila řeč.

„Melu z posledního,” řekl Dill. „Nemáte něco k jídlu?”

Jako ve snách jsem šla do kuchyně. Přinesla jsem mu trochu mléka a půl pekáče kukuřičného chleba, který zbyl od večeře. Dill ho zhltl; žvýkal předními zuby, jak bylo jeho zvykem.

Konečně se mi vrátil hlas. „Jak ses k nám dostal?”

Složitou cestou. Občerstven jídlem přednesl Dill tuto povídačku: nový otec, který Dilla neměl rád, ho spoutal řetězy a uvrhl do sklepa (v Meridianu měli sklepy), aby tam zahynul, ale kolemjdoucí farmář, který zaslechl jeho volání o pomoc, ho tajně udržoval při životě syrovým hráškem (ten dobrý muž mu tam lusk po lusku nastrkal větrákem pytel hrachu) a Dill se osvobodil tak, že vytrhl řetězy ze zdi. Spoután dosud na rukou, protloukl se tři kilometry za Meridian, kde narazil na malý zvěřinec a byl angažován k mytí velblouda. Zcestoval se zvěřincem celé Mississippi, až mu jeho neomylný orientační smysl pověděl, že je v abbottském okrese ve státě Alabama a hned za řekou že je Maycomb. Zbytek cesty ušel pěšky.

„Jak ses k nám dostal?” zeptal se Jem.

Vzal matce z peněženky třináct dolarů, chytil devítihodinový vlak z Meridianu a vystoupil na Maycombském nádraží. Šestnáct nebo sedmnáct kilometrů z té třiadvacetikilometrové cesty do Maycombu urazil pěšky křovím a houštím stranou od silnice, kdyby ho snad úřady hledaly, a zbytek cesty se svezl přilepený na zadní čelo vozu s bavlnou. Pod postelí ležel asi dvě hodiny; slyšel nás v jídelně a cinkot vidliček o talíře ho málem připravil o rozum. Myslel už, že si s Jemem nepůjdeme snad nikdy lehnout; rozvažoval, že vyleze a pomůže mi nařezat Jemovi, protože Jem mě hodně přerostl, ale věděl, že to pan Finch brzo zatrhne, tak si řekl, že bude nejlepší, když zůstane, kde je. Byl utahaný, k neuvěření špinavý a byl doma.

„Určitě nevědí, že jsi tady,” řekl Jem. „Věděli bysme, kdyby tě hledali…”

„Ti asi ještě prohledávají všechna kina v Meridianu,” ušklíbl se Dill.

„Měl bys ale dát mamince vědět, kde jsi,” řekl Jem. „Měl bys jí vzkázat, že jsi tady…”

Dill šlehl po Jemovi očima a Jem se zadíval do země. Potom vstal a porušil poslední nepsaný zákon našeho dětství. Vyšel z pokoje a prošel předsíní. „Atiku,” zazněl z dálky jeho hlas, „mohl bys sem, prosím tě, na chviličku zajít?”

Pod nánosem špíny rozšmouhané potem Dillův obličej zbělel. Bylo mi nanic. Ve dveřích stál Atikus.

Popošel doprostřed pokoje, zůstal stát s rukama v kapsách a díval se na Dilla.

Konečně se mi vrátil hlas: „To nic, Dille. Když on chce, aby sis něco zapsal za uši, tak ti to poví.”

Dill se na mě podíval. „Všechno je v pořádku,” řekla jsem. „On ti přece nic neudělá, přece se nebojíš Atika.”

„Já nemám strach…” zabrumlal Dill.

„Ale hlad určitě máš.” V Atikově hlase zaznívala obvyklá suchá vlídnost. „Snad máme, Čipero, doma něco lepšího než pekáč studeného kukuřičného chleba, ne? Nakrmte tady toho mládence, a až se vrátím, uvidíme, co se dá dělat.”

„Pane Finchi, neříkejte to tetě Ráchel, neposílejte mě zpátky, prosím vás, pane Finchi! Stejně zase uteču —”

„Ouha, synku,” řekl Atikus. „Nikdo tě nehodlá nikam poslat, leda hezky zčerstva na kutě. Zajdu jenom povědět slečně Ráchel, že jsi tady, a zeptám se jí, jestli můžeš u nás přespat — chtěl bys tu zůstat, ne? A vrať propána trochu těch pozemků zpátky, kam patří, půdní eroze je už tak dost zlá.” Dill civěl za vzdalující se postavou mého otce.

„To chtěl udělat vtip,” řekla jsem. „Myslí tím, aby ses vykoupal. Vidíš, já jsem ti povídala, že ti nic neudělá.”

Jem stál v rohu pokoje a tvářil se jako zrádce, jímž také byl. „Musel jsem mu to říct, Dille,” vysvětloval. „To přece nejde, abys bez matčina vědomí utekl pět set kilometrů daleko.”

Beze slova jsme ho opustili.

Dill jedl a jedl a jedl. Neměl v ústech od včerejšího večera.

Všechny peníze utratil za lístek, sedl do vlaku jako už mnohokrát předtím, chladnokrevně klábosil s průvodčím, který už ho znal od vidění, ale neměl odvahu odvolat se na pravidlo vztahující se na malé děti cestující samotné na delší vzdálenost: když ztratíte peníze, průvodčí vám půjčí, abyste měli na oběd, a váš otec to s ním na konečné vyrovná.

Dill se vypořádal se zbytky a natahoval se ve spíži pro konzervu vepřového s fazolemi, když se předsíní rozlehlo: „ Jééžiš no tóóóhle,” slečny Ráchel. Dill se otřásl jako králík.

Srdnatě přestál její „Počkej, až tě dovezu domů, vaši jsou starostmi bez sebe,” zachoval naprostý klid při „To ses pěkně vybarvil, celý Harris,” usmál se na „Jednu noc tu snad můžeš zůstat,” a opětoval objetí, kterého se mu nakonec přece jen dostalo.

Atikus si vysunul brýle na čelo a mnul si obličej.

„Tatínek je unavený,” řekla teta Alexandra. Zdálo se, že promluvila poprvé po několika hodinách. Byla u toho, ale po většinu času nebyla asi mocna slova. „Tak jděte, děti, spát.”

Zanechali jsme je v obývacím pokoji; Atikus si stále ještě třel obličej. „Od znásilnění přes výtržnost až k útěku,” slyšeli jsme, jak se směje. „Rád bych věděl, co se ještě během příštích dvou hodin semele.”

Protože, jak se zdálo, všechno dopadlo celkem dobře, rozhodli jsme se s Dillem, že budeme k Jemovi slušní. Kromě toho s ním Dill musel spát, takže bylo jedno, jestli s ním mluvíme nebo ne.

Oblékla jsem si pyžamo, chvilku jsem si četla a najednou jsem cítila, že už neudržím oči otevřené. Dill s Jemem byli tiše; když jsem zhasila lampičku, nebylo pod dveřmi Jemova pokoje vidět proužek světla.

Musela jsem spát dlouho, protože když mě probudil štulec, pokoj byl ponořen do šerosvitu zapadajícího měsíce.

„Posuň se dál, Čipero.”

„Myslel si, že to jinak nejde,” blábolila jsem. „Už se na něho nezlob.”

Dill si vlezl ke mně do postele. „Vždyť já se nezlobím,” řekl. „Chtěl jsem jenom spát u tebe. Jsi vzhůru?”

To už jsem byla vzhůru, ale ještě jsem se neprobrala. „Proč jsi to udělal?”

Žádná odpověď. „Povídám, proč jsi utekl? Byl to vážně takovej nelida, jaks vykládal?” „Né…”

„Nepostavili jste ten člun, jak jsi psal, že ho budete stavět?”

„On jenom říkal, že ho postavíme. Jenže z toho nic nebylo.”

Zvedla jsem se na lokti a obrátila jsem se k Dillovu obrysu. „Kvůli tomu se neutíká. Oni stačejí udělat sotva polovičku toho, co naslibujou, že udělají…”

„Ne kvůli tomu, on — já jsem je prostě nezajímal.”

To bylo nejprapodivnější odůvodnění útěku, jaké jsem kdy slyšela. „Jak to?”

„No byli věčně pryč, a i když byh doma, tak se zavírali sami v pokoji.”

„Co tam dělali?”

„Nic, seděli a četli si — ale nechtěli mě u sebe.”

Postrčila jsem si polštář k pelesti za hlavu a posadila jsem se. „Víš co? Dneska večer jsem se chystala utéct, právě že tam všichni byli. Přece je nechceš mít pořád kolem sebe, Dille —”

Dill po svém zvyku trpělivě vydechl, skoro povzdychl.

„— dobrou noc, Atikus je celej den pryč a někdy až do půlnoci a jezdí na legislaturu a bůhví kam — přece bys je nechtěl mít pořád kolem sebe, Dille, vždyť bys nemohl vůbec nic dělat, kdyby se kolem tebe motali.”

„To není ono.”

Zatímco mi to Dill vysvětloval, musela jsem uvažovat, jaký by to byl život, kdyby byl Jem jiný, i třeba jinačí, než jaký je teď; co bych si počala, kdyby Atikus necítil potřebu mé přítomnosti, pomoci a rady. Vždyť by beze mne neobstál ani den. I Kalpurnie je celá vedle, když mě nemá u sebe. Potřebují mne.

„Dille, to nějak pleteš —jak by se mohli vaši bez tebe obejít. To oni jsou na tebe určitě jenom zlí. Já ti povím, jak na to —”

Ze tmy se dál nesl Dillův hlas: „To je tak, já chci říct tohle — oni se opravdu obejdou mnohem líp beze mě, já jim v ničem nepomůžu. Nejsou zlí. Koupějí mi, na co si vzpomenu, jenže to je pak ,teďs to dostal, tak si s tím běž hrát. Máš

plný pokoj věcí. Koupila jsem ti tu knihu, tak si ji jdi číst. ” Dill se pokusil zabasovat. „Nejsi žádnej kluk. Kluci jdou ven hrát s ostatními kluky baseball, nečučejí doma a neotravujou rodiče.”

Pokračoval zase vlastním hlasem: „Kdepak, oni nejsou zlí. Líbají tě a pomazlejí se s tebou, když jdeš spát a když vstáváš a když se s tebou loučejí, a říkají ti, že tě mají rádi — Čipero, pojď, opatříme si nějaký miminko.”

„Kde?”

Dill slyšel o jednom takovém pánovi, který má lodičku a s tou lodičkou jezdí přes řeku na jeden zamlžený ostrov, kde jsou všechna ta miminka; dá se jedno objednat —

„To je lež. Tetička povídala, že je pánbíček spouští do komína. Alespoň mám dojem, že to tak povídala.” V tomto případě se tetička nevyjádřila příliš jasně.

„Tak to není. Miminka mají lidi jeden od druhýho. Ale je taky ten pán — u toho čekají všechny ty miminka jenom na probuzení, on do nich vdechuje život…”

Dill se už zase dal unášet fantazií. V jeho snivé hlavě pluly nádherné představy. Stačil přečíst dvě knihy, zatímco já jednu, ale dal přednost kouzlu vlastních smyšlenek. Uměl sčítat a odčítat rychle jako blesk, ale měl raději vlastní přízračný svět, svět, v němž spící miminka čekají, až je někdo posbírá jako jitřní lilie. Mluvil a mluvil a pomalu jsme už oba usínali, ale v tichu jeho zamlženého ostrova vyvstal vybledlý obraz šedivého domu s pochmurnými hnědými dveřmi.

„Dille?”

„Hm?”

„Proč myslíš, že Bubu Radley nikdy neutekl?” Dill dlouze vzdychl a otočil se ode mne na druhou stranu. „Možná že nemá, kam by utekl…”

15

Po mnoha telefonních rozhovorech, vydatných přímluvách ve prospěch provinilce a dlouhém odpouštějícím dopisu jeho matky bylo rozhodnuto, že Dill může zůstat.

Měli jsme před sebou společný týden míru. Potom nás, zdálo se, čekalo klidu už málo. Zlá doba byla přede dveřmi.

Začalo to jednou po večeři. Dill byl u nás; teta Alexandra seděla ve svém křesle v rohu a Atikus také ve svém; já s Jemem jsme leželi na podlaze a četli jsme si. Uplynulý týden proběhl klidně: poslouchala jsem tetičku; Jem už sice vyrostl ze zájmu o naši boudu na stromě, ale pomohl nám s Dillem udělat k ní nový provazový žebřík; Dill připadl na nápad, jak jistojistě vylákat Bubu Radleyho ven, aniž bychom sami nasazovali kůži (stačí udělat od zadních dveří na přední dvorek cestičku z kyselých bonbónů a Bubu po ní půjde jako mravenec). Někdo zaklepal na dveře, Jem šel otevřít a ohlásil, že je to pan Heck Tate.

„Tak ho pozvi dál,” řekl Atikus.

„Už jsem ho pozval. Venku na dvoře jsou nějací chlapi, chtějí, abys šel ven.”

V Maycombu postávali dospělí muži venku na předním dvorku jen ze dvou důvodů: když šlo o smrt nebo o politiku. Vrtalo mi hlavou, kdo asi umřel. Vyšli jsme s Jemem ke dveřím, ale Atikus nás okřikl: „Vraťte se dovnitř.”

Jem zhasil světlo v obývacím pokoji a přitiskl nos na síť v okně. Teta Alexandra se proti tomu ohradila. „Jenom na vteřinku, teti, ať vidíme, kdo to je,” uklidňoval ji Jem.

Obsadili jsme s Dillem druhé okno. Kolem Atika stál houf mužů. Zdálo se, že všichni mluví najednou.

„…převézt zítra do okresní věznice,” říkal pan Tate, „nestojím o žádný maléry, ale nemůžu zaručit, že k ničemu nedojde…”

„Neblázněte, Hecku,” řekl Atikus. „Jsme přece v Maycombu.”

„…povídám, že jsem prostě nesvůj.”

„Hecku, už jednou jsme zařídili odklad tohohle případu, jen abychom si zajistili, že nebudeme mít proč být nesví. Dnes je sobota,” řekl Atikus. „Přelíčení začne pravděpodobně v pondělí. Jednu noc si ho tu snad můžete nechat, ne? Nemyslím, že by mi někdo v Maycombu chtěl v tak zlých časech upřít klienta.”

Ozvalo se pobavené brumlání, které náhle zmlklo, kdyžpromluvil pan Link Deas: „Tady nikdo nic za lubem nemá, to ta banda ze Starýho Sarumu mi dělá starosti… nemůžete zařídit to —jakže se tomu říká, Hecku?”

„Delegace k jinému soudu,” řekl pan Tate. „To už by teď ani nemělo smysl, ne?”

Atikus odpověděl něco, co nebylo slyšet. Obrátila jsem se na Jema, ale ten na mě mávl, abych byla zticha.

„— kromě toho,” říkal Atikus, „přece se té party nebojíte, ne?”

„…víte, jak vyvádějí, když se nalíznou.” „V neděli obyčejně nepijí, bývají skoro celý den v kostele…” řekl Atikus.

„Tohle je ale zvláštní příležitost…” namítl kdosi.

Brumlali a hučeli, až tetička řekla, že nerozsvítí-li Jem světlo v obývacím pokoji, zostudí rodinu. Jem ji neslyšel.

,,— nechápu, proč ses do toho vůbec pouštěl,” říkal pan Link Deas. „Na tomhle můžeš všechno ztratit, Atiku. Úplně všechno.”

„Myslíš? Opravdu?”

Tohle byla Atikova nebezpečná otázka. „Myslíš, Čipero? Opravdu chceš táhnout semhle?” Bác, bác, bác, a mé figurky byly rázem smeteny ze šachovnice. „Myslíš, synku? Opravdu? Přečti si tedy tohle.” Jem se pak prokousával celý zbytek večera sebranými projevy Henryho W. Gradyho.

„Linku, ten chlapec třeba půjde na křeslo, ale nepůjde dřív, dokud nevyjde pravda najevo.” Atikus hovořil klidným tónem. „A jaká je ta pravda, to ty víš.”

Ze skupinky mužů se ozvalo reptání, které zapůsobilo ještě zlověstněji, když Atikus ustoupil na poslední schod a muži se kolem něho shlukli.

Jem najednou vykřikl: „Atiku, zvoní telefon!”

Muži sebou trhli a rozptýlili se; byli to lidé, které jsme vídali každý den: obchodníci, farmáři bydlící ve městě; byl tam doktor Reynolds i pan Avery.

„Tak ho zvedni, synku,” zavolal Atikus.

Rozcházeli se ve smíchu. Když Atikus rozsvítil stropní světlo v obývacím pokoji, našel Jema u okna; byl celý bledý, jen na nose měl výrazný otisk okenní sítě.

„Proč tady propána sedíte všichni potmě?” zeptal se.

Jem se za ním díval, jak jde ke křeslu a bere si večerní noviny. Někdy si myslívám, že Atikus podroboval každou krizi svého života poklidnému hodnocení za stránkami mobilských, birminghamských a montgomerských novin.

„Chystali se na tebe, viď?” Jem přistoupil k Atikovi. „Chtěli tě dostat, co?”

Atikus sklonil noviny a udiveně se na Jema zahleděl. „Cos to četl?” zeptal se. Pak řekl vlídně: „Ne, synku, to byli naši přátelé.”

„Tak to nebyl — to nebyl gang?” Jem se díval úkosem.

Atikus se pokusil potlačit úsměv, ale nepodařilo se mu to. „Ne, u nás v Maycombu se na lynč a tyhle hlouposti nedrží. V životě jsem neslyšel o nějakém gangu v Maycombu.”

„Kukluxklan pronásledoval jednu dobu nějaké katolíky.”

„O nějakých katolících v Maycombu jsem taky jakživ neslyšel,” řekl Atikus, „pleteš si to s něčím jiným. Před lety, kolem roku devatenáct set dvacet, tu byl Klan, ale to byla spíš politická organizace. A kromě toho nenašli nikoho, koho by vystrašili. Jednou večer uspořádali průvod kolem domu pana Sama Levyho, ale Sam se postavil na verandu a řekl jim, že to došlo pěkně daleko, že jim ta prostěradla, co mají na sobě, sám prodával. Zahanbil je tak, že odtáhli.”

Levyova rodina vyhovovala všem měřítkům kladeným na ušlechtilé lidi; naložili co nejlépe s tím, co měli v hlavě, a po pět generací žili v Maycombu stále na jednom kousku půdy.

„Kukluxklan je pryč,” řekl Atikus. „Ten se už neukáže.”

Vyprovodila jsem Dilla domů a vrátila jsem se právě včas, abych zaslechla, jak Atikus říká tetičce: „…zrovna tak pro úctu k jižanským ženám jako každý jiný, ale nikoli pro zachování zdvořilého výmyslu za cenu lidského života.” Tento výrok ve mně vyvolal podezření, že měli zase rozepři.

šla jsem hledat Jema a našla jsem ho v jeho pokoji; ležel hluboce zadumán na posteli. „Zase se hádali?” zeptala jsem se.

„Tak trochu. Nedá mu s tím Tomem Robinsonem pokoj.

Málem už řekla, že Atikus dělá rodině hanbu. Čipero… já mám strach.” „Z čeho?”

„Mám strach o Atika. Aby mu něco někdo neudělal.” Jem chtěl zůstat tajuplný; na mé otázky odpovídal jen, ať jdu pryč a dám mu pokoj.

Druhý den byla neděle. O přestávce mezi nedělní školou a pobožností, kdy si shromáždění vyšlo protáhnout údy, jsem zahlédla Atika na dvorku s jiným klubkem mužů. Byl tam i pan Heck Tate a mě napadlo, jestli je vůbec věřící. Do kostela nikdy nechodil. Byl tam dokonce i pan Underwood. Pan Underwood neměl zájem o žádný podnik kromě Maycombského hlasatele, jehož byl jediným majitelem, redaktorem i tiskařem. Své dny trávil u linotypu, kde se čas od času posilňoval višňovkou ze čtyřlitrového džbánu, který měl stále při ruce. Zřídkakdy sbíral zprávy; lidé mu je sami nosili. Říkalo se, že každé vydání Maycombského hlasatele sestavuje z hlavy a píše je rovnou do sázecího stroje. Znělo to věrojatně. Něco se muselo dít, když to vytáhlo pana Underwooda ven.

Chytila jsem Atika, když vcházel do dveří; řekl mi, že Toma Robinsona převezli do maycombské věznice. Řekl také, spíše sám sobě než mně, že kdyby ho tam byli nechali hned, nebyl by žádný rozruch. Dívala jsem se, jak si sedá na své místo ve třetí řadě, a slyšela jsem ho hřímat: „Blíž k tobě, Bože můj,” o pár not pozadu za námi ostatními. Nikdy nesedával s tetičkou, s Jemem ani se mnou. V kostele býval rád sám.

Falešný klid, který se rozhostil vždycky v neděli, byl díky přítomnosti tety Alexandry ještě protivnější. Atikus prchal hned po obědě do své kanceláře, a když jsme tam někdy k němu nakoukli, zastihli jsme ho, jak sedí zakloněn v otáčecí židli a čte si. Teta Alexandra se chystala, že si na dvě hodiny zdřímne, a nakázala nám, abychom se neopovážili rámusit na dvoře, sousedé prý odpočívají. Jem si na stará kolena navykl vysedávat ve svém pokoji se stohem ragbyových časopisů. A tak jsme s Dillem trávili neděle tím, že jsme se plouhali po Jelení louce.

V neděli bylo střílení zakázáno, čutali jsme si tedy chvíli na louce s Jemovým míčem, ale nebavilo nás to. Dill se zeptal,

jestli bych nešla pozlobit Bubu Radleyho. Řekla jsem, že podle mého se nesluší ho trápit, a zbytek odpoledne jsem strávila tím, že jsem Dillovi podala přehled událostí minulé zimy. Udělaly na něj značný dojem.

Když byl čas k večeři, rozloučili jsme se; po jídle jsme se s Jemem chystali prožít večer obvyklým způsobem-, když Atikus udělal něco, co nás zaujalo: přišel do pokoje s dlouhou elektrickou šňůrou. Na jejím konci byla připojena žárovka.

„Jdu na chvilku ven,” oznámil nám. „Budete v posteli, až se vrátím, tak vám dám dobrou noc už teď.”

Nato si nasadil klobouk a vyšel zadními dveřmi.

„Bere si auto,” řekl Jem.

Náš otec měl několik podivnůstek: jednou z nich bylo, že nikdy nejedl zákusky; jinou bylo, že chodil rád pěšky. Kam až má paměť sahala, stával vždycky v garáži chevrolet v bezvadném stavu a Atikus v něm najezdil mnoho kilometrů na svých služebních cestách, ale v Maycombu chodil čtyřikrát denně pěšky do kanceláře a zpátky, čímž urazil téměř tři a půl kilometru. Říkával, že chůze je jeho jediným cvičením. Když si v Maycombu někdo vyšel na procházku, aniž měl nějaký pevný cíl, bylo správné ho považovat za duševně neschopného pevný cíl si stanovit.

Za nějakou chvíli jsem popřála tetě a bratrovi dobrou noc a byla jsem už zabrána do čtení, když jsem zaslechla, jak Jem u sebe v pokoji šramotí. Zvuky, které se odtamtud ozývaly, když se ukládal k spánku, mi byly tak známé, že jsem zaklepala na jeho dveře: „Proč si nejdeš lehnout?”

„Jdu na chvilku do města.” Bral si jiné kalhoty.

„Proč? Vždyť už je skoro deset, Jeme.””

To prý ví, ale stejně půjde.

„Tak já jdu s tebou. Jestli řekneš, že ne, že nesmím, tak půjdu stejně, slyšíš?”

Jem viděl, že by se musel se mnou poprat, aby mě donutil zůstat doma, a patrně si myslel, že rvačka by rozčilila tetičku, a tak, ač nerad, ustoupil.

Rychle jsem se oblékla. Počkali jsme, až u tetičky zhasne světlo, a tiše jsme sešli po zadních schůdcích. Byla bezměsíčná noc.

„Dill bude chtít taky jít,” zašeptala jsem. „Tak ať jde,” řekl Jem mrzutě.

Přeskočili jsme zídku u předjezdu a přeběhli postranní dvorek slečny Ráchel k Dillovu oknu. Jem zapískal jako křepelka. Za sítí se vynořil Dillův obličej, zmizel a pět minut nato Dill odhákl síť a vylezl oknem ven. Jako ostřílený válečník nepromluvil, dokud jsme se neoctli na chodníku. „Co je?”

„Jema se chytá toulavost.” Jak říkala Kalpurnie, postihovala tahle nemoc v jeho věku všechny chlapce.

„Já mám jenom takový tušení,” řekl Jem, „takový tušení.”

Prošli jsme kolem domu paní Duboseové; stál prázdný, se zavřenými okenicemi a její kamélie byly zarostlé býlím a čirokem. K rohu u pošty to bylo ještě dalších osm domů.

Jižní strana náměstí byla opuštěná. Na každém rohu náměstí se ježily obrovité keře araukárií a mezi nimi se pod uličními svítilnami lesklo železné zábradlí. Na okresním záchodku svítilo světlo, jinak tonula celá ta strana radniční a soudní budovy ve tmě. Radniční náměstí bylo obklopeno větším náměstím vroubeným obchody; z hloubi obchodů matně prosvítala světélka.

Když Atikus začínal svou advokátskou praxi, měl kancelář na radnici, ale po několika letech se přestěhoval do klidnějších místností v budově maycombské banky. Když jsme zahnuli za roh náměstí, spatřili jsme naše auto zaparkované před bankou. „Je vevnitř,” řekl Jem.

Ale nebyl. K jeho kanceláři se šlo dlouhou chodbou. Při pohledu na konec chodby byli bychom měli na dveřích spatřit proti světlu vycházejícímu zevnitř nápis provedený drobným střízlivým písmem: Atikus Finch, advokát. Bylo tam tma.

Jem nahlédl pro jistotu i do dveří banky. Stiskl kliku. Dveře byly zamčeny. „Pojďme ještě kousek. Třeba je u pana Underwooda.”

Pan Underwood nejen vedl redakci Maycombského hlasatele, on v ní i bydlel. To jest nad ní. Zprávy ze soudní síně a z věznice sbíral prostě tak, že vyhlédl z hořejšího okna. Budova redakce stála na severozápadním rohu náměstí a po cestě k ní jsme museli projít kolem věznice.

Maycombská věznice byla ze všech úředních budov nejcti-

hodnější a nejohyzdnější. Atikus říkával, že něco takového by byl schopen vymyslet bratranec Jozue St. Clair. Rozhodně v ní byl zhmotněn něčí sen. Maycombská věznice byla miniaturním šprýmem v gotickém slohu zvíci jedné cely našíř a dvou cel na výšku, jemuž nechyběla ani malinká cimbuří a podpěrné oblouky, a mezi obchody s hranatými průčelími a domy s příkrými střechami působila ve městě jako pěst na oko. Její fantastičnost zvyšovala fasáda z červených cihel a tlusté ocelové mříže v chrámových oknech. Nestála na žádném osamělém vršku, nýbrž byla vklíněna mezi Tyndalovo železářství a redakci Maycombského hlasatele. Věznice byla jedinou maycombskou pozoruhodností; pomlouvači tvrdili, že vypadá jako viktoriánský záchodek; její zastánci říkali, že dodává městu důstojně solidního a úctyhodného vzhledu, a nikoho cizího by prý vůbec nenapadlo, že je plná negrů.

Jak jsme se k ní po chodníku blížili, uviděli jsme v dálce hořet osamělé světýlko. „To je divný,” poznamenal Jem, „na věznici přece zvenčí světlo není.”

„Vypadá to, jako by se svítilo nad dveřma,” řekl Dill.

Mezi mřížemi na okně v prvním patře vybíhala dlouhá elektrická šňůra a visela podél zdi dolů. Ve světle holé žárovky seděl Atikus opřený o přední dveře. Seděl na židli ze své kanceláře a četl, nevšímaje si nočního hmyzu, který se mu rojil nad hlavou.

Chtěla jsem se k němu rozběhnout, ale Jem mě zadržel. „Nechoď za ním,” řekl, „třeba by se zlobil. Je v pořádku, můžeme jít domů. Chtěl jsem jenom vědět, kde je.”

Přecházeli jsme už nejkratší cestou náměstí, když po meridianské silnici přijela čtyři zaprášená auta, sunoucí se pomalu jedno za druhým. Objela náměstí, minula banku a zastavila před vězením.

Nikdo nevystoupil. Viděli jsme, jak Atikus zvedl hlavu od novin. Zavřel je, rozvážně je složil, spustil do klína a posunul si klobouk do týla. Zdálo se, že to očekával.

„Pojďte,” zašeptal Jem. Prolétli jsme tryskem přes náměstí, přes ulici a skryli jsme se ve vchodu do Pětníkového bazaru. Jem jukl směrem k věznici. „Můžeme jít ještě blíž,” řekl. Doběhli jsme ke dveřím Tyndalova železářství — byli

jsme už dost blízko, ale přitom jsme se drželi v opatrné vzdálenosti.

Po jednom a po dvou vysedali muži z aut. Stíny se zhmotňovaly, jak světlo zjevovalo tvary postav mířících ke dveřím věznice. Atikus zůstal na svém místě. Muži nám zakryli výhled na něho.

„Je tam vevnitř, pane Finchi?” řekl jeden z nich. „Je,” zaslechli jsme Atikovu odpověď, „a spí. Nevzbuďte ho.”

Z poslušností k mému otci následovalo něco, co, jak jsem si později uvědomila, bylo trapně komickou stránkou zdaleka ne směšné situace: muži začali mluvit pološeptem.

„Víte, oč nám jde,” řekl jiný. „Ustupte od těch dveří, pane Finchi.”

„Můžete obrátit a jet zase domů, Waltře,” řekl Atikus vlídně. „Heck Tate je tady někde poblíž.”

„Čerta starýho tu je,” ozval se další. „Heckovi lidé se motají někde po lesích a dřív než k ránu se ven nevyhrabou.”

„Vážně? A jakpak to?”

„Poslali jsme je honit hejla,” zněla úsečná odpověď. „To vás nenapadlo, pane Finchi?”

„Napadlo, ale nechtělo se mi tomu věřit. To tedy mění poněkud situaci, pravda?” Otec mluvil stále týmž tónem.

„To teda jo,” ozval se další hluboký hlas. Jeho vlastník se jevil jako stín.

„Myslíte? Opravdu?”

Tohle bylo během dvou dnů podruhé, co jsem slyšela Atika položit tuto otázku, a znamenalo to, že si to něčí figurka odskáče. O to by byla velká škoda přijít. Vytrhla jsem se Jemovi, a co mi nohy stačily, rozběhla jsem se k Atikovi.

Jem zařval a pokusil se mě chytit, ale já jsem už měla před ním i před Dillem náskok. Prodrala jsem se hradbou temných páchnoucích těl a vyrazila do osvětleného kruhu.

„Nazdar, tati!”

Myslela jsem, že mu způsobím příjemné překvapení, ale výraz na jeho tváři umrtvil mou radost. V očích mu dohasínal záblesk zřetelného strachu, ale znovu vyšlehl, když se do kruhu světla protlačil Dill a Jem.

Ovanul mě pach vyčpělé whisky a prasečince, a když jsem se rozhlédla kolem, zjistila jsem, že ty muže neznám. Nebyli to ti, které jsem viděla včera večer. Zalila mě horká vlna studu: vítězoslavně jsem vletěla do kruhu lidí, které jsem nikdy předtím neviděla.

Atikus se zvedl se židle, ale pohyby měl pomalé jako stařec. Velice pečlivě odložil noviny a otálejícími prsty je urovnával. Prsty se mu trochu třásly.

„Jdi domů, Jeme,” řekl. „Odveď Čiperu a Dilla domů.”

Byli jsme zvyklí podrobovat se Atikovým příkazům okamžitě, i když nám to nebylo vždycky po chuti, ale podle toho, jak Jem stál, bylo vidno, že se nehodlá hnout.

„Řekl jsem, abys šel domů.”

Jem zavrtěl hlavou. Atikus zvedl pěsti k bokům a Jem učinil totéž, a jak proti sobě stáli, shledávala jsem na nich málo podobného: jemné hnědé vlasy a oči, oválný obličej a pěkně přiléhající uši zdědil Jem po matce; podivně kontrastovaly s Atikovými prošedivělými černými vlasy a hranatými rysy, ale přesto byli oba v něčem stejní. Podobali se jeden druhému svou neústupností.

„Říkal jsem, abys šel domů, synku.”

Jem zavrtěl hlavou.

„Já ho pošlu domů,” řekl jeden hromotluk a neurvale chytil Jema za límec. Zacloumal jím tak, že Jem málem upadl.

„Nesahejte na něj!” Střelhbitě jsem toho muže kopla. Protože jsem byla bosa, překvapilo mě, že ustoupil a že ho to zřejmě zabolelo. Chtěla jsem ho kopnout do holeně, ale mířila jsem příliš vysoko.

„Tak dost, Čipero.” Atikus mi položil ruku na rameno. „Nekopej lidi. To nejde —” řekl, když jsem se chtěla ospravedlňovat.

„S Jemem nebude nikdo takhle zacházet,” řekla jsem.

„Tak a konec, pane Finch, ať odtaď vypadnou,” zavrčel kdosi. „Máte patnáct vteřin na to, abyste je odtaď dostal.”

Atikus stál uprostřed tohoto podivného shromáždění a snažil se přimět Jema, aby ho poslechl. „Nepůjdu,” zněla Jemova tvrdošíjná odpověď na Atikovy pohrůžky, domluvy a nakonec i na Atikovo: „Prosím tě, Jeme, odveď je domů.”

Začínalo mě to už trochu unavovat, ale cítila jsem, že Jem má pro své počínání vlastní důvody, vzhledem k tomu, co ho čeká, až ho Atikus přece jen domů dostane. Rozhlédla jsem se po houfu. Byla letní noc, ale skoro všichni muži měli na sobě pracovní kalhoty a hrubé bavlněné košile upnuté až ke krku. Pomyslela jsem si, že jsou asi zimomřiví, protože měli shrnuté rukávy a zapnuté manžety. Někteří měli klobouky naražené až na uši. Byli to zasmušilí, ospale mžourající muži, na nichž bylo vidět, že nejsou zvyklí dlouho ponocovat. Ještě jednou jsem zapátrala po známé tváři a uprostřed kruhu jsem konečně jednu našla.

„Jak se daří, pane Cunninghame?”

Zdálo se, že mě neslyší.

„Jak se vede, pane Cunninghame. Jakpak pokračuje ta vaše dědická záležitost?”

Byla jsem obeznámena s právními záležitostmi pana Cunninghama; Atikus mi je jednou podrobně vylíčil. Dlouhán zamrkal a zahákl si palce za šle kalhot. Vypadal nesvůj; odkašlal si a odvrátil hlavu. Můj pokus o sblížení vyšel naprázdno.

„Vy se na mě nepamatujete, pane Cunninghame? Já jsem Jana Luisa Finchová. Jednou jste nám donesl ořechy, pamatujete?” Začínala jsem pociťovat zklamání, jaké člověk pociťuje, když se k němu nehlásí příležitostný známý.

„Chodím do školy s Waltrem,” spustila jsem znovu. „To je váš chlapec, viďte? Že je váš, pane Cunninghame?”

Pohnula jsem pana Cunninghama natolik, že trošičku přikývl. Tak mě přece jen poznal.

„Je z mojí třídy,” řekla jsem, „a učení mu jde pěkně. Je to hodný chlapec,” dodala jsem, „moc hodný chlapec. Jednou jsme ho vzali k nám na oběd. Možná že vám o mně vyprávěl, jednou jsem ho zbila, ale on se zachoval moc hezky. Vyřiďte mu, prosím vás, že ho pozdravuju.”

Atikus říkal, že je zdvořilé hovořit s lidmi o tom, co zajímá je, nikoli o tom, co zajímá nás. Pan Cunningham neprojevoval žádný zájem o svého syna, a tak jsem v posledním zoufalém úsilí, aby se cítil jako doma, vyrukovala ještě jednou s jeho dědickou záležitostí.

„Se svěřenstvím jsou starosti,” dávala jsem mu rozumy, když se mi znenáhla rozbřesklo, že hovořím k celému sboru. Muži na mě všichni hleděli, někteří s pootevřenými ústy. Atikus přestal dorážet na Jema; stáli spolu vedle Dilla. Byli upoutáni, ba přímo fascinováni. I Atikus měl pootevřená ústa, ač to kdysi označil za nevychovanost. Naše pohledy se střetly a Atikus je zavřel.

„Zrovna jsem povídala panu Cunninghamovi, že se svěřenstvím jsou starostí a vůbec, Atiku, ale tys říkal, že žádný strach, že to někdy dlouho trvá… že to společně urovnáte…”‘pomalu jsem zmlkala a uvažovala, jakou pitomost jsem to zase spáchala. Připadalo mi, že svěřenství je docela dobrým námětem pro salónní rozhovor.

Cítila jsem, jak mi na čele u vlasů vyvstává pot; všechno bych snesla, jen to ne, aby na mě hleděl houf lidí. Stáli docela tiše.

„Co je?” zeptala jsem se.

Atikus neříkal nic. Ohlédla jsem se vzhůru na pana Cunninghama, jehož obličej rovněž nic neprozrazoval. Potom udělal pan Cunningham něco zvláštního. Přidřepl ke mně a vzal mě za ramena.

„Vyřídím mu, že ho pozdravujete, slečinko,” řekl.

Potom se narovnal a mávl velkou tlapou. „Vypadnem,” zavolal. „Pojedem, hoši.”

Tak jak přišli, odšourali se chlapi po jednom a po dvou zpátky ke svým kraksnám. Dvířka se zabouchla, motory zakašlaly a byli pryč.

Otočila jsem se k Atikovi, ale Atikus poodešel k věznici a stál opřený tváří ke zdi. Došla jsem k němu a zatahala ho za rukáv. „Už můžeme jít domů?” Přikývl, vytáhl kapesník, otřel si celý obličej a prudce se vysmrkal.

„Pane Finch?”

Ze tmy nad námi se ozval tichý zastřený hlas: „Jsou pryč?”

Atikus ustoupil dozadu a podíval se nahoru. „Jsou pryč,” řekl. „Jdi spát, Tome. Teď už ti dají pokoj.”

Z jiné strany svižně prořízl noční ticho další hlas: „To si teda piš, že ti se už neukážou. Měl jsem je celou tu dobu na mušce, Atiku.”

Z okna nad redakcí Maycombského hlasatele se vykláněl pan Underwood s dvouhlavňovou brokovnicí.

Měla jsem být už dávno v posteli a začínala mě zmáhat únava; pan Underwood mluvil dolů na Atika a Atikus mu nahoru odpovídal a zdálo se, že spolu proklábosí celou noc. Nakonec se Atikus vrátil, vypnul světlo nad dveřmi věznice a zvedl svou židli.

„Můžu vám ji vzít, pane Finchi?” zeptal se Dill. Po celou tu dobu neřekl ani slůvko.

„Ale ano, synku, děkuju.”

Na cestě ke kanceláři jsme se s Dillem zařadili za Atikem a Jemem. Dillovi překážela židle a šel pomaleji. Atikus s Jemem nás o notný kus předešli a já jsem se domnívala, že Jem dostává od Atika co proto, že nešel domů, ale mýlila jsem se. Když procházeli pod svítilnou, natáhl Atikus k Jemovi ruku a rozčechral mu vlasy a to bylo jediné gesto, jímž Atikus projevoval svou lásku.

16

Jem mě zaslechl. Vstrčil hlavu do spojovacích dveří. Když vykročil k mé posteli, rozžalo se u Atika světlo. Znehybněli jsme, dokud nezhaslo; slyšeli jsme, jak se převrátil, a počkali, až se zase utiší.

Jem mě vzal do svého pokoje a uložil mě k sobě do postele. „Snaž se usnout,” řekl. „Pozítří to už snad bude všechno odbytý.”

Přišli jsme domů potichoučku, abychom nevzbudili tetičku.

Atikus ve vjezdu otočil klíčem a bez motoru dojel až do garáže; vešli jsme dovnitř zadními dveřmi a rozešli jsme se beze slova do pokojů. Byla jsem hrozně unavená a už už jsem usínala, když se mi vzpomínka na Atika skládajícího klidně noviny a posunujícího si klobouk do týla změnila v Atika stojícího uprostřed prázdné, čekající ulice a posunujícího si brýle na čelo. Dolehl na mne plný význam událostí, jež se zběhly toho večera, a rozplakala jsem se. Jem se zachoval

moc hezky: tentokrát mi nepřipomínal, že lidi, kterým už táhne na devátý rok, tohle nedělají.

Toho rána všem nějak špatně chutnalo, až na Jema: spořádal tři vejce. Atikus to sledoval s upřímným obdivem; teta Alexandra srkala kávu a ve vlnách vyzařovala nevoli. Děti, které se toulají po nocích, dělají prý rodině hanbu. Atikus řekl, že byl moc rád, že za ním ti jeho hanbáři přišli, ale tetička řekla: „Hlouposti, vždyť tam byl celou tu dobu pan Underwood.”

„Víš, s tím Braxtonem, to je taková zvláštní věc,” řekl Atikus. „On nemůže černochy ani cítit, žádného u sebe nesnese.”

Podle místního mínění byl pan Underwood huba nevymáchaná a pruďas; otec ho v neblahém záchvatu humoru pokřtil Braxton Bragg, a pan Underwood se to jméno snažil ze všech sil svým životem odčinit. Atikus říkal, že když se lidem dávají jména po konfederačních generálech, stávají se z nich pak pomalí, vytrvalí pijáci.

Kalpurnie dolévala tetě Alexandře kávu a na můj rádoby vemlouvavě prosebný pohled zavrtěla hlavou. „Jsi ještě moc malá,” řekla. „Až nebudeš, tak ti povím. ” Řekla jsem, že by mi třeba líp trávilo. „Dobrá,” řekla a vyndala z příborníku šálek. Nalila do něho lžičku kávy a dolila šálek až po kraj mlékem. Poděkovala jsem tím, že jsem na šálek vyplázla jazyk, a když jsem zvedla hlavu, zachytila jsem tetiččino varovné zamračení. Ale to se mračila na Atika.

Počkala, až Kalpurnie zašla do kuchyně, a pak řekla: „Nemluv tak před nimi.”

„Před kým nemám jak mluvit?” zeptal se Atikus.

„Takhle před Kalpurnií. Říkal jsi přímo tady před ní, že Braxton Underwood nemůže černochy ani cítit.”

„Vždyť Kal to určitě ví. To ví v Maycombu každý.”

V posledních dnech jsem začínala na otci pozorovat nepatrnou změnu, která se projevovala, když mluvil s tetou Alexandrou. Klidně stál na svém, nebyl nikdy vysloveně nedůtklivý. S nádechem škrobenosti v hlase řekl: „Co se může

říkat u stolu, to se může říkat před Kalpurnií. Však ona ví, co pro naši rodinu znamená.”

„Já to nepovažuji za dobrý zvyk, Atiku. To je voda na jejich mlýn. Víš, jak mezi sebou mluví. Všechno, co se ve městě šustne, se donese do čtvrtí, ještě než slunce zapadne.”

Otec odložil nůž. „Neznám žádný zákon, který by jim zakazoval povídat. Možná že kdybychom jim nezavdávali tolik příčin k mluvení, byli by zticha. Proč nepiješ kávu, Čipero?”

Bryndala jsem si v kávě lžičkou. „Já jsem myslela, že pan Cunningham je tvůj známý. Jednou dávno jsi mi říkal, že je.”

„Pořád ještě je.”

„Ale včera v noci ti chtěl ublížit.”

Atikus položil vidličku vedle nože a odstrčil talíř stranou. „Pan Cunningham je v podstatě dobrý člověk,” řekl, „má jenom své chybičky zrovna jako my všichni.”

Jem se ozval. „Tomu neříkej chybičky. Byl by tě včera zabil, ze začátku když tam přišel.”

„Byl by mi třeba trochu ublížil,” připustil Atikus, „ale až budeš starší, synku, porozumíš lidem trochu líp. Ať je to jak chce, dav vždycky sestává z lidí. Každé srocení v každém jižním městečku sestává z lidí, které člověk zná — to pro ně moc nemluví, že?”

„To bych řekl, že ne,” potvrdil Jem.

„A tak bylo třeba osmiletého dítěte, aby je přivedlo k rozumu, že?” řekl Atikus. „To něco dokazuje — že tlupu zdivočelých zvířat lze zarazit, z toho prostého důvodu, že v nich zůstala lidskost. Hm, možná že bychom potřebovali policii složenou z dětí… vy děti jste včera večer přiměly Waltra Cunninghama, aby se vžil na minutu do mého postavení. To stačilo.”

Chtěla jsem věřit, že Jem porozumí lidem trochu líp, až bude starší; já jim rozumět nebudu. „Až přijde Walter první den do školy, bude to jeho den poslední,” prohlásila jsem.

„Ani se ho nedotkneš,” nakázal Atikus. „Za žádnou cenu nechci, abyste jeden nebo druhý kvůli té věci na někoho nevražili.”

„Sám vidíš, co z takových věcí pochází,” řekla teta Alexandra. „Neříkej, že jsem ti to nepovídala.”

Atikus odpověděl, že by to nikdy nepopíral, odstrčil židli a vstal. „Čeká mě perný den, tak mě omluvte. Jeme, dneska nechci tebe ani Čiperu vidět ve městě.”

Když Atikus odešel, přihnal se chodbou do jídelny Dill. „Je toho dneska ráno plný město,” oznamoval, „plno řečí o tom, jak jsme holýma rukama zadrželi sto lidí…”

Teta Alexandra ho umlčela pohledem. „Nebylo to sto lidí,” řekla, „a nikdo nikoho nezadržel. Byla to jen tlupa těch Cunninghamů, opilců a výtržníků.”

„Ale teti, jako bys neznala Dilla,” řekl Jem. Kývl na nás, abychom šli za ním.

„Dneska zůstanete na dvoře,” řekla teta, když jsme vycházeli na přední verandu.

Bylo to jako v sobotu. Kolem našeho domu proudili volně, ale nepřetržitě lidé z jižního konce okresu.

Pan Dolphus Raymond se kolébal kolem na svém plnokrevníku. „Nechápu, jak se udrží v sedle,” bručel Jem. „Jak to může člověk vydržet, mít v hlavě už před osmou ráno?”

Kolem nás kodrcal vůz plný žen. Měly bavlněné čepce proti slunci a šaty s dlouhými rukávy. Spřežení řídil vousatý muž ve vlněné hučce. „Tamhle jedou nějaký mennoniti,” řekl Jem Dillovi. „Nemají knoflíky.” Žili hluboko v lesích, většinu nákupů si obstarávali za řekou a zřídkakdy přicházeli do Maycombu. Dilla to zajímalo. „Mají všichni modrý oči,” vysvětloval Jem, „a muži se po svatbě nesmějí holit. Jejich manželky to mají rády, aby je šimrali fousama.”

Na mule přejel kolem pan X Billups a zamával nám. „To je legrační člověk,” řekl Jem. „X je jeho jméno, ne začáteční písmeno. Jednou byl u soudu a zeptali se, jak se jmenuje. Řekl, že X Billups. Zapisovatel ho požádal, aby to hláskoval, a on řekl X. Požádal ho znovu a pan Billups řekl X. Tak to šlo pořád dokola, až napsal na kus papíru X a zvedl ho, aby to všichni viděli. Ptali se ho, kde to jméno vzal, a on řekl, že tak ho rodiče zapsali, když se narodil.”

Jak kolem nás proudilo obyvatelstvo okresu, Jem seznamoval Dilla s historií a všeobecným postojem význačnějších osob: pan Tensaw Jones hlasoval pro úplnou prohibici; slečna Emily Davisová tajně šňupá tabák; pan Byron Waller umí hrát na housle; panu Jakeu Sladeovi se prořezávají třetí zuby.

Objevil se vůz plný nezvykle přísně se tvářících občanů. Když začali ukazovat na dvorek slečny Maudie Atkinsonové, planoucí letními květinami, vyšla slečna Maudie sama na verandu. Na slečně Maudii byla jedna věc zvláštní — u sebe na verandě byla od nás příliš daleko, abychom rozeznali její rysy, ale vždy jsme poznali, jak je naladěna, podle toho, jak stála. Teď stála s rukama v bok, s rameny trochu svěšenými, s hlavou nakloněnou na stranu a brýle jí blýskaly ve slunci. Věděli jsme, že na tváři jí hraje čertovský úsměšek.

Vozka přitáhl mulám uzdu a nějaká žena zaječela: „Kdo v marnosti přichází, do temností odchází!”

Slečna Maudie odpověděla: „Srdce veselé obveseluje tvář !”

Vozka popohnal muly a mě napadlo, že omývači nohou si asi myslí, že ďábel cituje Písmo k svému cíli. Proč jim zahrádka slečny Maudie ležela v žaludku, to byla záhada, pro mne o to nepochopitelnější, že na člověka, který trávil všechny denní hodiny venku, ovládala slečna Maudie Písmo úctyhodně.

„Jdete dneska k soudu?” zeptal se Jem. Přišli jsme za ní.

„Nejdu,” řekla. „Nemám dneska u soudu co dělat.”

„Nepůjdete se tam podívat?” zeptal se Dill.

„Nepůjdu. Je to morbidní, koukat se na chudáka, kterému jde o krk. Podívejte se na ty lidi, vždyť je to jako římský karneval.”

„Musejí ho soudit veřejně, slečno Maudie,” řekla jsem. „Jinak by to nebylo správný.”

„To já vím taky,” odpověděla. „Jenom proto, že je soud veřejný, nemusím tam ale chodit, ne?”

Zastavila se u nás slečna Štěpánka Crawfordová. Měla klobouk a rukavice. „Chm, chm, chm,” řekla. „Podívejte se na ty lidi; člověk by myslel, že má mluvit William Jennings Bryan.”

„A kampak máte namířeno, Štěpánko?” vyzvídala slečna Maudie.

„Do Pětníkového bazaru.”

Slečna Maudie řekla, že ještě jakživa neviděla jít slečnu Štěpánku do Pětníkového bazaru v klobouku.

„No, napadlo mě,” řekla slečna Štěpánka, „že bych jen nakoukla k soudu, abych se podívala, co má Atikus za lubem.”

„Raději si dejte pozor, aby vám nedal obsílku.”

Požádali jsme slečnu Maudii o vysvětlení; pravila, že slečna Štěpánka zřejmě o té záležitosti tolik ví, že by mohla být docela dobře povolána svědčit.

Otáleli jsme až do poledne, kdy přišel Atikus domů na oběd a řekl, že dopoledne jim zabral výběr poroty. Po obědě jsme se stavili pro Dilla a vyrazili jsme do města.

Byla to slavnostní událost. U obecního zábradlí už nebylo volného místa k uvázání koně a pod každým dosažitelným stromem stály muly a vozy. Náměstí před soudem bylo zaplněno svačícími hloučky, rozsazenými na novinách a zapíjejícími vdolky se sirupem teplým mlékem ze zavařovacích sklenic. Někteří okusovali studená kuřata a studené smažené vepřové řízky. Ti zámožnější zalévali jídlo coca-colou ve vypouklých sodovkových lahvích. Had dětí s umaštěnými bradami se proháněl davem a nemluvňata obědvala matkám u prsu.

V opačném rohu náměstí seděli klidně na sluníčku černoši a živili se sardinkami, suchary a ostřeji chutnající nehi-colou. Pan Dolphus Raymond seděl u nich.

„Jeme,” řekl Dill, „on pije ze sáčku.”

Vypadalo to tak; dvě žlutá brčka vedla z úst pana Dolphuse Raymonda do hlubin hnědého papírového sáčku.

„To jsem ještě jakživ u nikoho neviděl,” bručel Dill. „Jak v tom sáčku udrží, co v něm má?”

Jem se uchechtl. „Má v něm láhev od coca-coly plnou whisky. To proto, aby nepohoršoval dámy. Uvidíš, bude ji srkat celý odpoledne, na chvilku si odskočí a znova si ji naplní.”

„Proč sedí s černochama?”

„To on vždycky. Asi je má radši než nás. Bydlí docela sám

až dole u hranic okresu. Má za ženu černošku a děcka všelijaký smíšence. Já ti některý ukážu, jestli je uvidíme.” „Nevypadá na chudáka.”

„Však není, patří mu tam dole po jedný straně celej břeh a kromě toho pochází z hrozně starý rodiny.” „Tak proč takhle žije?”

„On už je takovej podivín,” řekl Jem. „Říká se, že se mu vrazila do hlavy jeho svatba. Měl si brát jednu tu — tu Spenderovic, myslím. Měli mít moc slavnou svatbu, ale neměli — po zkoušce zašla nevěsta nahoru do pokoje a ustřelila si hlavu. Brokovnicí. Stiskla spoušť palcem u nohy.”

„Přišlo se někdy na to proč?”

„Ne,” řekl Jem, „nikdo dodnes pořádně neví, proč to udělala, až na pana Dolphuse. Říkali, že to bylo proto, že se dověděla o tý jeho černošce, on si myslel, že si ji bude moct nechat a přitom se oženit. Od tý doby je pořád jako opilej. Ale na ty děti, víš, na ty je moc hodnej —”

„Jeme,” zeptala jsem se, „co je to smíšenec?”

„Napůl běloch, napůl černoch. Vždyť jsi je viděla, Čipero. Znáš přece toho zrzavýho, kudrnatýho, co dělá poslíčka v hokynářství. Ten je napůl běloch. Jsou moc smutný.”

„Jak to, smutný?”

„Nikam nepatřejí. Černoši je nechtějí, protože jsou napůl bílí; běloši je nechtějí, poněvadž jsou to černoši, a tak jsou jenom něco mezi, nikam nepatřejí. Ale pan Dolphus, ten prý poslal dva ty svý nahoru na sever. Nahoře na severu to lidem nevadí. Tamhle je jeden.”

Směrem k nám šel chlapeček, který se držel za ruku černošky. Mně připadal jako úplný černoch: měl sytě čokoládovou barvu, široká chřípí a nádherné zuby. Občas si vesele poskočil a černoška ho zatahala za ruku, aby toho nechal.

Jem počkal, až přejdou. „To je jeden z těch malých,” řekl.

„Jak to poznáš?” zeptal se Dill. „Mně se zdál černej.”

„Někdy se to nepozná, ledaže víš, kdo to je. Ale tenhle, ten je napůl Raymond.”

„Ale jak se to pozná?” ptala jsem se.

„Vždyť jsem ti povídal, Čipero, musíš prostě vědět, kdo to je.”

„A jak tedy víš, že my nejsme černoši?”

„Strýček Jack Finch říká, že to vlastně ani nevíme. Pokud prý se dá sledovat Finchova rodina do minulosti, černoši nejsme, ale klidně jsme prý mohli vzejít v době starozákonní přímo z Habeše.”

„No, jestli jsme vzešli ze Starýho zákona, tak to je už tak dávno, že to nevadí.”

„Taky jsem si to myslel,” řekl Jem, „ale tady u nás platí, že jakmile máš kapku černý krve, jsi celá černá. Hele, podívejte —”

Poslušni nějakého neviditelného znamení, hodovníci na náměstí vstávali a trousili kolem sebe kusy novin, celofánu a balicího papíru. Děti se sbíhaly k maminkám, miminka se uvelebila na rukou a muži v propocených kloboucích sháněli dohromady své rodiny a strkali je dveřmi do soudní budovy. V protějším rohu náměstí vstávali černoši a pan Dolphus Raymond a oprašovali si kalhoty. Bylo mezi nimi málo žen a dětí, což jako by zahánělo sváteční náladu, čekali trpělivě u dveří za bělošskými rodinami.

„Pojďme dovnitř,” řekl Dill.

„Ne, radši je pustíme napřed, Atikus by se mohl zlobit, kdyby nás zahlídl.”

Maycombský okresní soud v jednom ohledu trošku připomínal Arlington: betonové sloupy podpírající na jižní straně střechu byly pro své lehké břímě příliš těžké. Sloupy byly všechno, co zůstalo stát, když původní radniční a soudní budova lehla v roce 1856 popelem. Kolem nich byla vystavěna nová soudní budova. Lépe řečeno, vystavěna navzdory jim. Až na jižní verandu byl maycombský okresní soud postaven v raně viktoriánském stylu a od severu skýtal nenápadný pohled. Avšak z druhé strany se napodobené řecké sloupy křiklavě tloukly s velkou věží ve slohu devatenáctého století, v níž byly umístěny hodiny, rezavý a nespolehlivý přístroj. Tento pohled dával tušit lidi odhodlané uchovat každý hmotný pozůstatek minulosti.

Cesta do soudní síně v druhém patře vedla kolem rozličných tmavých okresních kamrlíků: berní odhadce, výběrčí daní, okresní tajemník, obvodní soudní tajemník a pozůstalostní soudce sídlili v chladných šerých kotcích, v nichž se pach zvetšelých análů mísil se zápachem starého provlhlého betonu a vyčichlé moči. I ve dne bylo třeba svítit; na hrubé prkenné podlaze ležela vždycky vrstvička prachu. Obyvatelé těchto kanceláří byli tvorové přizpůsobení svému prostředí: drobní mužíčci popelavých tváří, napohled nedotčení větrem ani sluncem.

Věděli jsme, že je nával, ale nenadáli jsme se té tlačenice na chodbě v prvním poschodí. Byla jsem odtržena od Jema a Dilla, ale prodrala jsem se ke stěně schodiště, protože jsem věděla, že Jem pro mě nakonec přijde. Octla jsem se uprostřed Klubu zahálečů a snažila jsem se být co možná nenápadná. Klub zahálečů byla skupina staříků v bílých košilích a khaki kalhotách se šlemi, kteří utratili životy v nicnedělání a dny svého soumraku trávili v téže činnosti na sosnových lavičkách pod duby na náměstí. Byli to bdělí posuzovatelé soudních řízení a Atikus říkal, že díky dlouholetému pozorování se v právu vyznají stejně jako přednosta soudu. Za normálních okolností bývali u soudu jedinými diváky a dnes je zřejmě popudilo, že byli vytrženi z navyklého pohodlí. Když mluvili, zněla v jejich hlasech nedbalá důležitost. Hovor se týkal mého otce.

„…si myslí, že spolkl všechnu moudrost,” tvrdil jeden.

„Ba ne, to bych neřekl,” odporoval druhý. „Atikus Finch v tom umí číst jako v knize, docela jako v knize.”

„Číst umí dobře, to je jediný, co dělá.” Staříci se uchechtli. „Teda já ti něco povím, Billy,” řekl třetí, „dobře víš, že ho soud tomu negrovi za obhájce určil.”

„To jo, jenže Atikus se ho chystá hájit. To mi právě vadí.”

Tohle byla novina, novina, která vrhala na věc jiné světlo: Atikus musel, ať chtěl nebo nechtěl. Připadalo mi divné, že nám o tom nic neřekl — byli bychom toho mohli častokrát použít na jeho i na svou obhajobu. Musel, proto to dělá, bývalo by znamenalo méně rvaček i hádek. Ale vysvětlovalo to postoj celého města? Soud ustanovil Atika, aby Toma hájil.

Atikus ho hodlá hájit. To právě se jim na věci nelíbí. Nevyznala jsem se v tom.

Černoši počkali, až běloši vyjdou nahoru, a teď se začínali hrnout dovnitř. „Tak prrr, počkat,” řekl jeden ze staříků a napřáhl svou hůl. „Postůjte chvilku, na schody se nežeňte.”

Parta staříků se začala zdřevěněle škrábat do schodů a střetla se s Dillem a Jemem, kteří se hnali dolů a hledali mě. Protáhli se kolem a Jem zavolal: „Pojď, Čipero, už tam není jediný místo. Budeme muset stát.”

„Tak se podívej, no,” řekl otráveně, když se černoši vyhrnuli po schodech nahoru. Staříci vpředu zaberou skoro všechna místa k stání. Jsme v rejži a to všechno mojí vinou, sděloval mi Jem. Stáli jsme sklíčeně u zdi.

„Nemůžete se dostat dovnitř?”

Skláněl se k nám reverend Sykes, černý klobouk v ruce. „Dobrý den, důstojný pane,” řekl Jem. „Ne, tady Čipera nám to pokazila.”

„No uvidíme, co se dá dělat.”

Reverend Sykes se protlačil po schodech nahoru. Za několik okamžiků byl zpátky. „Dole už není ani jedna volná židle. Co myslíte, mohli byste jít se mnou na galerii?”

„No samo,” řekl Jem. Šťastně jsme se hnali před reverendem Sykesem do poschodí, kde byla soudní síň. Odtamtud jsme vyběhli po krytém schodišti a počkali jsme u dveří. Reverend Sykes vyšel s funěním za námi a jemně nás provedl mezi černochy na galerii. Čtyři z nich vstali a postoupili nám svá místa v první řadě.

Galerie pro barevné se táhla po třech stranách soudní síně jako poschoďová veranda a měli jsme odtamtud všechno jako na dlani.

Porota seděla nalevo, pod vysokými okny. Byli opálení a vytáhlí, jak se zdálo samí farmáři, ale to bylo přirozené: lidé z města zřídkakdy zasedali v porotě, buď bývali vyloučeni, nebo se omluvili. Jeden či dva porotci vypadali tak trochu jako Cunninghamové ve svátečním. V tomto stadiu seděli zpříma a pozorně.

Obvodní žalobce a ještě jeden člověk, Atikus a Tom Robinson seděli zády k nám za svými stolky. Na žalobcově stole

ležela hnědá kniha a nějaké žluté bloky; Atikův stolek byl holý.

Hned za zábradlím, jež oddělovalo diváky od soudu, seděli na židlích se sedadly z hověziny svědci. Byli k nám obráceni

zády.

Soudce Taylor, který předsedal, vypadal jako starý ospalý žralok a jeho lodivodská rybka dole pod ním něco spěšně sepisovala. Soudce Taylor vypadal jako skoro všichni soudcové, které jsem v životě viděla: byl přívětivý, bělovlasý, trochu zarůžovělý v obličeji, byl to člověk, jenž řídil svůj soud nezvykle po sousedsku — někdy si všelijak podpíral nohy, často si čistil kapesním nožem nehty. Při zdlouhavých rozhodčích jednáních, zejména po obědě, vzbuzoval dojem, že dříme, dojem, který byl navždy rozptýlen, když kdysi jeden advokát, v zoufalé snaze vzbudit ho, úmyslně srazil na zem hromadu knih. Aniž otevřel oči, soudce Taylor zabručel: „Ještě jednou to uděláte, pane Whitley, a bude vás to stát sto dolarů.”

Byl to člověk znalý práva, a ačkoli se zdálo, že vykonává své povolání nedbale, ve skutečnosti vedl pevnou rukou každý případ, který byl před ním projednáván. Jen jednou byl soudce Taylor spatřen při veřejném přelíčení v úzkých, a to ho do úzkých dostali Cunninghamové. Staré Sarum, jejich rejdiště, bylo osídleno dvěma zprvu různými a odlišnými rodinami, jež však nesly naneštěstí stejné jméno. Cunninghamové si brali Coninghamy, až se správné znění jejich jmen stalo formalitou — formalitou do té doby, než se jeden Cunningham dostal do pozemkového sporu s jedním Coninghamem a odvolal se k soudu. V průběhu takovéto rozepře Jeems Cunningham vypověděl, že jeho matka se na listinách a podobně podepisovala Cunninghamová, byla však ve skutečnosti Coninghamová, byla prý slabá v pravopise, moc toho nenačetla, a někdy když večer sedávala vpředu na balkóně, oddávala prý se hledění do dálky. Soudce Taylor de
vět hodin poslouchal o podivínskostech obyvatel Starého Sarumu a pak další projednávání věci odmítl. Dotázán po odůvodnění, soudce Taylor řekl: „Nezákonné společenství ve při,” a prohlásil, že prokristapána doufá, že sudiči mají dost na tom, že mohli každý veřejně vystoupit. Stačilo jim to. To bylo vlastně všechno, oč jim šlo.Soudce Taylor měl jeden zajímavý zvyk. Dovoloval, aby se u něho v soudní síni kouřilo, ale sám se kouření neoddával; někdy se člověku poštěstilo zhlédnout, jak vloží do úst dlouhý vyschlý doutník a pomalu jej sežvýká. Nezapálený doutník kousek po kousku mizel, aby se o několik hodin později objevil jako rozpláclý, hladký žvanec, z něhož se všechna tresť vyloužila a smísila se zažívacími šťávami soudce Taylora. Jednou jsem se zeptala Atika, jak ho může paní Taylorová líbat, ale Atikus řekl, že prý se moc nelíbají.

Místo pro svědky bylo napravo od soudce Taylora, a když jsme se protlačili na svá místa, seděl tam už pan Heck Tate.

17

„Jeme,” zeptala jsem se, „ti, co sedějí tamhle dole, to jsou Ewellovi?”

„Pst,” řekl Jem, „pan Heck Tate vypovídá.”

Pan Tate se pro tuto příležitost svátečně ustrojil. Měl na sobě obyčejný vycházkový oblek, který z něho jaksi udělal všedního smrtelníka; ty tam byly jeho vysoké boty, kazajka a opasek se zastrkanými náboji. Od té chvíle mi přestal nahánět hrůzu. Seděl na svědeckém křesle nachýlen kupředu, ruce sepjaté mezi koleny, a pozorně naslouchal obvodnímu žalobci.

Žalobce, kterým byl jistý pan Gilmer, jsme moc dobře neznali; vídali jsme ho pouze, když zasedal soud, a to zřídka, protože Jema ani mne soud nijak zvlášť nezajímal. Byl to plešatý, hladkolící muž, kterému mohlo být něco mezi čtyřiceti až šedesáti lety. Ačkoli k nám byl obrácen zády, věděla jsem, že trochu šilhá na jedno oko, čehož využíval ke svému prospěchu: vzbuzoval dojem, že se na někoho dívá, ač se na něho ve skutečnosti vůbec nedíval, a deptal tak porotu i svědky. Porotci, kteří se domnívali, že je bedlivě sleduje, k němu upínali pozornost; a svědci, stejně oklamaní, byli ve střehu rovněž.

„…svými vlastními slovy, pane Tate,” říkal pan Gilmer.

Pan Tate si poopravil brýle a řekl hledě do kolen: „No, byl jsem zavolán —”

„Mohl byste to říkat porotě, pane Tate? Děkuji vám. Kdo vás zavolal?”

Pan Tate řekl: „Přiběhl pro mě Bob — tamhle pan Bob Ewell —jednou navečer —” „Kdy to prosím bylo?”

Pan Tate řekl: „Bylo to večer jednadvacátého listopadu. Zrovna jsem se chystal odejít z kanceláře domů a vtom se přihnal B — pan Ewell, celý byl rozčilený, a ať prý jedu honem k němu, že mu nějaký negr znásilnil dceru.”

„Jel jste?”

„Samosebou. Skočil jsem do auta a hned jsem jel.” „A co jste zjistil?”

„Našel jsem ji ležet na zemi uprostřed přední světnice, je to ta napravo, když se vejde. Byla pořádně potlučená, ale zvedl jsem ji na nohy, opláchla si obličej ve vědru v rohu a řekla, že už je jí dobře. Ptal jsem se, kdo jí to udělal, a ona řekla, že prý Tom Robinson —”

Soudce Taylor, který se zabýval svými nehty, zvedl hlavu, jako by očekával námitku, ale Atikus mlčel.

„— jsem se zeptal, jestli on ji takhle zmlátil, a ona řekla, že prý ano. Zeptal jsem se, jestli ji zneužil, a ona řekla, ano, že prý ji zneužil. Tak jsem zajel k Robinsonovům a přivezl ho k Ewellům. Prohlásila, že to je on, tak jsem ho sebral. To je všechno, co se seběhlo.”

„Děkuji vám,” řekl pan Gilmer.

Soudce Taylor řekl: „Máte nějakou otázku, Atiku?”

„Ano,” řekl můj otec. Seděl za svým stolkem; měl židli pootočenu stranou, nohu měl přehozenou přes nohu a jednou paží se opíral o lenoch židle.

„Zavolal jste lékaře, šerife? Zavolal někdo lékaře?” zeptal se Atikus.

„Nezavolal,” řekl pan Tate.

„Nikdo nezavolal lékaře?”

„Nezavolal,” opakoval pan Tate.

„Proč ne?” Atikův hlas se zahrotil.

„Povím vám, proč jsem ho nezavolal. Nebylo toho zapo-

třebí, pane Finchi. Byla důkladně zřízená. Rozhodně se něco semlelo, to bylo hned vidět.”

„Ale lékaře jste nezavolal? Během té doby, co jste se tam zdržel, poslal někdo pro lékaře, přivedl někdo lékaře, odnesl ji někdo k lékaři?”

Soudce Taylor se vmísil do výslechu. „Už tu otázku zodpověděl třikrát, Atiku. Nezavolal lékaře.”

Atikus řekl: „Chtěl jsem si jenom být jist, pane předsedo,” a soudce se usmál.

Jemova ruka, spočívající na zábradlí galerie, se sevřela. Prudce nadechl. Podívala jsem se dolů, nespatřila jsem žádnou odpovídající reakci a napadlo mě, jestli to Jem nedramatizuje. Dill nevzrušeně sledoval průběh jednání a stejně tak reverend Sykes sedící vedle něho. „Co je?” zašeptala jsem a dostalo se mi břitkého: „Pst!”

„Šerife,” říkal Atikus, „říkáte, že byla důkladně zřízená. V jakém smyslu?”

„No -”

„Popište prostě její zranění, Hecku.”

„No, byla potlučená všude na hlavě. Na pažích jí už naskakovaly modřiny, a to se stalo asi před půl hodinou —” „Jak to víte?”

Pan Tate se usmál. „Promiňte, říkali to oni. Stejně ale byla pořádně pohmožděná, když jsem tam přijel, a na oku se jí dělala podlitina.”

„Na kterém oku?”

Pan Tate zamrkal a prohrábl si vlasy. „Počkejme,” řekl tiše, pak se podíval na Atika, jako by tu otázku považoval za dětinskou. „Nemůžete si vzpomenout?” zeptal se Atikus.

Pan Tate ukázal na neviditelnou osobu deset centimetrů před sebou a řekl: „Na levém.”

„Tak moment, šerife,” řekl Atikus. „Bylo to její levé oko, když stála proti vám, nebo levé, když byla obrácena stejným směrem jako vy?”

Pan Tate řekl: „A tak, to tedy bylo její pravé oko. Bylo to na pravém oku, pane Finchi. Teď si vzpomínám, byla potlučená na té straně obličeje…”

Pan Tate znovu zamrkal, jako by se mu najednou něco

ozřejmilo. Pak otočil hlavu a ohlédl se na Toma Robinsona. Jako by to vycítil, Tom Robinson zvedl hlavu.

I Atikovi se něco ozřejmilo a přimělo ho to vstát. „Šerife, opakujte, prosím, co jste řekl.”

„Že to bylo její pravé oko.”

„Ne…” Atikus došel ke stolku soudního zapisovatele a sklonil se k zběsile čmárající ruce. Zastavila se, obrátila zpátky stránku těsnopisného bloku a zapisovatel řekl: „Pane Finchi. Teď si vzpomínám, byla potlučena na té straně obličeje.”

Atikus vzhlédl k panu Tateovi. „Ještě jednou, která že to byla strana, Hecku?”

„Pravá strana, pane Finchi, ale měla pohmožděnin víc — mám vám je popsat?”

Atikus, jak se zdálo, měl už na jazyku další otázku, ale rozmyslel si to a řekl: „Tak prosím, jaká měla další zranění?” Když pan Tate odpovídal, Atikus se otočil a pohlédl na Toma Robinsona, jako by chtěl říci, že tohle je něco, čeho se nenadáli.

„…měla modřiny na rukou a ukazovala mi krk. Měla na hrdle zřetelné stopy po prstech —”

„Kolem celého krku? I vzadu na šíji?” „Řekl bych, že kolem dokola, pane Finchi.” „Tak?”

„Ano, měla tenký krk, každý by ho byl sevřel jed —”

„Prosím, abyste zodpovídal otázky prostým ano či ne, šerife,” řekl Atikus suše a pan Tate zmlkl.

Atikus se posadil a kývl na obvodního žalobce, který zavrtěl hlavou na soudce, a ten kývl na pana Tatea, který toporně vstal a sestoupil ze stanoviště svědků.

Pod námi se otáčely hlavy, nohy zašoupaly po podlaze, miminka byla nadzdvižena k rameni a několik dětí vyhopkovalo ze soudní síně. Černoši za námi si mezi sebou tiše šeptali; Dill se ptal reverenda Sykese, oč vlastně běží, ale reverend Sykes řekl, že sám neví. Zatím to byla úplná nuda: nikdo nezahřímal, zástupci protistran se nepohádali, nedošlo k žádnému výstupu; hluboké zklamání pro všechny přítomné, jak se zdálo. Atikus vedl jednání vlídně, jako by vystupoval v pozemkovém sporu. Se svou nekonečnou schopností tišit rozbou-

řené vlny dokázal projednávat případ znásilnění, jako by to bylo suchopárné kázání. Bylo veta po mé hrůzné vzpomínce na pach chléva a vyčpělé whisky, na ospale mžourající, zachmuřené muže, na zastřený hlas volající ze tmy: „Pane Finch? Jsou pryč?” Naše noční můra s příchodem dne zmizela, všechno dobře dopadne.

Všichni diváci se chovali stejně nenuceně jako soudce Taylor, až na Jema. Jem zkřivil ústa do významného úsměšku, šťastně těkal pohledem a říkal něco o usvědčujícím důkazu, což mě utvrdilo v přesvědčení, že chce dělat chytrého.

Robert E. Lee Ewell!”

V odpověď na dunivý hlas zřízence vstal mužík připomínající liliputího kohoutka a nesl se k svědeckému stanovišti; zátylek mu zrudl, když zaznělo jeho jméno. Otočil se, aby složil přísahu, a spatřili jsme, že má tvář stejně brunátnou jako zátylek. Viděli jsme rovněž, že se vůbec nepodobá svému jmenovci. Z čela mu odstával chomáč řídkých, čerstvě umytých vlasů; nos měl tenký, špičatý a lesklý; o bradě se u něho ani nedalo mluvit — jako by splývala se svraštělým krkem.

„— mi dopomáhaj Bůh,” zakrákoral.

Každé město velikosti Maycombu mělo své Ewellovy. Jejich postavení zůstávalo nedotčeno hospodářskými poryvy — lidé Ewellova druhu žili na útraty okresu v dobách rozkvětu stejně jako za nejhlubší krize. Žádný školský činitel neudržel jejich početné potomstvo ve škole; žádný zdravotnický pracovník je nedokázal zbavit vrozených vad, rozličných parazitů a nemocí pocházejících z nečistého prostředí.

Maycombští Ewellové bydleli za městským smetištěm v něčem, co kdysi bývalo černošskou chatrčí. Prkenné stěny chatrče byly doplněny pláty vlnitého plechu, střecha pokryta naplocho rozklepanými plechovkami od konzerv, takže jen její povšechný tvar naznačoval její původní podobu: čtvercová chatrč se čtyřmi místnůstkami ústícími do úzké chodby spočívala nejistě na čtyřech nepravidelných vápencových kvádrech. Úlohu oken zastávaly otvory ve stěnách, v létě zakryté umaš-

těnými pruhy bavlněné řidiny na ochranu před hmyzí havětí, která hodovala na maycombských odpadcích.

Ta havěť měla hubené časy, neboť Ewellové den co den na smetišti důkladně paběrkovali a z plodů jejich píle (z toho, co nesnědli) vzniklo na pozemku kolem chalupy cosi, co připomínalo hřiště šíleného dítěte: plot představovaly kusy větví, násad a topůrek, všechny nahoře přizdobeny rezavými kladivy, vykotlanými hrabicemi, sekyrkami a plecími motyčkami, jež byly přichyceny kusy ostnatého drátu. Touto barikádou byl obehnán špinavý dvorek obsahující pozůstatky fordky modelu T (na špalcích), vyhozené zubařské křeslo, starodávnou ledničku a drobnější předměty; pokažená rádia, rámy od obrazů a sklenice od kompotů, pod něž plny naděje klovaly vychrtlé nazrzlé slepice.

Nad jedním koutem dvorka však Maycomb kroutil hlavou. U plotu stálo v řadě šest oprýskaných kbelíků se zářivě rudými pelargóniemi, pěstěnými s takovou láskou, jako by patřily slečně Maudii Atkinsonové, kdyby se slečna Maudie uvolila vpustit pelargónie do svého království. Lidé říkali, že to jsou pelargónie Mayelly Ewellové.

Kolik tam mají dětí, to žádný najisto nevěděl. Někdo říkal, že šest, jiný zase devět; když šel někdo kolem, vykukovalo vždycky z oken několik umouněnců. Nikdo tam nemíval cestu, kromě o vánocích, kdy církevní spolky rozesílaly dárkové koše a kdy nás maycombský starosta žádal, abychom laskavě pomohli popeláři a odvezli si stromečky a odpadky na smetiště sami.

Atikus nás vzal s sebou minulé vánoce, když vyhovoval starostově žádosti. Od silnice vedla kolem smetiště prašná cesta k malé černošské osadě asi pět set metrů za Ewellovými. Muselo se buď vycouvat pozpátku na silnici, anebo zajet až na konec cesty a otočit; většina lidí otáčela auta na předních dvorcích černochů. V mrazivém prosincovém soumraku působily jejich chaloupky úpravně a útulně, z komínů stoupal bledě modrý kouř a dveřmi zevnitř jantarově prosvítala zář ohňů. Kol dokola se táhly lahodné vůně: kuřata, smažená slanina, křehoučká jako podvečerní vzduch. Rozeznali jsme s Jemem, kde se peče veverka, ale musel to být tak zkušený

venkovan jako Atikus, aby poznal podle čichu vačici a králíka, vůně, jež se vytratily, když jsme projížděli zpět kolem Ewellovy usedlosti.

Mužíka na stanovišti svědků nadřazovalo nad jeho nejbližší sousedy jedině to, že když se vydrhl louhovým mýdlem v hodně horké vodě, měl bílou kůži.

„Pan Robert Ewell?” otázal se pan Gilmer.

„Jako živej, pane kapitán,” řekl svědek.

Pan Gilmer trochu ztuhl v zádech a mně ho přišlo líto. Tady bych asi měla jednu věc vysvětlit. Slyšela jsem, že prý děti advokátů, když vidí své rodiče při soudním jednání v zápalu pře, získávají mylný dojem: považují zástupce protistrany za osobního nepřítele svých rodičů, prožívají hotová muka a jsou překvapeny, když často při první přestávce spatří vycházet otce zavěšeného do svého mučitele. To neplatilo o Jemovi a o mně. Pro nás nebylo utrpením vidět, jak náš otec vyhrává nebo prohrává. Lituji, že v tomto ohledu nemohu poskytnout nic srdceryvného; nebylo by to pravda. Dovedli jsme však rozpoznat, kdy začala být debata víc než profesionálně ostrá, ale tuto zkušenost jsme získali pozorováním jiných advokátů, nikoli otce. Atika jsem v životě neslyšela zvýšit hlas, ledaže oslovoval nahluchlého svědka. Pan Gilmer konal svou práci stejně jako Atikus. Kromě toho byl pan Ewell svědkem pana Gilm era a právě jeho měl nejmíň co urážet.

„Jste otcem Mayelly Ewellové?” zněla další otázka.

„No, jestli nejsem, stejně už s tím nic nepořídím, její máma je pod drnem,” zněla odpověď.

Soudce Taylor se pohnul. Obrátil se pomalu v otáčecí židli a pohlédl přívětivě na svědka. „Jste otcem Mayelly Ewellové?” zeptal se tak, že smích pod námi ztichl, jako když utne.

„Ano, prosím,” odpověděl pan Ewell zkrotle.

Soudce Taylor pokračoval dobromyslným tónem: „To je poprvé, co jste před soudem? Nepamatuji se, že bych vás tu kdy viděl.” Když svědek přikývl na souhlas, soudce pokračoval: „Tak aby bylo mezi námi jasno. Dokud tady já budu sedět, nebude v této síni nikdo nahlas pronášet žádné nemravné úvahy na jakékoli téma. Rozumíte?”

Pan Ewell sice přikývl, ale myslím, že nerozuměl. Soudce Taylor vzdychl a řekl: „Prosím, pane Gilmere.”

„Děkuji vám. Pane Ewelle, pověděl byste nám prosím svými vlastními slovy, co se událo navečer dne dvacátého prvního listopadu?”

Jem se usmál a sčísl si vlasy dozadu. Svými vlastními slovy, to bylo páně Gilmerovo oblíbené rčení, často jsme uvažovali, čeho se to pan Gilmer obává; jakých jiných slov by mohl svědek použít?

„Tak večír jednadvacátýho listopadu jsem se vracel z lesa s náručí chrastí, a zrovna když jsem došel k plotu, slyším vevnitř v domě vřískat Mayellu jako píchnutý prase —”

V tomto bodě se soudce Taylor po svědkovi ostře podíval a dospěl zřejmě k závěru, že jeho vývody jsou prosty zlého úmyslu, neboť klimbal zase dál.

„Kdy to bylo, pane Ewelle?”

„Zrovna než zapadlo slunko. Jak povídám, Mayella vřískala, učiněný boží dopuštění —” další soudcův pohled pana Ewella umlčel.

„Ano? Tedy křičela?” řekl pan Gilmer.

Pan Ewell pohlédl zmateně na soudce. „No, Mayella teda vyváděla jako utržená, a tak praštím s dřívím a utíkám jako divej, vběh jsem ale do plotu, a když jsem se vyplet, doběhnu k oknu a vidím —” pan Ewell zbrunátněl. Vstal a ukázal prstem na Toma Robinsona ,,— vidím tamhle toho negra černýho, jak mi šoustá Mayellu!”

Zasedání řízená soudcem Taylorem probíhala tak pokojně, že měl málokdy příležitost použít kladívka, avšak tentokrát bušil do stolu plných pět minut. Atikus přiskočil k soudci a něco mu říkal, pan Heck Tate jako policejní náčelník okresu stál v prostřední uličce a tišil nabitou soudní síň. Za námi od černochů se ozvalo hněvivé, přidušené zaúpění.

Reverend Sykes se nahnul přes Dilla a mne a zatahal Jema za loket. „Mladý pane,” řekl, „raději vezměte slečinku domů. Mladý pane, slyšíte mě?”

Jem otočil hlavu, „Čipero, jdi domů. Dille, jdi s Čiperou domů.”

„Napřed mě k tomu musíš přimět,” vzpomněla jsem si na blahoslavený Atikův výrok.

Jem se na mě zuřivě zamračil a pak řekl reverendu Sykesovi: „Já myslím, že to nevadí, důstojný pane, ona tomu nerozumí.”

Byla jsem smrtelně uražena. „Samo sebou že tomu rozumím, rozumím všemu zrovna jako ty.”

„Ale prosím tě. Ona tomu nerozumí, důstojný pane, není jí ještě ani devět.”

Reverendu Sykesovi se v černých očích zračila starost. „Pan Finch ví, že jste tady? Tohle se pro slečnu Janu Luisu ani pro vás chlapce nehodí.”

Jem zavrtěl hlavou. „Na takovou dálku nás nezahlídne. O to se nebojte, důstojný pane.”

Věděla jsem, že Jem prosadí svou, protože jsem věděla, že ho teď nic na světě nedonutí odejít. Dill a já jsme měli pokoj, aspoň na čas: Atikus nás mohl ze svého místa spatřit, kdyby se podíval.

Zatímco soudce Taylor bušil kladívkem, pan Ewell si samolibě hověl ve svědeckém křesle a přehlížel své dílo. Jedinou větou proměnil veselé výletníky v zachmuřený, napjatý, reptající dav, pomalu hypnotizovaný slábnoucími údery kladívka, až se v soudní síni ozývalo pouze duté ťukání, jako by soudce klepal do stolu už jen tužkou.

Když opět ovládl soudní síň, zaklonil se soudce Taylor v křesle. Najednou vypadal unaveně; bylo znát, že je starý, a vzpomněla jsem si, co říkal Atikus — že se s paní Taylorovou moc nelíbají — muselo mu být už skoro sedmdesát.

„Byla vznesena žádost,” řekl soudce Taylor, „aby ze soudní síně bylo vykázáno obecenstvo, či alespoň ženy a děti, žádost, jíž prozatím nebude vyhověno. Lidé obvykle vidí, co chtějí vidět, a slyší, co chtějí slyšet, a mají právo vystavit tomu své děti, ale o jednom vás mohu ujistit: to, co uvidíte a uslyšíte, budete přijímat v tichosti, jinak opustíte soudní síň, ale nevyjdete odtud, dokud si jeden po druhém, všichni, jak jste tady, přede mnou nezodpovíte pohrdání soudem. Pane Ewelle, vy uchováte svou výpověď v mezích slušného lidského jazyka, pokud je to možné. Pokračujte, pane Gilmere.”

Pan Ewell mi připomínal hluchoněmého. Určitě vůbec neslyšel slova, která k němu soudce Taylor pronesl —jeho rty se s nimi němě potýkaly — ale smysl těch slov se odrazil v jeho obličeji. Vytratila se z něho samolibost a nahradila ji důsledná vážnost, která soudce Taylora ani za mák neošálila: po tu dobu, co byl pan Ewell na stanovišti svědků, nespouštěl z něho soudce pohled, jako by jej vyzýval, jen ať si něco zkusí.

Pan Gilmer a Atikus si vyměnili pohledy. Atikus už zase seděl, tvář si opíral o pěst a do obličeje jsme mu neviděli. Pan Gilmer se tvářil tak trochu zoufale. Uklidnila ho otázka soudce Taylora: „Pane Ewelle, viděl jste obžalovaného pohlavně obcovat s vaší dcerou?”

„Ano, viděl.”

Obecenstvo bylo zticha, ale ozval se obžalovaný. Atikus mu něco pošeptal a Tom Robinson zmlkl.

„Říkáte, že jste byl u okna?” zeptal se pan Gilmer. „Ano, prosím.”

„Jak vysoko je okno od země?” „Asi metr.”

„Mohl jste přehlédnout celou místnost?” „Ano.”

„Jak to v místnosti vypadalo?”

„Bylo tam všechno zpřeházený, jako po rvačce.”

„Co jste učinil, když jste spatřil obžalovaného?”

„Oběh jsem dům, abych tam vrazil, ale on utek předníma dveřma zrovna přede mnou. Dobře jsem viděl, kterej to je. Měl jsem plnou hlavu Mayelly, než abych utíkal za ním. Vběh jsem do domu a ona tam ležela na zemi a ječela —”

„Co jste učinil pak?”

„Utíkal jsem co nejrychlejc pro šerifa. Poznal jsem dobře, kterej to je, bydlel dole v tom negerským hnízdě, každej den chodil kolem. Pane soudce, patnáct let už žádám okres, aby se tam to hnízdo vyčistilo, je nebezpečný mít je nablízku a ještě mi znehodnocujou majetek —”

„Děkuji vám, pane Ewelle, ” řekl pan Gilmer spěšně.

Svědek kvapně sestoupil ze svého místa a vrazil rovnou do Atika, který povstal, aby ho podrobil výslechu. Soudce Taylor dovolil obecenstvu, aby se zasmálo.

„Okamžik, prosím,” řekl Atikus bodře. „Mohl bych vám položit pár otázek?”

Pan Ewell vycouval do svědeckého křesla, usadil se v něm a nadutě a podezíravě hleděl na Atika; tak se v Maycombu obvykle tvářili svědci, když se střetli se zástupcem protistrany.

„Pane Ewelle,” začal Atikus, „toho večera se lidi velice naběhali. Zopakujme si to, vy říkáte, že jste vběhl do domu, běžel jste k oknu, vběhl jste dovnitř, běžel jste k Mayelle, běžel jste pro pana Tatea. Doběhl jste během všeho toho běhání pro lékaře?”

„Nebylo třeba. Co se stalo, to jsem viděl.”

„Ale já nechápu jednu věc,” řekl Atikus. „Copak vám Mayellin stav nedělal starost?”

„Samo sebou,” řekl pan Ewell. „Viděl jsem, kdo to udělal.”

„Ne, já mám na mysli její zdravotní stav. Nepřipadlo vám, že povaha jejího zranění vyžaduje okamžitý lékařský zásah?”

„Cože?”

„Nenapadlo vás, že by k ní měl ihned přijít lékař?”

Svědek prohlásil, že to ho vůbec nenapadlo, v životě k nikomu z rodiny doktora nevolal, a kdyby ho zavolal, stálo by ho to pět dolarů. „Všecko?” zeptal se.

„Ne docela,” odbyl otázku Atikus. „Pane Ewelle, slyšel jste šerifovu výpověď, viďte?”

„Jakpak?”

„Byl jste tady v soudní síni, když vypovídal pan Heck Tate, nebyl? Slyšel jste všechno, co říkal, neslyšel?”

Pan Ewell věc pečlivě rozvážil, a jak se zdálo, dospěl k rozhodnutí, že v otázce není skryt háček.

„Ano,” řekl.

„Ztotožňujete se s jeho vylíčením Mayelliných zranění?” „Jakpak?”

Atikus se ohlédl na pana Gilmera a usmál se. Pan Ewell byl zřejmě odhodlán nepřipustit mezi sebou a obhájcem žádné přítelíčkování.

„Pan Tate vypověděl, že měla na pravém oku modřinu, že byla potlučená na —”

„A to jo,” řekl svědek. „Stojím za vším, co říkal Tate.” „Ano?” zeptal se Atikus mírně. „Chci se jenom ujistit.”

Zašel k soudnímu zapisovateli, něco řekl a zapisovatel nás na několik minut zabavil tím, že četl výpověď pana Tatea, jako by to byly burzovní zprávy: „… na kterém oku a tak to tedy bylo její pravé oko bylo to na pravém oku pane Finchi teď si vzpomínám byla potlu.” Obrátil stránku. „Čená na té straně obličeje šerife opakujte prosím co jste řekl že je to její pravé oko —”

„Děkuji, Berte,” řekl Atikus. „Slyšel jste to ještě jednou, pane Ewelle. Máte k tomu co dodat? Souhlasíte se šerifem?”

„Stojím za šerifem. Měla na oku modřinu a byla celá pomlácená.”

Maličký pan Ewell zřejmě zapomněl na předchozí ponížení, kterého se mu dostalo od soudu. Bylo stále zjevnější, že považuje Atika za slabého soupeře. Zdálo se mu, že se mu opět vlévá krev do obličeje; hruď se mu dmula a znovu se začal podobat červenému kohoutkovi. Myslela jsem, že při následující Atikově otázce mu snad praskne košile.

„Pane Ewelle, umíte číst a psát?”

Pan Gilmer je přerušil. „Námitka,” řekl. „Nechápu, co má svědkova gramotnost společného s předmětem sporu, otázka je nerozhodná a nepodstatná.”

Soudce Taylor chtěl promluvit, ale Atikus ho předběhl: „Pane předsedo, připustíte-li tuto otázku a ještě jednu další, hned to uvidíte.”

„Dobrá, tak uvidíme,” řekl soudce Taylor, „ale jen abychom to viděli, Atiku. Námitka se nepřipouští.”

Na panu Gilmerovi bylo znát, že je stejně zvědav jako my všichni, v jakém vztahu je úroveň páně Ewellova vzdělání k projednávanému případu.

„Budu otázku opakovat,” řekl Atikus. „Umíte číst a psát?”

„Samo sebou že umím.”

„Ukázal byste nám, jak se podepisujete?”

„Samo sebou že ukázal. Jak si myslíte, že podepisuju potvrzení na podporu?”

Pan Ewell měl snahu zalíbit se svým spoluobčanům. Šuškání a chichotání dole pod námi patrně naznačovaly obdiv nad tím, jaký je to podšívka.

Začínala jsem být nervózní. Atikus snad věděl, co dělá —

ale mně připadalo, jako by se vydal lovit žáby a nechal doma lucernu. Nikdy, nikdy, nikdy nepokládej při křížovém výslechu svědkovi otázku, na niž už předem neznáš odpověď, to byla zásada, kterou mě krmili už zároveň s kašičkou. Jen to udělej, a dostane se ti často odpovědi, o kterou nestojíš, odpovědi, která ti může zhatit celý případ.

Atikus sahal do náprsní kapsy. Vytáhl obálku, pak sáhl do kapsy u vesty a vyndal plnicí pero. Vykonával všechny pohyby volně a natočil se tak, aby ho porota dobře viděla. Odšrouboval z plnicího pera čepičku a položil ji opatrně na stolek. Trochu perem zatřepal a pak je podal i s obálkou svědkovi. „Napsal byste nám své jméno?” požádal ho. „Zřetelně, prosím, aby vás při tom porota mohla sledovat.”

Pan Ewell se podepsal na zadní stranu obálky, uspokojeně vzhlédl a spatřil, že soudce Taylor na něho zírá, jako by byl na stanovišti svědků rozkvetl ve vonnou gardénii, že pan Gilmer za svým stolkem napůl povstal. Celá porota se na něho dívala, jeden muž se nakláněl dopředu s rukama přes zábradlí.

„Co je na mně divnýho?” zeptal se.

„Vy jste levák, pane Ewelle,” řekl soudce Taylor.

Pan Ewell se obrátil rozzlobeně na soudce a prohlásil, že nechápe, co má s věcí společného to, že je levák, že prý je bohabojný člověk a Atikus Finch z něho dělá blbce. Takoví švindladvokáti jako Atikus Finch ho prý těma svýma švindlema pořád jenom využívají k vlastnímu prospěchu. Už prý tady řekl, co se stalo, a bude to znova a znova opakovat — což také učinil. Nic, co se ho poté Atikus zeptal, neotřáslo jeho výpovědí: podíval se prý do okna, potom vyhnal toho negra, pak utíkal pro šerifa. Atikus ho konečně propustil.

Pan Gilmer mu položil ještě jednu otázku. „Co se týče toho, že píšete levou rukou, nevyvinula se u vás ambidextrie, pane Ewelle?”

„Samo sebou že ne, mně sloužejí obě ruce dobře, jedna jako druhá. Jedna stejně dobře jako druhá,” dodal a vrhl zlobný pohled k obhájcovu stolku.

Jem se bez hlesu svíjel, jako by dostal nějaký záchvat. Bušil tiše do zábradlí galerie a jednou zašeptal: „A už ho máme.”

Mně to nepřipadalo: Atikus se podle mého snažil dokázat, že Mayellu mohl ztlouci pan Ewell. Tolik jsem vyrozuměla. Měla-li modřinu na pravém oku a byla potlučená převážně na pravé straně obličeje, nasvědčovalo by to, že ji zbil nějaký levák. Sherlock Holmes a Jem Finch by s tím souhlasili. Ale levák může být právě tak i Tom Robinson. Po příkladu pana Hecka Tatea jsem si představila někoho proti sobě, rychle jsem si v duchu sehrála němou scénu a dospěla jsem k závěru, že ji mohl pravou rukou držet a levou mlátit. Podívala jsem se dolů na Toma. Byl k nám obrácen zády, ale viděla jsem jeho široká ramena a býčí šíji. Snadno to mohl udělat. Pomyslela jsem si, že Jem chválí den před večerem.

18

Ale někdo už zase vyvolával. „Mayella Violeta Ewellová —!”

Na stanoviště pro svědky vystoupila mladá dívka. Když se zvednutou rukou přísahala, že bude vypovídat pravdu, úplnou pravdu a nic než pravdu, k tomu ať jí dopomáhá Bůh, vzbuzovala jaksi dojem, že je útlá, ale když usedla čelem k nám do svědeckého křesla, stala se sama sebou, přitloustlým děvčetem, navyklým dřině.

V maycombském okrese bylo snadno poznat, jestli se někdo pravidelně koupal, na rozdíl od výročního omývání: pan Ewell vypadal opařeně; jeho pokožka působila zchoulostivěle, jako by býval byl namočen přes noc a tak připraven o ochranné vrstvy špíny. Mayella vypadala, jako by se snažila zachovávat čistotu, a to mi připomnělo řádku červených pelargónií na Ewellově dvorku.

Pan Gilmer požádal Mayellu, aby svými vlastními slovy porotě pověděla, co se stalo večer dvacátého prvního listopadu minulého roku, docela prostě, prosím, svými vlastními slovy.

Mayella seděla a mlčela.

„Kde jste byla za soumraku toho večera?” začal pan Gilmer trpělivě.„Na verandě.”

„Na které verandě?”

„Máme jenom jednu, vpředu.”

„Co jste dělala na verandě?”

„Nic.”

Soudce Taylor řekl: „Povězte nám prostě, co se stalo. To přece budete umět, ne?”

Mayella se na něho zahleděla a propukla v pláč. Zakryla si ústa rukama a vzlykala. Soudce Taylor ji nechal chvíli vyplakat a pak řekl: „Tak to stačí. Nikoho se tady nemusíte bát, pokud budete mluvit pravdu. Já vím, že je to všechno pro vás nezvyklé, ale nemáte se zač stydět a čeho se bát. Z čeho máte strach?”

Mayella řekla něco do dlaní. „Co říkáte?” zeptal se soudce. „Z něho,” vzlykla Mayella a ukázala na Atika. „Z pana Finche?”

Mayella horlivě přikývla a řekla: „Nechci, aby mě zkoupal, jako zkoupal tátu, jak z něho chtěl udělat leváka…”

Soudce Taylor se podrbal v bílých vlasech. Bylo jasné, že se ještě nikdy nestřetl s problémem tohoto druhu. „Jakpak jste stará?” zeptal se.

„Devatenáct a půl,” odpověděla Mayella.

Soudce Taylor si odkašlal a bez úspěchu se pokusil nasadit konejšivý tón. „Pan Finch nemá v úmyslu pouštět na vás hrůzu,” vrčel, „a kdyby ho to napadlo, jsem tu od toho, abych ho zarazil. Od toho tady sedím. Vždyť jste velké děvče, tak jen hezky zvedněte hlavu a povězte sou — povězte nám, co se vám přihodilo. To přece budete umět, ne?”

Pošeptala jsem Jemovi: „Není ona přihlouplá?”

Jem hleděl přimhouřenýma očima na stanoviště svědků. „To ještě nemůžu říct,” odpověděl. „Je dost chytrá na to, aby hrála před soudcem chudinku, ale třeba jenom — no nevím.”

Mayella, ukonejšena, vrhla na Atika poslední hrůzyplný pohled a řekla panu Gilmerovi: „No tak já jsem byla na verandě a — von šel kolem a von tam byl na dvoře ten starej šifonér, víte, co ho táta přitáh, aby se rozštípal na topení — táta mi řek, ať ho rozštípu, než se vrátí z lesa, ale já jsem se zrovna na to necejtila, a tak von šel kolem —”

„Kdo je to ,on’?”

Mayella ukázala na Toma Robinsona. „Budu vás muset požádat, abyste se, prosím, vyjádřila určitěji,” pravil pan Gilmer. „Zapisovatel nemůže dobře zaznamenat posunky.”

„Támhle ten,” řekla Mayella. „Robinson.”

„Co se dálo pak?”

„Já povídám, pojď sem, negře, a rozštípej mi tu almaru, dostaneš za to pěťák. Pro něho to žádná práce nebyla, to ne. A tak von přišel na dvůr a já zašla do domu donýst mu ten pěťák a votočila jsem se, a než jsem se nadála, von po mně skočil. Rozběh se za mnou takhle zezadu. Chyt mě za krk, nadával a říkal sprostý slova — já se bránila a řvala, ale von mě držel za krk. Mlátil mě jako divej —”

Pan Gilmer počkal, až se Mayella uklidní; zkroutila kapesník do upocené šňůrky; když jej rozbalila, aby si otřela obličej, byl celý zmuchlaný od jejích rozpálených rukou. Čekala, až jí pan Gilmer položí další otázku, ale když se neptal, řekla: ,,— praštil se mnou na zem a škrtil mě a zneužil mě.”

„Křičela jste?” zeptal se pan Gilmer. „Křičela jste a bránila jste se?”

„To asi jo, řvala jsem ze vší síly, kopala jsem a řvala jsem, co mi dech stačil.” „Co se dělo dál?”

„Moc dobře se nepamatuju, ale první, na co si vzpomínám, bylo, že se tam objevil táta a stál nade mnou a řval, prej kdo to udělal, kdo ti to udělal? Pak jsem nějak vomdlela a dál se už jen pamatuju, že mě pan Tate zvedal ze země a ved mě ke škopku s vodou.”

Mayelle zjevně dodalo vyprávění důvěry, ale nenaparovala se jako její otec: její sebedůvěra se projevovala jaksi kradmo, připomínala kočku neuhýbající pohledem a poškubávající ocasem.

„Říkáte, že jste se mu bránila ze všech sil? Bránila jste se mu zuby nehty?”

„Samo sebou že bránila,” opakovala Mayella po otci.

„Trváte na tom, že vás zcela zneužil?”

Mayellina tvář se stáhla a už už jsem se bála, že se znovu rozpláče. Místo toho řekla: „Co chtěl, to si vzal.”Pan Gilmer si otřel rukou hlavu a připomněl tim, jak je horko. „To je prozatím všechno,” řekl mile, „ale zůstaňte zde. Ten ošklivý pan Finch vám asi bude chtít položit několik otázek.”

„Žaloba nebude u svědka vyvolávat zaujetí proti zástupci protistrany,” zabručel soudce Taylor úředním tónem, „alespoň ne pro tentokrát.”

Atikus s úsměvem vstal, ale místo aby zamířil k svědeckému stanovišti, rozepjal si kabát, zastrčil palce za vestu a pak zvolna přešel k oknům. Vyhlédl ven, nezdálo se však, že ho zvlášť zaujalo, co tam spatřil. Otočil se a zamířil zpět ke stanovišti svědků. Z dlouholeté zkušenosti jsem na něm poznala, že se o něčem rozhoduje.

„Slečno Mayello,” řekl s úsměvem, „nějakou chvíli na vás nebudu pouštět hrůzu, prozatím. Jenom se seznámíme. Kolik vám je let?”

„Povídala jsem přece, že devatenáct, tamhle soudcovi jsem to povídala.” Mayella pohodila otráveně hlavou směrem k soudci.

„Povídala, povídala, slečno. Budete muset mít se mnou trpělivost, slečno Mayello, to víte, já už stárnu a paměť mi neslouží, jako mi sloužívala. Zeptám se vás třeba i na něco, co jste už říkala, ale vy mi odpovíte, že? Výborně.”

Neviděla jsem v Mayellině výrazu nic, co by ospravedlňovalo Atikovu domněnku, že si zajistil její upřímnou spolupráci. Hleděla na něj vztekle.

„Dokud se mi budete posmívat, neodpovím vám ani slovo,” řekla.

„Prosím?” zeptal se Atikus zaraženě. „Dokud si ze mě budete dělat legraci.” Soudce Taylor řekl: „Pan Finch si z vás nedělá legraci. Co je to s vámi?”

Mayella se dívala zpod přivřených víček na Atika, ale odpovídala soudci: „Dokud mi bude říkat slečno Mayello a prosím. Já nemusím trpět žádný jeho špičkování, k tomu mě žádnej nedonutí.”

Atikus se opět vydal k oknům a přenechal věc k vyřízení soudci Taylorovi. Soudce Taylor nepatřil k osobám, které

by někdy vzbuzovaly lítost, ale píchlo mě u srdce, když se to pokoušel Mayelle vysvětlovat. „To je u pana Finche takový jeho způsob,” říkal jí. „Už léta letoucí sedáme spolu tady u soudu a pan Finch je vždycky ke každému zdvořilý. On se vám nechce vysmívat, chce být zdvořilý. To už je takový jeho způsob.”

Soudce se opřel o lenoch židle. „Budeme pokračovat v jednání, Atiku, a ze zápisu bude patrno, že svědkyně nebyla tupena, ačkoli měla opačný názor.”

Uvažovala jsem, jestli jí někdo v životě řekl „slečno Mayello”; asi ne, když se urazila pro běžnou zdvořilost. Jaký to propána vede život? Brzy jsem se to dověděla.

„Říkáte, že je vám devatenáct,” ujal se Atikus opět výslechu. „Kolik máte sourozenců?” Zamířil od oken zpátky ke stanovišti svědků.

„Sedum,” odpověděla Mayella a já jsem si v duchu říkala, jestlipak jsou všichni takoví, jako ten výlupek, který jsem viděla v den, kdy jsem přišla poprvé do školy.

„Vy jste prvorozená? Nejstarší?”

„Ano.”

„Kdy zemřela vaše matka?” „Nevím — už dávno.” „Chodila jste někdy do školy?” „Číst a psát, jako támhle táta.”

Mayella mluvila jako jistý pan Jingle z jedné knihy, kterou jsem právě četla.

„Jak dlouho jste chodila do školy?” „Dva roky — tři roky — nevím.”

Pomalu, ale jistě se mi rozbřeskovalo, kam Atikovy otázky míří: z otázek, jež pan Gilmer nepokládal za dost nerozhodné a nepodstatné, aby proti nim vznášel námitky, budoval Atikus nenápadně před očima poroty obraz domácího života u Ewellů. Porota se dověděla následující: podpora zdaleka nestačila k výživě rodiny a bylo zde silné podezření, že ji otec stejně propíjí — někdy odcházel na celé dny do slatin, a když se vrátil

domů, bývalo mu zle; málokdy přišlo tak studené počasí, aby bylo třeba bot, ale když se přece ochladilo, daly se udělat prima boty z pruhů starých pneumatik; vodu donášeli v kbelících od pramene, který vytékal na jedné straně smetiště — v okolí studánky nezahazovali odpadky — a pokud šlo o udržování osobní čistoty, musel se postarat každý sám o sebe: kdo se chtěl umýt, musel si sám nanosit vodu; mladší děti byly věčně nachlazené a poseté boláky; chodívala k nim občas nějaká paní a vyptávala se, proč nezůstala Mayella ve škole — odpověď si zapisovala; když umějí dva z rodiny číst a psát, není třeba, aby se ostatní učili — tatínek je potřebuje doma.

„Slečno Mayello,” zapomněl se Atikus, „takové devatenáctileté děvče jako vy musí mít přátele. Kdo jsou vaši přátelé?”

Svědkyně se zamračila, jako by nechápala. „Přátelé?”

„Ano, copak se neznáte s nikým, kdo je vám věkem blízký, nebo starší nebo mladší? S chlapci a děvčaty? S docela obyčejnými přáteli?”

Mayellina zášť, která zatím opadla v nevrlou netečnost, znovu vzplála. „Děláte si ze mě zase legraci, pane Finch?”

Atikus se dál neptal; její otázka zodpověděla jeho dotaz.

„Máte ráda svého otce, slečno Mayello?” zněla jeho další otázka.

„Jak to myslíte, ráda?”

„Myslím, zda je na vás hodný, zda s ním dobře vycházíte?” „Sneseme se, až na to, když —” „Až na to, když co?”

Mayella se podívala na svého otce, který seděl na židli zhoupnuté dozadu a opřené o zábradlí. Posadil se zpříma a čekal, co odpoví.

„Když nic,” řekla Mayella. „Povídala jsem, že se sneseme.”

Pan Ewell se opět zaklonil.

„Až na to, když pije?” zeptal se Atikus tak vlídně, že Mayella přikývla.

„Prohání vás někdy?” „Jak to myslíte?”

„Zbije vás někdy, když je ve špatné náladě?”

Mayella se rozhlédla, podívala se dolů na soudního zapiso-

vatele, nahoru na soudce. „Odpovězte na otázku, slečno Mayello,” vybídl ji soudce Taylor.

„Můj táta mi jaktěživo nezkřivil ani vlásek,” prohlásila pevně. „Nikdy na mě nešáh.”

Atikus si poopravil brýle, které mu sjížděly s nosu. „Tak jsme si hezky popovídali, slečno Mayello, a teď abychom už přistoupili k našemu případu. Říkáte, že jste požádala Toma Robinsona, aby vám šel rozštípat — co že to bylo?”

„Šifonér, takovej prádelník se šuplíkama na jedný straně.”

„Znala jste dobře Toma Robinsona?” „Jak to myslíte?”

„Věděla jste, kdo to je, kde bydlí?”

Mayella přikývla. „Věděla jsem, kdo to je, chodil kolem nás každej den.”

„Bylo to poprvé, co jste ho pozvala dovnitř za plot?”

Mayella sebou při té otázce trochu trhla. Atikus byl právě na své pomalé pouti k oknům. Chodil tak stále: položil otázku, pak se zadíval z okna a čekal na odpověď. Nespatřil, jak sebou mimoděk trhla, ale připadalo mi, že ví, že se pohnula. Otočil se a vytáhl obočí. „Bylo to —” začal znovu.

„Ano, prvně.”

„Předtím jste ho nikdy nepozvala, aby zašel do dvorka?” Teď už byla připravena. „Nepozvala, vůbec nikdy jsem ho nepozvala.”

„Jedno nepozvala stačí,” řekl Atikus nevzrušeně. „Nikdy jste ho předtím nepožádala, aby pro vás něco udělal?”

„Možná že jo,” připustila Mayella. „Chodilo kolem nás víc negrů.”

„Vzpomínáte si na nějakou jinou příležitost?” Ne ”

„Dobrá, přejděme k tomu, co se přihodilo. Řekla jste, že když jste se otočila, stál Tom Robinson v pokoji za vámi, je to tak?”

„Ano.”

„Řekla jste, že vás ,chyt za krk, nadával a říkal sprostý slova’ —je to tak?” „Je.”

Atikovi se z ničeho nic vrátila přesná paměť. „Říkáte , chytil mě a škrtil mě a zneužil mě’ —je to tak?” „To jsem řekla.”

„Vzpomínáte si, že by vás bil do obličeje?” Svědkyně zaváhala.

„Jste si zřejmě docela jista, že vás škrtil. Po celou tu dobu jste se mu bránila, pamatujete? ,Kopala jste a řvala jste, co vám dech stačil.’ Vzpomínáte si, že by vás bil do obličeje?”

Mayella mlčela. Zdálo se, že si chce něco ujasnit. Chviličku jsem si myslela, že dělá to, co já a pan Heck Tate, a představuje si, že před ní někdo stojí. Vrhla pohled na pana Gilmera.

„Je to snadná otázka, slečno Mayello, zeptám se tedy znovu. Vzpomínáte si, že by vás bil do obličeje?” z Atikova hlasu se vytratila pohoda; mluvil suchým, odměřeným, advokátským tónem. „Vzpomínáte si, že by vás bil do obličeje?”

„Ne, nepamatuju se, jestli mě udeřil. Vlastně jo, pamatuju, udeřil mě.”

„Byla vaše poslední věta vaší odpovědí?”

„Cože? Ano, udeřil — já si ani nevzpomínám, já si ani nevzpomínám… semlelo se to všecko tak rychle.”

Soudce Taylor se na Mayellu přísně podíval. „Jen žádný brek, děvče —” začal, ale Atikus jej přerušil: „Ať se vypláče, jestli chce, pane předsedo. Máme spoustu času.”

Mayella zlobně odfrkla a podívala se na Atika. „Odpovím vám na všechny otázky — klidně si mě tady můžete posadit a posmívat se mi. Odpovím vám na každou otázku —”

„Výtečně,” řekl Atikus. „Už jich bude jen pár. Slečno Mayello, abych vás neunavoval, vypověděla jste, že žalovaný vás udeřil, chytil vás za krk, škrtil vás a zneužil vás. Chci se ujistit, že žalujete toho pravého. Ukázala byste, který muž vás znásilnil?”

„To se rozumí, tamhle ten, to je von.”

Atikus se obrátil k žalovanému. „Vstaňte, Tome. Ať si vás může slečna Mayella důkladně prohlédnout. Je toto onen muž, slečno Mayello?”

Mohutná ramena Toma Robinsona se vlnila pod tenkou košilí. Zvedl se a zůstal stát s pravou rukou na lenochu židle. Vypadal divně, jako když nedrží rovnováhu, ale nebylo to

tím, jak stál. Jeho levá paže byla o plných třicet centimetrů kratší než pravá a visela mu mrtvě u boku. Byla zakončena scvrklou ručkou a i na tu dálku z ochozu jsem viděla, že jí nevládne.

„Čipero,” vydechl Jem. „Čipero, podívej! Důstojnosti, on je chromý!”

Reverend Sykes se naklonil přes mne k Jemovi a šeptal mu: „Dostala se mu do čističky na bavlnu, chytila mu ji čistička u pana Dolphuse Raymonda, když byl malý… málem vykrvácel… všechny svaly od kosti mu to urvalo —”

Atikus se otázal: „Je toto muž, který vás znásilnil?”

„To se rozumí, že je.”

Atikova další otázka pozůstávala z jednoho slova: „Jak?”

Mayella zuřila. „Jak to udělal, to nevím, ale udělal to — povídala jsem, že se to všechno zběhlo tak rychle, že —”

„Uvažme to klidně —” začal Atikus, ale pan Gilmer se do toho vložil s námitkou: nebylo to nerozhodné a nepodstatné, ale Atikus prý svědkyni zastrašuje.

Soudce Taylor ho odbyl smíchem. „Ale sedněte si, Horáci, nic takového nedělá. Jestli něco, tak svědkyně zastrašuje Atika.”

Soudce Taylor byl v soudní síni jediný, kdo se zasmál. I miminka byla zticha a najednou mě napadlo, jestli je matky v náručí neudusily.

„Nuže, slečno Mayello,” řekl Atikus, „vypověděla jste, že vás žalovaný škrtil a bil — neřekla jste, že se k vám přikradl zezadu a omráčil vás, nýbrž otočila jste se a on stál za vámi —” Atikus byl už opět za stolkem a zdůrazňoval svá slova tím, že klepal na desku kotníky — „přejete si změnit něco na své výpovědi?”

„Chcete, abych řekla něco, co se nestalo?”

„Nikoli prosím, chci, abyste řekla něco, co se stalo. Řekněte nám ještě jednou, prosím, co se stalo.”

„Už jsem vám povídala, co se stalo.”

„Vypověděla jste, že jste se otočila a on stál za vámi. Pak vás začal škrtit?”

„Ano.”

„Pak vám uvolnil hrdlo a udeřil vás?”

„Vždyť jsem to říkala.”

„Udělal vám na levém oku modřinu pravou pěstí?”

„Já jsem uhnula a vona — vona mu ruka sjela, tak to bylo. Já uhnula a jemu sjela ruka.” Mayelle se konečně rozbřesklo.

„Najednou máte v té věci jasno. Před chvílí jste si přece nemohla dost dobře vzpomenout, že?”

„Říkala jsem, že mě praštil.”

„Dobrá. Škrtil vás, udeřil vás, pak vás znásilnil, bylo to tak?”

„To se rozumí, že bylo.”

„Jste silné děvče, copak jste celou tu dobu dělala, to jste jen tak stála?”

„Povídala jsem, že jsem řvala a kopala a bránila se —”

Atikus si sundal brýle, obrátil ke svědkyni své zdravé pravé oko a začal na ni chrlit otázky. Soudce Taylor řekl: „Jednu otázku po druhé, Atiku. Nechte svědkyni možnost odpovědět.”

„Dobrá, proč jste neutekla?”

„Chtěla jsem…”

„Chtěla? Co vám v tom bránilo?”

„Já — von mě povalil. Tak to bylo, von mě povalil a skočil

na mě.

„Celou tu dobu jste křičela?” „To se rozumí.”

„Proč vás neslyšely ostatní děti? Kde byly? Na skládce?”

Mlčení.

„Kde byly?”

Mlčení.

„Proč na váš křik nepřiběhly? Skládka je přece blíž než les, ne?” Mlčení.

„Anebo jste začala křičet, až když jste viděla v okně otce? Až do té doby vás nenapadlo křičet, že?” Mlčení.

„Když jste začala křičet, nekřičela jste to na svého otce místo na Toma Robinsona? Nebylo to tak?” Mlčení.

„Kdo vás to zbil? Tom Robinson nebo váš otec?” Mlčení.

„Co viděl váš otec oknem, zločin znásilnění nebo nejlepší obranu před znásilněním? Proč neřeknete pravdu, dítě, copak vás nezbil Bob Ewell?”

Když se Atikus odvrátil od Mayelly, vypadal, jako by jej rozbolel žaludek, ale v Mayellině výrazu se mísila hrůza se vztekem. Atikus se unaveně posadil a čistil si brýle kapesníkem.

Mayella najednou nabyla řeči. „Chtěla bych něco říct,” oznámila.

Atikus zvedl hlavu. „Chcete nám povědět, jak to bylo?”

Ale Mayella neslyšela soucitný tón v jeho vybídnutí. „Chtěla bych ještě něco říct a potom už dál mluvit nebudu. Tamhle ten negr mě zneužil, a jestli vy fajnový veleslušný pánové mu to chcete nechat projít, tak jste všichni podělaný baby, jeden jako druhej. Ty svý nóbl móresy si můžete strčit za klobouk — to vaše slečinkování mi může bejt ukradený, pane Finch —”

Pak se doopravdy rozplakala. Ramena se jí zachvívala zlostnými vzlyky. Dodržela slovo. Neodpověděla už na žádnou otázku, i když se pan Gilmer pokusil přivést ji opět k řeči. Myslím, že kdyby nebyla tak ubohá a nevědomá, byl by ji soudce Taylor poslal do vězení za to, jak urážlivě se zachovala vůči všem přítomným v soudní síni. Atikus ji něčím bolestivě zasáhl, nebylo mi jasné čím, ale nepůsobilo mu to potěšení. Seděl s hlavou skloněnou a jakživa jsem neviděla vrhnout na někoho tak nenávistný pohled, jakým se po něm podívala Mayella, když sešla ze stanoviště svědků a procházela kolem Atikova stolku.

Když pan Gilmer ohlásil soudci Taylorovi, že žaloba je uzavřena, soudce Taylor řekl: „Je na čase, abychom si všichni oddychli. Přerušíme jednání na deset minut.”

Atikus a pan Gilmer se sešli před předsedovým stolkem, něco si šeptali a pak vyšli ze soudní síně dveřmi za stanovištěm svědků, což byl pro nás pro všechny signál k tomu, abychom se protáhli. Zjistila jsem, že jsem celou dobu seděla na okraji dlouhé lavice, a byla jsem trochu zdřevěnělá. Jem vstal a zívl, Dill rovněž a reverend Sykes si otřel kloboukem obličej. Řekl, že je určitě přes třicet stupňů.

Pan Braxton Underwood, který tiše seděl na židli vyhrazené

zástupci tisku a jako houba vstřebával svým mozkem výpovědi, zabloudil očima na galerii pro barevné a střetl se s mým pohledem. Odfrkl a sjel pohledem jinam.

„Jeme,” řekla jsem, „pan Underwood nás zahlíd.”

„To nic. On to Atikovi nepoví, dá to jenom na společenskou stránku Hlasatele.” Jem se opět otočil k Dillovi, jemuž podle všeho vysvětloval jemné podrobností procesu, ale já jsem nepostřehla, v čem spočívaly. O žádném bodu se mezi Atikem a panem Gilmerem nerozvinula debata; zdálo se, že pan Gilmer vede žalobu skoro zdráhavě; svědkové byli vlečeni za nos jako osli, námitek bylo pramálo. Ale Atikus nám jednou vykládal, že u soudce Taylora každý advokát, který se stroze držel důkazů, dopadl obvykle tak, že se mu od předsedy dostalo strohého napomenutí. Vysvětlil mi, že v zásadě to znamená, že soudce Taylor sice může vzbuzovat dojem, že je líný a řídí jednání ve spánku, že však jeho výrok bývá málokdy zvrácen, což mluví samo za sebe. Atikus říkal, že pan Taylor je dobrý soudce.

Soudce už se vracel a zasedl do svého otáčecího křesla. Z kapsičky u vesty vytáhl doutník a zamyšleně si jej prohlížel. Šťouchla jsem do Dilla. Když doutník obstál před soudcovými zraky, podstoupil zlé kousnutí. „Někdy se sem chodíme na něho dívat,” vysvětlovala jsem Dillovi. „Teď mu to bude trvat až do večera. Dávej pozor.” Aniž tušil, že je shora bedlivě sledován obecenstvem, soudce Taylor odstranil ukousnutou špičku tak, že ji zkušeně vysunul mezi rty a udělal: „Flk!” Trefil plivátko tak mistrně, že jsme zaslechli šplíchnutí. „Ten musel umět frkat papírový kuličky,” zabručel Dill.

Přestávka zpravidla znamenala, že se všechno vyhrnulo ven, ale dnes se lidé nehýbali. I Zaháleči, kterým se nepodařilo zahanbit mladší muže natolik, aby jim nabídli svá místa, zůstali stát podél stěn. Pan Heck Tate asi vyhradil okresní záchod soudním činitelům.

Atikus a pan Gilmer se vrátili a soudce Taylor pohlédl na hodinky. „Blíží se čtvrtá,” řekl, což bylo nevysvětlitelné, neboť hodiny na soudu musely už nejméně dvakrát odbít celou. Úplně jsem je přeslechla a ani jsem necítila záchvěvy úderů.

„Zkusíme to skončit ještě dnes odpoledne?” zeptal se soudce Taylor. „Co říkáte, Atiku?” „Myslím, že můžeme,” řekl Atikus. „Kolik máte svědků?” „Jednoho.” „Tak ho předvolejte.”

19

Thomas Robinson sáhl pravou rukou po své levé paži, podebral ji prsty a nadzdvihl. Zavedl paži k bibli a jeho jakoby gumová levá ruka se pokusila spočinout na černých deskách. Když však pozvedl pravou ruku, sklouzla jeho chromá levice s bible a udeřila o písařův stolek. Zkusil to znovu, ale soudce Taylor zavrčel: „To je dobrý, Tome.” Tom složil přísahu a pokročil ke svědeckému křeslu. Atikus z něho v krátkosti dostal tyto údaje:

Tomovi je dvacet pět let; je ženatý a má tři děti; dostal se už do křížku se zákonem: bylo mu vyměřeno třicet dní za výtržnost.

„To už musela být výtržnost,” řekl Atikus. „Copak jste to provedl?”

„Popral jsem se s jedním chlapem, šel na mě s nožem.” „Udělal vám něco?”

„Ano prosím, ale ne moc, dohromady mi neublížil. To víte, já —” Tom pohnul levým ramenem.

„Ano,” řekl Atikus. „Byli jste oba odsouzeni?”

„Ano, já musel jít sedět, poněvadž jsem neměl na pokutu. Ten druhej se z toho vyplatil.”

Dill se přese mne nahnul a ptal se Jema, oč Atikovi jde. Jem mu odpověděl, že Atikus předvádí porotě, že Tom nemá co tajit.

„Znal jste Mayellu Violetu Ewellovou?” tázal se Atikus.

„Ano, musel jsem chodit kolem Ewellů každej den, když jsem šel na pole i z pole.”

„Na čí pole?”

„Já sbírám bavlnu u pana Linka Dease.” „To jste sbíral v listopadu bavlnu?”

„Ne prosím, na podzim a v zimě pracuju u něho na dvoře. Dělám u něho skoro pořád, jak je rok dlouhej, on má hodně pekanovejch ořešáků a tak.”

„Říkáte, že jste musel chodit kolem Ewellova domku cestou do práce a z práce. Dá se jít jinudy?”

„Ne prosím, o jiný cestě nevím.”

„Oslovila vás někdy, Tome?”

„Ale to se ví, prosím, já jsem vždycky pozdravil, když jsem šel kolem, a jednou mě pozvala dovnitř do dvorka, abych jí prej rozštípal šifonér.”

„Kdy vás požádala, abyste jí rozsekal ten — ten šifonér?”

„Pane Finch, to bylo už dávno, loni na jaře. Pamatuju se na to, poněvadž se zrovna chodilo okopávat a měl jsem s sebou motyku. Rek jsem, že nemám nic než tu motyku, ale ona, že prej má sekeru. Dala mi tu sekeru a já jí ten šifonér rozsekal. Řekla: ,To abych vám asi dala pěťák, že jo?’ a já povídám: ,Kdepak, slečno, za to já nic nechci.’ Potom jsem šel domů. To bylo dávno, dávno loni na jaře, pane Finch, dávno, dýl jak rok.”

„Zašel jste k nim ještě někdy?”

„Ano.”

„Kdy?”

„Byl jsem tam mockrát.”

Soudce Taylor instinktivně sáhl po kladívku, ale nechal ruku sklesnout. Zašumění pod námi utichlo bez jeho zákroku. „Za jakých okolností?”

„Prosím?”

„Proč jste mnohokrát zašel do dvorka?”

Tomu Robinsonovi se vyjasnilo čelo. „Ona si mě vždycky zavolala, prosím. Vypadalo to, že pokaždý, když jsem tam šel okolo, našla pro mě nějakou tu maličkost na práci — naštípat dříví na podpal, donýst jí vodu. Zalívala ty červený kytky každej den —”

„Byl jste placen za své služby?”

„Ne prosím, od tý doby, co mi prvně chtěla dát pěťák, už ne. Rád jsem to pro ni dělal, jak to vypadalo, pan Ewell jí v ničem nepomoh a děcka taky ne a to jsem věděl, že pěťáků nazbyt nemá.”

„Kde byly ostatní děti?”

„Vždycky běhaly kolem, plno jich tam všude bylo. Dívaly se, jak něco dělám, některý z nich, některý seděly na okně.” „Bavila se s vámi slečna Mayella?” „Ano prosím, bavila se se mnou.”

Jak Tom Robinson vypovídal, uvědomila jsem si, že Mayella Ewellová musí být nejosamělejší člověk na světě. Musela být ještě osamělejší než Bubu Radley, který nevyšel z domu pětadvacet let. Když se jí Atikus zeptal, zda má nějaké přátele, zdálo se, že nechápe, co tím Atikus myslí, a pak se domnívala, že si z ní dělá legraci. Říkala jsem si, že je takový chudák jako ti, jak říkal Jem, smíšenci: běloši s ní nechtějí nic mít, protože žije mezi vepři; černoši s ní nechtějí nic mít, protože je bílá. Nemohla si žít jako pan Dolphus Raymond, kterému byla milejší společnost černochů, protože jí nepatřil pruh pozemků u řeky a nepocházela ze vznešené staré rodiny. O Ewellových nikdo neříkal: „Oni už jsou takoví podivíni.” Od Maycombu se jim dostávalo vánočních dárkových košů, sociální podpory a opovržení. Tom Robinson byl pravděpodobně jediný člověk, který se k ní kdy choval slušně.
Ale ona prohlásila, že ji znásilnil, a když vstala, dívala se na něj, jako by to byl pouhý prach pod jejíma nohama.

„Vešel jste někdy,” přerušil Atikus mé úvahy, „vůbec někdy na Ewellův pozemek — vstoupil jste někdy na Ewellův pozemek, aniž jste byl někým od Ewellů výslovně pozván?”

„Ne prosím, pane Finch, to nikdy. To bych neudělal, prosím.”

Atikus někdy říkával, že zaručený způsob, jak poznat, zda svědek lže či říká pravdu, je víc ho poslouchat než pozorovat: uplatnila jsem jeho zkušební metodu — Tom to jedním dechem třikrát popřel, ale řekl to klidně, bez žádného naříkání, a shledala jsem, že mu věřím vzdor tomu, že se příliš ohrazoval. Vypadal jako slušný černoch a slušný černoch by nikdy o své vůli nevkročil do cizího dvora.

„Tome, co se vám přihodilo večer dne dvacátého prvního listopadu minulého roku?”

Diváci pod námi sborově nadechli a nahnuli se dopředu. Za námi učinili černoši totéž.

Tom byl černě sametový černoch, nikoli lesklý, ale měkce

černě sametový. Bělma mu svítila v obličeji, a když mluvil, viděli jsme, jak mu blýskají zuby. Kdyby nebyl zmrzačený, byl by to krásný člověk.

Rekl: „Šel jsem ten večír domů jako obvykle, pane Finch, a když jsem šel kolem Ewellů, slečna Mayella byla na verandě, jak sama říkala. Připadalo mi, že je tam nějak moc ticho, ani jsem nevěděl vlastně proč. Šel jsem jen tak okolo a přemejšlel jsem o tom a vtom ona volá, abych jí šel na chvilku pomoct. Tak jsem vešel do dvorka a koukám po nějakým dřevu na štípání, ale nic jsem neviděl a ona povídá: ,Né, já mám pro vás nějakou práci v domě. Ty starý dveře vypadávají z pantů a podzim je na krku.’ Já povídám, máte šroubovák, slečno Mayello? Ona prej, samo sebou, že má. Tak jsem vyšel po schodech a ona mi ukazovala, ať jdu dál, a vešel jsem do přední světnice a podíval jsem se na dveře. Povídám, slečno Mayello, těmhle dveřím nic nechybí. Zahejbal jsem s nima a ty panty držely. Potom mi ty dveře před nosem zavřela. Mně pořád vrtalo hlavou, pane Finch, proč je tam tak nějak ticho, a došlo mi, že tam v cel
ým domě není žádný děcko, ani jediný, a zeptal jsem se, slečno Mayello, kdepak jsou děti?”

Tomova sametová pleť se začala lesknout; přejel si rukou po obličeji.

„Povídám, kdepak jsou děti?” pokračoval, „a ona povídá — tak se přitom jako smála — ona povídá, že prej šly všechny do města na zmrzlinu. Povídá: ,Trvalo mi to celej rok, než jsem ušetřila sedum pětníků, ale povedlo se mi to. Všecky jsou ve městě.’ ”

Tom byl nesvůj, a nebylo to parnem. „Co jste na to řekl, Tome?” zeptal se Atikus.

„Řek jsem něco jako, ale slečno Mayello, to jste provedla moc šikovně. A ona řekla:,Myslíte?’ Asi že nerozuměla, co já jsem tím myslel — chtěl jsem říct, jak byla šikovná, že ušetřila, a hodná, že to dala dětem.”

„Já vám rozumím, Tome. Pokračujte,” řekl Atikus.

„Tak jsem povídal, že radši půjdu, že jí nemám s čím pomoct, a ona povídá, ale jo, že prej bych moh, tak jsem se zeptal jako s čím, a ona povídá, jenom abych stoupnul támhle na židli a sundal tu krabici s toho šifonéru.”

„To nebyl ten šifonér, který jste rozštípal?” zeptal se Atikus.

Svědek se usmál. „Ne, prosím, jinej. Sahal až skoro do stropu. Tak jsem udělal, jak mi říkala, a zrovna když jsem se natáh, ona najednou z ničeho nic — najednou mě chytla za nohy, chytla mě za nohy, pane Finch. Tak mě vylekala, že jsem skočil dolů a převrátil židli — to byla jediná věc, jedinej kus nábytku, kterej v tý světnici po mně zůstal rozházenej, pane Finch. Přisámbohu.”

„Co se dělo po tom, co jste převrhl tu židli?”

Tom Robinson se zarazil. Vrhl pohled na Atika, pak na porotu, pak na pana Underwooda, který seděl na druhé straně sálu.

„Tome, přísahal jste, že vypovíte úplnou pravdu. Povíte ji?” Tom si nervózně přejel rukou přes ústa. „Co se dělo potom?”

„Odpovězte na otázku,” vybídl ho soudce Taylor. Třetina jeho doutníku už zmizela.

„Pane Finch, já jsem slez z tý židle a otočil jsem se a ona na mě tak jako skočila.”

„Skočila na vás? Násilně?”

„To ne prosím, ona — ona mě objala. Objala mě kolem pasu.”

Tentokrát kladívko soudce Taylora s bouchnutím dopadlo na stůl a zároveň se rozsvítila v soudní síni stropní světla. Nenastala ještě tma, ale do oken už nepadalo odpolední slunce. Soudce Taylor rychle zase zjednal pořádek.

„Co učinila pak?”

Svědek s obtíží polkl. „Pak se natáhla a políbila mě na tvář. Že prej jakživa předtím nepolíbila mužskýho a že je to jedno, jestli líbá negra. Jak ji líbá tatínek, to prej není ono. Povídala: ,Líbej mě taky, negře.’Já povídám, slečno Mayello, pusťte mě odsaď, a chtěl jsem utýct, ale ona se opřela zádama o dveře a bejval bych ji musel odstrčit. Nechtěl jsem jí ublížit, pane Finch, a povídám, nechte mě odejít, ale zrovna jak to povídám, támhle pan Ewell zahulákal do okna.”

„Co říkal?”

Tom znovu polkl a oči se mu rozšířily. „To se nehodí říkat — nehodí se, aby to tady ty lidi a děti slyšeli —”

„Co říkal, Tome? Musíte povědět porotě, co řekl.” Tom Robinson pevně zavřel oči. „Povídal ty kurvo zasraná, já tě zabiju.”

„Co se dělo pak?”

„Pane Finch, já jsem utíkal tak rychle, že jsem nevěděl, co se děje.”

„Tome, znásilnil jste Mayellu Ewellovou?”

„Neznásilnil, prosím.”

„Ublížil jste jí nějakým způsobem?”

„Neublížil, prosím.”

„Odolal jste jejímu nadbíhání?”

„Pane Finch, snažil jsem se. Bránil jsem se, a přitom jsem se k ní nechtěl zachovat hrubě. Nechtěl jsem se zachovat hrubě, nechtěl jsem do ní nijak strčit nebo tak.”

Napadlo mě, že Tom Robinson má svým způsobem stejně dobré chování jako Atikus. Dokud mi to otec později nevysvětlil, nechápala jsem, v jak delikátní byl Tom situaci: za žádných okolností by se nemohl opovážit, aby udeřil bělošku a činil si naději na dlouhý život, a tak se chopil první příležitosti k útěku — který byl neklamnou známkou viny.

„Vraťme se ještě jednou k panu Ewellovi, Tome,” pokračoval Atikus. „Říkal něco vám?”

„Ne, vůbec nic. Třeba něco povídal, ale já tam nebyl —”

„To stačí,” přerušil jej Atikus ostře. „Co jste slyšel, na koho mluvil?”

„Pane Finch, on mluvil a koukal na slečnu Mayellu.”

„Pak jste utekl?”

„To jo, to jsem utekl.”

„Proč jste utíkal?”

„Měl jsem strach, prosím.”

„Proč jste měl strach?”

„Pane Finch, kdybyste byl negr jako já, taky byste měl strach.”

Atikus se posadil. Pan Gilmer zamířil k stanovišti svědků, ale než tam dorazil, vstal v obecenstvu pan Link Deas a oznámil:

„Já bych vám tady chtěl povědět jenom jedno. Ten hoch u mě pracuje osm let a nikdy nezavdal nejmenší příčinu k nepříjemnosti. Ani nejmenší.”

„Buďte zticha, pane!” zahřímal soudce Taylor. Rázem z něho spadla dřímota. Také zrůžověl v obličeji. Doutník mu kupodivu vůbec nebránil v řeči. „Linku Deasi,” hulákal, „jestli máte něco, co byste rád řekl, můžete to říct pod přísahou a ve vhodnou dobu, ale zatím opusťte tuto místnost, slyšíte? Opusťte tuto místnost, pane, slyšíte? Ať mě čert vezme, jestli budu projednávat tenhle případ znova!”

Soudce Taylor vrhl po Atikovi hrozivý pohled, jako by ho vyzýval, jen ať se opováží něco podotknout, ale Atikus sklopil hlavu a smál se do klína. Vzpomněla jsem si, jak říkal cosi o tom, že ex cathedra pronášenými poznámkami přesahuje soudce Taylor někdy své povinnosti, že prý však kvůli tomu málokterý advokát kdy něco podnikl. Podívala jsem se na Jema, ale Jem zavrtěl hlavou. „To není, jako kdyby vstal někdo z porotců a začal mluvit,” řekl. „To by bylo asi něco jinýho. Pan Link jenom rušil klid nebo co.”

Soudce Taylor přikázal zapisovateli, aby vyškrtl všechno, co snad zapsal po pane Finch, kdybyste byl negr jako já, taky byste měl strach, a porotě řekl, aby si nevšímala vyrušení. Díval se podezřívavě do prostřední uličky a čekal, jak jsem se domýšlela, až pan Link Deas načisto zmizí. Pak řekl: „Začněte, pane Gilmere.”

„Vy jste dostal třicet dní za výtržnost, Robinsone?” zeptal se pan Gilmer.

„Ano prosím.”

„Jakpak vypadal ten negr, když jste se s ním vypořádal?”

„On mě přepral, pane Gilmer.”

„Ano, ale vy jste byl přece odsouzen?”

Atikus zvedl hlavu. „Byl to přestupek a je to zaznamenáno v rejstříku, pane předsedo.” Zdálo se mi, že jeho hlas zní unaveně.

„Svědek však přesto odpoví,” řekl soudce Taylor, stejně unaveně.

„Ano prosím, na třicet dní.”

Věděla jsem, že pan Gilmer bude docela vážně vykládat porotě, že ten, kdo byl odsouzen za výtržnost, se mohl snadno odhodlat k zneužití Mayelly Ewellové: to byl jediný důvod, proč se tím zabýval. Důvody toho druhu se mu hodily.

„Robinsone, vy umíte docela dobře jednou rukou štípat šifonéry a sekat dříví, viďte?” „Ano, prosím, to jo.”

„A máte dost síly, abyste mohl škrtit ženu a povalit ji na zem?”

„To jsem nikdy neudělal, prosím.” „Ale síly máte na to dost?” „To snad mám, prosím.”

„Už jste po ní dlouhou dobu pokukoval, co, chlapče?”

„Ne prosím, nikdy jsem se po ní nepodíval.”

„Tak to jste byl náramně dvorný, když jste jí takhle chodil tahat a štípat šifonéry, co, chlapče?”

„Chtěl jsem jí jenom vypomoct, prosím.”

„To bylo od vás náramně šlechetné, měl jste přece po práci co dělat i doma, ne?”

„Ano.”

„Pročpak jste si místo ke slečně Ewellové nešel obstarat svou práci domů?”

„Dělal jsem obojí, prosím.”

„To jste se panečku měl co ohánět. Proč?”

„Proč co, prosím?”

„Proč jste se tak hrnul do práce u téhle slečny?”

Tom Robinson zaváhal, přemýšlel, jak odpovědět. „Zdálo se, že nemá nikoho, kdo by jí pomoh, jak povídám —”

„Přestože měla v domě pana Ewella a sedm dětí, chlapče?”

„No, jak říkám, vypadalo to, že jí nikdy s ničím nepomůžou -”

„To jste pro ni štípal dříví a konal všechny ty úsluhy z čiré dobroty, chlapče?”

„Povídám, že jsem jí chtěl pomoct.”

Pan Gilmer se chmurně usmál na porotu. „Vy jste, zdá se, náramný dobrák — to jste za to všechno nevzal ani cent?”

„Nevzal, prosím. Mně jí bylo moc líto, připadalo mi, že se dře víc než ty ostatní —”

„Vám jí bylo líto, vám jí bylo líto?” Pan Gilmer se málem chytal stropu.

Svědek si uvědomil svou chybu a rozpačitě poposedl. Ale

škoda se nedala odčinit. Pod námi se nikomu Tomova odpověď nelíbila. Pan Gilmer se na dlouhou chvíli odmlčel, aby patřičně zapůsobila.

„Tak vy jste šel jako obvykle kolem Ewellů dvacátého prvního listopadu minulého roku,” pokračoval pak, „a slečna Mayella vás požádala, abyste jí zašel rozštípat šifonér?”

„Ne, prosím.”

„Popíráte, že jste šel okolo Ewellova stavení?” „Ne prosím — řekla, že má pro mě něco na práci vevnitř v domě —”

„Ona říká, že vás požádala, abyste jí rozštípal šifonér, bylo to tak?”

„Ne prosím, nebylo.”

„Tak vy tedy tvrdíte, že ona lže, chlapče?”

Atikus vyskočil, ale Tom Robinson jej nepotřeboval. „Já netvrdím, že lže, pane Gilmer, já říkám, že ji klame paměť.”

Na následujících deset otázek, jimiž pan Gilmer rozbíral Mayellinu verzi toho, co se událo, odpovídal svědek vytrvale, že ji klame paměť.

„Nevyhnal vás odtamtud pan Ewell, chlapče?”

„Ne prosím, to bych neřekl.”

„To byste neřekl, jak tomu mám rozumět?”

„Já jsem tam totiž nezůstal tak dlouho, aby mě stačil vyhnat.”

„V tomhle ohledu jste nějak upřímný, pročpak jste tak honem utíkal?”

„Říkám, že jsem měl strach, prosím.”

„Když jste měl čisté svědomí, proč jste měl takový strach?”

„Jak už jsem předtím říkal, pro černocha bylo nebezpečný octnout se v takový — v takový bryndě.”

„Ale vy jste nebyl v žádný bryndě — vypovídal jste, že jste slečně Ewellové odolával. To jste měl takový strach, že by vám něco udělala, že jste kvůli tomu utekl, vy, takový statný chasník?”

„Ne prosím, měl jsem strach, abych nestál před soudem, jako stojím teďka.”

„Měl jste strach, že budete zatčen, strach, že se budete muset odpovídat z toho, co jste spáchal?”

„Ne prosím, strach, že se budu muset odpovídat z toho, co jsem nespáchal.”

„Chcete být ke mně drzý, chlapče?” „Ne prosím, to nechci.”

To bylo všechno, co jsem slyšela z křížového výslechu pana Gilmera, protože Jem mi nakázal vyvést Dilla. Dill se z nějakého důvodu rozplakal a nemohl se zastavit; zprvu plakal tiše, pak zaslechlo jeho vzlyky několik lidí na galerii. Jem řekl, že jestli Dilla nevyvedu, tak mě k tomu donutí, a reverend Sykes mě vybídl, abych raději šla, tak jsem šla. Dill vypadal ten den docela dobře, nezdálo se, že by mu něco chybělo, ale asi se ještě docela nevzpamatoval ze svého útěku.

„Není ti dobře?” zeptala jsem se, když jsme sešli ze schodiště.

Seběhli jsme schody na jižní straně soudu a Dill se přitom pokusil trochu se vzchopit. Na horním schodě seděla osamělá postava, pan Link Deas. „Děje se něco, Čipero?” zeptal se, když jsme běželi kolem. „Neděje,” odpověděla jsem přes rameno. „Tady Dillovi je špatně.”

„Pojď ven pod stromy,” řekla jsem. „To máš asi z toho vedra.” Vybrali jsme si nejrozložitější dub a usadili jsme se pod ním.

„Já už jsem ho nemoh vystát,” řekl Dill. „Koho, Toma?”

„Toho starýho Gilmera, jak s ním zacházel, jak s ním tak jedovatě mluvil —”

„To je jeho povolání, Dille. Přece kdyby nebyli žalobci — to by asi nemohli být ani obhájci.”

Dill trpělivě vydechl. „To já všechno vím, Čipero. Ale ten tón, jak to říkal, z toho se mi udělalo špatně, úplně špatně.”

„On se tak musí chovat, Dille, byl to křížo —”

„Nechoval se tak, když —”

„To byli jeho vlastní svědci, Dille.”

„Ale pan Finch se tak nechoval k Mayelle ani k starýmu Ewellovi, když s nima dělal křížový výslech. To, jak mu ten Gilmer pořád říkal ,chlapče’ a poškleboval se mu a ohlížel se na porotu pokaždý, když Tom odpovídal —”

„Ale Dille, vždyť je to nakonec jenom černoch.”

„To je mi úplně fuk. Není to správný, nějak to není správný, takhle s nima zacházet. Takhle nemá nikdo co mluvit — nad tím se mi obrací žaludek.”

„To pan Gilmer má už takový způsob, Dille, se všema takhle jedná. Tos ho ještě nikdy neviděl, když si na někoho pořádně zasedne. Jéje, když — vůbec, dneska se mi zdálo, jako když se panu Gilmerovi do toho ani nechce. Všichni s nima takhle jednají, myslím jako skoro všichni advokáti.”

„Pan Finch ne.”

„Toho se nehodí brát za příklad, Dille, ten —” Pokoušela jsem se vydolovat v paměti bystrý výrok slečny Maudie Atkinsonové. Vzpomněla jsem si: „On je stejný v soudní síni jako na veřejností.”

„To já nemyslím,” namítl Dill.

„Já vím, co ty myslíš, chlapče,” ozvalo se za námi. Připadalo nám, že hlas vychází ze stromu, ale byl to pan Dolphus Raymond. Vykoukl na nás zpoza kmene. „Ne že bys byl citlivka, prostě se ti z toho dělá nanic, vid?”

20

„Pojď sem ke mně, synku, mám tu něco, co ti spraví žaludek.”

Protože pan Dolphus Raymond byl špatný člověk, přijala jsem jeho pozvání zdráhavě, ale šla jsem za Dillem. Měla jsem takový dojem, že by Atikus asi nerad viděl, že se přátelíme s panem Raymondem, a že by se to nelíbilo tetě Alexandře, to jsem věděla.

„Tu máš,” podával Dillovi svůj papírový sáček s brčky. „Pořádně si lokni, to tě uklidní.”

Dill si cucnul z brček, usmál se a dlouze zatáhl.

„Chi, chi,” hihňal se pan Raymond, jemuž očividně působilo potěšení, že kazí dítě.

„Dej si pozor, Dille,” varovala jsem ho.

Dill pustil brčka a zazubil se. „Vždyť je to jen coca-cola, Čipero.”

Pan Raymond se posadil a opřel se o kmen dubu. Předtímležel na trávě. „Vy to na mě, děťátka, nepovíte, že ne? Jinak byste mi zničili reputaci.”

„To z toho sáčku vážně pijete jenom coca-colu? Obyčejnskou coca-colu?”

„Ano, slečno,” přikývl pan Raymond. Líbilo se mi, jak voněl: byl cítit kůží, koňmi a bavlníkovým semenem. Měl jezdecké boty, jediné anglické jezdecké boty, které jsem kdy viděla. „Nic jinýho většinou nepiju.”

„Tak to vy jenom hrajete, že jste nama —? Nezlobte se, prosím vás,” včas jsem se zarazila. „Nechtěla jsem —”

Pana Raymonda se to vůbec nedotklo, zachechtal se a já jsem se pokusila sestavit diskrétní otázku: „Proč se chováte tak, jak se chováte?”

„Pro- a ták, vy myslíte, proč to hraju? To je docela jednoduchá věc,” odpověděl. „Některým lidem se — nelíbí, jak já žiju. Mohl bych si říct, vykašlu se na ně, čerta starýho mi na tom sejde, jestli se jim to nelíbí. Říkám si teda, co mi na tom záleží, jestli se jim to nelíbí, to jo — ale neříkám si, že se na ně vykašlu, rozumíte?”

Dill i já jsme řekli: „Nerozumíme.”

„Snažím se jim dát nějaký důvod, víte. Lidem dělá dobře, když mají nějaký důvod, kterýho by se chytili. Když přijdu do města, to bejvá málokdy, a trochu se motám a piju z tohohle sáčku, lidi můžou říct Dolphus Raymond je ve spárech alkoholu — proto se nechce změnit. Nemůže si pomoct, proto takhle žije.”

„To není od vás poctivý, pane Raymonde, když ze sebe děláte horšího, než jste —”

„Poctivý to není, ale lidem to dělá ohromně dobře. Mezi náma, slečno Finchová, já žádnej velkej piják nejsem, ale rozumíte, oni by do smrti smrťoucí nepochopili, že takhle žiju proto, že takhle žít chci.”

Měla jsem pocit, že bych tu neměla zůstávat a naslouchat tomuto hříšnému muži, který měl děti smíšence a houby se staral, jestli to někdo ví nebo ne, ale pan Raymond byl okouzlující. Nikdy jsem se nesetkala s člověkem, který by úmyslně sám na sobě páchal podvod. Ale proč se nám svěřil se svým přísně střeženým tajemstvím? Zeptala jsem se ho.

„Protože jste děti a můžete to pochopit,” odpověděl, „a protože jsem slyšel tohohle —”

Pohodil hlavou na Dilla: „Jeho ještě svět neotrkal a neotupil. Však jen co trochu povyroste, on se mu přestane obracet žaludek a nebude plakat. Možná že mu bude připadat, že je něco — že to není docela správný, ale plakat nebude, až bude o pár roků starší.”

„Plakat kvůli čemu, pane Raymonde?” začala se prosazovat Dillova mužnost.

„Plakat kvůli tomu, jak jedni lidi dělají druhým hotový peklo, a ani jim to nepřijde. Plakat kvůli tomu, jak běloši dělají peklo černochům, a ani jim přitom nepřijde, že jsou to taky lidi.”

„Atikus říká, že ošidit černocha je desetkrát horší než ošidit bělocha,” broukla jsem. „Říká, že nic horšího už nemůže člověk spáchat.”

Pan Raymond řekl: „To bych ani neřekl — slečno Jano Luiso, vy si neuvědomujete, že váš tatínek není člověk jako ostatní, to bude trvat pár let, než si to uvědomíte — ještě jste toho dost ze světa nepoznala. Ještě jste nepoznala ani tohle město, ale k tomu vám úplně stačí, abyste si zašla zpátky k soudu.”

Tím mi připomněl, že přicházíme skoro o celý křížový výslech pana Gilmera. Podívala jsem se po slunci a slunce rychle zapadalo za střechy krámů na západní straně náměstí. Octla jsem se mezi dvěma ohni a nevěděla jsem, čemu mám dát přednost: panu Raymondovi či zasedání soudu pátého soudního obvodu.,,Pojď, Dille,” vyzvala jsem ho. „Už je ti líp?”

„Jo. Těšilo mě, pane Raymond, a děkuju za tu coca-colu, udělala mi moc dobře.”

Hnali jsme se zpátky k soudu, vyběhli jsme po schodech, pak po dvou schodištích a bokem jsme se protáhli kolem zábradlí na galerii. Reverend Sykes nám držel místa.

V sále bylo ticho a mě opět napadlo, kam se poděly děti. Doutník soudce Taylora se zmenšil na hnědavou skvrnu uprostřed jeho úst; pan Gilmer psal do jednoho ze žlutých bloků, které měl na stole, jako o závod se zapisovatelem,

jemuž ruka po papíře jen lítala. „No nazdar,” zabručela jsem, „uteklo nám to.”

Atikus byl v polovině své řeči k porotě. Z aktovky postavené u židle zřejmě vytáhl nějaké papíry, které teď ležely na stolku. Tom Robinson si s nimi pohrával.

„…nebylo žádného usvědčujícího důkazu, byl tento muž obviněn z hrdelního zločinu a rozhoduje se nyní o jeho životě…”

Šťouchla jsem do Jema. „Jak dlouho už mluví?”

„Zrovna probral důkazy,” zašeptal Jem, „a vyhrajeme to, Čipero. Jinak to ani není možný. Mluví už asi pět minut. Vyložil jim to tak jasně a po lopatě, jako — no jako kdybych to vysvětloval já tobě. I ty bys tomu byla rozuměla.”

„Co pan Gilmer?”

„Pst, nic novýho, jenom jako obyčejně. Buď ticho.”

Zadívali jsme se opět dolů. Atikus mluvil volně, s onou nezúčastněností, s jakou vždycky diktoval dopisy. Přecházel pomalu sem a tam před porotou a zdálo se, že porotci pozorně poslouchají: měli hlavy zvednuté a sledovali jeho trasu pohledy, v nichž se jevilo něco jako porozumění. To asi proto, že Atikus nebyl žádný hromobijce.

Atikus se odmlčel a udělal něco, co normálně nikdy neučinil. Odepjal si hodinky a řetízek a položil je na stolek se slovy: „Jestliže soud dovolí —”

Soudce Taylor přikývl a nato udělal Atikus něco, co jsem ho předtím ani potom neviděla učinit, na veřejnosti ani v soukromí: rozepjal si vestu, rozepjal si límeček, povolil vázanku a sundal si kabát. Dokud se nesvlékl před spaním, neodložil jakživ ani kousíček oděvu, a pro Jema a pro mne to bylo totéž, jako by před námi stál dočista nahý. Vyměnili jsme si zděšené pohledy.

Atikus strčil ruce do kapes, a když se obrátil opět k porotě, zahlédla jsem, jak ve světle blýskl zlatý knoflík v jeho límci a konečky pera a tužky, vyčnívající z kapsičky u vesty.

„Pánové,” řekl. Znovu jsme se s Jemem na sebe podívali.

Jako by byl Atikus řekl: „Čipero.” Z jeho hlasu se vytratil suchý a nezúčastněný tón a mluvil k porotě, jako kdyby to byli známí na rohu u pošty.

„Pánové,” říkal, „budu stručný, ale chtěl bych použít času, který mi zbývá, abych vám připomněl, že tento případ není náročný, že nevyžaduje podrobného třídění složitých fakt, ale vyžaduje, abyste si byli nad vši myslitelnou pochybnost jisti vinou žalovaného. Tento případ především neměl vůbec přijít před soud. Je to případ naprosto jasný.

Žaloba nepředložila sebemenší lékařský důkaz o tom, že k zločinu, z něhož je Tom Robinson obviňován, vůbec došlo. Namísto toho se opírá o výpověď dvou svědků, jejichž tvrzení nejenže bylo při křížovém výslechu uvedeno ve vážnou pochybnost, ale bylo žalovaným přímo popřeno. Žalovaný je nevinen, ale viník je v soudní síni přítomen.

Ze srdce lituji hlavní svědkyni žaloby, ale má lítost nemůže jít tak daleko, aby omluvila skutečnost, že svědkyně vydala v sázku život člověka a že tak učinila ve snaze smýt ze sebe vlastní vinu.

Pravím vinu, pánové, protože to byla vina, co ji k tomu vedlo. Nespáchala zločin, porušila pouze ustálený a starobylý mrav naší společnosti, mrav tak přísný, že kdokoli jej poruší, je vyštván z našeho středu jako nehoden toho, aby žil mezi námi. Je obětí kruté chudoby a nevědomosti, ale lítost zde není na místě: je to běloška. Byla si plně vědoma dosahu toho, čeho se dopouští, protože však její žádost byla silnější než mrav, který porušovala, porušila jej. Porušila jej a její následná reakce je něco, co jsme všichni ve svém životě poznali. Učinila to, co udělá každé dítě — pokusila se odklidit důkaz svého přečinu. Ale v tomto případě nešlo o dítě schovávající ukradenou věc: udeřila na svou oběť — nutně se ho musí zbavit — on musí zmizet z její přítomnosti, z tohoto světa. Svědkyně musí zničit důkaz svého přečinu.

Co bylo důkazem jejího přečinu? Tom Robinson, živý člověk. Musí se zbavit Toma Robinsona. Tom Robinson jí denně připomínal, čeho se dopustila. Sváděla černocha.

Byla běloška a sváděla černocha. Dopustila se něčeho, co je v naší společnosti nemyslitelné: políbila černocha. Nikoli starého dědouška, ale silného, mladého černocha. Neohlížela se na žádný mrav, dokud jej neporušila, ale po činu na ni dopadl plnou silou.

Její otec to viděl a žalovaný vypovídal o jeho výrocích. Co učinil její otec? To nevíme, ale jsou zde nepřímé důkazy, naznačující, že Mayella Ewellová byla zbita někým, kdo se oháněl výlučně levou rukou. Zčásti však víme, co pan Ewell učinil: učinil to, co by udělal za těch okolností každý bohabojný, důsledný, své cti dbalý běloch — podal trestní oznámení, nepochybně je podepsal levou rukou, a Tom Robinson teď sedí před vámi, když předtím složil přísahu svou jedinou zdravou rukou — svou pravou rukou.

A tak tichý, své cti dbalý, slušný černoch, který byl tak nezměrně opovážlivý, že mu ,bylo líto’ bělošky, musel postavit své tvrzení proti tvrzení dvou bělochů. Nemusím vám připomínat, jak se jevili a chovali na stanovišti svědků — viděli jste je sami. Svědkové obžaloby, s výjimkou šerifa maycombského okresu, předstoupili před vás, pánové, před tento soud, v nestoudné důvěře, že jejich výpověď nebude brána v pochybnost, že budete s nimi zajedno v předpokladu — v zlolajném předpokladu — že všichni černoši lžou, že všichni černoši jsou od základů zkažení, že všichni černoši jsou nebezpečím pro naše ženy, v předpokladu, který člověk spojuje s duševními schopnostmi jejich kalibru.

Což, jak víme, pánové, je sama o sobě lež tak černá jako kůže Toma Robinsona, lež, na kterou vám nemusím poukazovat. Vy znáte pravdu a pravda je taková: někteří černoši lžou, někteří černoši jsou zkažení, někteří černoši jsou nebezpečím pro ženy — černé jako bílé. Ale to se dá vpravdě říci o všem člověčenstvu, a nikoli výlučně o některé lidské rase. Není v této síni člověka, který by byl nikdy nezalhal, který se nikdy nedopustil něčeho nemorálního, a není takového člověka, který by nikdy nebyl pohlédl na ženu se žádostí.”

Atikus se odmlčel a vytáhl kapesník. Pak si sňal brýle, otřel si je a spatřili jsme další nevídanou věc: dosud jsme nezažili, aby se Atikus potil — patřil k lidem, jimž se obličej nikdy nezarosí, ale teď se mu snědě leskl.

„Ještě něco, pánové, než skončím. Thomas Jefferson kdysi řekl, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, kterýžto výrok nám rádi předhazují Yankeeové a ženská odnož výkonné

moci ve Washingtonu. V naší době, léta páně devatenáct set třicet pět, projevuje se u jistých lidí sklon užívat tohoto výroku bez ohledu na souvislost, považovat jej za všelék. Nejabsurdnější případ, který mě napadá, je ten, že lidé, kteří řídí veřejné školství, nechávají postupovat do vyšších ročníků pilné žáky zároveň s těmi hloupými a línými —jelikož jsou všichni lidé stvořeni sobě rovni, řeknou vám vzdělavatelé s vážnou tváří, proto prý děti, které zůstanou pozadu, trpí hroznými pocity méněcennosti. Víme, že všichni nejsou stvořeni sobě rovni v tom smyslu, jak by nám chtěli někteří namluvit — někteří lidé mají větší možnosti, protože už se s nimi narodili, někteří vydělávají víc než druzí, některé dámy pečou lepší dorty než druhé — někteří lidé se rodí s nadáním daleko přesahujícím běžné schopnosti většiny ostatních.

Ale v jednom ohledu jsou v této zemi všichni lidé stvořeni sobě rovni — existuje jedno lidské zřízení, jež staví chudáka naroveň Rockefellerovi, hloupého naroveň Einsteinovi a nevědomce naroveň kterémukoli universitnímu rektorovi. Toto zřízení, pánové, je soud. Ať je to Nejvyšší soud Spojených států či nejskromnější smírčí soud v zemi či tento slavný soud, v němž zasedáte. Naše soudnictví má své chyby jako každé lidské zřízení, ale v této zemi jsou naše soudy těmi velkými rovnostáři a před našimi soudy jsou všichni lidé stvořeni sobě rovni.

Není to z žádného idealismu, že pevně věřím v čestnost našeho soudnictví a v porotní systém — pro mne to není ideál, je to živoucí, každodenní skutečnost. Pánové, soud je pouze natolik spravedlivý, nakolik je spravedlivý jeden každý z vás, jak zde přede mnou v porotě sedíte. Moudrost soudu se měří pouze moudrostí jeho poroty a porota je pouze tak moudrá jako lidé, z nichž je složena. Věřím, pánové, že přezkoumáte nezaujatě výpovědi, které jste vyslechli, dospějete k rozhodnutí a navrátíte žalovaného jeho rodině. Ve jménu božím, konejte svou povinnost.”

Atikův hlas zeslábl, a když se odvrátil od poroty, řekl něco,

co jsem nepochytila. Řekl to spíš sám sobě než soudu. Šťouchla

jsem do Jema. „Co to povídal?”

„Myslím, že říkal: ,Ve jménu božím, uvěřte mu.’ ”

Dill se najednou natáhl přese mne a zatahal Jema. „Koukni

támhle!”

Sledovali jsme jeho ukazováček a dušička se v nás zmenšovala. Prostřední uličkou si razila cestu Kalpurnie a mířila přímo k Atikovi.

21

Zastavila se ostýchavě u zábradlí a čekala, až si jí soudce Taylor všimne. Měla na sobě čistou zástěru a v ruce držela obálku.

Soudce Taylor ji spatřil a řekl: „To je Kalpurnie, vidte?”

„Ano prosím,” odpověděla Kalpurnie. „Mohla bych prosím dát tenhle dopis panu Finchovi? Nemá to nic společného s tím — s tím soudem.”

Soudce Taylor přikývl a Atikus vzal od Kalpurnie obálku. Otevřel ji, přečetl obsah a řekl: „Pane předsedo, já — to mi píše sestra. Prý se ztratily moje děti, už od oběda se neukázaly.. . já… mohl byste —”

„Já vím, kde jsou, Atiku,” ozval se pan Underwood. „Jsou tamhle nahoře na černošské galerii — jsou tam už přesně od třinácti osmnácti.”

Náš otec se obrátil a podíval se nahoru k nám. „Jeme, pojďte odtamtud dolů,” zavolal. Pak řekl soudci Taylorovi něco, co jsme nezaslechli. Prolezli jsme kolem reverenda Sykese a prodrali se ke schodišti.

Atikus a Kalpurnie na nás čekali dole pod schody. Kalpurnie se tvářila dopáleně, ale Atikus vypadal vyčerpaně.

Jem byl vzrušením jako na trní. „Vyhráli jsme to, co?”

„Nemám zdání,” odpověděl Atikus zkrátka. „Vy jste tu byli celé odpoledne? Jděte se s Kalpurnií domů navečeřet — a zůstaňte už doma.”

„Ale Atiku, nemohli bysme sem ještě přijít,” žadonil Jem. „Prosím tě, nech nás vyslechnout rozsudek, prosím tě, tatínku.”

„Porota může být obratem zpátky, kdoví —” ale bylo znát, že Atikus slevuje. „No, slyšeli jste to všechno, nevadí, když si poslechnete i zbytek. Víte co, můžete se sem vrátit, až se navečeříte — jen jezte pomalu, nic důležitého vám neuteče — a jestli se porota ještě bude radit, můžete s námi počkat. Ale počítám, že než se vrátíte, bude po všem.”

„Myslíš, že ho tak rychle osvobodějí?” zeptal se Jem.

Atikus otevřel ústa k odpovědi, ale sklapl je a odešel.

Modlila jsem se, aby nám reverend Sykes držel místa, ale přestala jsem se modlit, když jsem si vzpomněla, jak se lidé zvedali a houfně odcházeli, když se porota odebrala k poradě — dnes večer přeplní automat, kavárničku i hotel, pokud si ovšem nepřinesli s sebou i večeři.

Kalpurnie nás hnala domů: „— z každýho z vás stáhnout kůži zaživa, to je mi nápad, takový děti a oni to všechno poslouchají! To nevíte nic lepšího, mladý pane, než tahat sestřičku k soudu? Slečnu Alexandru zaručeně raní mrtvice, až se to doví! To se nehodí pro děti, poslouchat…”

Pouliční světla už svítila, a když jsme procházeli pod svítilnami, zahlédli jsme Kalpurniin rozzlobený profil. „Myslela jsem, že těm klukovinám už odrůstáte, mladý pane — to je mi nápad, vždyť je to vaše sestřička! Prosím vás, to je nápad! Měl byste se do hloubi duše stydět — copak nemáte vůbec rozum?”

Měla jsem báječnou náladu. Připadalo mi, že bude trvat léta, než si všechno utřídím, tolik se toho vkrátku zběhlo, a ke všemu tady Kalpurnie čte svému drahému Jemíčkovi levity —jaké další divy ještě večer přinese?

Jem se pochechtával. „Nechcete, abych vám o tom vyprávěl, Kal?”

„Jen buďte hezky zticha, mladý pane! Měl byste se hanbou propadnout, a vy se ještě smějete —” Kalpurnie oživila řadu zašlých pohrůžek, které pramálo pohnuly Jemovým svědomím, a vyplula nahoru po předních schodech se svým klasickým úslovím: „Jestli vám to nevytmaví pan Finch, tak vám to vytmavím já, mladý pane — sypte domů!”

Jem vešel s úsměvem dovnitř a Kalpurnie mlčky přikývla na souhlas, že Dill může zůstat na večeři. „Zavolej hnedka

slečnu Ráchel a pověz jí, kde jsi,” nakázala mu. „Hledala tě, div se nepominula — dej si pozor, aby tě hned zítra ráno neposlala šupem zpátky do Meridianu.”

Teta Alexandra nám vyšla vstříc a málem omdlela, když jí Kalpurnie řekla, kde jsme byli. Asi se jí dotklo, když jsme jí oznámili, že nám Atikus dovolil vrátit se k soudu, protože neutrousila během večeře ani slůvko. Jen si na talíři urovnala jídlo a smutně do něho hleděla, zatímco Kalpurnie štědrou rukou nakládala jídlo Jemovi, Dillovi a mně. Nalévala mléko, nakládala bramborový salát a šunku a brblala při tom: „’li byste se stydět,” se střídavou intenzitou. „A jezte pomalu,” zněl její poslední příkaz.

Reverend Sykes nám držel místa. Překvapilo nás, když jsme zjistili, že jsme byli pryč skoro hodinu, a stejně nás udivilo, že soudní síň vypadá zrovna tak, jako když jsme odcházeli, až na nepatrné změny: lavice porotců byly prázdné, obžalovaný byl pryč; soudce Taylor odešel, ale když jsme se usazovali, právě se zase objevil.

„Skoro nikdo se nepohnul,” řekl Jem.

„Trochu se to rozhýbalo, když odešla porota,” řekl reverend Sykes. „Mužští donesli ženským večeře a ty zas krmily děti.”

„Jak dlouho jsou už venku?” zeptal se Jem.

„Asi půl hodiny. Pan Finch a pan Gilmer mluvili ještě dál a soudce Taylor pověřil porotu.”

„Jaký byl?” zeptal se Jem.

„Copak? Ale jo, bylo to dobrý. Vůbec si nestěžuju — byl moc uznalý. Říkal něco jako, když si myslíte tohle, musíte dospět k jednomu usnesení, ale jestli si myslíte tohle, musíte dospět k druhému usnesení. Připadalo mi, že se kloní trošku na naši stranu —” Reverend Sykes se poškrábal na hlavě.

Jem se usmál. „On se klonit na žádnou stranu nesmí, důstojný pane, ale nic se netrapte, máme vyhráno,” prohlásil znalecky. „Nedovedu si představit, jak by nějaká porota mohla někoho uznat vinným na základě toho, co jsme tu slyšeli —”

„Jen tomu moc nedůvěřujte, mladý pane, jakživ jsem ještě neviděl, aby nějaká porota rozhodla ve prospěch černocha proti bělochovi…” Ale Jem s hlediskem reverenda Syke-

se nesouhlasil a dostalo se nám podrobného rozboru snesených důkazů, který byl doprovázen Jemovými názory na zákonná ustanovení týkající se znásilnění: když vás ona nechá, tak to není znásilnění, ale musí jí být osmnáct — alespoň v Alabamě — a Mayelle je devatenáct. Vyplývalo z toho, že je třeba kopat a řvát, že je nutno být přemožena a podupána a ještě lépe být sražena a omráčena. Komu je méně než osmnáct, ten si tohle všechno nemusí odbývat.

„Mladý pane,” namítl reverend Sykes, „to se nesluší, aby tohle slyšela malá děvčátka…”

„Ale, ta neví, o čem mluvíme,” ujistil jej Jem. „Že je to na tebe moc dospělý, Čipero, vid?”

„To teda rozhodně není, rozumím úplně všemu, co vykládáš.” Asi jsem to pronesla příliš přesvědčivě, protože Jem zmlkl a už ten námět dále nerozváděl.

„Kolik je hodin, důstojný pane?” zeptal se.

„Táhne na osmou.”

Podívala jsem se dolů a viděla jsem Atika, jak se prochází s rukama v kapsách: obešel okna, pak prošel podél zábradlí k lóži porotců. Nahlédl do ní, prohlédl si soudce Taylora na jeho trůně a pak se vrátil zase tam, odkud vyšel. Zachytila jsem jeho pohled a zamávala jsem mu. Odpověděl mi na pozdrav kývnutím a pokračoval v obchůzce.

Pan Gilmer stál u okna a hovořil s panem Underwoodem. Bert, soudní zapisovatel, kouřil jednu cigaretu za druhou: seděl zakloněn dozadu s nohama na stolku.

Avšak soudní činitelé, ti, kteří byli přítomni — Atikus, pan Gilmer, tvrdě spící soudce Taylor a Bert, byli jediní, jejichž chování působilo obvykle. Nikdy jsem nezažila, aby nabitá soudní síň byla tak tichá. Občas sice rozmrzele zaplakalo nemluvně a nějaké dítě vyběhlo ven, ale dospělí seděli jako v kostele. Kolem nás na galerii seděli a postávali černoši s biblickou trpělivostí.

Ve starých hodinách na věži soudní budovy ztěžka varovně hrklo a osmi ohlušujícími údery, které námi otřásly až do kostí, odbila hodina.

Když zaduněly jedenáctkrát, to už jsem nic necítila: unavila jsem se přemáháním ospalosti a na chvilku jsem si

zdřímla, pohodlně opřena o paži a rameno reverenda Sykese. Vytrhla jsem se a v upřímném úsilí nepodlehnout spánku jsem se zadívala dolů a soustředila se na hlavy pod sebou; bylo tam šestnáct plešatých, čtrnáct mužů, které bylo možno označit za zrzky, čtyřicet hlav přecházejících od hnědé do černé — vzpomněla jsem si na něco, co mi Jem vykládal kdysi, když prodělával krátké údobí psychických výzkumů: říkal, že kdyby se dostatečný počet lidí — třeba plný stadión — soustředil na jednu věc, jako například zapálit v lese strom, že by se ten strom sám od sebe vznítil. Pohrávala jsem si s myšlenkou požádat všechny tam dole, aby se soustředili na to, aby byl Tom Robinson osvobozen, ale řekla jsem si, že jsou-li tak unaveni jako já, stejně by to nepůsobilo.

Dill tvrdě spal s hlavou na Jemově rameni a Jem byl zticha.

„Není to už dlouho?” zeptala jsem se ho. „To je, Čipero,” odpověděl šťastně.

„Podle toho, jaks to vykládal, by to mělo trvat tak pět minut.”

Jem vytáhl obočí. „Jsou věci, kterým ty nerozumíš,” řekl a já byla příliš umořená, než abych se s ním přela.

Ale musela jsem být poměrně při smyslech, protože jinak bych nepostřehla dojem, který se do mě vkrádal. Nelišil se od jednoho zážitku minulé zimy, a ačkoli byla horká noc, zamrazilo mě. Pocit narůstal, až se atmosféra v soudní síni proměnila v ovzduší toho chladného únorového rána, kdy mnohohlásci umlkli, tesaři na novém domku slečny Maudie přestali bušit kladivy a všechny dřevěné dveře v sousedství se zavřely tak pevně jako dveře u Radleyových. Vylidněná, čekající, prázdná ulice, a soudní síň byla nabita lidmi. Parná letní noc se nelišila od zimního rána. Pan Heck Tate, který vešel do soudní síně a hovořil s Atikem, jako by měl na sobě vysoké boty a kazajku. Atikus přerušil pokojné putování a opřel se nohou o spodní příčel židle; poslouchal pana Tatea a jezdil si přitom rukou nahoru a dolů po stehně. Čekala jsem, že pan Tate řekne každou chvíli: „Vemte ho, pane Finchi…”

Ale pan Tate řekl hlasem, v němž zazvučela autorita:„Soud bude pokračovat v jednání,” a hlavy pod námi se prudce zvedly. Pan Tate vyšel ze sálu a vrátil se s Tomem Robinsonem. Zavedl Toma na jeho místo vedle Atika a zůstal vedle nich stát. Soudce Taylor se náhle probral k čilosti, posadil se zpříma a hleděl k prázdným lavicím porotců.

Co se odehrálo potom, bylo jako sen: ve snu jsem viděla, jak se vracejí porotci a pohybují se, jako by plavali pod vodou, a hlas soudce Taylora doléhal z velké dálky a slabounce. Viděla jsem něco, co může postřehnout jen dítě advokáta, nač může čekat jen dítě advokáta, a bylo to, jako bych hleděla za Atikem, jak vychází na ulici, přikládá pušku k líci a tiskne spoušť, avšak jako bych za ním hleděla a po celou tu dobu věděla, že puška není nabita.

Porota se nikdy nedívá na obžalovaného, jehož shledala vinným, a když porotci vešli, ani jeden z nich nepohlédl na Toma Robinsona. Předseda poroty podal kus papíru panu Tateovi a ten jej podal zapisovateli a ten jej podal soudci…

Zavřela jsem oči. Soudce Taylor počítal hlasy poroty: „Vinen… vinen… vinen… vinen…” Po očku jsem se podívala na Jema: ruce mu zbělely, jak svíral zábradlí galerie, a ramena se mu zachvívala, jako by každé „vinen” pro něho znamenalo jedno bodnutí do zad.

Soudce Taylor něco říkal. Kladívko držel v ruce, ale nebušil jím. Nejasně jsem viděla, jak Atikus zasunuje papíry se stolku do aktovky. Zaklapl ji, zašel k soudnímu zapisovateli a něco řekl, kývl na pana Gilmera a pak šel k Tomu Robinsonovi a něco mu pošeptal. Položil mu při tom ruku na rameno. Sňal s lenochu židle svůj kabát a přehodil si jej přes rameno. Pak opustil soudní síň, ale nikoli obvyklým východem. Chtěl jít zřejmě nejkratší cestou domů, protože rychle zamířil střední uličkou k jižnímu východu. Sledovala jsem shora jeho hlavu, když procházel ke dveřím. Nepodíval se nahoru.

Někdo do mě strkal, ale já jsem se zdráhala odtrhnout pohled od lidí dole pod námi a od obrazu Atika osaměle kráčejícího uličkou.

„Slečno Jano Luiso?”

Ohlédla jsem se. Stáli. Všude kolem nás a na protější

galerii černoši povstávali. Hlas reverenda Sykese zněl stejně vzdáleně jako hlas soudce Taylora:

„Vstaňte, slečno Jano Luiso. Váš otec odchází.”

22

Teď přišla s pláčem řada na Jema. Prodírali jsme se rozveseleným davem a jemu ve stružkách stékaly po tvářích slzy hněvu. „To není správný,” mumlal celou cestu až na roh náměstí, kde na nás čekal Atikus. Stál pod svítilnou a vypadal, jako by se nic nestalo: vestu měl zapjatou, límeček a vázanku pěkně upraveny, řetízek od hodinek se mu blýskal, byl to už zase ten uměřený Atikus.

„To není správný, Atiku,” řekl Jem.

„Ne, synku, to není správné.”

Vykročili jsme k domovu.

Teta Alexandra byla ještě vzhůru a čekala na nás. Byla v županu a byla bych přísahala, že pod ním má korzet. „Je mi to líto, bratře,” řekla potichoučku. Nikdy jsem ji předtím neslyšela oslovit Atika „bratře” a podívala jsem se pokradmu po Jemovi, ale ten neposlouchal. Díval se chvílemi na Atika, pak zase do země, a mě napadlo, jestli si snad nemyslí, že Atikus je nějak za odsouzení Toma Robinsona odpovědný.

Tetička ukázala hlavou na Jema. „Není mu nic?” zeptala se.

„Za chviličku ho to přejde,” řekl Atikus. „Bylo to na něho trochu příliš silné.” Náš otec vzdychl. „Jdu si lehnout,” oznámil. „Kdybych se ráno nevzbudil, nevolejte mě.”

„Hned se mi nezdálo moudré nechat je —”

„Je to jejich domov, sestro,” odpověděl Atikus. „Takový jsme jim jej připravili a není na škodu, když se naučí se s ním vyrovnat.”

„Ale nemusejí chodit k soudu a hltat to —” „To patří právě tak k maycombskému okresu jako misionářské čaje.”

„Atiku —” V očích tety Alexandry se zračila starost. „Ty jsi poslední, o kom bych si myslela, že kvůli tomu zatrpkne.”

„Nejsem zatrpklý, jenom unavený. Jdu si lehnout.” „Atiku —” řekl Jem sklesle. Atikus se otočil ve dveřích. „Copak, synku?” „Jak to mohli udělat, jak mohli?”

„To nevím, ale udělali to. Udělali to už dřív a udělali to dnes a udělají to zase, a když to udělají — pláčou, jak se zdá, jenom děti. Dobrou noc.”

Ale ráno vypadá vždycky všechno líp. Atikus vstal jako obvykle nekřesťansky brzo, a když jsme se přiškobrtali do obývacího pokoje, seděl tam za Mobilským věstníkem. Jemova jitřní tvář položila otázku, kterou se snažily vyslovit jeho roze spalé rty.

„Ještě není čas dělat si starosti,” ujišťoval ho Atikus cestou do jídelny. „Ještě jsme neskončili. Odvoláme se, na to se můžeš spolehnout. Propánakrále, Kal, copak to je?” Zaraženě hleděl na svůj talíř.

Kalpurnie řekla: „Tatík Toma Robinsona vám dneska ráno poslal kuře. Upekla jsem ho.”

„Vyřidte mu, že mě to těší — kuřata k snídani určitě nemají ani v Bílém domě. Co je tohle?”

„Rohlíky,” řekla Kalpurnie. „Poslala je Estella z hotelu.”

Atikus k ní udiveně vzhlédl a Kalpurnie řekla: „Pojďte se raději podívat, co je v kuchyni, pane Finch.”

Šli jsme za ním. Na kuchyňském stole bylo naloženo tolik jídla, že by stačilo zavalit celou rodinu: kusy soleného vepřo vého, rajská jablíčka, fazole, dokonce i hrozny. Atikus se usmál, když objevil naložená vepřová kolínka. „Myslíte, že mě je teta Alexandra nechá jíst v jídelně?”

Kalpurnie řekla: „To jsem všechno našla u zadních schodů, když jsem ráno přišla. Oni — oni si cení toho, co jste udělal, pane Finchi. Nejsou — nejsou snad moc dovolený, že ne?”

Atikovi se zalily oči slzami. Chvíli nepromluvil. „Vyřiďte jim, že jsem jim velmi vděčný,” řekl. „Vyřiďte jim — vyřiďte jim, že tohle už nikdy nesmějí udělat. Je příliš zlá doba…”

Vyšel z kuchyně, zastavil se v jídelně a omluvil se tetě Alexandře, nasadil si klobouk a odešel do města.

Zaslechli jsme v předsíni Dillovy kroky, a tak nechala Kal purnie Atikovu nesnědenou snídani na stole. Mezi ohryzáváním kuřete nám Dill vyprávěl, jak slečna Ráchel reagovala na včerejší večer: jestli prý chce člověk jako Atikus Finch bušit hlavou do kamenné zdi, prosím, je to jeho hlava.

Dill ohlodával kuřecí stehýnko. „Já bych jí to byl vytmavil,” vrčel, „jenže dnes ráno nevypadala moc na to, že by s ní byla řeč. Prej byla skoro celou noc vzhůru a starala se, kde jsem, říkala, že by mě byla dala hledat šerifem, ale ten byl u přelíčení.”

„To nejde, Dille, aby sis vždycky takhle odešel a nic jí neřekl,” pokáral ho Jem. „Tím ji jenom rozzlobíš.”

Dill trpělivě vzdychl. „Vykládal jsem jí, kam jdu, div jsem si plíce nevymluvil — ale ona pořád vidí ve skříni nějaký hady. Ta ženská určitě vypije každý ráno k snídani půl litru — že vypije dvě plný sklenice, to vím. To jsem viděl.”

„Nemluv tak, Dille,” napomenula ho teta Alexandra. „To se na dítě nesluší. Je to — cynické.”

„To není cynický, slečno Alexandro. Říct pravdu není přece cynický, ne?”

„Tak jak to říkáš ty, to cynické je.”

Jem po ní blýskl očima, ale řekl Dillovi: „Pojď, můžeš si vzít ten běhák s sebou.”

Když jsme vyšli na přední verandu, slečna Štěpánka Crawfordová byla zrovna v nejlepším. Vykládala něco slečně Maudii Atkinsonové a panu Averymu. Ohlédli se po nás a povídali dál. Jem lítě zachrčel. Já jsem zatoužila po zbrani.

„Nesnáším, když po mně koukají dospělí,” řekl Dill. „To má člověk pocit, že něco spáchal.”

Slečna Maudie zavolala na Jema, ať jde k nim.

Jem zasténal a sesunul se s houpačky. „Půjdem s tebou,” ubezpečil ho Dill.

Slečně Štěpánce se zvědavostí třásl nos. Chtěla vědět, kdo nám dovolil jít k soudu — neviděla nás, ale dnes ráno je toho plné město, že jsme byli na galerii pro černochy. Posadil nás tam Atikus jako —? Nebylo tam moc těsno uprostřed všech těch —? Rozuměla Čipera všem těm —? Neměli jsme vztek, když jsme viděli, že náš tatínek prohrál?

„Mlčte, Štěpánko,” pronesla slečna Maudie vražedně. „Nemám čas strávit celé ráno před domem — Jeme Finchi,

chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys měl ty i tví kolegové chuť na kus dortu. Vstávala jsem v pět, abych ho upekla, tak vám radím, abyste si vzali. Omluvte nás, Štěpánko. Na shledanou, pane Avery.”

Na kuchyňském stole u slečny Maudie byl jeden velký dort a dva malé. Měly tam být tři malé. Slečně Maudii se nepodobalo, že by zapomněla na Dilla, a museli jsme to dát najevo. Ale pochopili jsme, když ukrojila z velkého dortu a dala řez Jemovi.

Jedli jsme dort slečny Maudie a vytušili jsme přitom, že nám tím chce povědět, že pokud se jí týče, nic se nezměnilo. Seděla tiše na kuchyňské židli a dívala se na nás.

Najednou promluvila: „Netrap se, Jeme. Žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvařila.”

Když byla slečna Maudie doma a chystala se k delší řeči, roztáhla prsty na kolenou a urovnala si v ústech můstek. Udělala obojí a my jsme čekali, co bude.

„Chci jenom říct, že jsou na tomto světě lidé, kteří se narodili k tomu, aby za nás vyřizovali nepříjemné záležitosti. Tvůj otec je jedním z nich.”

„No,” řekl Jem. „No jo.”

Slečna Maudie znala Jemovy výrazy naznačující odevzdání do vůle osudu. „Žádné no jo, milánku,” odpověděla, „nejsi ještě dost starý na to, abys chápal, co jsem řekla.”

Jem hleděl na svůj nakousnutý dort. „Je to, jako kdyby člověk byl housenka v kukle, tak je to,” řekl. „Jako něco, co spí zabalený v teplíčku. Vždycky jsem si myslel, že v Maycombu jsou ty nejlepší lidi na světě, aspoň tak mi připadali.”

„Jsme zabezpečeni jako žádní jiní lidé na světě,” odpověděla slečna Maudie. „Málo, málokdy se po nás chce, abychom byli osvícení, ale když je toho zapotřebí, máme lidi jako Atikus, aby šli za nás.”

Jem se lítostivě usmál. „Kdyby si to tak mysleli i ostatní v Maycombu.”

„Podivil by ses, kolik je nás, co si to myslíme.”

„Kdo?” Jem zvýšil hlas. „Kdo v tomhle městě pohnul prstem, aby pomohl Tomu Robinsonovi, povězte, kdo?”

„Jeho černošští přátelé například a lidé jako my. Lidé jako

soudce Taylor. Lidé jako pan Heck Tate. Přestaň jíst a začni myslet, Jeme. Napadlo tě někdy, že soudce Taylor neustanovil tomu chlapci za obhájce Atika jen tak náhodou? Že soudce Taylor mohl mít své důvody, proč jmenoval jeho?”

To stálo za zamyšlení. Obhajoby ustanovené soudem obvykle připadly Maxwellu Greenovi, nejmladšímu přírůstku maycombské advokacie, který potřeboval získat zkušenosti. Případ Toma Robinsona měl připadnout Maxwellu Greenovi.

„Zamysli se nad tím,” říkala slečna Maudie. „To nebyla náhoda. Včera večer jsem seděla tady na verandě a čekala, až půjdete domů, a jak jsem čekala, říkala jsem si, Atikus Finch nevyhraje, nemůže vyhrát, ale je to jediný člověk v těchle končinách, který přiměje porotu tak dlouho se radit v takovém sporu. A říkala jsem si, no, přece jen je to pokrok — je to sice jen maličký krůček, ale přece je to pokrok.”

„Ono se to hezky řekne — osvícený soudcové a advokáti jsou houby platný, když jsou zaostalý poroty,” reptal Jem. „Až já vyrostu —”

„To si musíš projednat s otcem,” řekla slečna Maudie.

Sešli jsme po chladivých nových schodech slečny Maudie do slunečního světla a zastihli jsme pana Averyho a slečnu Štěpánku dosud zabrané v klábosení. Popošli kousek a stáli teď před domem slečny Štěpánky. Mířila k nim slečna Ráchel.

„Já myslím, že až budu velkej, budu dělat šaška,” řekl Dill.

Zastavili jsme se s Jemem na místě.

„No vážně, šaška,” opakoval Dill. „Já se můžu na tomhle světě lidem jedině smát, tak se dám k cirkusu a budu se smát, až se budu za břicho popadat.”

„To sis popletl, Dille,” řekl Jem. „Šašci jsou smutný, lidi se smějou jim.”

„Tak já budu takovej novej šašek. Já se postavím doprostřed manéže a budu se smát lidem. Koukněte támhle,” ukazoval. „Ty by měli jeden jako druhej lítat na pometlu. Teta Ráchel už na něm lítá.”

Slečna Štěpánka a slečna Ráchel na nás divoce mávaly a bezděky tím dávaly za pravdu Dillovu postřehu.

„Ach jéje,” vydechl Jem. „To by asi bylo neslušný dělat, že je nevidíme.”Něco se přihodilo. Pan Avery byl v obličeji rudý od kýchání a málem nás sfoukl s chodníku, když jsme k nim docházeli. Slečna Štěpánka se třásla rozčilením a slečna Ráchel chytla Dilla za rameno. „Jdi dozadu na dvorek a zůstaň tam,” přikázala. „Něco se semele.”

„Co se děje?”

„Vy jste to ještě neslyšeli? Je toho plné město —” V tu chvíli vyšla teta Alexandra do dveří a zavolala nás, ale už bylo pozdě. Pro slečnu Štěpánku bylo potěšením nám sdělit, že dnes ráno pan Bob Ewell zastavil Atika na rohu u pošty, naplil mu do obličeje a prohlásil, že ho dostane, i kdyby na to měl věnovat zbytek života.

23

„Žvýkat tabák by Bob Ewell nemusel,” bylo všechno, co o tom Atikus řekl.

Avšak podle slečny Štěpánky Crawfordové vycházel právě Atikus z pošty, když k němu přistoupil pan Ewell, začal mu spílat, plivl na něho a vyhrožoval, že ho zabije. Slečna Štěpánka (která, když to vykládala potřetí, už u toho byla a všechno sama viděla — náhodou šla zrovna kolem z Pětníkového bazaru) — slečna Štěpánka vykládala, že Atikus ani brvou nehnul, jenom vytáhl kapesník a otřel si obličej a zůstal stát a nechal si nadávat od pana Ewella jmény, která by ji nikdo nedonutil ani za živý svět opakovat. Pan Ewell byl veteránem nějaké už zapomenuté vojny; to ho spolu s Atikovou mírumilovnou reakcí patrně ponouklo k otázce: „Jste moc hrdej, než abyste se pral, vy negromilskej parchante, co?” Slečna Štěpánka vyprávěla, že Atikus odpověděl: „Ne, příliš starý,” strčil ruce do kapes a pokračoval v cestě. To prý se zas Atikovi Finchovi musí nechat, říkala slečna Štěpánka, že umí někdy pěkně suše odpovědět.

Jemovi a mně to zábavné nepřipadalo.

„Vždyť konečně býval nejlepším střelcem v okrese,” řekla jsem. „Mohl by —”

„Víš přece, že by pistoli nenosil, Čipero. Ani žádnou

nemá —” řekl Jem. „Víš, že ani tenkrát v noci před vězením u sebe žádnou neměl. Povídal mi, že mít u sebe zbraň znamená říkat si o to, aby tě někdo zastřelil.”

„Tohle je něco jinýho,” namítla jsem. „Řekneme mu, aby si nějakou vypůjčil.”

Učinili jsme to a Atikus řekl: „Hlouposti.”

Dill mínil, že by třeba pomohlo, kdybychom působili na Atikovu lepší stránku: konec konců, kdyby ho pan Ewell zabil, umřeli bychom hlady, nehledíc na to, že by nás vychovávala výlučně teta Alexandra, a všem nám bylo jasné, že první, co by udělala, ještě než by byl Atikus nadobro pod drnem, by bylo, že by vyhodila Kalpurnii. Jem řekl, že by mohlo zapůsobit, kdybych já, protože jsem malá holka, trochu brečela a vyváděla. Ani to nepomohlo.

Ale když si Atikus všiml, jak se ploužíme po okolí, nejíme a jevíme pramalý zájem o své obvyklé zábavy, objevil, jak velice jsme postrašeni. Jednou večer zkoušel Jema novým ragbyovým časopisem; když viděl, jak ho Jem prolistoval a pohodil, zeptal se: „Copak tě trápí, synku?”

Jem přistoupil k věci: „Pan Ewell.”

„Co se stalo?”

„Nic se nestalo. Bojíme se o tebe a myslíme si, že bys s ním měl něco udělat.”

Atikus se ušklíbl. „A copak? Uvalit na něho pořádkovou kauci?”

„Když někdo říká, že tě dostane, tak to asi myslí vážně.”

„Myslel to vážně, když to říkal,” odpověděl Atikus. „Zkus vžít se na chvilku do postavení Boba Ewella, Jeme. Připravil jsem ho při tom přelíčení o poslední špetku důvěryhodnosti, pokud vůbec nějakou měl. Ten člověk se musel zase nějak vytáhnout, to je pro lidi jeho druhu nezbytné. Jestliže tedy to, že mi plivl do tváře a vyhrožoval, ušetřilo Mayellu Ewellovou jednoho výprasku navíc, pak to rád přijmu. Musel si na někom vylít zlost, a raději když jsem to já než ta kupa děcek. Rozumíš?”

Jem přikývl.

Teta Alexandra vešla do pokoje, právě když Atikus říkal:

„Nemáme se od Boba Ewella čeho bát, tehdy ráno si nadobro zchladil žáhu.”

„Tím bych si tak jista nebyla, Atiku,” řekla teta. „Takoví jako on jsou všeho schopni, aby si vybili svou zášť. Však ty lidi sám znáš.”

„Co by mi propána mohl Ewell udělat, sestro?”

„Něco zákeřného,” řekla teta Alexandra. „Na to se můžeš spolehnout.”

„V Maycombu se nenaskýtá moc příležitostí k zákeřnostem,” odpověděl Atikus.

Po tomhle nám otrnulo. Léto uplývalo a my jsme je hleděli jak náleží užít. Atikus nás ubezpečil, že se Tomu Robinsonovi nic nestane, dokud vyšší soud neprojedná jeho případ, a má prý dobré vyhlídky, buď bude osvobozen, nebo se alespoň obnoví jeho proces. Byl na vězeňském statku v Enfieldu v chesterském okrese, přes sto kilometrů daleko. Ptala jsem se Atika, zda mohou Toma navštěvovat manželka a děti, ale Atikus řekl, že prý nesmějí.

„Co s ním bude,” zeptala jsem se jednou večer, „když prohraje odvolání?”

„Půjde na elektrické křeslo,” řekl Atikus, „pokud mu guvernér nezmírní trest. Ještě není třeba se starat, Čipero. Máme dobré vyhlídky.”

Jem byl rozvalen na pohovce a četl Populární mechaniku. Zvedl hlavu. „To není správný. Nikoho nezabil, i kdyby byl vinen. Nikoho nepřipravil o život.”

„Víš, že v Alabamě je znásilnění hrdelní zločin,” řekl Atikus.

„Prosím, ale porota mu nemusela dávat smrt — kdyby bejvali chtěli, mohli mu dát dvacet let.”

„Bývali,” opravil ho Adkus. „Tom Robinson je černoch, Jeme. Tady v našich končinách žádná porota na takové obvinění neřekne: ,Myslíme si, že je vinen, ale ne moc’ Znamenalo to buď jej úplně zprostit viny, anebo nic.”

Jem vrtěl hlavou: „Já vím, že to není správný, ale nemůžu přijít na to, kde je chyba — možná že znásilnění by se nemělo považovat za hrdelní zločin…”

Atikus upustil noviny vedle křesla. Řekl, že pokud jde

0 znásilnění, nemá proti zákonu žádných námitek, ani v nejmenším, ale vzbuzuje v něm hluboké pochyby, když obžaloba požaduje a porota navrhuje trest smrti na základě vysloveně nepřímých důkazů. Vrhl pohled po mně, viděl, že poslouchám, a zjednodušil to: „— myslím to tak, že než je někdo odsouzen k smrti, řekněme pro vraždu, měli by se zjistit jeden nebo dva očití svědkové. Měl by předstoupit někdo, kdo by mohl říct: ,Ano, já jsem u toho byl a viděl jsem ho, jak stiskl spoušť.’ ”

„Ale spousta lidí bylo pověšenejch — bylo pověšeno — na základě nepřímých důkazů,” řekl Jem.

„Já vím, a spousta si jich to pravděpodobně i zasloužila — ale není-li očitého svědka, zůstává vždycky pochybnost, někdy pouze stín pochybnosti. Zákon praví ,odůvodněná pochybnost’, ale já se domnívám, že obžalovaný má nárok byť

i na stín pochybnosti. Vždycky je tu možnost, ať jakkoli nepravděpodobná, že je nevinen.”

„Tak to teda přece jen zůstává na porotě. Měli bysme poroty zrušit.” Jem stál neoblomně na svém.

Atikus se přemáhal ze všech sil, ale neubránil se úsměvu. „Ty na nás jdeš moc zhurta, synku. Myslím, že by se možná našel lepší způsob. Změnit zákon. Změnit jej tak, aby pouze soudci měli právo vyměřovat trest v hrdelních přích.”

„Tak zajeď do Montgomery a ten zákon změň.”

„Nevěřil bys, jak by to bylo těžké. Já se té změny nedožiju, a jestli se jí dožiješ ty, budeš stařec.”

Jema to nepřesvědčilo. „Kdepak, tati, poroty by se měly zrušit. Především byl Tom nevinen a oni prohlásili, že vinen je.”

„Kdybys byl v té porotě ty, synku, a jedenáct chlapců jako ty, Tom by byl svobodný,” řekl Atikus. „Tobě zatím nic v životě neovlivnilo schopnost rozumové úvahy. Ve všedním životě je to dvanáct rozumných mužů, ta Tomova porota, ale viděls, jak něco vstoupilo mezi ně a rozum. Viděls totéž tehdy večer před vězením. Když ta parta odtáhla, neodcházeli jako rozumní lidé, odešli, protože jsme tam byli my. V našem světě je něco, co působí, že lidé ztrácejí soudnost — nedokázali by být spravedliví, i kdyby chtěli. Když se u našich soudůstřetne tvrzení bělocha s tvrzením černocha, běloch vždycky vyhrává. Je to ošklivé, ale je to tvrdá skutečnost.”

„To nic nespraví,” prohlásil tvrdohlavě Jem. Bušil si tiše pěstí do kolena. „Nemůžeš prostě odsoudit člověka na základě takových důkazů — to nejde.”

„Ty bys nemohl, ale oni mohli a odsoudili. Čím budeš starší, tím víc takových případů uvidíš. Je jedno místo, kde by se člověku mělo dostat poctivého jednání, ať má jeho kůže kteroukoli barvu duhy, a to místo je soudní síň, ale lidi umějí vpašovat s sebou svou zášť až na lavici porotců. Porosteš a budeš po celý život dennodenně vídat, jak běloši šidí černochy, ale něco ti povím a na to nezapomeň — když běloch ošidí černocha, pak bez ohledu na to, kdo to je, jak je bohatý nebo z jak vznešené rodiny pochází, je ten běloch darebák.”

Atikus mluvil tak tiše, že jeho poslední slovo nám zahřmělo v sluchu. Zvedla jsem hlavu: tvářil se rozhorleně. „Nic mi není odpornějšího než bílý ničema, který zneužije nevědomosti černocha. Jen si nemyslete — všechno se to sčítá a jednou ten účet zaplatíme. Doufám, že se toho vy děti nedočkáte.”

Jem se škrábal na hlavě. Najednou se mu rozšířily oči. „Atiku,” řekl, „proč nikdy nezasedají v porotě lidi jako my a slečna Maudie? Žádného z Maycombu nikdy v porotě nevidíš —jsou to všechno lidi odněkud z lesů.”

Atikus se opřel v houpací židli. Zdálo se, že mu Jem něčím způsobil radost, „čekal jsem, kdy na to přijdeš,” řekl. „Důvodů je hodně. Tak třeba slečna Maudie nemůže zasedat v porotě, protože je žena —”

„To znamená, že ženy v Alabamě nemůžou —” Byla jsem rozhořčena.

„Ne. Je to asi proto, abychom naše útlocitné dámy uchránili takových špinavých případů, jako je Tomův. Kromě toho,” usmál se Adkus, „pochybuji, zda by se nám někdy podařilo přelíčení dokončit — dámy by pořád přerušovaly jednání otázkami.”

Oba jsme se s Jemem zasmáli. Slečna Maudie by byla v porotě ohromná. Vzpomněla jsem si na starou paní Duboseovou v jejím pojízdném křesle — „Nechte toho bouchání,

Johne Taylore, chci se toho muže něco zeptat.” Snad byli naši předkové prozíraví.

Atikus říkal: „Pokud jde o lidi, jako jsme my — to je náš podíl na účtu. Poroty máme obvykle takové, jaké si sami zasloužíme. Naši počestní občané maycombští předně o účast v porotě nemají zájem. Za druhé se bojí. Dále mají —”

„Proč se bojí?”

„No, co kdyby — řekněme, měl pan Link Deas rozhodovat o výši bolestného, které by měla dostat, řekněme, slečna Maudie, kdyby ji slečna Ráchel přejela autem. Linkovi by se asi nelíbilo pomyšlení, že by v jedné nebo druhé měl ztratit zákaznici, že? Řekne tedy soudci Taylorovi, že nemůže zasedat v porotě, protože nemá nikoho, kdo by mu během jeho nepřítomnosti vedl obchod. A tak ho soudce Taylor té povinnosti zprostí. Někdy ho zprošťuje velice rozzlobeně.”

„Proč si myslí, že by některá z nich přestala u něho nakupovat?” zeptala jsem se.

Jem řekl: „Slečna Ráchel by přestala, slečna Maudie ne. Ale hlasování poroty je tajné, Atiku.”

Náš otec se zasmál. „Ještě toho musíš hodně poznat, synku. Hlasování poroty má být tajné. Když někdo zasedá v porotě, je nucen zaujmout stanovisko a vyjádřit se k něčemu. To lidé nedělají rádi. Někdy to bývá nepříjemné.”

„Tomova porota byla se svým stanoviskem brzo hotova,” zabručel Jem.

Atikus sjel prsty ke kapsičce s hodinkami. „Kdepak,” řekl spíš sám pro sebe než nám. „To byla právě věc, která mi vnukla myšlenku, že by to mohl být náznak obratu. Té porotě trvalo rozhodování několik hodin. Výrok byl nevyhnutelný, možná, ale obyčejně jim na to stačí pár minut. Tentokrát —” zarazil se a podíval se na nás. „Bude vás možná zajímat, že tam byl jeden, kterého jim dalo dost velkou práci zkrotit — zpočátku se vzpouzel a požadoval bezpodmínečně osvobození.”

„Kdo to byl?” divil se Jem.

Atikovi zajiskřilo v očích. „Prozrazovat nic nemohu, ale tolik ti povím, že to byl jeden z vašich starosarumských přátel…”

„Nějaký Cunningham?” vyhrkl Jem. „Některý — žádnýho jsem tam nepoznal… děláš si legraci.” Podíval se úkosem po Atikovi.

„Jeden z jejich přízně. Měl jsem takové tušení a nevyškrtl jsem ho. Jen mě tak něco napadlo. Mohl jsem ho vyškrtnout, ale nevyškrtl.”

„Pane jo,” řekl Jem uctivě. „Napřed ho chtějí zabít, a než řekneš švec, zase ho chtějí pustit… já ty lidi do smrti nepochopím.”

Atikus odpověděl, že člověk je musí prostě znát. Cunninghamové prý od nikoho ani nikomu nic nevzali od doby, kdy se přistěhovali do Nového světa. Dále je prý pro ně příznačné to, že když si člověk jednou získá jejich úctu, stojí za ním zuby nehty. Atikus řekl, že měl pocit, pouze takové tušení, že tenkrát v noci odcházeli od vězení s dosti značným respektem vůči Finchům. Bylo prý potom také zapotřebí menšího zemětřesení a nádavkem dalšího Cunninghama, aby jeden z nich změnil své stanovisko. „Kdybychom byli měli dva z té noční party, bylo by došlo k rozporu v porotě.”

Jem řekl pomalu: „Ty jsi vážně jmenoval do poroty člověka, který tě chtěl večer předtím zabít? Jak jsi mohl tak riskovat, Atiku, jak jsi mohl?”

„Když si to rozebereš, bylo riziko pramalé. Mezi jedním mužem, který bude hlasovat vinen, a druhým mužem, který bude hlasovat vinen, není přece žádný rozdíl, ne? Mezi mužem, který bude hlasovat vinen, a mužem, který má tak trochu brouka v hlavě, je rozdíl nepatrný, že? Z celého toho seznamu jsem u něho jediného neměl jistotu.”

„Jak byl ten člověk příbuzný s panem Cunninghamem?” zeptala jsem se.

Atikus vstal, protáhl se a zívl. Ještě dávno nebyl čas jít na kutě, ale věděli jsme, že by si otec rád přečetl noviny. Zvedl je, složil a poklepal mě po hlavě. „Počkat,” bručel si pro sebe. „Už to mám. Je to jeho dvojnásobný bratranec z prvního kolena.”

„Jak to?”

„Dvě sestry se provdaly za dva bratry. Víc ti nepovím — to si už domyslíš.”

Lámala jsem si s tím hlavu a vyšlo mi, že kdybych si vzala Jema a Dill měl sestru, s kterou by se oženil, naše děti by pak byly dvojnásobní bratranci z prvního kolena. „Ježkovy oči, Jeme,” řekla jsem, když Atikus odešel. „To jsou divný lidi. Slyšelas to, tetičko?”

Teta Alexandra háčkovala dečku a nedívala se na nás, ale poslouchala. Seděla v křesle s dečkou rozprostřenou na klíně a vedle ní stál košíček na ruční práce. Proč dámy za parných večerů háčkují vlněné dečky, to jsem nikdy nepochopila.

„Slyšela,” řekla.

Vzpomněla jsem si na ten vzdálený neblahý okamžik, kdy jsem vystoupila na obranu mladého Waltra Cunninghama. Teď jsem byla ráda, že jsem to udělala. „Jen co začne škola, pozvu k nám Waltra na oběd,” plánovala jsem a docela jsem zapomněla, že jsem si umínila nařezat mu při prvním setkání. „Může tu taky zůstat po vyučování, Atikus by ho zavezl do Starýho Sarumu autem. Mohl by tu někdy zůstat i přes noc vid, Jeme?”

„To se ještě uvidí,” řekla teta Alexandra, a tohle prohlášení u ní znamenalo vždycky hrozbu, nikdy příslib. Překvapeně jsem se k ní obrátila. „Proč ne, tetičko? Jsou to hodný lidi.”

Pohlédla na mě přes okraj brýlí, které si nasazovala při šití. „Jano Luiso, naprosto nepochybuji, že to jsou hodní lidé. Ale nejsou to lidé našeho druhu.”

Jem se do toho vmísil: „Teta tím myslí, že je to holota, Čipero.”

„Co je to holota?”

„Ale trhani. Mají rádi šumaře a podobný věci.” „No to já taky —”

„Nebuď hloupá, Jano Luiso,” řekla teta Alexandra. „Vtip je v tom, že Waltra Cunninghama můžeš vydrbat, až se bude svítit jako zrcadlo, můžeš ho obout a obléct ho do nových šatů, ale takový jako Jem nikdy nebude. A kromě toho u nich v rodině mají silný sklon k pití. O takové lidi nejeví ženy z Finchova rodu zájem.”

„Te — ti, ” řekl Jem, „vždyť jí není ještě ani devět.”

„Čím dřív si to vštípí do paměti, tím líp.”

Teta Alexandra domluvila. Živě mi vytanulo na mysli, jak si posledně postavila hlavu. Vůbec jsem nechápala proč. To bylo, když jsem se obírala plánem jít na návštěvu ke Kalpurnii — byla jsem zvědavá, zajímalo mě to; chtěla jsem Kalpurnii dělat „společnost”, podívat se, jak žije, kdo jsou její přátelé. Zrovna tak jsem si mohla přát vidět odvrácenou stranu měsíce. Tentokrát bylo použito jiné taktiky, ale cíl tety Alexandry se nezměnil. Snad proto k nám přijela — aby nám pomáhala ve výběru přátel. Hodlala jsem jí vzdorovat co možná nejdéle: „Když jsou to hodný lidi, proč se teda nemám chovat slušně k Waltrovi?”

„Neříkala jsem, že se k němu nemáš slušně chovat. Buď k němu přívětivá a zdvořilá, buď laskavá ke všem, děvenko. Ale domů ho zvát nemusíš.”

„Co kdyby to byl náš příbuzný, teto?” „Věc je taková, že to náš příbuzný není, a i kdyby byl, zněla by má odpověď stejně.”

„Teti,” ozval se Jem. „Atikus říká, že si člověk může vybírat přátele, ale rodinu že si zdaleka vybírat nemůže a že jsou to pořád jeho příbuzní, ať je uznává nebo ne, a že když je neuznává, sám pak vypadá jako hlupák.”

„To je tak vašemu otci podobné,” odpověděla teta Alexandra, „a já říkám, že Jana Luisa sem Waltra Cunninghama zvát nebude. I kdyby to byl její dvojnásobný bratranec z prvního kolena, stejně by v tomto domě nebyl přijat, pokud by nepřišel úředně za Atikem. A konec hovorů.”

Řekla rozhodné ne, tentokrát však udávala důvody: „Ale já si chci s Waltrem hrát, tetičko, proč nesmím?”

Sundala si brýle a upřela na mě pohled. „Já ti povím proč,” řekla. „Protože — je — to — chátra, proto si s ním nesmíš hrát. Nedovolím, aby ses kolem něho motala, pochytila bys jeho zvyky a přiučila se bůhvíčemu. Už takhle jsi pro svého otce dost velký problém.”

Nevím, čeho bych se byla dopustila, ale Jem mě zadržel. Chytil mě za ramena, objal mě a odvedl mě vzlykající vzteky do svého pokoje. Atikus nás zaslechl a vystrčil hlavu ze dveří. „To je dobrý, tatínku,” řekl Jem mrzutě, „to nic.” Atikus se zase stáhl.

„Kousni si, Čipero.” Jem zalovil v kapse a vytáhl karamelový špalek. Trvalo mi několik minut, než jsem cukroví sežmoulala do pohodlného žvance uvnitř tváře.

Jem si urovnával věci na prádelníku. Vzadu mu vlasy trčely vzhůru a vpředu mu visely do čela a mě napadlo, bude-li jeho účes někdy vypadat mužsky — možná že kdyby se dal ostříhat dohola a začal nanovo, narostly by mu vlasy pěkně jak se patří. Obočí mu houstlo a všimla jsem si, že v těle nějak pohubl. Rostl.

Když se ohlédl, pomyslel si asi, že se znovu rozpláču, protože řekl: „Něco ti ukážu, jestli to nikomu nepovíš.” Zeptala jsem se co. S ostýchavým úsměvem si rozepnul košili.

„No co?”

„No copak nevidíš?” „No nevidím.” „No to jsou chlupy.” „Kde?”

„Tady. Tadyhle.”

Poskytl mi útěchu, a tak jsem ho ujistila, že to vypadá překrásně, nic jsem ale neviděla. „Máš to moc pěkný, Jeme.”

„Pod paždí taky,” chlubil se. „Příští rok se dám do ragby. Čipero, nevšímej si tetičky, nedej se rozčilit.”

Připadalo mi, že to bylo včera, co mě nabádal, abych já nerozčilovala tetičku.

„To víš, ona není na holky zvyklá,” vysvětloval Jem, „aspoň ne na takový holky, jako jsi ty. Chce z tebe mít dámu. Nemohla bys třeba vyšívat nebo něco?”

„Jdi mi do háje. Ona mě nemá ráda, to je to celý, a mně to nevadí. Dohřálo mě, že o Waltrovi Cunninghamovi řekla, že je chátra, ne to, že jsem pro Atika problém. To už jsme si vyřídili, ptala jsem se ho, jestli jsem problém, a on řekl, že moc velký ne, nanejvýš takový, který může vždycky rozlousknout, a abych si vůbec nedělala starosti o to, že ho snad nějak zatěžuju. Kdepak, to bylo skrz Waltra — ten kluk není chátra, Jeme. Ten není jako Ewellovi.”

Jem odkopl boty a mrskl nohama na postel. Strčil si pod hlavu polštář a rozsvítil lampu. „Víš co, Čipero? Mně je to teď všechno jasný. Hodně jsem o tom v poslední době pře-mýšlel a přišel jsem na to. Na světě jsou čtyři druhy lidí. Jsou obyčejný lidi jako my a naši sousedi, potom jsou takoví jako ti Cunninghamové tamhle v lesích, takoví jako Ewellové dole u skládky a černoši.”

„A co Číňani a Francouzáci dole v baldwinským okrese?”

„Já mluvím o maycombským okrese. Ono je to tak, že lidi našeho druhu nemají rádi Cunninghamy, Cunninghamové nemají rádi Ewelly a Ewellové nenávidějí a nemůžou ani cítit černochy.”

Namítla jsem Jemovi, že jestli je to tak, proč tedy Tomova porota, složená z lidí, jako jsou Cunninghamové, nezprostila Toma obžaloby, aby udělala natruc Ewellům.

Jem mou dětinskou otázku odbyl mávnutím ruky.

„Víš,” řekl, „kolikrát vídám Atika, že si podupává, když hrajou v rádiu šumaři, a neznám nikoho, kdo by měl tak jako on rád ovarovou polívku —”

„Tak to jsme teda stejní jako Cunninghamové,” vyhrkla jsem. „Nechápu, proč tetička —”

„Ne, nech mě domluvit — jsme, ale přece se něčím odlišujeme. Atikus jednou říkal, že tetička je proto tak posedlá rodinou, že máme jedině svůj původ, a ani vindru v kapse.”

„Já teda nevím, Jeme — Atikus mi jednou povídal, že tyhle plky o starých rodinách jsou většinou hlouposti, protože rodina každýho člověka je stejně stará jako všechny ostatní. Ptala jsem se ho, jestli to platí i o černoších a Angličanech, a on říkal, že prý platí.”

„Původ neznamená starou rodinu,” řekl Jem. „Já myslím, že to znamená, jak dlouho tvoje rodina umí číst a psát. Zabýval jsem se tím opravdu důkladně, Čipero, a to je jediný důvod, co mě napadá. Někde v dávnověku, když Finchové ještě žili v Egyptě, musel někdo z rodiny pochytit jeden dva hieroglyfy a naučil to svýho kluka.” Jem se zasmál. „Představ si, že se tetička pyšní tím, že její pradědeček uměl číst a psát — ženský se kolikrát pyšnějí divnýma věcma.”

„Dobře že uměl, kdo by to byl jinak naučil Atika i ostatní, a kdyby Atikus neuměl číst, byli bysme my dva v rejži. Mně se nezdá, že tohle znamená původ, Jeme.”

„Jak potom vysvětlíš, že Cunninghamové jsou jinačí? Pan Walter se sotva umí podepsat, sám jsem ho viděl. My prostě umíme číst a psát delší dobu než oni.”

„Kdepak, učit se musí každej, s tím se nikdo nenarodí. Ten Walter je kluk docela chytrej, jenže někdy zůstává pozadu, protože ho nechají doma a musí pomáhat tátovi. Jinak je jako ostatní. Kdepak, Jeme, já myslím, že je jenom jeden druh lidí. Lidi.”

Jem se obrátil a natřásl si polštář. Když se zase opřel, byl zakaboněný. Zpozorněla jsem: upadal opět do špatné nálady. Obočí se mu spojila; jeho ústa se proměnila v tenkou čárku. Chvíli mlčel.

„To jsem si taky myslíval,” řekl konečně, „když jsem byl tak starý jako ty. Když je jenom jeden druh lidí, proč nemůžou jeden s druhým vyjít? Když jsou všichni stejní, proč se mermomocí chtějí nesnášet? Já myslím začínám něco chápat, Čipero. Myslím, že začínám chápat, proč Bubu Radley zůstal celou tu dobu zavřený doma… to proto, že on ven nechce.”

24

Kalpurnie měla na sobě svou nejnaškrobenější zástěru. Nesla podnos s ovocnými zákusky. Pozpátku se přitočila k létacím dveřím a opatrně přitlačila. Obdivovala jsem, s jakou lehkostí a půvabem brala do rukou těžké náklady lahůdek. Obdivovala ji asi i teta Alexandra, protože dnes nechala Kalpurnii obsluhovat.

Srpen končil, září bylo za dveřmi. Dill měl nazítří odjet do Meridianu; dnes byl s Jemem u Barkerovy tůně. Jem s hněvivým údivem objevil, že si dosud nikdo nedal práci naučit Dilla plavat, a umět plavat považoval Jem za stejně nezbytné jako umět chodit. Strávili už dvě dopoledne u potoka, říkali, že lezou do vody nazí a že s nimi nemohu jít, a tak jsem hodiny své samoty rozdělovala mezi Kalpurnii a slečnu Maudii.

Dnes rozbil v celém domě ležení misionářský kroužek tety Alexandry. Z kuchyně jsem slyšela, jak v obývacím pokoji paní Grace Merriweatherová referuje o bídném životě Mru-

nasů, tak mi to alespoň znělo. Vyhánějí prý ženy do zvláštních chýší, když přijde jejich doba; co to znamená, jsem nevěděla; pojem rodina je jim neznámý — to určitě mrzelo tetičku — podrobují děti ve třinácti letech strašlivým zkouškám; jsou prolezlí nakažlivými chorobami a parazity, žvýkají kůru nějakého stromu a vyplivují ji do společného hrnce a pak se tím opíjejí.

Bezprostředně poté se dámy odebraly k občerstvení.

Nevěděla jsem, mám-li jít do jídelny nebo zůstat v kuchyni. Teta Alexandra řekla, abych přišla za nimi na svačinu; jednací části schůze se prý nemusím zúčastnit, to by mě nudilo. Měla jsem růžové sváteční šaty, střevíce a spodničku a uvažovala jsem, že jestli se pobryndám, bude mi muset Kalpurnie šaty na zítřek znovu prát. Dnes byla celý den v jednom kole. Rozhodla jsem se, že zůstanu v kuchyni.

„Mohla bych vám pomoct, Kal?” zeptala jsem se ve snaze být něco platná.

Kalpurnie se zastavila ve dveřích. „Buď tam v koutě tiše jako myška,” řekla, „a až se vrátím, můžeš mi pomoct nakládat na podnosy.”

Když otevřela dveře, zdušený bzukot dámských hlasů zesílil: „Ale Alexandro, takové zákusky jsem ještě neviděla… no báječné… taková kůrka se mi nikdy nepovede, to nedokážu… ostružinové taštičky, koho by to napadlo… Kalpurnie?… kdo by to řekl… vám někdo říkal, že ta pastorova žena je… néée, představte si, je, a to první ještě ani nechodí…”

Ztichly, a tak jsem poznala, že už byly všechny obslouženy. Kalpurnie se vrátila a postavila na podnos těžkou stříbrnou konvici po mé mamince. „Tahle kávová konvice, to je vzácnost,” zabručela, „dneska už takový nedělají.”

„Můžu ji tam odnést?”

„Když půjdeš opatrně a neupustíš ji. Postav ji na konec stolu ke slečně Alexandře. Tam k těm šálkům a náčiní. Ona bude nalívat.”

Zkusila jsem přitlačit zadečkem na dveře podle Kalpurniina příkladu, ale dveře se ani nepohnuly. Kalpurnie otevřela dveře a s úsměvem mi je přidržela. „Jen pozor, je těžká. Nedívej se na ni, jinak to vyleješ.”

Absolvovala jsem cestu úspěšně: teta Alexandra se zářivě usmívala. „Zůstaň tu s námi, Jano Luiso,” řekla. To byla součást jejího tažení, jež ze mne mělo vychovat dámu.

Bylo zvykem, že každá hostitelka kroužku zvala na svačinu své sousedky, ať byly baptistky či presbyteriánky, což vysvětlovalo přítomnost slečny Ráchel (ve střízlivém stavu), slečny Maudie a slečny Štěpánky Crawfordové. Znervózněle jsem se posadila vedle slečny Maudie a dumala nad tím, proč si dámy berou klobouk, když jdou jenom přes ulici. Dámských sešlostí jsem se vždycky podvědomě hrozila a vnukaly mi touhu někam se vytratit, ale to byl pocit, který teta Alexandra označovala za „rozmazlenost”.

Dámy vypadaly svěže ve vzorovaných šatech jemně pastelových odstínů; skoro všechny byly silně napudrovány, ale tváře načerveněné neměly; žádná neměla rtěnku jiné barvy než přírodní. Nehty se jim třpytily bezbarvým lakem, ale některé mladší dámy měly nehty nalakované růžově. Pohádkově voněly. Překonala jsem chvění rukou tím, že jsem pevně sevřela opěradla křesla, tiše jsem seděla a čekala, až mě někdo osloví.

Slečna Maudie zablýskla můstkem. „Ty jsi nějaká nastrojená, Jano Luiso,” řekla. „Kdepak máš dneska kalhoty?” „Pod šatama.”

Nezamýšlela jsem říci nic legračního, ale dámy se rozesmály. Tváře mi zahořely, když jsem si uvědomila svou chybu, slečna Maudie však na mne hleděla s vážnou tváří. Nikdy se mi nesmála, ledaže jsem sama chtěla udělat legraci.

Do ticha, jež se náhle rozhostilo, zavolala na mne slečna Štěpánka Crawfordová z druhé strany pokoje: „Čím chceš být, až budeš velká, Jano Luiso? Půjdeš na práva?”

„Nevím, ještě jsem o tom neuvažovala…” odpověděla jsem, povděčna za laskavost, kterou mi slečna Štěpánka prokázala tím, že přešla k jinému námětu. Rychle jsem si začala vybírat povolání. Ošetřovatelka? Letkyně? „No já…”

„Neříkej, já myslela, že chceš jít na práva, když už jsi začala chodit k soudu.”

Dámy se opět rozesmály. „Ta Štěpánka, to je ale filuta,” řekla jedna. Pro slečnu Štěpánku to bylo pobídkou, aby rozvá-

děla tento námět dále: „Ty nechceš být advokátkou, až budeš velká?”

Slečna Maudie mě zlehka pohladila po ruce a já jsem docela mírně odpověděla: „Ani ne, budu dáma.”

Slečna Štěpánka se po mně podezíravě podívala, usoudila, že jsem to nemyslela nijak drze, a spokojila se tím, že uzavřela: „No, to musíš začít častěji nosit šaty, jinak z tebe dáma hned tak nebude.”

Slečna Maudie mi pevně stiskla ruku a já to nechala bez odpovědi. Stačilo, jak byl ten stisk hřejivý.

Po mé levici seděla paní Grace Merriweatherová a připadalo mi, že bude zdvořilé, když jí něco řeknu. Pan Merriweather, z donucení pravověrný metodista, nebral zřejmě nikterak osobně, když v kostele zpíval „To sladké slovo Gratias, jež spasilo mě hříšného…”, avšak podle veřejného mínění Maycombu paní Merriweatherová svého manžela naučila střízlivosti a udělala z něho celkem řádného občana. Neboť paní Merriweatherová byla určitě nejzbožnější dámou v Maycombu. Snažila jsem se nalézt námět, který by ji zajímal. „O čempak jste dneska jednaly?” zeptala jsem se.

„Ach, děvenko, o těch chudácích Mrunasech,” řekla a už byla ve svém živlu. Věděla jsem, že mnoho dalších otázek už zapotřebí nebude.

Velké hnědé oči paní Merriweatherové se zalévaly slzami pokaždé, když pomyslela na utiskované. „Žijí v té džungli a nemají nikoho než J. Grimese Everreta,” řekla. „Žádný běloch za nimi nepřijde než ten náš svatý člověk J. Grimes Everret.”

Paní Merriweatherová hrála na svůj hlas jako na varhany; každému slovu, jež pronesla, byl vyměřen plný takt: „Té bídy… té zaostalosti… té zkázy — to zná jen J. Grimes Everret. Víš, že když mě tehdy naše církevní obec poslala na to shromáždění, říkal mi J. Grimes Everret —”

„On tam byl, paní Merriweatherová? Já myslela —”

„Na dovolené. J. Grimes Everret mi řekl, povídá mi: ,Paní Merriweatherová, vy nemáte ani potuchy, ani po-tu-chy, s čím tam zápolíme.’ Tohle mi řekl.”

„Tak?”

„Já jsem mu řekla:,Pane Everrete,’ řekla jsem, ,dámy z Již-ní metodistické episkopální církve v Maycombu ve státě Alabama stojí stoprocentně za vámi.’ To jsem mu řekla. A hned v tu chvíli a na tom místě jsem v srdci učinila předsevzetí, že až se vrátím domů, uspořádám tady školení o Mrunasech a předám Maycombu poselství J. Grimese Everreta, a to předsevzetí plním.”

„Ano, paní Merriweatherová.”

Když paní Merriweatherová zavrtěla hlavou, rozhoupaly se jí černé lokny. „Jano Luiso,” řekla, „ty jsi šťastné děvče. Máš křesťanský domov, žiješ mezi křesťany, v křesťanském městě. Tam daleko, kde šíří víru J. Grimes Everret, žijí všichni v bídě a ve hříchu.”

„Ano, paní Merriweatherová.”

„V bídě a ve hříchu — copak jste říkala, Gertrudo?” Paní Merriweatherová natočila své lokýnky k dámě sedící vedle ní. „Ach ta. Já vždycky říkám, že je třeba odpuštění a zapomnění, odpuštění a zapomnění. Ten jejich církevní sbor by jí měl pomáhat, aby mohla ty děti od nynějška vést řádným křesťanským životem. Někdo z mužů by tam měl zajít a promluvit s tím kazatelem, aby jí dodal útěchy.”

„Promiňte, paní Merriweatherová,” vložila jsem se do rozhovoru, „to mluvíte o Mayelle Ewellové?”

„O May —? Ne, děvenko. O ženě toho černého. O ženě toho Toma, Toma —”

„Robinsona, paní Merriweatherová.”

Paní Merriweatherová se otočila opět k sousedce. „Já věřím pevně v jedno, Gertrudo,” pokračovala, „ale někteří lidé se na to dívají jinak než já. Stačí, když jim dáme najevo, že jim odpouštíme, že jsme na to zapomněli, a všechno se uklidní.”

„Promiňte — paní Merriweatherová,” přerušila jsem ji znovu, „co se uklidní?”

Otočila se opět ke mně. Paní Merriweatherová patřila k těm dospělým lidem, kteří považují za nutné nasadit jiný tón, když mluví s dětmi. „Ale nic, Jano Luiso,” řekla tónem majestátního larga, „kuchařky a čeledíni jsou nespokojení, ale už je to přechází — druhý den po soudu celý den reptali.”

Paní Merriweatherová se obrátila na paní Farrowovou: „Řeknu vám, Gertrudo, že nejvíc ze všeho mi jdou na nervy

takoví zakabonění negři. Huba jim tááákhle visí. To máte na celý den po náladě, když vám chodí taková negerka po kuchyni. Víte, co jsem řekla naší Sofy, Gertrudo? Řekla jsem: ,Sofy,’ povídám jí, ,vy se dneska vůbec nechováte jako křesťanka. Pán Ježíš si nikdy nestěžoval a nereptal,’ a víte, to na ni platilo. Zvedla oči od země a řekla: ,Ne, paní Merriweatherová, Ježíš nikdy nereptal.’ Jak vám říkám, Gertrudo, člověk nikdy nesmí opominout příležitost konat dílo Páně.”

Vzpomněla jsem si na starodávné harmonium v kapli na Finchově Můstku. Když jsem byla maličká a když jsem po celý den byla hodně poslušná, dovolil mi Atikus šlapat měchy a sám jedním prstem hrál nějakou melodii. Poslední tón dozníval tak dlouho, dokud stačil vzduch. Paní Merriweatherové podle všeho došel vzduch, a zatímco doplňovala své zásoby, chystala se k proslovu paní Farrowová.

Paní Farrowová byla skvěle urostlá žena s bledýma očima a úzkými chodidly. Měla čerstvou trvalou ondulaci a vlasy stočené do drobných šedivých kudrlinek. Byla to druhá nejzbožnější dáma v Maycombu. Měla zvláštní zvyk, že všemu, co řekla, předesílala slabé zasyčení.

„Sss, Grace,” řekla, „to je zrovna to, co jsem já tuhle povídala bratru Hutsonovi. ,Sss, bratře Hutsone,’ řekla jsem mu, ,mně to připadá, jako když svádíme předem prohranou bitvu, prohranou bitvu.’ Řekla jsem: ,Sss, jim je to úplně jedno. Můžeme je vychovávat, div se neztrháme, můžeme se do úmoru snažit udělat z nich křesťany, ale dneska není v noci žádná dáma ve své posteli bezpečná.’ A on mi řekl: ,Paní Farrowová, já nevím, k čemu tady u nás spějeme.’ Sss, řekla jsem mu, že to má tedy naprostou pravdu.”

Paní Merriweatherová moudře pokývala hlavou. Její hlas se vznesl nad cinkot kávových šálků a tlumené chroustání, které vycházelo z dam přežvykujících zákusky. „Gertrudo,” pravila, „já vám řeknu, že tady u nás jsou někteří hodní, ale pomýlení lidé. Hodní, ale pomýlení. Myslím ty lidi u nás, kteří jsou přesvědčeni, že si počínají správně. Jsem daleka toho, abych někoho jmenovala, ale byli u nás takoví, co si před nedávnem mysleli, že dělají správnou věc, a dosáhli jenom toho, že je popíchli. Nic jiného nedokázali. Třeba se

v té chvíli zdálo, že si vedou správně, to samo sebou nevím, já v těchle věcech nejsem zběhlá, ale zachmuření… nespokojení… já vám řeknu, kdyby se byla naše Sofy chtěla takhle chovat ještě den, byla bych ji pustila. Jí do té její kudrnaté makovice ještě neproniklo, že ji držím jen z toho důvodu, že je krize a že jí ten dolar a čtvrt každý týden přijde moc vhod.”

„Nezajídají se vám náhodou jeho zákusky?”

To řekla slečna Maudie. V koutcích úst se jí objevily dvě drobné vrásky. Seděla až dosud mlčky vedle mne s šálkem kávy na koleně. Ztratila jsem nit rozhovoru už dávno předtím, když přestali mluvit o ženě Toma Robinsona, a spokojila jsem se vzpomínkami na Finchův Můstek a na řeku. Ve skutečnosti to bylo obráceně, než jak říkala teta Alexandra: jednací část schůze byla hrůzostrašná, společenská hodinka byla otravná.

„Já vůbec nechápu, co tím myslíte, Maudie,” řekla paní Merriweatherová.

„Určitě chápete,” odpověděla slečna Maudie krátce.

Víc neřekla. Když se slečna Maudie rozzlobila, mluvila s ledovou úsečností. Něco ji velice rozzlobilo a šedé oči jí zledověly stejně jako hlas. Paní Merriweatherová se po mně podívala a odvrátila hlavu. Na paní Farrowovou jsem neviděla.

Teta Alexandra vstala od stolu a spěšně obešla dámy s dalším občerstvením a dovedně zapředla čilý rozhovor s paní Merriweatherovou a paní Gatesovou. Když už byly v plné zábavě i s paní Perkinsovou, teta Alexandra poodstoupila. Vrhla po slečně Maudii pohled plný vděčnosti a mně nad tím ženským světem zůstával rozum stát. Slečna Maudie a teta Alexandra si nikdy nebývaly zvlášť blízké a prosím, teta jí za něco němě děkuje. Zač, to jsem nevěděla. Stačilo mi poučení, že je možno proniknout tetě Alexandře tak hluboko pod kůži, aby pocítila vděčnost za poskytnutou pomoc. Není pochyb, musím brzo vstoupit do tohoto světa, v němž se podle vnějšího zdání navoněné dámy pomalinku houpají v židlích, něžně se ovívají a popíjejí chlazenou vodu.

Cítila jsem se však víc doma v otcově světě. Lidé jako pan Heck Tate nelíčili na člověka nevinné otázky, aby si z něho mohli dělat legraci; ani Jem nebyl přespříliš kritický, pokud

se neřekla vyložená hloupost. Muži, jak se zdálo, naplňovali dámy mírnou hrůzou a dámy zřejmě nebyly ochotny schvalovat ve všem všudy jejich počínání. Ale já jsem měla muže ráda. Ať si jak chtějí klejí a pijí, karbaní a žvýkají tabák, něco na nich je; nevadilo mi, že nejsou půvabní, bylo na nich něco, co se mi podvědomě líbilo… nebyli —

„Pokrytci, paní Perkinsová, rození pokrytci,” říkala paní Merriweatherová. „Alespoň tímhle hříchem nejsme u nás na Jihu zatíženi. Ti tam na Severu je osvobodili, ale sedat s nimi u stolu je nevidíte. My alespoň nejsme takoví falešníci, abychom jim vykládali, že jsou nám rovni, ale ať si táhnou po svých. Tady u nás prostě říkáme: ,Vy si žijte po svém a my si taky budeme žít po svém.’ Já myslím, že ta ženská, ta Rooseveltová, to nemá v hlavě v pořádku — dočista se pomátla, přijede si do Birminghamu a chce s nimi sedět u stolu. Kdybych já byla birminghamským starostou, já bych —”

Ani paní Merriweatherová, ani já jsme birminghamským starostou nebyly, ale přála jsem si být jeden den guvernérem státu Alabama: pustila bych Toma Robinsona z vězení tak rychle, že by se misionářský spolek ani nestačil vzpamatovat. Kalpurnie tuhle vyprávěla kuchařce slečny Ráchel, jak si to všechno ten zlý Tom bere, a nepřestala mluvit, když jsem vešla do kuchyně. Říkala, že Atikus podnikl vše, co bylo v lidských silách, aby mu vězení ulehčil, že poslední, co řekl Tom Atikovi, než ho odvezli do vězeňského tábora, bylo: „Sbohem, pane Finch, teďka už nic dělat nemůžete, tak se ani nenamáhejte.” Kalpurnie vyprávěla, že prý jí Atikus řekl, že se Tom toho dne, kdy ho odvezli do vězení, vzdal vší naděje. Atikus se mu prý snažil vyložit, jak se věci mají a že za žádnou cenu nesmí ztrácet naději, protože Atikus dělá vše, co je v jeho silách, aby ho dostal na svobodu. Kuchařka slečny Ráchel se zeptala Kalpurnie
, proč prý Atikus Toma prostě neujistil, že ho pustějí, a dál mu už nic nevykládal — tím by se prý Tom jistě hodně utěšil. Kalpurnie jí odpověděla: „Protože ty se nevyznáš v zákonech. První, co se naučíš, když jsi v takový advokátský rodině, je to, že na nic neexistuje žádná konečná odpověď. Pan Finch nemoh říct, že je něco tak nebo onak, když neví najisto, jestli to tak je.”

Vpředu bouchly dveře a v předsíni jsem uslyšela Atikovy kroky. Mimoděk mě napadlo, kolik je to hodin. Touhle dobou ještě dávno nechodíval domů a ve dnech, kdy se konaly schůzky misionářského spolku, se obvykle zdržel ve městě až dlouho do tmy.

Zůstal stát ve dveřích. Klobouk držel v ruce a v obličeji byl jako křída.

„Promiňte, dámy,” řekl. „Jen račte pokračovat ve schůzi, nedejte se vyrušovat. Alexandro, mohla bys na minutku do kuchyně? Chtěl bych si na chvilku půjčit Kalpurnii.”

Neprošel jídelnou, vyšel zpátky předsíní a vstoupil do kuchyně zadními dveřmi. Přišly jsme tam s tetou Alexandrou za ním. Dveře z jídelny se znovu otevřely a připojila se k nám ještě slečna Maudie. Kalpurnie se napůl zvedla ze židle.

„Kal,” řekl Atikus, „pojedete se mnou k Heleně Robinsonové —”

„Co se stalo?” zeptala se teta Alexandra, zděšená otcovým výrazem.

„Tom je mrtev.”

Teta Alexandra si přitiskla ruce k ústům.

„Zastřelili ho,” řekl Atikus. „Utíkal. Stalo se to při rozcvičce. Z ničeho nic se prý slepě rozběhl k plotu a chtěl ho přelézt. Přímo před jejich očima—”

„Copak se ho nepokusili chytit? Nedali mu nějakou výstrahu?” Tetě Alexandře se třásl hlas.

„Ale jistě, strážní volali, aby zůstal stát. Vystřelili párkrát do vzduchu a pak na něj. Zasáhli ho, zrovna když přelézal plot. Říkali, že kdyby měl obě ruce zdravé, bylo by se mu to podařilo, letěl jako blesk. Sedmnáct kulek v něm našli. Tolik po něm střílet nemuseli. Pojedete se mnou, Kal, a pomůžete mi to oznámit Heleně.”

„Ano, pane Finchi,” zašeptala Kalpurnie a roztřeseně si rozvazovala zástěru. Slečna Maudie k ní přistoupila a uzel jí rozvázala.

„Tohle je už poslední kapka, Atiku,” řekla teta Alexandra.

„Záleží na tom, jak se na to díváš,” odpověděl Atikus. „Co pro ně mezi dvěma sty černochy znamenalo o jednoho míň nebo víc? Pro ně to nebyl Tom, byl to vězeň na útěku.”Atikus se opřel o ledničku, vysunul si brýle na čelo a mnul si oči. „Měli jsme tak dobré vyhlídky,” řekl. „Pověděl jsem mu, jak to podle mého soudu vypadá, ale nemohl jsem mu po pravdě říct, že máme víc než dobrou naději. Toma už asi unavilo spoléhat na bělošské vyhlídky a raději se spolehl sám na sebe. Hotova, Kal?”

„Prosím, pane Finchi.”

„Tak pojedeme.”

Teta Alexandra se posadila na Kalpurniinu židli a zakryla si tvář rukama. Seděla bez pohnutí: ztichla tak, že jsem si pomyslela, jestli snad neomdlí. Slyšela jsem slečnu Maudii oddychovat, jako by byla vyběhla do schodů, a v jídelně zatím vesele žvatlaly dámy.

Myslela jsem, že teta Alexandra pláče, ale pak sňala ruce s obličeje a bylo vidět, že neplakala. Vypadala unaveně. Když promluvila, zněl její hlas mrtvě.

„Nemohu říct, že bych schvalovala všechno, co dělá, Maudie, ale je to můj bratr a ráda bych jen věděla, kdy tohle všechno skončí.” Zvýšila hlas. „Jeho to úplně rve. Nedává to na sobě příliš znát, ale rve ho to. Viděla jsem ho, když — co ještě po něm chtějí, Maudie, co ještě?”

„Co po něm kdo chce, Alexandro?” zeptala se slečna Maudie.

„Tohle město, myslím. Klidně ho nechají udělat to, co se příliš bojí udělat sami — mohlo by je to stát nějaký ten centík. Klidně ho nechají dělat, co se sami dělat bojí, ať se při tom uštve k smrti, oni jsou —”

„Buď tiše, uslyší tě,” řekla slečna Maudie. „Už jsi o tom někdy přemýšlela z téhle stránky, Alexandro? Ať si je toho Maycomb vědom či ne, udělujeme mu nejvyšší poctu, jakou komu můžeme udělit. Skládáme v něj důvěru, že učiní to, co je správné. Je to docela prosté.”

„Kdo?” Teta Alexandra netušila, že opakuje otázku svého dvanáctiletého synovce,

„Ta hrstka lidí u nás v Maycombu, kteří říkají, že spravedlnost není označena Jen pro bílé; ta hrstka lidí, kteří říkají, že právo na nestranný soud mají všichni, ne pouze my; ta hrstka lidí, kteří v sobě nalézají tolik pokory, aby si při pohledu na

černocha pomysleli: Jen z milosti boží to nejsem já.” Slečně Maudii se vracela její stará ráznost. „Ta hrstka lidí u nás v Maycombu, kteří mají nějaký původ, to jsou ti, po kterých se ptáš.”

Kdybych byla dávala pozor, mohla jsem přijít s dalším příspěvkem k Jemově definici původu, ale najednou jsem se roztřásla a nemohla jsem se ovládnout. Viděla jsem vězeňský statek v Enfieldu a Atikus mi ukazoval dvůr, kam chodí vězňové cvičit. Byl velký jako ragbyové hřiště.

„Přestaň se klepat,” přikázala slečna Maudie a chvění mě přešlo. „Vstaň, Alexandro, už jsme je tam nechaly dost dlouho.”

Teta Alexandra vstala a přihladila si všelijaké kosticové výčnělky podél boků. Z pasu vytáhla kapesník a utřela si nos. Poopravila si vlasy a řekla: „Je to na mně znát?”

„Ani trošičku,” ujistila ji slečna Maudie. „Už ses sebrala, Jano Luiso?”

„Ano.”

„Půjdeme tedy za dámami,” řekla sveřepě.

Slečna Maudie otevřela dveře a z jídelny se vyvalila vlna ženských hlasů. Teta Alexandra šla přede mnou, a když procházela dveřmi, viděla jsem, jak vztyčila hlavu.

„Ale paní Perkinsová,” řekla, „vždyť vy nemáte kávu. Ukažte, já vám doleju.”

„Kalpurnie musela někam odskočit, Grace,” řekla slečna Maudie. „Tady jsou ty ostružinové taštičky, poslužte si ještě. Už jste slyšely, co tuhle provedl ten můj bratranec, ten, co chodí rád na ryby?…”

A tak procházely podél řady rozesmátých žen, obcházely jídelnu, dolévaly kávu, nabízely dobroty, jako by je trápila jen ta dočasná domácí pohroma, způsobená tím, že přišly o Kalpurnii.

Znovu se rozproudil tlumený bzukot: „Ale ovšem, paní Perkinsová, ten J. Grimes Everret, to je svatý mučedník, on… se musel ženit, tak utíkali… do salónu krásy, každou sobotu odpoledne… hned jak slunce zapadne. Ten chodí spát se… slepicemi, klec plnou nakažených slepic, Fred říká, že tím to vzniklo. Fred říká…”

Teta Alexandra se na mě podívala z druhého konce pokoje a usmála se. Podívala se na podnos s koláčky, ležící na stole, a pokynula k němu hlavou. Opatrně jsem podnos zvedla a zamířila k paní Merriweatherové. Nasadila jsem nejvybranější společenský tón a zeptala jsem se paní Merriweatherové, jestli by neměla chuť. Konec konců, když se může tetička i v takové chvíli chovat jako dáma, proč bych to nesvedla já.

25

„Nech toho, Čipero. Vynes ho dozadu na

schody.”

„Zbláznil ses, Jeme?…”

„Povídám, abys ho vynesla dozadu na schody.”

Povzdechla jsem si, sebrala jsem zvířátko, položila je na poslední schod a vrátila se na lůžko. Bylo už sice září, ale chladné počasí na sebe zatím dávalo čekat, a tak jsme dosud spávali na zadní, sítěmi chráněné verandě. Létaly dosud světlušky, a noční hmyz a brouci, kteří po celé léto naráželi o síť, si ještě nezalezli do skrýší, do nichž se uchylují s příchodem podzimu.

Někudy vnikl do domu tlusťoušek; asi ta potvůrka vylezla po schodech nahoru a pod dveřmi se protáhla dovnitř. Spatřila jsem ho, když jsem odkládala knihu na zem vedle postele. Jsou to tvorečkové ne delší než palec, a jakmile se na ně sáhne, svinou se do šedivé kuličky.

Ležela jsem na břiše, natáhla jsem ruku a šťouchla do něho. Svinul se. Pak si asi myslel, že mu už nic nehrozí, a pomalu se rozvinul. Odcestoval pár centimetrů po stu svých nožek a já jsem se ho znovu dotkla. Svinul se.

Protože se mi chtělo spát, rozhodla jsem se hru ukončit. Už jsem ho chtěla rozplácnout, když se ozval Jem.

Jem byl nasupený. Patřilo to pravděpodobně k údobí vývoje, kterým procházel, a já jsem si říkala, kéž by si pospíšil a rychle to odbyl. Pravda, nebyl nikdy krutý ke zvířatům, ale že by mu leželo na srdci blaho hmyzího pronároda, to jsem nikdy nepozorovala.

„Proč jsem ho nesměla zamáčknout?” zeptala jsem se.„Protože nikomu nic nedělají,” odpověděl Jem ze tmy. Měl už lampičku zhasnutou.

„Tys už asi dospěl tak daleko, že nebudeš zabíjet ani mouchy a moskyty, mně se zdá,” řekla jsem. „Až tě to přejde, tak mi řekni. To si ale nemysli, že já budu sedět jako pecka a ani se nepoškrábu, když mě něco kousne.”

„Ale nebreptej,” odpověděl Jem ospale.

Teď se choval čím dál víc jako holka Jem, ne já. Uvelebila jsem se pohodlně naznak a čekala, až usnu, a vzpomínala jsem zatím na Dilla. Dill nám odjel prvního září a pevně nás ujišťoval, že se vrátí ihned, jakmile skončí škola — doma prý už asi jakž takž pochopili, že jezdí rád na prázdniny do Maycombu. Slečna Ráchel nás vzala s sebou taxíkem až na Maycombské nádraží a Dill mával z okna vlaku, až nám sešel z očí. Ale z mysli nesešel: stýskalo se mi po něm. Poslední dva dny jeho pobytu u nás ho Jem učil plavat —

Učil plavat. Vzpomněla jsem si, co mi Dill vyprávěl, a rázem ze mě všechna ospalost spadla.

Barkerova tůň je na konci prašné cesty, která odbočuje z meridianské silnice asi půldruhého kilometru za městem. Cestou tam se člověk snadno sveze povozem s bavlnou nebo mu zastaví kolemjedoucí motorista a ten kousek cesty k potoku se ujde už lehko, zato je protivné pomyšlení jít zpátky domů za soumraku, kdy už je na silnici malý provoz, a kdo se tam chodí koupat, dbá, aby se příliš dlouho nezdržel.

Podle toho, co Dill vyprávěl, došli s Jemem právě na silnici, když spatřili, že proti nim přijíždí Atikus. Tvářil se, jako by je neviděl, a tak na něho začali mávat. Atikus nakonec přibrzdil; když doběhli k autu, řekl: „Raději si někoho stopněte. Já hned tak zpátky domů nepojedu.” Na zadním sedadle seděla Kalpurnie.

Jem se napřed vzpouzel, pak žadonil, až se Atikus obměkčil: „Tak dobrá, můžete jet s námi, ale zůstanete v autě.”

Po cestě k Robinsonovům jim Atikus pověděl, co se stalo.

Odbočili ze silnice, projeli zvolna kolem skládky a Ewellova obydlí a jeli dál úzkou cestou k černošským chaloupkám. Dill říkal, že u Robinsonů před domem hrál houf černých dětí

kuličky. Atikus zaparkoval vůz a vystoupil. Kalpurnie prošla za ním přední brankou.

Dill slyšel, jak se Atikus ptá jednoho z dětí: „Kde je maminka, Same?” a slyšel, jak Sam odpovídá: „Je dole u sestry Stevensové, pane Finch. Mám pro ni skočit?”

Dill vyprávěl, že se Atikus zatvářil nerozhodně, ale pak prý řekl, ať pro ni zajde, a Sam odhopkoval. „Jen si hrejte, hoši,” řekl Atikus dětem.

Ve dveřích domku se objevila malá holčička, zůstala stát a hleděla na Atika. Dill povídal, že měla vlásky jako chomáček malinkých tuhých cůpků a na konci každého cůpku měla uvázanou pestrou stužku. Usmála se od ucha k uchu a namířila si to k našemu otci, ale byla ještě moc malá a pletly se jí nožky. Atikus jí prý vyšel naproti, smekl klobouk a nabídl jí prst. Chytla se ho a Atikus jí pomohl ze schodů. Pak ji předal Kalpurnii.

Když se objevila paní Robinsonová, Sam jí klusal v patách. Helena prý řekla: „brý večer, pane Finch, neposadíte se?” Ale víc už neřekla. Atikus také ne.

„Čipero,” vyprávěl Dill, „ona ti ani nehlesla a skácela se na zem. Prostě se skácela, jako by tamtudy šel nějaký obr a tou obrovskou nohou na ni šlápl. Jenom dmmm —” Dill dupl tlustou nohou o zem. „Jako bys šlápla na mravence.”

Kalpurnie s Atikem prý Helenu zvedli na nohy a napůl ji odnesli, napůl odvedli do stavení. Dlouho se zdrželi uvnitř a Atikus vyšel ven sám. Na zpáteční cestě kolem skládky na ně od Ewellů něco pokřikovali, ale Dill nepochytil, co to bylo.

Asi po dva dny poutala zpráva o Tomově smrti pozornost Maycombu; dva dny stačily, aby se rozšířila po celém okrese. „Slyšeli jste o tom?… Ne? Prej utíkal jako namydlenej blesk…” Pro Maycomb byla Tomova smrt typická. Pro negra je typické sebrat se a prásknout do bot. Je typické pro způsob myšlení takového negra, že nemá žádný plán, že nepomyslí na budoucnost, že se jen dá slepě na útěk při první příležitosti, která se naskytne. Přitom ta ironie, Atikus by ho z toho byl asi zadarmo vysekal, ale čekat —? Kdepak. Však je znáte, jací jsou. Lehce nabyl, lehce pozbyl. To je jenom další důkaz,

ten mládenec Robinson byl sice řádně ženat, držel se prý v čistotě, chodil do kostela a všechno, ale když pak jde do tuhého, ukáže se, že to byla jen tenká slupka. Nakonec se v nich ten negr stejně nezapře.

Ještě pár podrobností, které umožnily posluchači, aby oplátkou opakoval svou vlastní verzi, a pak už nebylo o čem hovořit až do příštího čtvrtka, kdy vyšel Maycombský hlasatel. V Černošských zprávách byl krátký nekrolog, ale byl tam také úvodník.

Pan B. B. Underwood dštil oheň a síru a pramálo se staral, jestli někdo odvolá inzerci a předplatné. (Ale v Maycombu se to tak nepraktikovalo: pan Underwood si mohl vykřičet plíce a psát, co ho napadlo, a na inzerci a předplatné to nemělo žádný vliv. Když se chce ve svém listě veřejně zesměšnit, je to jeho věc.) Pan Underwood nepojednával o justičních omylech, psal tak, aby mu i dítě rozumělo. Podle názoru pana Underwooda bylo jednoduše hříchem zabíjet mrzáky, ať stojí, sedí či prchají. Přirovnával Tomovu smrt k nesmyslnému zabíjení zpěvného ptactva lovci a dětmi a Maycomb měl za to, že se snažil napsat úvodník tak poetický, aby mu ho přetiskli v montgomerských novinách.

Jak to vlastně je, uvažovala jsem, když jsem četla úvodník pana Underwooda. Nesmyslné zabíjení — až do dne Tomovy smrti bylo s ním nakládáno dle ustanovení zákona; byl veřejně souzen a odsouzen dvanácti řádnými a spravedlivými muži; můj otec za něho po celou dobu bojoval. Pak jsem si ujasnila smysl slov pana Underwooda: Atikus použil všech prostředků, které jsou dány svobodným lidem, aby Toma Robinsona zachránil, ale u tajných soudů lidských srdcí nemohl Atikus svou při prokázat. Tom byl mrtev ve chvíli, kdy Mayella Ewellová otevřela ústa a vykřikla.

Při jménu Ewell se mi dělalo zle. Maycomb nepromeškal ani chvilku, aby se dověděl od pana Ewella, co soudí o Tomově skonu, a vzkázal jeho názory po osvědčené doručovatelce všech klepů slečně Štěpánce Crawfordové. Slečna Štěpánka vyprávěla tetě Alexandře v Jemově přítomnosti („Ale co, vždyť je dost velký, může to slyšet,”), že pan Ewell prohlásil, že jeden to má odbyto a ještě asi dva že půjdou za ním. Jem

řekl, ať se nebojím, pan Ewell se prý hlavně vytahuje a skutek utek. Jem mi také řekl, že jestli o tom Atikovi špitnu, jestli mu dám nějak najevo, že o tom vím, do smrti prý se mnou nepromluví.

26

Začala zase škola a s ní i naše denní cesty kolem Radleyových. Jem byl v sedmé třídě a chodil na střední školu, která stála kousek dál za naší obecnou; já jsem teď byla ve třetí třídě a náš rozvrh se tak lišil, že jsem s Jemem chodila pouze ráno do školy a vídala se s ním u jídla. Vrhl se na ragby, ale byl dosud příliš útlý a mladý, aby stačil na víc než nosit mužstvu vědra s vodou.

Dům Radleyových ztratil pro mě hrůzu, ale neztratil nic z pochmurnosti a chladu, který čišel zpod rozložitých dubů, ani ze své nevlídností. Za jasného dne bylo dosud vídat pana Nathana Radleyho, jak jde do města nebo se vrací domů; že je uvnitř v domě Bubu, to jsme usuzovali z téhož důvodu jako dřív — nikdo ještě nespatřil, že by ho vynášeli. Když jsem někdy šla kolem toho starého domu, pocítila jsem výčitky svědomí, že jsem se vůbec kdy propůjčila k něčemu, co muselo být pro Artura Radleyho hotovým utrpením — kterýpak pořádný poustevník touží po tom, aby k němu děti nakukovaly okenicemi, posílaly mu pozdravy napíchnuté na rybářském prutu a v noci se mu procházely v kapustě?

A přece jsem vzpomínala. Dvě mince s indiánskými hlavami, žvýkací guma, mýdloví panáčci, zašlá medaile, polámané hodinky s řetízkem. Jem to musí mít někde schováno. Jednou odpoledne jsem se zastavila u toho stromu; kmen se nadouval kolem cementové výplně. Výplň sama začínala žloutnout.

Párkrát jsme ho málem už zahlédli, to byl úspěch, za který se nikdo nemusel stydět.

Ale přesto jsem ho vyhlížela pokaždé, když jsem šla kolem. Možná že ho jednou uvidíme. Představovala jsem si, jak to bude: až se to stane, bude sedět v houpačce a já půjdu okolo.„Jak se daří, pane Arture,” řeknu, jako bych tak zdravila odjakživa každé odpoledne, ,,’brý večer, Jano Luiso,” odpoví, jako by tak zdravil odjakživa každé odpoledne, „počasí se nám pěkně vydařilo, pravda?” „Ano, pane Arture, moc pěkně,” řeknu a půjdu dál.

To byla jen fantazie. Nikdy ho neuvidíme. Možná že opravdu vychází za bezměsíčných nocí a pozoruje slečnu Štěpánku Crawfordovou. Já bych si vybrala někoho jiného, na koho se koukat, ale to je jeho věc. Na nás se nikdy dívat nebude.

„Doufám, že s tím nechceš zase začínat?” řekl Atikus jednou večer, když jsem vyslovila zbloudilé přání aspoň jednou si pořádně prohlédnout Bubu Radleyho, než umřu. „Jestli to chceš zkoušet, říkám ti předem: nech toho. Jsem už moc starý na to, abych tě honil z Radleyho pozemku. A pak, je to nebezpečné. Mohl by tě někdo zastřelit. Víš, že pan Nathan střílí po každém stínu, který zahlédne, i po takových stínech, které zanechávají bosé stopy dětské velikosti. Měli jste štěstí, že jste nepřišli o život.”

Už jsem ani necekla. Zároveň Atikus stoupl v mých očích. Bylo to poprvé, co nám dal najevo, že toho o ledačems ví víc, než jsme předpokládali. A tohle se stalo už před lety. Ne, letos v létě — vlastně ne, loni v létě, když… už se mi ten čas nějak plete. Nesmím se zapomenout zeptat Jema.

Prožili jsme mezitím tolik událostí, že z Bubu Radleyho jsme měli nejmenší strach. Atikus říkal, že neví, co by se ještě mohlo stát, že všechno se nakonec usadí, a až prý uplyne jistá doba, lidé zapomenou, že byl vůbec nějaký rozruch kolem existence Toma Robinsona.

Snad měl Atikus pravdu, ale události toho léta visely nad námi jako kouř v uzavřené místnosti. Dospělí lidé v Maycombu se mnou ani s Jemem o tom případu nikdy nehovořili; asi jej však rozebrali se svými dětmi, zaujali stanovisko, že ani jeden, ani druhý za to nemůžeme, že je Atikus náš otec, a nařídili dětem, že bez ohledu na to, jaký on je, na nás musejí být hodné. Samy by si tohle děti nikdy nevymyslely; kdyby bylo na našich spolužácích, odbyli bychom si s Jemem každý pár rychlých, uspokojujících praček a tím by se to vyřídilo. Takhle jsme byli nuceni chodit s hlavou vzhůru a chovat se

jako džentlmen a dáma. Svým způsobem to připomínalo doby paní Henry Lafayette Duboseové, jenže scházelo její hulákání. Jedna věc mi ale nešla vůbec na rozum: přes všechny Atikovy rodičovské nedostatky ho toho roku lidé klidně znovu zvolili do státního zákonodárného sboru, jako obvykle bez opozice. Došla jsem k závěru, že se člověk v lidech nevyzná, stáhla jsem se do sebe a nepřemýšlela o nich, pokud jsem k tomu nebyla nucena.

Byla jsem k tomu donucena jednoho dne ve škole. Vždycky jednou týdně jsme měli aktuality. Každý žák si měl vystřihnout nějakou zprávu z novin, vstřebat její obsah a vyjevit ho třídě. Tato praxe údajně odstraňovala celou řadu rozličných nešvarů: když dítě stojí před spolužáky, podporuje to u něho správné držení těla a dodává mu to sebejistoty; krátkým ústním projevem si tříbí slovní zásobu; tím, že se učí aktualitu, cvičí si paměť; při projevu je vyčleněno z kolektivu a tím raději se pak do něho vrací.

Byla to hluboká myšlenka, ale v Maycombu se jako obvykle příliš neosvědčila. Především z venkovských dětí mělo jen několik přístup k novinám, a tak břemeno aktualit spočívalo na městských dětech, což přespolní děti jen utvrdilo v přesvědčení, že se veškerá pozornost stejně věnuje těm z města. Venkovské děti, pokud mohly, si obyčejně přinesly výstřižky z novin, kterým říkaly Hadrník; v očích naší učitelky slečny Gatesové to byla zavrženíhodná tiskovina. Nepochopila jsem nikdy, proč se mračí, když některý žák odříkával něco z Hadrníku, ale souviselo to jaksi s tím, že přespolní měli rádi šumaře, k obědu jedli sirupem polévané vdolky, byli machometáni, zpívali Sladce pěje oslíček a říkali voslíček, a učitelé byli státem placeni za to, aby tohle všechno vymycovali.

I tak jen málokteré děti chápaly, co to je aktualita. Malý Chuck Little, který měl o kravách a jejich zvycích vědomosti jako stoletý, byl v polovině příhody strýčka Příhody, když ho slečna Gatesová zarazila: „Tohle není aktualita, Charlesi. To je reklama.”

Cecil Jacobs však věděl, jak má aktualita vypadat. Když na něho přišla řada, předstoupil před třídu a spustil: „Tak ten Hitler —”

„Adolf Hitler, Cecile,” opravila ho slečna Gatesová. „Když o někom mluvíme, nikdy nezačínáme slovem ten.”

„Ano, paní učitelko,” odpověděl Cecil Jacobs. „Tak ten Adolf Hitler stírá židy —”

„Stíhá, Cecile …”

„Prosím ne, paní učitelko, tady stojí — no, to je jedno, starej Adolf Hitler honí židy a dává je zavírat a bere jim majetek a žádnýmu nedovolí vystěhovat se do ciziny a meje všechny slabomyslné a —”

„Myje slabomyslné?”

„Prosím ano, paní učitelko, oni asi nemají dost rozumu, aby se umyli sami, takovej blbec se asi neumí udržet v čistotě. No a tak Hitler teďka začal chytat taky všechny položidy a chce je mít zaregistrovaný pro případ, že by mu dělali potíže, a podle mě je to špatnost a to je moje aktualita.”

„Velmi dobře, Cecile,” řekla slečna Gatesová. Cecil se nafoukl a vrátil se na místo.

Vzadu ve třídě se zvedla ruka. „Jak to může udělat?”

„Jak může kdo co udělat?”

„Já myslím, jak může Hitler jen tak strčit tolik lidu do kriminálu, to snad by mu přeci vláda zatrhla,” namítal žák, který se přihlásil.

„Vláda, to je Hitler,” řekla slečna Gatesová. Chopila se příležitosti k uplatnění dynamické výuky a přistoupila k tabuli. Napsala na ni velkými písmeny DEMOKRACIE. „Demokracie,” řekla. „Věděl by někdo definici?”

„My,” ozval se někdo.

Zvedla jsem ruku, protože jsem si vzpomněla na staré volební heslo, o kterém mi Atikus jednou vykládal.

„Co myslíš, že to znamená, Jano Luiso?”

„ ,Pro všechny stejná práva, pro nikoho zvláštní výsady,’ ” citovala jsem.

„Velmi správně, Jano Luiso, velmi správně,” usmívala se slečna Gatesová. Před slovo DEMOKRACIE připsala ještě U NÁS JE. „Teď si to řekneme všichni společně: ,U nás je demokracie.’ ”

Odříkali jsme to. Nato pravila slečna Gatesová: „Tím se právě liší Amerika od Německa. U nás je demokracie a v Ně-

mecku diktatura. Diktatura,” řekla. „U nás v Americe žádnou perzekuci neuznáváme. Perzekuce, per-ze-ku-ce,” vyslovila pečlivě, „pochází od lidí, kteří mají předsudky. Nad židy není na světě lepších lidí, a jak si Hitler může myslet něco jiného, to je mi záhadou.”

Jedna zvídavá duše uprostřed třídy se zeptala: „Proč oni nemají židy rádi, co myslíte, paní učitelko?”

„To nevím, Henry. Židé jsou přínosem pro každou společnost, ve které žijí, a především jsou to lidé hluboce nábožensky založení. Hitler se snaží náboženství odstranit a to je možná důvod, proč je nemá rád.”

Ozval se Cecil Jacobs. „Já to teda nevím určitě,” řekl, „oni snad nějak měnějí peníze nebo co, ale kvůli tomu je nemusejí pronásledovat. Jsou to přece běloši, ne?”

Slečna Gatesová řekla: „Až budeš chodit do střední školy, Cecile, budeš se učit, že židé byli pronásledováni již od počátku dějin a byli dokonce vyhnáni i ze své vlastní země. Je to jeden z nejotřesnějších příběhů v dějinách. Teď budeme mít počty, děti.”

Protože počty mě nikdy nebavily, dívala jsem se celou hodinu z okna. Atika jsem viděla mračit se jedině tehdy, když nám Elmer Davis podával poslední zprávy o Hitlerovi. Atikus vždycky vypnul rádio a řekl: „Mmpf!” Jednou jsem se ho zeptala, proč Hitlera nesnáší, a Atikus řekl: „Protože je to maniak.”

Takhle to nepůjde, dumala jsem, zatímco se třída zabývala počítáním. Jeden šílenec a milióny Němců. Připadalo mi, že by měli strčit do kriminálu Hitlera, místo aby ho nechali zavírat je. Ještě něco se mi nezdálo — zeptám se na to tatínka.

Zeptala jsem se ho a Atikus řekl, že mi na tu otázku nemůže vůbec odpovědět, protože odpověď nezná.

„Ale může se nenávidět Hitler?”

„Nemůže,” řekl. „Nikdo se nesmí nenávidět.”

„Atiku,” řekla jsem, „já ještě něčemu nerozumím. Paní učitelka Gatesová říkala, že je to strašný, co ten Hitler dělá, celá z toho zrudla —”

„To se jí nedivím.”

„Ale -”

„Copak?”

„Nic, tatínku.” Odešla jsem, protože jsem si nebyla jista, že dokážu Atikovi vysvětlit, co mi vrtá hlavou, protože jsem si nebyla jista, že dokážu objasnit něco, co byl jen pocit. Snad mi dá odpověď Jem. Ve školních záležitostech se Jem vyznal lépe než Atikus.

Jem byl utahaný, jak nosil celý den vodu. Na podlaze u jeho postele se válelo nejméně dvanáct banánových slupek a uprostřed stála prázdná láhev od mléka. „Proč se tak cpeš?”

„Trenér povídal, že jestli přiberu dvanáct kilo, můžu už za dva roky hrát,” řekl. „Tímhle to jde nejrychleji.”

„Jestli to všechno nevyzvracíš. Jeme,” řekla jsem, „chci se tě na něco zeptat.”

„Tak to vysyp.” Odložil knížku a natáhl nohy.

„Slečna Gatesová je hodná, ne?”

„Ale jo,” řekl Jem, „měl jsem ji rád, když mě učila.”

„Moc nenávidí Hitlera…”

„Co je na tom zlýho?”

„No, dneska vykládala, jaká je to od něho špatnost, že takhle zachází s židama. Jeme, že se nemá nikdo pronásledovat, viď? Já jako myslím, že se ani nemá o nikom nic špatnýho myslet, že ne?”

„To víš, že ne, Čipero. Co tě žere?”

„Ale když jsme šli ten večer od soudu, slečna Gatesová si — scházela po schodech před náma, tys ji asi neviděl — povídala si se slečnou Štěpánkou Crawfordovou. Zaslechla jsem, jak říká, že je na čase, aby jim dal někdo za vyučenou, protože si začínají moc troufat a už si myslejí, že se co nevidět budou moct ženit s běloškama. Jak může, Jeme, někdo tak hrozně nenávidět Hitlera a na obrátku mluvit takhle ohavně o lidech přímo tady doma —”

Jem se najednou rozzuřil. Vyskočil s postele, chytil mě za límec a zalomcoval mnou. „O tom soudu už nechci nikdy nic slyšet, nikdy, nikdy, rozumíš? Rozumíš? O tom mi už nikdy neříkej ani slovíčko, rozumíš? A vypadni!”

Byla jsem tak překvapena, že jsem se ani nerozplakala. Vyplížila jsem se z Jemova pokoje a tiše jsem za sebou zavřela dveře, abych ho přílišným hlukem zase nepopudila. Najednou

jsem pocítila únavu a zatoužila jsem po Atikovi. Seděl v obývacím pokoji, šla jsem za ním a chtěla jsem si mu vlézt na klín.

Atikus se usmál. „Ty už jsi teď tak velká, že tě budu muset držet jenom kousek.” Přitiskl mě k sobě. „Čipero,” řekl tiše, „nic si z Jema nedělej. Ono ho teď leccos trápí. Slyšel jsem vás tam vzadu.”

Atikus řekl, že Jem se usilovně snaží na něco zapomenout, ale ve skutečnosti to prý jen na čas ukládá v paměti, než od toho uplyne dost dlouhá doba. Pak prý bude moci o tom uvažovat a všechno si utřídit. Až o tom bude moci Jem uvažovat, bude zase ve své kůži.

27

Opravdu se všechno jakž takž usadilo, jak to předpovídal Atikus. Do poloviny října se přihodily jen dvě drobné, ale mimořádné události, které postihly dva maycombské občany. Ne, byly to tři události a netýkaly se přímo nás — Finchů — ale svým způsobem se nás vlastně týkaly.

První událostí bylo, že pan Bob Ewell získal práci a opět ji v několika dnech ztratil a pravděpodobně se zapsal jako jedinečný případ do análů let třicátých: byl to jediný člověk, o němž jsem kdy slyšela, že by ho vyhodili z nouzových veřejných prací pro lenost. Myslím, že krátké vzplanutí jeho slávy způsobilo, že nakrátko vzplála i jeho píle, ale přišel o práci stejně brzo, jako pominula jeho fáma: pan Ewell shledal, že je zapomenut stejně jako Tom Robinson. Od té doby si zase pravidelně každý týden přicházel na sociální úřad pro šek a přijímal jej nevrle s temným reptáním, že ti lumpové, co si myslejí, že jim Maycomb patří, nedovolejí poctivýmu člověku, aby se uživil. Sociální pracovnice Rút Jonesová říkala, že pan Ewell otevřeně nařkl Atika, že ho připravil o práci. Rozrušilo ji to tak, že to běžela povědět Atikovi do kanceláře. Atikus řekl slečně Rút, ať se tím netrápí, jestli
si prý chce Bob Ewell pohovořit s Atikem o tom, jak ho „připravil” o práci, ví, kde ho má hledat.

Druhá věc se přihodila soudci Taylorovi. Soudce Taylor nechodíval v neděli večer do kostela; paní Taylorová chodila. Soudce vychutnával tu nedělní večerní hodinku, kdy byl sám ve velkém domě, a v čas pobožnosti si zalezl do své pracovny a četl si ve spisech Boba Taylora (nebyl to jeho příbuzný, ale soudce by býval byl hrd, kdyby se mohl k němu jako ke svému příbuznému hlásit). Jednou v neděli večer, když byl soudce Taylor pohřížen do šťavnatých metafor a květnaté dikce, odtrhlo jeho pozornost od stránky rozčilující škrábání. „Pššt,” napomenul Annu Taylorovou, svého tlustého voříška. Potom si uvědomil, že mluví k prázdnému pokoji; škrábání se ozývalo odněkud ze zadní části domu. Soudce Taylor oddusal na zadní verandu, aby pustil Annu ven, a našel síťové dveře dokořán. Spatřil ještě u rohu domu stín, a to bylo všechno, co ze svého návštěvníka zahlédl. Když se paní Taylorová vrátila z kostela
domů, našla manžela, jak sedí v křesle, zavrtán do díla Boba Taylora, s brokovnicí na klíně.

Třetí příhoda se stala Heleně Robinsonové, vdově po Tomovi. Byl-li pan Ewell zapomenut jako Tom Robinson, byl Tom Robinson zapomenut jako Bubu Radley. Na Toma však nezapomněl jeho zaměstnavatel, pan Link Deas. Pan Link Deas dal Heleně práci. Ve skutečnosti ji ani nepotřeboval, ale říkal, že ho hrozně mrzí, jak ta věc dopadla. Kdo se Heleně staral o děti, když byla pryč, to jsem se nedověděla. Kalpurnie říkala, že to má Helena těžké, protože si musí zacházet půldruhého kilometru, aby se vyhnula Ewellovým, kteří na ni podle Heleniných slov „vylítli”, hned když zkusila poprvé jít po veřejné cestě. Panu Linku Deasovi nakonec nějak došlo, že Helena přichází každé ráno do práce z druhé strany, a vypáčil z ní důvod. „Prosím vás, pane Link, nechte to tak,” prosila ho Helena. „Čerta, to by tak hrálo”, řekl pan Link. Přikázal, aby se stavila u něho v krámě, než půjde odpoledne domů. Helena se tam zastavila a pan
Link zavřel krám, narazil si na hlavu klobouk a doprovodil Helenu domů. Šel s ní kratší cestou, kolem Ewellů. Na zpáteční cestě se pan Link zastavil u polorozpadlé branky.

„Ewell?” zavolal. „Povídám, Ewell!”

Okna, obyčejně obložená dětmi, byla prázdná.

„Já dobře vím, že jste tam všichni do jednoho, že se schováváte na zemi! Tak poslouchejte, Bobe Ewelle: jestli se ještě jedinkrát od naší Heleny doslechnu, že nemohla jít touhle cestou, tak budete do slunka západu v base!” Pan Link si odplivl do prachu a šel domů.

Druhý den ráno šla Helena do práce veřejnou cestou. Nikdo na ni nevylítl, ale když ušla pár metrů za Ewellovy, ohlédla se a viděla, že pan Ewell jde za ní. Otočila se a šla dál a pan Ewell stále ve stejné vzdálenosti za ní, dokud nedošla k domu pana Linka Dease. Po celou cestu, vykládala Helena, za sebou slyšela tichý hlas mumlat oplzlé výrazy. Celá vyděšená telefonovala panu Linkovi do krámu, který nebyl daleko od jeho domu. Když vyšel pan Link z obchodu, spatřil pana Ewella opřeného o plot. Pan Ewell řekl: „Nekoukejte na mě, Linku Deasi, jako bych byl nějakej špína. Já vám neukous tu vaši —”

„Předně bych prosil, Ewelle, abyste tu svou smradlavou figuru odklidil z mého majetku. Opíráte se mi o plot a já nemám na to, abych si ho dával znovu natírat. Za druhé necháte na pokoji mou kuchařku, nebo vás poženu před soud pro násilí —”

„Ani jsem se jí nedotk, Linku Deasi, já se přeci nebudu zahazovat s negerkama!”

„Vůbec se jí nemusíte dotknout, stačí, abyste ji zastrašoval, a jestli nestačí násilí, abyste si trochu pobyl v chládku, hodím vám na krk obtěžování ženské osoby, tak se koukejte klidit! A jestli snad nevěříte, že to myslím vážně, tak si zkuste to děvče ještě jednou obtěžovat!”

Pan Ewell zřejmě uvěřil, že to pan Link myslí vážně, protože Helena už další nepříjemnosti nehlásila.

„Mně se to nelíbí, Atiku, mně se to vůbec nechce líbit,” zhodnotila tyto příhody teta Alexandra. „Ten člověk, jak se zdá, v sobě neustále jitří zášť proti každému, kdo měl s tím procesem něco společného. Já vím, jak si takoví lidé svou zášť vybíjejí, ale nechápu, proč ji vůbec pojal — přece u soudu prosadil svou, ne?”

„Já to myslím chápu,” řekl Atikus. „Je to snad tím, že v hloubi duše ví, že těm jeho a Mayelliným povídačkám v Maycombu opravdu uvěřilo jen moc málo lidí. Myslel si,že z něho bude hrdina, a zatím všechno, čeho tak pracně dosáhl, bylo… bylo, dobrá, my toho černocha odsoudíme, ale ty si táhni zpátky na smetiště. Teď už si zchladil žáhu skoro na všech, tak by mu to mělo stačit. Však ono ho to přejde, až se změní počasí.”

„Ale proč by se chtěl vloupat k Taylorům? Zřejmě nevěděl, že je John doma, jinak by se o to nepokoušel. V neděli večer svítívá John jen vpředu na verandě a vzadu v tom svém doupěti…”

„Nevíš, jestli Bob Ewell tu síťku opravdu prořízl, nevíš, kdo to udělal,” řekl Atikus. „Ale lze si to domyslet. Já jsem ho usvědčil, že je lhář, ale John z něho udělal hlupáka. Celou tu dobu, co Ewell vypovídal, jsem se raději na Johna nedíval, jinak bych nedokázal zachovat vážnou tvář. John na něho hleděl, jako by to bylo třínohé kuře nebo hranaté vejce. Ať mi nikdo neříká, že se soudci nepokoušejí ovlivnit porotu,” zachechtal se Atikus.

Koncem října vplul náš život zase do normálního programu, vyplněného školou, hrou a učením. Jem, jak se zdálo, už vypudil z mysli to, nač chtěl zapomenout, a spolužáci nám milosrdně dali zapomenout na výstřelky našeho otce. Cecil Jacobs se mě jednou zeptal, jestli je Atikus radikál. Když jsem se na to ptala Atika, byl tím tak pobaven, že mi to přišlo až líto, ujistil mě však, že se nesměje mně. Řekl mi: „Pověz Cecilovi, že jsem asi takový radikál jako Bavlňák Tom Heflin.”

Teta Alexandra byla ve svém živlu. Slečna Maudie musela jednou ranou umlčet celou misionářskou společnost, protože teta Alexandra opět ovládla pole. K občerstvení předkládala stále větší dobroty. Z vyprávění paní Merriweatherové jsem se dověděla další podrobnosti o společenském životě ubohých Mrunasů: mají tak nevyvinutý smysl pro rodinu, že veškerý kmen tvoří dohromady jednu velkou rodinu. Dítě má tolik otců, kolik má obec mužů, a tolik matek, kolik je v ní žen. J. Grimes Everret se snaží ze všech sil, aby tento stav změnil, a je mu zoufale zapotřebí našich modliteb.

Maycomb se dostal zase do svých kolejí. Byl přesně stejný jako loni a předloni, až na dvě malé změny. Předně lidé od-

stranili z výloh a automobilů nálepky s nápisem PNO — PŘISPĚJEME SVÝM DÍLEM. Zeptala jsem se Atika, proč je sundali, a on mi řekl, že proto, že plán národní obnovy je mrtev. Zeptala jsem se, kdo ho zabil; řekl, že devět starých mužů.

Druhá změna, ke které v Maycombu došlo, neměla celonárodní význam. Až do té doby byl předvečer svátku Všech svatých zcela neorganizovanou záležitostí. Každé dítě si dělalo, co se mu zamanulo, za případné pomoci ostatních dětí, když bylo třeba něco přestěhovat, jako například vytáhnout lehkou bryčku na střechu nájemní konírny. Ale rodiče si řekli, že to zašlo už příliš daleko, když byl loni zničen mír domácnosti slečen Tutti a Frutti.

Slečny Tutti a Frutti Barberovy byly staré panny, které spolu obývaly jedinou maycombskou rezidenci, jež se mohla pochlubit sklepem. O dámách Barberových se povídalo, že jsou to republikánky a že se přistěhovaly z Clantonu ve státě Alabama v roce 1911. Jejich mravy nám byly cizí, a nač potřebovaly sklep, to nikdo nevěděl, ale chtěly jej mít, daly si jej vykopat a zbytek života trávily tím, že ze sklepa vyháněly celé generace dětí.

Slečny Tutti a Frutti (jmenovaly se Sára a Frances) se obě kromě svých yankeeských způsobů vyznačovaly také hluchotou. Slečna Tutti to zapírala a žila ve světě ticha, ale slečna Frutti, která si nechtěla dát nic ujít, používala naslouchadla tak obrovského, že o něm Jem prohlašoval, že je to trouba z toho gramofonu s psíčkem.

Majíce toto na paměti, počkalo si v předvečer Všech svatých několik daremných dětí, až slečny Barberovy tvrdě usnou, vklouzly k nim do obývacího pokoje (kromě Radleyových nikdo na noc nezamykal), pokradmu odtamtud vytahaly do posledního kousíčku všechen nábytek a schovaly ho do sklepa. Popírám, že bych se byla něčeho takového zúčastnila.

„Já je slyšela!” zněl výkřik, který nazítří za svítání probudil sousedy slečen Barberových. „Slyšela jsem je, přijeli s nákladním autem až ke dveřím! Dupali tady jako koně! Teď jsou už někde v New Orleansu!”

Slečna Tutti si byla jista, že nábytek odcizili podomní prodavači kožišin, kteří procházeli městem přede dvěma dny. „Byli tmaví,” řekla, „ze Syrrrie.”

Byl povolán pan Heck Tate. Obhlédl místo činu a prohlásil, že podle jeho názoru je to místní práce. Slečna Frutti pravila, že pozná každého v Maycombu bezpečně po hlase, a včera v noci se prý ze salónu žádné maycombské hlasy neozývaly — po celém domě prý hrčela ta jejich r. Slečna Tutti trvala na tom, že objevit ztracený nábytek nelze jinak než s pomocí policejních psů, a tak se pan Tate musel vypravit šestnáct kilometrů za město, sebrat okresní stopaře a nasadit je na stopu.

Pan Tate je vypustil na předních schodech u slečen Barberových, ale psi jen oběhli dům a začali výt vzadu u dveří do sklepa. Když je tak pan Tate prohnal třikrát, konečně se dovtípil. Do poledne toho dne nebylo možno v Maycombu spatřit ani jediné bosé dítě a nikdo nezul boty, dokud nebyli psi zase vráceni.

A tak maycombské dámy rozhodly, že letos to bude jiné. Otevře se sál střední školy, kde se bude konat akademie pro dospělé; pro děti se budou pořádat různé zábavné soutěže. Nebude chybět ani cena ve výši dvaceti pěti centů za nejlepší úbor, který si pro tuto příležitost dotyčný stvoří.

Jem i já jsme zaúpěli. Ne že bychom byli někdy něco prováděli, ale šlo o zásadu. Jem si už stejně na takové věci připadal moc starý; říkal, že se ten večer škole vyhne na sto honů. No co, pomyslela jsem si, vezme mě s sebou Atikus.

Brzy jsem se však dověděla, že toho večera bude zapotřebí mých služeb na jevišti. Paní Grace Merriweatherová sestavila původní akademii s názvem: Maycombský okres: Ad astra per aspera a já jsem měla představovat šunku. Paní Merriweatherová usoudila, že bude rozkošné, když některá z dítek budou v maskách předvádět zemědělské výrobky okresu: Cecil Jacobs bude převlečen za krávu; z Agnes Booneové bude roztomilý máslový bob, další dítě bude představovat burský

oříšek a tak dále, dokud se obrazotvornost paní Merriweatherové a zásoba dětí nevyčerpala.

Veškerá naše úloha, pokud jsem vyrozuměla ze dvou zkoušek, spočívala v tom, že jsme měli vcházet zleva na jeviště podle toho, jak nás paní Merriweatherová (která byla nejen autorkou, ale i vyprávěčkou) vyvolávala. Když zvolala: „Vepřové,” byla řada na mně. Shromážděné děti pak zahlaholí vespolek: „Maycombe, ó Maycombe, můj provždy drahý domove,” a paní Merriweathwrová vystoupí na jeviště s vlajkou státu Alabama.

Můj úbor nepředstavoval žádný velký problém. Paní Crenshawová, místní švadlena, měla stejně bujnou fantazii jako paní Merriweatherová. Paní Crenshawová vzala kus drátěného pletiva a zohýbala je do tvaru uzené šunky. Potáhla je hnědou látkou a celek omalovala, aby připomínal skutečnou šunku. Když jsem se přikrčila, bylo mi možno přetáhnout tento výtvor přes hlavu. Sahal mi skoro až ke kolenům. Pozorná paní Crenshawová mi ponechala dva otvory, kterými jsem viděla ven. Povedlo se jí to: Jem prohlásil, že vypadám úplně jako šunka na nožičkách. Několik věcí mi však vadilo: bylo v tom horko, bylo mi to těsné; když mě svrběl nos, nemohla jsem se poškrábat, a jak jsem do toho jednou vlezla, nemohla jsem se z toho dostat bez něčí pomoci ven.

Když nastal předvečer svátku Všech svatých, předpokládala jsem, že se na mě půjde podívat celá rodina, ale čekalo mě zklamání. Atikus řekl co možná nejtaktněji, že by asi dnes večer na té akademii nevydržel, že je hrozně unavený. Byl celý týden v Montgomery a vrátil se domů až pozdě odpoledne. Snad prý by mě doprovodil Jem, kdybych ho požádala.

Teta Alexandra řekla, že si musí jít brzo lehnout, zdobila prý celé odpoledne jeviště a je z toho zmožená — zarazila se uprostřed věty. Zavřela ústa, potom je otevřela, jakoby chtěla něco říci, ale nevyšlo z nich ani slůvko.

„Co je, tetičko?” zeptala jsem se.

„Ale nic, to nic,” řekla, „to na mě jenom sáhla smrt.” Zaplašila nějakou obavu, která jí prolétla hlavou, a navrhla mi, abych v obývacím pokoji uspořádala pro rodinu předpremiéru.

Jem mě tedy nacpal do masky, postavil se ke dveřím, zvolal: „Vepřo-vé,” přesně jako paní Merriweatherová, a já jsem vpochodovala do obývacího pokoje. Atikus i teta Alexandra byli nadšeni.

Předvedla jsem svou roli ještě v kuchyni Kalpurnii a Kalpurnie řekla, že jsem báječná. Chtěla jsem se jít ukázat přes ulici slečně Maudii, ale Jem řekl, že stejně asi bude na akademii ve škole.

Pak už mi na tom nezáleželo, jestli půjdou nebo nepůjdou. Jem řekl, že mě vezme. Tak začala naše nejdelší společná cesta.

28

Na to, že byl poslední říjnový den, bylo neobyčejně teplé počasí. Ani jsme si nemuseli brát kabát. Vítr sílil a Jem řekl, že by se mohlo rozpršet, než se dostaneme domů. Měsíc nesvítil.

Nárožní svítilna vrhala ostré stíny na Radleyho dům. Slyšela jsem, jak se Jem tiše zasmál. „Dneska je určitě nebude nikdo otravovat,” řekl. Nesl můj šunkový úbor, dost nešikovně, protože se špatně držel. Pomyslela jsem si, jaká je to od něho dvornost.

„Ale stejně jde odtamtud na člověka hrůza, viď?” řekla jsem. „Bubu nechce nikomu ubližovat, ale jsem moc ráda, že jdeš se mnou.”

„Atikus by tě přece nenechal jít do školy samotnou,” řekl Jem.

„Nechápu proč, vždyť se jde jenom za roh a pak přes dvůr.”

„Jít přes ten dvůr v noci, to je pro malý holky pěkně dlouhá cesta,” škádlil mě Jem. „To nemáš strach ze strašidel?”

Zasmáli jsme se. Strašidla, Horká pára, zaříkadla, tajná znamení, to všechno se s přibývajícími léty vytratilo jako opar s východem slunce. „Jak že byla ta říkanka,” řekl Jem. „Anděli jasný, život mi nech; kliď se z cesty, nesaj mi dech.”

„Nech toho,” okřikla jsem ho. Byli jsme před Radleyovými.

Jem řekl: „Bubu určitě není doma. Poslouchej.”

Ve tmě vysoko nad námi vyzpěvoval osamělý mnohohlásek svůj repertoár a v blaženství ani netušil, na čím stromě sedí; spustil pronikavým kií, kií žluťáčka, přešel do pohněvaného kvé-ek sojky a skončil smutným nářkem lelka.

Zahnuli jsme za roh a já zakopla o kořen vyrůstající do vozovky. Jem mě chtěl zachytit, ale místo toho upustil mou masku do prachu. Neupadla jsem však a hned jsme šli zase dál.

Odbočili jsme ze silnice a vešli na školní dvůr. Bylo tma jako v pytli.

„Jak víš, kde jsme, Jeme?” zeptala jsem se, když jsme ušli pár kroků.

„Poznám, že jsme pod tím velkým dubem, protože jdeme přes studený místo. Jen dávej pozor, ať zase neupadneš.”

Zpomalili jsme a opatrně jsme našlapovali a hledali cestu, abychom nevrazili do stromu. Byl to osamělý prastarý dub; dvě děti nestačily obejmout kmen. Byl daleko od učitelů, žalobníků a zvědavých sousedů: stál blízko Radleyho pozemku, ale Radleyovi nebyli zvědaví. Pod jeho větvemi bylo místo udusané jako mlat od četných rvaček a her v kostky, které se tu potají pořádaly.

V dálce zářila z budovy střední školy světla sálu, ale ta nás jenom oslňovala. „Nedívej se před sebe, Čipero,” nabádal mě Jem. „Dívej se na zem a neupadneš.”

„Měls vzít s sebou baterku, Jeme.”

„Nevěděl jsem, že je takováhle tma. Předtím se večer nezdálo, že bude taková tma. To je tím, že je pod mrakem. Ale hned tak pršet nezačne.”

Někdo na nás skočil.

„Kristapána,” vykřikl Jem.

Do obličeje nám vyrazil kruh světla a za ním vyskočil rozjařeně Cecil Jacobs. „Há-á-á, a už vás mám,” ječel. „Já věděl, že tudy půjdete!”

„Jak ses dostal až sem a sám, ty kluku? Nebojíš se Bubu Radleyho?”

Cecil dojel bezpečně ke škole s rodiči, nikde nás neviděl, a tak se odvážil zajít až sem, protože věděl, že tudy určitě půjdeme. Myslel ale, že s námi půjde pan Finch.

„Prosím tě, vždyť je to jenom kousek za rohem,” řekl Jem.

„Kdo by se bál jít za roh?” Museli jsme však přiznat, že se to Cecilovi docela povedlo. Opravdu nás vyděsil a může to teď rozhlásit po celé škole, na to má právo.

„Hele,” řekla jsem, „copak ty nebudeš dělat dneska krávu? Kde máš masku?”

„Nahoře za jevištěm,” řekl Cecil. „Paní Merriweatherová povídala, že akademie ještě hned tak nezačne. Můžeš si dát svoji masku dozadu za jeviště k tý mojí, Čipero, a můžeme jít s ostatníma.”

Jem prohlásil, že je to báječný nápad. Podle jeho mínění bylo rovněž výborné, že Cecil a já zůstaneme spolu. Jem si tak bude moci zajít za lidmi svého věku.

Když jsme přišli do sálu, bylo tam celé město až na Atika a dámy, které se unavily zdobením, a ty, kteří byli ze společenského života vyobcováni nebo se ho sami stranili. Zdálo se, že se tam shromáždil celý okres: v hale se to hemžilo nastrojenými venkovany. Budova střední školy měla rozsáhlou přízemní dvoranu; lidé se tlačili kolem stánků, postavených po obou stranách.

„Jé, já si zapomněla peníze, Jeme,” vzdychla jsem, když jsem uviděla stánky.

„Atikus nezapomněl,” řekl Jem. „Tady máš třicet centů, stačí ti to na šest věcí. Potom se uvidíme.”

„No dobře,” řekla jsem, zcela uspokojena třiceti centy a Cecilem. Zamířili jsme s Cecilem ke školnímu auditoriu a postranními dveřmi jsme vešli dozadu za jeviště. Nechala jsem tam svůj šunkový úbor a rychle jsem se vytratila, protože za pulpitem před první řadou sedadel stála paní Merriweatherová a na poslední chvíli horečně upravovala scénář.

„Kolik máš peněz?” zeptala jsem se Cecila. Cecil měl také třicet centů, takže jsme na tom byli oba stejně. První pěticenty jsme promrhali za Dům hrůzy, který nás vůbec nevyděsil; vešli jsme do zatemněné třídy sedmého ročníku, kde se nás ujala příšera konající právě službu, provedla nás po místnosti a vkládala nám ruce na předměty, které byly vydávány za různé člověčí součásti. „Tady jsou jeho oči,” bylo nám řečeno, když jsme se dotkli oloupaných hroznů na talířku. „Tohle je srdce,” které na omak připomínalo syrová játra. „Tohle jsou

jeho vnitřnosti,” a průvodce nám strčil ruce do mísy studených špaget.

Navštívili jsme s Cecilem několik stánků. Koupili jsme si každý sáček božích milostí, vlastnoručně upečených paní soudcovou Taylorovou. Chtěla jsem jít chytat do úst jablka plovoucí v kádi, ale Cecil řekl, že to není hygienické. Maminka mu prý povídala, že by mohl něco chytit, když všichni strkají hlavu do jedné kádě. „Teď tady u nás není nic, co bys mohl chytit,” namítla jsem. Ale Cecil vedl svou, že mu to maminka říkala, že není hygienické po někom jíst. Zeptala jsem se na to později tety Alexandry a teta řekla, že lidé s takovými názory bývají obvykle šplhavci.

Zrovna jsme se chystali, že si koupíme karamel, když se objevili poslové paní Merriweatherové a vyřizovali, že máme přijít dozadu za jeviště, že je čas se připravit. Sál se plnil lidmi; vpředu pod jevištěm se shromáždila kapela střední školy maycombského okresu; na rampě se rozsvítila světla a opona z červeného sametu se vlnila a vzdouvala od shonu, který panoval za ní na jevišti.

Když jsme s Cecilem přišli do zákulisí, zjistili jsme, že úzká chodbička za jevištěm se hemží lidmi: byli tam dospělí v podomácku vyrobených třírohých kloboucích, v konfederatkách, v kloboucích ze španělsko-americké války a přílbách ze světové války. Děti v úborech znázorňujících rozličné druhy zemědělského podnikání se tísnily kolem jediného okénka.

„Mně někdo pomačkal masku,” zanaříkala jsem zdrceně. Paní Merriweatherová ke mně přiklusala, vyrovnala drátěné pletivo a vstrčila mě dovnitř.

„Jsi tam vevnitř živá, Čipero?” zeptal se Cecil. „Je tě slyšet z hrozný dálky, jako bys byla za kopcem.”

„Tebe není slyšet o nic líp,” řekla jsem.

Kapela spustila hymnu a slyšeli jsme, jak obecenstvo povstává. Potom zaduněl velký buben. Paní Merriweatherová, stojící za pulpitem vedle kapely, pravila: „Maycombský okres. Ad astra per aspera.” Buben znovu zaduněl. „To znamená,” překládala paní Merriweatherová pro venkovské křupany, „z bláta ke hvězdám”. A dodala podle mého soudu zbytečně: „Živý obraz.”

„Asi by nevěděli, co to je, kdyby jim to neřekla,” zašeptal Cecil a byl okamžitě okřiknut.

„To ví celý město,” šeptla jsem.

„Ale přišli sem venkovský,” řekl Cecil.

„Buďte tam vzadu ticho,” zavelel mužský hlas a my jsme zmlkli.

Při každé větě paní Merriweatherové zaduněl buben. Truchlivým hlasem odříkávala, že maycombský okres je starší než stát Alabama, že byl součástí teritorií Mississippi a Alabamy, že první běloch, který vkročil do panenských hvozdů, byl z pátého kolena prapradědeček pozůstalostního soudce a že o něm už nikdy nikdo neslyšel. Potom přišel neohrožený plukovník Maycomb, jehož jméno okres nese.

Andrew Jackson mu vložil do rukou úřední moc a plukovníkova nemístná sebedůvěra a chabý smysl pro orientaci přivodily zkázu všem, kdož s ním vytáhli do boje proti kríkským Indiánům. Plukovník Maycomb vynaložil všechno úsilí, aby zabezpečil tuto oblast pro demokracii, ale jeho první tažení bylo jeho tažením posledním. Podle rozkazu, který mu přinesl indiánský posel ze spřáteleného kmene, měl vyrazit na jih. Plukovník Maycomb se odebral ke stromu, aby si podle lišejníku zjistil, kterým směrem leží jih, odrazil drzost podřízených, kteří se ho odvážili opravovat, odhodlaně vyrazil rozprášit nepřítele a zavlekl své voje tak daleko na severozápad do hloubi dávnověkých hvozdů, že je nakonec zachránili osadníci postupující do vnitrozemí.

Půl hodiny líčila paní Merriweatherová hrdinské skutky plukovníka Maycomba. Přišla jsem na to, že když pokrčím kolena, mohu je zastrčit pod masku a jakž takž se posadit. Sedla jsem si, poslouchala jsem jednotvárný hlas paní Merriweatherové a dunění bubnu a za chvíli jsem spala jako dudek.

Později mi vyprávěli, jak paní Merriweatherová nasadila všechno k velkolepému finále, jak plna důvěry zapěla: „Vepřo-vé,” protože borovice a boby vstoupily na jeviště přesně podle pokynu. Počkala pár vteřin, pak zvolala: „Vepřové?” Když se nic neukázalo, zaječela: „Vepřové!”

Buď jsem ji musela ve spánku zaslechnout, nebo mě probudila kapela, která spustila Dixie, ale právě v okamžiku,

kdy paní Merriweatherová triumfálně vyšla na jeviště s vlajkou státu Alabama, rozhodla jsem se k nástupu. Rozhodla jsem se není přesný výraz: řekla jsem si, že bych se měla přiřadit k ostatním.

Později jsem se dověděla, že soudce Taylor vyšel ze sálu a zůstal venku a tak se plácal do kolen, že mu tam paní Taylorová donesla sklenici vody a prášek.

Zdálo se, že paní Merriweatherová slavila úspěch, všechno obecenstvo jásalo, ale ona mě chytla vzadu za jevištěm a řekla mi, že jsem jí zničila živý obraz. Cítila jsem se hrozně, ale když pro mě přišel Jem, byl pln pochopení. Řekl, že z místa, kde seděl, mou masku skoro ani neviděl. Jak mohl poznat, že je mi pod maskou hrozně, to nevím, ale řekl, že jsem to sehrála dobře, jen jsem se trochu opozdila s nástupem, ale to prý nic. Jem se už skoro vyrovnal Atikovi v tom, jak uměl člověka povzbudit, když se něco nepovedlo. Skoro — protože ani Jem mě nedokázal přimět, abych prošla mezi obecenstvem, a tak se uvolil, že se mnou počká za jevištěm, dokud se návštěvníci nerozejdou.

„Nechceš si to sundat, Čipero?” zeptal se.

„Ale ne, já si to nechám,” řekla jsem. Pod maskou jsem mohla skrýt svou hanbu.

„Chcete se svézt domů?” ptal se někdo.

„Ne, děkujeme,” slyšela jsem Jema. „Máme to jenom kousek.”

„Dejte si pozor na strašidla,” řekl hlas. „Anebo spíše řekněte strašidlům, ať si dají pozor na Čiperu.”

„Už tu není moc lidí,” hlásil mi Jem. „Pojďme.”

Prošli jsme sálem do dvorany a sešli jsme po schodech. Byla pořád černá tma. Zbývající vozy byly zaparkovány na druhé straně budovy a jejich reflektory nám byly málo platné. „Kdyby tak někdo jel naším směrem, viděli bysme líp,” řekl Jem. „Pojď sem, Čipero, já tě budu držet za tu — kost. Aby ses nezamotala.”

„Vidím docela dobře.”

„No jo, ale abys neztratila rovnováhu.” Pocítila jsem na hlavě slabý stisk a dovtípila jsem se, že mě Jem chytil za konec šunky. „Držíš mě?”

„No jo.”

Zamířili jsme přes temný školní dvůr a napínali jsme zrak, abychom si viděli na nohy. „Jeme,” ozvala jsem se. „Já jsem tam zapomněla střevíce, zůstaly někde vzadu za jevištěm.”

„Tak pro ně zajdeme.” Ale když jsme se otočili, světla sálu zhasla. „Zajdeš si pro ně zítra,” řekl Jem.

„Ale zítra je neděle,” namítla jsem, když se Jem obrátil směrem k domovu.

„Školník tě tam pustí… Čipero?”

„Hm?”

„Nic.”

Tohle Jem už dávno neudělal. Přemýšlela jsem, co mu asi vrtá hlavou. Řekne mi to, až bude chtít, nejspíš až dojdeme domů. Cítila jsem, jak mi prsty tiskne špičku masky, zdálo se mi, že až příliš silně. Zavrtěla jsem hlavou. „Jeme, nemusíš mě —”

„Buď minutku zticha, Čipero,” řekl a štípl mě.

Šli jsme mlčky. „Už je to minuta,” řekla jsem. „Co máš zase v hlavě?” Otočila jsem se, abych se na něho podívala, ale sotva jsem rozeznávala jeho obrys.

„Zdálo se mi, že něco slyším,” řekl. „Zastav se na chvilku.”

Zastavili jsme se.

„Slyšíš něco?” zeptal se.

„Ne.” .

Neušli jsme ani pět kroků a už mě zase zastavil.

„Chceš mě strašit, Jeme? Z toho už jsem vyrostla —”

„Buď ticho,” řekl, a to jsem poznala, že nedělá legraci.

Byla tichá noc. Slyšela jsem vedle sebe jeho lehké oddychování. Občas se najednou zvedl větřík a ovanul mi bosé nohy, ale to bylo všechno, co zbylo z náznaků, jež slibovaly větrnou noc. Tohle byla tišina před bouřkou. Poslouchali jsme.

„Teď jsem zaslechla nějakýho starýho psa,” řekla jsem.

„To je něco jinýho,” odpověděl Jem. „Slyším to, když jdeme, ale jak se zastavíme, tak to přestane.”

„To slyšíš šustit tu moji masku. Ále, strašejí tě v hlavě dušičky…”

Řekla jsem to, spíš abych přesvědčila sama sebe než Jema,

protože když jsme vykročili, zaslechla jsem nade vši pochybu to, o čem mluvil Jem. Nedělala to moje maska.

„To bude stejně Cecil,” řekl po chviličce Jem. „Podruhý nás nedoběhne. Půjdeme pomalu, aby si nemyslel, že ženeme.”

Šli jsme, co noha nohu mine. Zeptala jsem se Jema, jak nás může Cecil v takové tmě sledovat, podle mého by do nás musel zezadu vrazit.

„Já tě vidím, Čipero,” řekl Jem.

„Jak to? Já tebe nevidím.”

„Prosvítá to, kde je ta šunka prorostlá. Paní Crenshawová ty pruhy natřela nějakou svítivou barvou, aby vynikly ve světle na jevišti. Já tě vidím docela dobře a Cecil tě určitě vidí aspoň tak, aby se držel vpovzdáli.”

Chtěla jsem Cecilovi ukázat, že víme, že je za námi, a že si na nás nepřijde. Prudce jsem se otočila a zakřičela: „Cecil Jacobs je stará štětka!”

Zastavili jsme se. Nikdo se nám neozval, jen ka-a se odrazilo od vzdálené školní zdi.

„Však počkej,” řekl Jem. „Hééj!”

Hej-e hej-e hej-e odpovídala zeď školy.

Nebylo Cecilovi podobné, že by to tak dlouho vydržel; když se mu podařil nějaký šprým, opakoval ho donekonečna. Teď už by byl na nás dávno vybafl. Jem mi dal znamení, abych se zase zastavila.

Řekl potichu: „Čipero, můžeš si to sundat?”

„Snad jo, ale nic pod tím dohromady nemám.”

„Mám tady tvoje šaty.”

„V tý tmě je neobleču.”

„No dobře,” řekl, „to nevadí.”

„Bojíš se, Jeme?”

„Ne. Myslím, že teď už jsme skoro u toho stromu. Potom ještě pár metrů a budeme na silnici. Odtamtud už uvidíme svítilnu.” Jem hovořil neuspěchaným, monotónním, bezbarvým hlasem. Myslela jsem si, jak dlouho bude ještě chtít, abych věřila tomu výmyslu s Cecilem.

„Co říkáš, že bysme si zazpívali, Jeme?”

„Ne. Buď teď zase úplně zticha, Čipero.”

Nezrychlovali jsme. Jem věděl stejně dobře jako já, že je těžké spěchat a neukopnout si při tom palec, nebrknout o kámen a nepřivodit si další nepříjemnosti, a já jsem ke všemu byla bosa. Možná že to tak vítr cuchá stromy. Ale bylo bezvětří, a kromě velkého dubu tu žádné stromy nebyly.

Náš společník se šoural a táhl nohy za sebou, jako by měl těžké boty. Ať to byl kdo byl, měl na sobě tlusté bavlněné kalhoty; to, co jsem považovala za šelest stromů, byl tichý šustivý zvuk, jak se bavlna třela o bavlnu, fuík, fuík, při každém kroku.

Ucítila jsem pod nohama chladnější písek a poznala jsem, že jsme blízko velkého dubu. Zastavili jsme se a poslouchali.

Tentokrát se šouravé kroky s námi nezastavily. Tiché svištění kalhot bylo slyšet dál. Potom ustalo. Běžel, běžel k nám, a to nebyly dětské kroky.

„Utíkej, Čipero! Leť! Leť!” vykřikl Jem.

Udělala jsem jeden obří krok a zavrávorala jsem: ruce mi nebyly k ničemu, bylo tma a nemohla jsem udržet rovnováhu.

„Jeme, Jeme, pomoz mi, Jeme!”

Něco na mně rozmáčklo drátěné pletivo. Škrtl kov o kov, upadla jsem na zem, odkutálela jsem se co nejdál a zmítala sebou, abych se vydrala ze svého drátěného vězení. Odněkud zblízka se ozývaly zvuky rvačky a kopance a těla drhla po hlíně a po kořenech. Někdo se skutálel ke mně a nahmátla jsem Jema. Vyskočil jako blesk a táhl mě s sebou, ale i když jsem už měla hlavu a ramena volné, byla jsem do svého krunýře tak zapletená, že jsme se daleko nedostali.

Byli jsme už skoro u silnice, když jsem ucítila, že mě Jem pustil, cítila jsem, jak sebou škubl nazad k zemi. Znovu zvuky zápasu a vtom se ozvalo tupé zapraštění a Jem zaječel.

Rozběhla jsem se směrem, odkud se ozval Jemův výkřik, a zabořila jsem se do ochablého mužského břicha. Ten, komu patřilo, vyhekl a pokusil se mě chytit za paže, ale ty jsem měla pevně přitisknuté k bokům. Břicho měl měkké, zato paže jako z oceli. Tiskl mě tak, že jsem pomalu ztrácela dech. Nemohla jsem se pohnout. Najednou byl stržen dozadu

a sražen na zem, málem mě svalil s sebou. Jem se zvedl, napadlo mě.

Někdy pracuje člověku mozek velice pomalu. Stála jsem bez hlesu, omráčena. Zvuky zápasu utichaly; někdo zasípěl a rozhostil se noční klid.

Rozhostilo se ticho, jen nějaký člověk těžce oddychoval, ztěžka oddychoval a vrávoral. Zdálo se mi, že poodešel ke stromu a opřel se o něj. Prudce se rozkašlal zajíkavým, drásavým kašlem.

„Jeme?”

Neozvala se žádná odpověď, jen muž těžce oddychoval.

„Jeme?”

Jem neodpovídal.

Muž začal obcházet kolem, jako by něco hledal. Slyšela jsem, jak sténá a něco těžkého táhne po zemi. Pomalu se mi rozbřesklo, že jsme tu teď pod stromem čtyři.

„Atiku…?”

Muž odcházel těžkým a nejistým krokem k silnici.

Šla jsem k místu, kde podle mého odhadu stál, a prsty u nohou jsem horečně ohledávala zem.Ve chvilce jsem se něčeho dotkla.

„Jeme?”

Nahmatala jsem nohou kalhoty, přezku od opasku, knoflíky a něco, co se mi nepodařilo určit, límec a obličej. Podle pichlavého strniště na tváři jsem poznala, že to není Jem. Ucítila jsem vyčpělý pach whisky.

Pustila jsem se směrem, kde jsem tušila silnici. Nebyla jsem si jista, jestli jdu správně, protože jsem se tolikrát otočila. Přesto jsem silnici našla a podívala jsem se k svítilně. Právě pod ní procházel jakýsi člověk. Šel trhavým krokem jako někdo, kdo nese příliš těžké břímě. Zahýbal za roh. Nesl Jema. Před ním se bezmocně klátila Jemova paže.

Když jsem dorazila na roh, muž přecházel už náš přední dvorek. Světlo z našich dveří na okamžik orámovalo Atikovu postavu; seběhl ze schodů a spolu s mužem zanesli Jema dovnitř.

Došla jsem ke dveřím, když už odcházeli předsíní. Teta Alexandra mi běžela naproti. „Zavolejte doktora Reynold-

se!” křikl ostře Atikus z Jemova pokoje. „Kde je Čipera?”

„Tady je,” zavolala teta Alexandra a vlekla mě s sebou k telefonu. Úzkostně mě tahala za masku. „Mně nic není, tetičko,” uklidňovala jsem ji, „raději zavolej.”

Zvedla sluchátko z vidlice a řekla: „Eulo May, dejte mi doktora Reynoldse, rychle!

Agnes, je tatínek doma? Proboha a kde je? Prosím vás, vyřiďte mu, ať sem hned přijede, hned jak se vrátí. Prosím vás, je to naléhavé!”

Z Jemova pokoje vyšel Atikus. Jakmile teta Alexandra přerušila spojení, Atikus vzal od ní sluchátko. Zarachotil vidlicí a řekl: „Eulo May, dejte mi prosím šerifa.

Heck? Atikus Finch. Někdo přepadl moje děti. Jem je zraněn. Mezi naším domem a školou. Nemohu od chlapce odejít. Skočte tam, prosím vás, a podívejte se mi, jestli tam ještě někde není. Asi ho teď nenajdete, ale rád bych ho viděl, kdyby se vám to podařilo. Musím jít. Díky, Hecku.”

„Atiku, je Jem mrtvý?”

„Není, Čipero. Postarej se o ni, sestro,” zavolal už z chodby.

Tetě se třásly prsty, když ze mne odmotávala zmuchlanou látku a pomačkané pletivo. „Není ti nic, děvenko?” ptala se neustále a uvolňovala mě přitom z mého krunýře.

Ulevilo se mi, když už jsem z něho byla venku. Paže mě začínaly štípat, měla jsem je celé rudé od vytlačených šestiúhelníčků. Rozetřela jsem si je a přestaly tolik svědit.

„Tetičko, je Jem mrtvý?”

„Ne — ne, milenko, je v bezvědomí. Dovíme se, jak to s ním vypadá, teprve až přijde doktor Reynolds. Jano Luiso, co se stalo?”

„Já nevím.”

Dál se mě nevyptávala. Přinesla mi nějaké oblečení, a kdybych si to tehdy byla uvědomila, nikdy bych jí na to nedala zapomenout: ve svém rozrušení mi teta Alexandra přinesla kalhoty. „Obleč si to, milenko,” řekla a podala mi oděv, který nejvíc nesnášela.

Zaběhla zpátky do Jemova pokoje, potom vyšla ke mně do předsíně. Nepřítomně mě pohladila a znovu se vrátila k Jemovi.

Před domem zastavilo auto. Znala jsem kroky doktora Reynoldse skoro stejně dobře jako chůzi svého otce. Přivedl Jema i mě na svět, prodělával s námi všechny dětské nemoci, které se vůbec vyskytují, včetně onoho případu, kdy Jem vypadl z boudy na stromě, a nikdy neztratil naše přátelství. Doktor Reynolds říkal, že kdyby se nám rány podebíraly, bylo by to jinačí, ale my jsme o tom měli pochyby.

Vešel do dveří a řekl: „Prokristapána.” Zamířil ke mně, řekl: „Ty ještě stojíš,” a změnil směr. Znal u nás v domě každou místnost. Věděl také, že když je zle se mnou, je na tom Jem stejně.

Trvalo celou věčnost, než se doktor Reynolds vrátil. „Je Jem mrtvý?” zeptala jsem se ho.

„Co tě napadá,” odpověděl a přidřepl ke mně. „Má na hlavě zrovna takovou bouli jako ty a má zlomenou ruku. Podívej se tamhle, Čipero — ne, neotáčej hlavu, zakoulej očima. Teď se podívej tamhle. Ta zlomenina je ošklivá, pokud se to dá zjistit, je to v lokti. Jako by mu chtěl někdo ukroutit paži… teď se podívej na mě.”

„Tak není mrtvý?”

„Ale kdepak!” Doktor Reynolds se postavil. „Dneska už toho moc nespravíme,” řekl, „jenom se mu pokusíme co možná ulevit. Tu paži mu budeme muset zrentgenovat — nejspíš ji bude nosit nějakou dobu na podpěře kus od těla. Ale tím se netrap, bude zase jako rybička. Hoši v tomhle věku jsou jako gumoví.”

Doktor Reynolds si mě za řeči pozorně prohlížel a lehce mi ohmatával bouli, která mi naskakovala na čele. „Necítíš se nikde polámaná?”

Žertík doktora Reynoldse mě pohnul k úsměvu. „Tak vy si nemyslíte, že je mrtvý?”

Nasadil si klobouk. „Copak, mohu se mýlit, ale myslím si, že je dost živý. Aspoň projevuje všechny příznaky. Běž se na něj podívat, a až se vrátím, dáme hlavy dohromady a rozhodneme to.”

Doktor Reynolds chodil mladistvě a pružně. Pan Heck Tate takový krok neměl. Veranda zanaříkala pod jeho těžký –

mi botami, otevřel nemotorně dveře, ale když vešel, řekl přesně totéž co doktor Reynolds. „Nestalo se ti nic, Čipero?” dodal.

„Ne, pane Tate, jdu se podívat na Jema. Všichni jsou u něho, i Atikus.”

„Půjdu s tebou,” řekl pan Tate.

Teta Alexandra zastínila Jemovu lampičku ručníkem a v pokoji bylo šero. Jem ležel naznak. Po jedné straně obličeje se mu táhl škaredý šrám. Levou paži měl položenu stranou od těla; loket měl malinko ohnutý, ale na opačnou stranu. Mračil se.

„Jeme…?”

Atikus se ozval: „Neslyší tě, Čipero, ten neví o světě. Přicházel už k sobě, ale doktor Reynolds ho zase uspal.”

„Ano, tatínku.” Poodstoupila jsem. Jemův pokoj byl veliký, čtvercový. Teta Alexandra seděla v houpací židli u krbu. Muž, který Jema přinesl domů, stál v rohu a opíral se o zeď. Byl to nějaký venkovan, kterého jsem neznala. Asi přišel na školní slavnost a byl někde nablízku, když se to stalo. Musel zaslechnout náš křik a přiběhl nám na pomoc.

Atikus stál u Jemovy postele.

Pan Heck Tate zůstal stát ve dveřích. Klobouk držel v ruce a z kapsy u kalhot mu čouhala baterka. Byl ve svých pracovních šatech.

„Pojďte dál, Hecku,” vybídl ho Atikus. „Našel jste něco? Nedovedu si sice vůbec představit ničemu, který by byl takové hanebnosti schopen, ale doufám, že jste ho našel.”

Pan Tate odfrkl. Ostře se podíval po muži v rohu, pokývl mu, potom se rozhlédl po pokoji — podíval se na Jema, na tetu Alexandru, pak na Atika.

„Posaďte se, pane Finchi,” řekl vlídně.

Atikus řekl: „Sedněme si všichni. Tady máte židli. Hecku. Donesu ještě jednu z obývacího pokoje.”

Pan Tate se posadil na židli od Jemova psacího stolu. Čekal, až se vrátí Atikus a usadí se. Bylo mi divné, proč nedonesl Atikus židli pro muže v rohu, ale Atikus znal zvyky venkovanů lépe než já. Někteří jeho venkovští klienti uvazovali své dlouhouché oře pod mýdlovníky vzadu na dvoře a Atikus často

odbýval právní porady na zadních schodech. I tenhle se pravděpodobně cítil líp tam, kde byl.

„Povím vám, co jsem našel, pane Finchi,” začal pan Tate. „Našel jsem dívčí šatečky — mám je venku v autě. Jsou to tvoje šaty, Čipero?”

„Ano, pane Tate, jestli jsou růžový se žabičkováním,” přisvědčila jsem.

Pan Tate se choval, jako by vypovídal u soudu. Rád říkal věci po svém a nedal se znepokojovat žalobcem ani obhájcem, a někdy mu to chvíli trvalo.

„Našel jsem nějaké divné hadříky, takové do hněda —”

„To je z mojí masky, pane Tate.”

Pan Tate si přejel rukama po stehnech. Třel si levou paži a prohlížel si římsu nad Jemovým krbem, potom jako by ho zaujalo ohniště. Prsty mu zabloudily k dlouhému nosu.

„Co je, Hecku?” zeptal se Atikus.

Pan Tate si sáhl na krk a začal si jej mnout. „Tamhle venku pod tím stromem leží na zemi Bob Ewell a má pod žebra vražený kuchyňský nůž. Je mrtvý, pane Finchi.”

29

Teta Alexandra se zvedla a zatápala po římse nad krbem. Pan Tate vstal, ale teta jeho pomoc odmítla. Poprvé v životě se neprojevila Atikova vrozená zdvořilost: zůstal sedět.

Z nějakého důvodu se mi myšlenky stále vracely k tomu, jak pan Bob Ewell prohlásil, že Atika dostane, kdyby na to měl věnovat zbytek života. Málem se to panu Ewellovi podařilo a bylo to poslední, co udělal.

„Víte to určitě?” řekl Atikus zachmuřeně.

„Je načisto mrtvý,” řekl pan Tate. „Toho nikdo nevzbudí. Těmhle dětem už nic neudělá.”

„O to mi nešlo.” Zdálo se, jako by Atikus hovořil ze sna. Začínalo na něm být znát jeho stáří a to byla u něho neklamná známka vnitřního zmatku: pevná přímka čelisti trochu povolila, vynikly zrádné vrásky, jež se mu tvořily pod ušima, a po-zornost neupoutaly jeho vlasy černé jako uhel, ale šedivá místa, rozrůstající se mu na skráních.

„Neměli bychom jít raději do obývacího pokoje?” řekla konečně teta Alexandra.

„Jestli vám to nevadí,” pravil pan Tate, „zůstal bych spíš tady, pokud to neublíží Jemovi. Chci si prohlédnout jeho poranění a Čipera mi zatím… o tom něco poví.”

„Nebudete mít nic proti tomu, když se vzdálím?” zeptala se teta Alexandra. „Jsem tu stejně přebytečná. Budu ve svém pokoji, kdybys mě potřeboval, Atiku.” Teta Alexandra zamířila ke dveřím, ale zůstala stát a otočila se. „Atiku, měla jsem dneska večer takové tušení — já — to je moje vina,” začala. „Měla jsem —”

Pan Tate zvedl ruku. „Jen klidně běžte, slečno Alexandro, já vím, že to byl pro vás otřes. A kvůli ničemu se netrapte — kdybysme se měli vždycky řídit nějakým tušením, to bysme byli jako kočky, co se honějí za vlastním ocasem. Tak slečinko, zkus mi vypovědět, co se stalo, dokud to máš v čerstvé paměti. Půjde to, co myslíš? Vidělas ho, že by šel za vámi?”

Uchýlila jsem se k Atikovi a ucítila jsem kolem sebe jeho paže. Zabořila jsem mu hlavu do klína. „Šli jsme už domů. Já jsem řekla Jemovi, že jsem si tam zapomněla boty. Chtěli jsme se pro ně vrátit, ale vtom zhaslo světlo. Jem říkal, že si pro ně můžu skočit zítra…”

„Zvedni se, Čipero, aby tě pan Tate slyšel,” vybídl mě Atikus. Vlezla jsem si mu na klín.

„Pak Jem řekl, ať jsem chviličku tiše. Já myslela, že přemýšlí — vždycky chce, abych byla zticha, aby mohl přemýšlet — potom řekl, že něco slyší. Mysleli jsme, že je to Cecil.”

„Cecil?”

„Cecil Jacobs. Už nás dneska večer jednou vystrašil, tak jsme si mysleli, že je to zase on. Měl na sobě prostěradlo. Dávali pětadvacet centů za nejlepší masku, ani nevím, kdo vyhrál —”

„Kde jste to byli, když jste si mysleli, že je to Cecil?” „Jenom kousíček od školy. Něco jsem na něho zakřičela-”

„Zakřičela, a co?”

„Cecil Jacobs je stará tetka, myslím. Nic se neozvalo — potom zařval Jem hééj nebo něco tak nahlas, že by to probu dilo mrtvýho —”

„Okamžik, Čipero,” přerušil mě pan Tate. „Pane Finchi, slyšel jste je?”

Atikus řekl, že nás neslyšel. Měl puštěné rádio. Teta Alexandra měla také v ložnici otevřené rádio. Pamatoval si to, protože mu říkala, ať on rádio ztlumí, aby mohla poslouchat svoje. Atikus se usmál. „Já vždycky pouštím rádio moc nahlas.”

„Jestlipak něco zaslechli sousedé…” řekl pan Tate.

„To pochybuji, Hecku. Většinou poslouchají rádio nebo chodí spát se slepicemi. Možná že Maudie Atkinsonová byla ještě vzhůru, ale pochybuji.”

„Pokračuj, Čipero,” vyzval mě pan Tate.

„No, Jem zařval a šli jsme dál. Byla jsem schovaná v tý masce, pane Tate, ale pak už jsem to slyšela i já. Ty kroky totiž. Když jsme šli, šly za náma a zastavovaly se, když jsme se my zastavili. Jem říkal, že mě vidí, protože paní Crenshawová mi natřela masku nějakou svítivou barvou. Byla jsem za šunku.”

„Jak to?” zeptal se pan Tate zaraženě.

Atikus popsal panu Tateovi mou roli i konstrukci mého úboru. „Měl jste ji vidět, když přišla,” řekl, „bylo to na ní rozmačkané na cimprcampr.”

Pan Tate si mnul bradu. „A já pořád, od čeho má ty otisky. Rukávy měl celé prodírkované. Na rukou byl popíchaný a od povídalo to přesně těm dírkám na rukávech. Mohl bych tu věc vidět, prosím vás?”

Atikus donesl zbytky mého úboru. Pan Tate jej obrátil a ohnul do kulata, aby si udělal představu, jak předtím maska vypadala. „Tohle jí patrně zachránilo život,” řekl. „Podívej te se.”

Ukázal dlouhým ukazovákem. Na matném drátu vyvstávala lesklá čistá čára. „Bob Ewell nežertoval,” zahučel pan Tate.

„Musel se pomátnout,” řekl Atikus.

„Nechci se s vámi přít, pane Finchi — nebyl blázen, byl to lump, jakému není rovno. Podlý, hnusný chlap, který se rozkurážil kořalkou, aby si troufl jít zabíjet malé děti. Tváří v tvář by se vám nikdy nepostavil.”

Atikus zavrtěl hlavou. „Nedovedu si představit člověka, který by—”

„Pane Finchi, jsou prostě lidi, který musíte odstřelit dřív, než jim stačíte říct maucta. I tak je na ně škoda kulky, co je k tomu zapotřebí. Ewell byl jeden z nich.”

Atikus řekl: „Myslel jsem, že už si všechnu zlost vylil v ten den, kdy mi vyhrožoval. I kdyby ne, myslel jsem, že půjde po mně.”

„Troufal si trápit ubohou černošku, troufal si na soudce Taylora, když si myslel, že není nikdo doma, a vy ještě věříte, že by se vám postavil otevřeně a ve dne?” Pan Tate si povzdychl. „Tak abychom pokračovali. Slyšelas ho za sebou, Čipero —”

„Ano, slyšela. Když jsme došli pod strom —”

„Jak jsi věděla, že jste pod stromem, vždyť tam byla tma jako v ranci.”

„Byla jsem bosa a Jem povídal, že pod stromem je zem vždycky studenější.”

„Budeme z něho muset udělat šerifova pomocníka, pokračuj.”

„Pak mě najednou něco draplo a rozmáčklo to na mě tu masku… myslím, že jsem se přikrčila… slyšela jsem, jako když se pod stromem rvou… vráželi do kmene, aspoň se to tak zdálo. Jem mě našel a táhl mě na cestu. Něk — pan Ewell ho strhl na zem, to byl asi on. Zase se začali rvát a potom něco tak zvláštně zapraštělo —Jem zařval…” zarazila jsem se. To byla Jemova paže.

„No a tak Jem zařval, a dál jsem ho neslyšela a hned potom — to byl asi pan Ewell a chtěl mě umačkat a udusit…potom někdo pana Ewella strhl na zem. To se musel zvednout Jem. To je všechno, co si pamatuju…”

„A pak?” pan Tate se na mě pronikavě díval.

„Někdo tam kolem vrávoral a hekal a — kašlal, div mu to plíce neroztrhlo. Nejdřív jsem myslela, že je to Jem, ale podle

hlasu to na něho nevypadalo, tak jsem začala hledat Jema na zemi. Myslela jsem si, že nám přišel Atikus na pomoc a že se schvátil —” „Kdo to byl?”

„Vždyť je tamhle, pane Tate, ať vám poví, jak se jmenuje.”

Po těch slovech jsem už málem ukázala na muže v rohu, ale rychle jsem ruku stáhla, aby mě Atikus nehuboval, že na někoho ukazuji. Ukazovat se nesluší.

Cizí muž se dosud opíral o zeď. Stál tam tak, už když jsem vešla do pokoje, paže měl složené na prsou. Když jsem na něho ukázala, spustil je a přitiskl dlaně na stěnu. Měl bílé ruce, byly to chorobně bílé ruce, které nikdy neviděly slunko, tak bílé, že se v tlumeném světle Jemova pokoje ostře odrážely od matně krémové stěny.

Od jeho rukou jsem sjela pohledem na jeho khaki kalhoty zamazané od písku; pak jsem očima přejela vzhůru po hubené postavě k roztržené hrubé košili. Obličej měl stejně bílý jako ruce, kromě stínů na vyčnívající bradě. Měl hubené, vpadlé tváře, široká ústa, ve spáncích mělké, téměř neznatelné proláklinky a tak bezbarvě šedé oči, že mi připadal jako slepec. Vlasy měl řídké a bez lesku, na temeni hlavy skoro jenom chmýří.

Když jsem na něho ukázala, dlaně se mu trochu sesmekly po stěně a zanechaly za sebou matné šmouhy potu; zasunul si palce za opasek. Projelo jím podivné zachvění, jako by uslyšel zaškrábat nehty na břidlici, ale jak jsem na něho udiveně hleděla, napětí se mu pomalu z obličeje vytrácelo. Jeho rty se rozevřely v plachém úsměvu a obraz našeho souseda se rozplynul v slzách, které mi najednou vhrkly do očí.

„Ahoj, Bubu,” řekla jsem.

30

„Říká se pane Arture, děvenko,” jemně mě opravil Atikus. „Jano Luiso, tohle je pan Artur Radley. Myslím, že tě už zná.”

Že mě v takové chvíli dokázal mile představit Bubu Radleymu — to byl celý Atikus.

Bubu zahlédl, jak jsem se bezděky rozběhla k posteli, na níž spal Jem, protože mu přes tvář přelétl týž plachý úsměv. Pokusila jsem se zakrýt hrozné rozpaky tím, že jsem začala přikrývat Jema.

„Ne, ne, nedotýkej se ho,” řekl Atikus.

Pan Heck Tate seděl a zaujatě se díval na Bubu Radleyho přes své kostěné brýle. Chtěl zrovna něco říci, když se na chodbě ozvaly kroky doktora Reynoldse.

„Všichni ven,” nakázal už ve dveřích. „Dobrý večer, Arture, prve jsem si vás nevšiml.”

Doktor Reynolds to prohodil tak zlehka, jak lehce zněl jeho krok, jako by to říkal večer co večer celý život, a jeho výrok mě ohromil ještě víc než to, že sedím v jedné místnosti s Bubu Radleym. Ovšem… i Bubu Radley bývá někdy nemocný, pomyslela jsem si. Ale na druhé straně jsem si tím zase nebyla tak jista.

Doktor Reynolds nesl velký balík zabalený v novinovém papíře. Položil ho na Jemův psací stůl a svlékl si kabát. „Tak co, už ses přesvědčila, že žije? Povím ti, jak jsem to poznal. Když jsem si ho chtěl prohlédnout, kopl mě. Musel jsem ho pořádně uspat, abych si na něj mohl sáhnout. A teď šla,” řekl mi.

„Ehm —” řekl Atikus a vrhl pohled po Bubu Radleym. „Pojďme ven na verandu, Hecku. Židlí je tam dost a venku je ještě teplo.”

Podivila jsem se, proč nás Atikus zve na přední verandu místo do obývacího pokoje, ale pak jsem pochopila. V obývacím pokoji byla hodně silná světla.

Vycházeli jsme po řadě — nejdřív pan Tate — Atikus se zastavil u dveří a čekal, až vyjde Bubu. Pak si to rozmyslel a vyšel za panem Tatem.

Lidé už mají takový zvyk, že se chovají docela běžně i za nejprapodivnějších okolností. Ani já jsem nebyla výjimkou. Slyšela jsem se, jak říkám: „Pojďte, pane Arture, vy se u nás moc nevyznáte. Dovedu vás na verandu.”

Podíval se na mě a přikývl.

Provedla jsem ho chodbou a kolem obývacího pokoje.

„Nechcete se posadit, pane Arture? V téhle houpací židli se pěkně pohodlně sedí.”

Příběh, který jsem si o něm vysnila, opět ožil: bude sedět na verandě… to máme ale pěkné počasí, viďte, pane Arture?

Ano, opravdu pěkné počasí. Připadala jsem si jako v neskutečném snu, když jsem ho vedla k židli, která stála nejdál od Atika a pana Tatea v hlubokém stínu. Bubu se bude cítit líp ve tmě.

Atikus seděl v houpačce a pan Tate na židli vedle něho. Plně na ně dopadalo světlo z obývacího pokoje. Sedla jsem si vedle Bubu Radleyho.

„Tak, Hecku,” říkal Atikus. „Myslím, že se budu muset — propána, už mi vypovídá paměť…” Atikus si vysunul brýle a přitiskl prsty k očím. „Jemovi není ještě třináct… ne, už je mu třináct — nemohu si vzpomenout. Stejně to ale půjde před okresní soud —”

„A co, pane Finchi?” Pan Tate narovnal zkřížené nohy a nahnul se kupředu.

„Byl to samozřejmě vyložený případ sebeobrany, ale budu muset zajít do kanceláře a najít si —”

„Vy si myslíte, že Jem zabil Boba Ewella, pane Finchi? To vy si myslíte?”

„Slyšel jsem, co vyprávěla Čipera, není o tom pochyb. Říkala, že Jem vstal a odtrhl ho od ní — přitom se asi nějak v té tmě zmocnil Ewellova nože… to zjistíme zítra.”

„Počkat, počkat, pane Finchi,” řekl pan Tate. „Jem Boba Ewella vůbec neprobodl.”

Atikus chvíli mlčel. Díval se na pana Tatea, jako by oceňoval to, co řekl. Ale pak zavrtěl hlavou.

„Je to od vás velice laskavé, Hecku, a vím, že to děláte z dobrého srdce, vždyť vás znám, ale s takovou věcí na mě nechoďte.”

Pan Tate vstal a poodešel k okraji verandy. Odplivl do křoví, potom vrazil ruce do kapes a obrátil se čelem k Atikovi.

„S jakou věcí?” řekl.

„Odpusťte, jestli jsem se vyjádřil ostře, Hecku,” řekl Atikus prostě, „ale tohle nikdo ututlávat nebude. To není můj způsob.”

„Nikdo nechce nic ututlávat, pane Finchi.”

Pan Tate hovořil tichým hlasem, ale jeho boty stály tak pevně na prknech verandy, že to vypadalo, jako by z nich vyrůstaly. Mezi otcem a šerifem se rozvíjel podivný zápas, jehož podstata mi unikala.

Teď byla řada na Atikovi, aby se zvedl a odešel na okraj verandy. Řekl: „Chm,” a suše si odplivl na dvůr. Strčil ruce do kapes a otočil se k panu Tateovi.

„Neřekl jste to, Hecku, ale já vím, co si myslíte. Děkuji vám za to. Jano Luiso,” obrátil se na mě. „Říkalas, že Jem od tebe odtrhl pana Ewella?”

„Ano, tatínku, tak mi to připadalo… já —”

„Vidíte, Hecku? Z hloubi srdce vám děkuji, ale nechci, aby můj chlapec vykročil do života takhle poznamenán. Nejlépe se vzduch pročistí, když se to pěkně provětrá. Ať se sejde celý okres, ať si donesou svačinu. Nechci, aby vyrůstal s tím, že se o něm bude šuškat, nechci, aby pak někdo řekl: ,Jem Finch… jeho tatíček vysázel pěknou hromádku, aby ho z toho vysekal.’ Čím dřív to odbudeme, tím líp.”

„Pane Finchi,” řekl pan Tate nevzrušeně, „Bob Ewell padl na vlastní nůž. Zabil se sám.”

Atikus přešel na roh verandy. Prohlížel si wistárii. Pomyslela jsem si, že jsou oba stejně tvrdohlaví, každý svým způsobem. Uvažovala jsem, který z nich první povolí. Atikova tvrdošíjnost byla tichá a málokdy ji dával najevo, ale v některém ohledu byl stejně neoblomný jako Cunninghamové. Pan Tate neměl školy, jeho tvrdohlavost nebyla zjemnělá, ale s Atikovou neústupností si v ničem nezadala.

„Hecku,” Atikus byl otočen zády, „když se tohle ututlá, bude to pro Jema znamenat úplné popření všech zásad, v kterých jsem se ho snažil vychovávat. Někdy si myslívám, že jsem jako otec docela zklamal, ale jsem pro ně všechno, co mají. Než začne Jem někoho posuzovat, podívá se nejdřív na mě, a já se snažím žít tak, abych nemusel jeho pohledu

uhýbat… kdybych něco takového mlčky přešel, nemohl bych se mu podívat do očí, vážně ne, a kdyby k tomuhle někdy došlo, budu vědět, že jsem ho ztratií. Nechci ztratit Jema ani Čiperu, protože oni jsou všechno, co na světě mám.”

„Pane Finchi,” pan Tate stál dosud jako vrostlý do prken. „Bob Ewell padl na svůj nůž. Můžu to dokázat.”

Atikus se otočil na podpatku. Ruce měl vraženy do kapes. „Hecku, nemůžete aspoň zkusit podívat se na to mýma očima? Máte taky děti, ale já jsem starší než vy. Až moje děti dorostou, budu už stařec, budu-li tady vůbec, ale teď jsem — nebudou-li mít důvěru ve mě, nebudou věřit nikomu. Jem i Čipera vědí, co se stalo. Jestli uslyší, že vykládám po městě, že se to zběhlo jinak — nebudou to už moje děti, Hecku. Nemohu žít dvojím životem: jinak pro lidi a jinak doma.”

Pan Tate se zhoupl na patách a řekl trpělivě: „Strhl Jema na zem, zakopl o kořen pod tím stromem a — dívejte se, můžu vám to předvést.”

Pan Tate sáhl do kapsy a vytáhl dlouhý zavírák. Právě v tu chvíli vešel do dveří doktor Reynolds. „Ten miz — nebožtík je pod tím stromem, doktore, hned na kraji školního dvora. Máte baterku? Vemte si radši moji.”

„Mohu tam otočit vůz a zapnout světla,” řekl doktor Reynolds, ale baterku si od pana Tatea vzal. „Jem je v pořádku. Doufám, že se už dnes neprobudí, tak si nedělejte žádné starosti. To je nůž, kterým byl zabit, Hecku?”

„Ne, ten je ještě v něm. Podle rukojeti to vypadalo na kuchyňský nůž. Ken by tam už měl být s pohřebním vozem, doktore. Dobrou noc.”

Pan Tate otevřel nůž. „Bylo to takhle,” řekl. Napřáhl nůž a předstíral, že zakopl; jak se nachýlil dopředu, spustil levou paži před sebe. „Vidíte? Sám se probodl, nůž projel měkkým masem mezi žebry. Nalehl na něj celou vahou.”

Pan Tate zavřel nůž a nacpal ho zpátky do kapsy, „Čipeře je osm let,” řekl. „Byla tak vyděšená, že ani přesně nevěděla, co se děje.”

„Možná, že byste se divil,” řekl Atikus neústupně.

„Já neříkám, že si to vymyslela, říkám jen, že byla tak vyděšená, že si přesně nepamatuje, co se dělo. Byla tam úplná tma, černá jako inkoust. To by musel být někdo pořádně přivyklý tmě, aby to mohl spolehlivě dosvědčit…”

„Já na to nepřistoupím,” řekl Atikus tiše.

„Krucinál, mně nejde o Jema!”

Pan Tate dupl botou o prkna tak silně, že se u slečny Maudie v ložnici rozsvítilo. U slečny Štěpánky se také rozsvítilo. Atikus se s panem Tatem podívali přes ulici a pak jeden na druhého. Čekali.

Když pan Tate znovu promluvil, nebylo ho téměř slyšet. „Pane Finchi, nerad se s váma v tomhle stavu přu. Prožil jste dnes takové napětí, jaké nikomu v životě nepřeju. Jak to přijde, že jste se z toho sám nerozstonal, to nevím, ale tolik vím, že tentokrát jste nedokázal dát dohromady dvě a dvě, a tohle musíme vyřídit dneska večer, protože zítra už bude pozdě. Bob Ewell má kuchyňský nůž v bachoru.”

Pan Tate dodal, že Atikus přece nebude stát na svém a tvrdit, že by chlapec Jemova věku, s přeraženou rukou, měl v sobě tolik bojovnosti, aby srazil a zabil dospělého chlapa, když ještě k tomu bylo tma jako v ranci.

„Hecku,” řekl Atikus příkře, „mával jste tady s nějakým zavírákem. Kde jste ho vzal?”

„Sebral jsem ho jednomu opilci,” odpověděl pan Tate chladně.

Snažila jsem si to znovu vybavit. Pan Ewell mě tiskl… potom se svalil… to se musel zvednout Jem. Aspoň jsem si to myslela…

„Hecku?”

„Povídám, že jsem ho dneska večer sebral jednomu ožralovi ve městě. Ewell asi ten kuchyňský nůž někde našel na smetišti. Nabrousil si ho a čekal na příležitost… číhal na příležitost.”

Atikus odešel k houpačce a posadil se. Ruce mu ochable visely mezi koleny. Díval se na podlahu. Pohyboval se stejně pomalu jako tenkrát večer před věznicí, kdy se mizdálo, že mu trvá věčnost, než složí noviny a odhodí je na židli.

Pan Tate tiše dusal po verandě. „Není na vás, abyste o tom rozhodl, pane Finchi, je to výlučně moje věc. Je to moje rozhodnutí a má odpovědnost. Jestli se na to díváte jinak než já, tentokrát s tím moc nepořídíte. Můžete to zkusit, řeknu vám do očí, že lžete. Váš chlapec Boba Ewella neprobodl,” řekl pan Tate pomalu, „o tom nemůže být vůbec řeč a teď to víte. Jemu šlo jen o to, aby se dostal se sestrou bezpečně domů.”

Pan Tate přestal přecházet po verandě. Zastavil se před Atikem, otočen zády k nám. „Já nejsem žádný světec, pane Finchi, ale jsem šerif zdejšího okresu. Prožil jsem v tomhle městě celý život a bude mi třiačtyřicet. Vím o všem, co se tu zběhlo, ještě než jsem se vůbec narodil. Pro nic za nic přišel o život jeden černý chlapec a člověk, který to měl na svědomí, je mrtev. Ať tentokrát mrtvý pohřbí mrtvého, pane Finchi. Ať mrtvý pohřbí mrtvého.”

Pan Tate zašel k houpačce a zvedl klobouk, který ležel vedle Atika. Shrnul si vlasy dozadu a nasadil si jej.

„Nikdy jsem neslyšel, že by bylo v rozporu se zákonem, když občan udělá všechno, co je v jeho silách, aby zabránil zločinu, a on nic jiného neudělal, ale vy třeba řeknete, že je mou povinností, abych to rozhlásil po celém městě a neututlával to. Víte, co by nastalo? Všechny paničky v Maycombu včetně mojí ženy by mu chodily klepat na dveře a nosily by mu piškotky. Já na to mám ten náhled, pane Finchi, že vzít člověka, který vám i celému městu prokázal velkou službu, a vláčet ho při jeho plachosti mezi lidi a dělat kolem něho povyk — to je podle mne hřích. Je to hřích a já to na svědomí mít nehodlám. Kdyby to byl někdo druhý, to by byla jiná věc. Ale když jde o tohohle člověka, tak to ne, pane Finchi.”

Pan Tate se snažil vyrýt špičkou boty do podlahy díru. Zatáhl se za nos a pak si promnul levou paži. „Já třeba za moc nestojím, pane Finchi, ale jsem ještě pořád šerifem zdejšího okresu a Bob Ewell padl na vlastní nůž. Dobrou noc, pane Finchi,”

Pan Tate oddupal z verandy a dlouhými kroky přešel dvorek. Bouchla dvířka auta a pan Tate odjel.

Atikus dlouho seděl a díval se do země. Konečně zvedl hlavu. „Čipero,” řekl, „pan Ewell padl na vlastní nůž. Rozumíš mi aspoň trochu?”

Atikus vypadal, jako by potřeboval rozveselit. Rozběhla jsem se k němu a začala ho ze vší síly objímat a líbat. „Ano, tatínku, rozumím,” ujišťovala jsem ho. „Pan Tate měl pravdu.”

Atikus se vyprostil z mého objetí a podíval se na mě. „Jak to myslíš?”

„To by přece bylo jako zabít ptáčka, jako zastřelit mnohohláska, že?”

Atikus zabořil obličej do mých vlasů a rozčechral mi je. Když vstal a šel přes verandu do stínu, vrátila se mu zase mladistvá chůze. Než zašel do domu, zastavil se před Bubu Radleym: „Děkuji vám za své děti, Arture,” řekl.

31

Když se Bubu Radley vratce postavil na nohy, zalesklo se mu na čele světlo z obývacího pokoje. Každý pohyb, který udělal, byl nejistý, jako by určitě nevěděl, zda jeho ruce a nohy navážou řádné spojení s věcmi, kterých se dotkne. Rozkašlal se svým strašlivým hrčivým kašlem a vysílilo ho to tak, že se musel znovu posadit. Hmatal rukou po kapse a vytáhl z ní kapesník. Zakašlal do něho a potom si otřel čelo.

Byla jsem tak navyklá na jeho nepřítomnost, že jsem ani nemohla uvěřit, že celou tu dobu seděl vedle mě, že tu byl přítomen. Nevydal ze sebe ani hlásku.

Znovu vstal. Obrátil se ke mně a kývl směrem ke dveřím.

„Chtěl byste se s Jemem rozloučit na dobrou noc, viďte, pane Arture? Jen pojďte dál.”

Provedla jsem ho chodbou. Teta Alexandra seděla u Jemovy postele. „Pojďte dál, Arture,” řekla. „Ještě spí. Doktor Rey-

nolds mu dal něco silného pro spaní. Jano Luiso, tatínek je v obývacím pokoji?”

„Ano, tetičko, myslím, že je.”

„Půjdu si s ním na chviličku promluvit. Doktor Reynolds tu nechal nějaké…” její hlas zanikl v chodbě.

Bubu se odsunul do rohu pokoje, zůstal tam stát se zvednutou bradou a z dálky hleděl na Jema. Vzala jsem ho za ruku, ruku, která byla na svou bělost překvapivě teplá. Trochu jsem ho za ni zatahala a Bubu se nechal odvést k Jemovu lůžku.

Doktor Reynolds postavil nad Jemovou paží něco na způsob stanu, asi aby mu na ni neklouzala pokrývka, a Bubu se nahnul přes jehlánek, aby na Jema viděl. Měl ve tváři výraz bázlivé zvědavosti, jako by nikdy předtím žádného chlapce neviděl. Ústa měl maličko pootevřená a prohlížel si Jema od hlavy k patě. Zvedl ruku, ale zase ji spusdl podél těla.

„Můžete si ho pohladit, pane Arture, spí. Kdyby byl vzhůru, to byste nemohl, nenechal by se…” vysvětlovala jsem. „Jen si ho pohlaďte.”

Bubuova ruka zaváhala nad Jemovou hlavou.

„Nebojte se, pane Arture, on spí.”

Spustil zlehounka ruku na Jemovy vlasy.

Začínala jsem rozumět řeči jeho těla. Stiskl mi ruku a naznačil, že chce odejít.

Odvedla jsem ho na přední verandu, kde se jeho nejisté kroky zastavily. Držel mě stále za ruku a nedával znát, že by mě chtěl pustit.

„Odvedeš mě domů?”

Téměř to zašeptal, hlasem dítěte, které se bojí tmy.

Stoupla jsem na první schod a zastavila jsem se. Naším domem ho provedu, ale přece ho nepovedu domů.

„Pane Arture, ohněte dole ruku, asi takhle. Ano, tak.”

Vsunula jsem ruku do ohbí jeho paže.

Musel se trochu nahrbit, aby se mi přizpůsobil, ale kdyby nás ze svého hořejšího okna pozorovala slečna Štěpánka Crawfordová, byla by spatřila, jak mě Artur Radley doprovází po chodníku jako pravý džentlmen.

Došli jsme k nárožní svítilně a mě napadlo, kolikrát tu Dill stával a objímal tlustou tyč, díval se, čekal, doufal. Napadlo mě, kolikrát jsme tudy s Jemem prošli, ale Radleyovic přední brankou jsem prošla podruhé v životě. Vystoupili jsme po schůdcích na verandu. Bubu nahmátl kliku na dveřích. Jemně si uvolnil ruku, otevřel dveře, vešel dovnitř a zavřel za sebou. Už nikdy jsem ho nespatřila.

Sousedé nosí jeden druhému jídlo, když někdo zemře, dávají si květiny, když některý stůně, a jinak si vyměňují drobné pozornosti. Bubu byl náš soused. Dal nám dvě mýdlové figurky, pokažené hodinky s řetízkem, dvě mince pro štěstí a naše životy. Ale sousedé si dary oplácejí. Nikdy jsme do toho stromu nevrátili, co jsme si z něho vzali: nic jsme mu nedali a to mě rmoutilo.

Obrátila jsem se k odchodu. Po celé délce ulice až do města blikala světla. Nikdy jsem neviděla naše sousedství z tohoto úhlu. Tamhle je dům slečny Maudie, tamhle bydlí slečna Štěpánka — tamhle je náš dům, bylo vidět houpačku na verandě — za námi byl dům slečny Ráchel, bylo ho jasně vidět. Dohlédla jsem až na dům paní Duboseové.

Podívala jsem se za sebe. Vlevo od hnědých dveří bylo dlouhé okno se zavřenou okenicí. Popošla jsem k němu, postavila se před ně a otočila jsem se. Za dne, pomyslela jsem si, je odtud vidět až na roh k poště.

Za dne… v duchu se přede mnou tma rozplynula. Byl den a sousedé měli napilno. Slečna Štěpánka šla přes ulici povědět poslední novinky slečně Ráchel. Slečna Maudie se skláněla nad svými azalkami. Bylo léto a po chodníku hopkovaly dvě děti naproti muži, který se k nim z dálky blížil. Muž jim zamával a dětí se k němu o závod rozběhly.

Bylo dosud léto a děti přišly blíž. Chlapec se šoural po chodníku a táhl za sebou rybářský prut. Muž stál a čekal s rukama v bok. Bylo léto, jeho děti si hrály vpředu na dvorku s kamarádem a předváděly podivné malé drama, které si samy vymyslely.

Přišel podzim a jeho děti se praly na chodníku před domem paní Duboseové. Chlapec pomohl sestře na nohy a vydali se k domovu. Byl podzim a jeho děti běhaly kolem rohu na cestě do školy a zpátky a na tvářích jim bylo možno vyčíst trampoty i radosti každého dne. Zastavily se u dubu, potěšeny, v rozpacích, s nedůvěrou.

Nastala zima a jeho děti se třásly chladem u branky před domem a jejich siluety se rýsovaly na pozadí hořícího domu. Byla zima a na ulici vyšel muž, upustil brýle a zastřelil psa.

A přišlo léto a on viděl, jak jsou jeho děti nešťastné. A znovu nastal podzim a Bubuovy děti potřebovaly jeho pomoc.

Atikus měl pravdu. Kdysi říkal, že člověk druhé nikdy opravdu nepozná, dokud se aspoň na nějaký čas nevmyslí do jejich postavení. Stačilo postát na verandě u Radleyů.

Pouliční světla rozplizla za clonou drobounkého deště. Vyšla jsem k domovu a cítila jsem se hrozně stará, ale když jsem se podívala na špičku nosu, spatřila jsem malinké, ojíněné krupičky, jenže se mi z šilhání zatočila hlava, a tak jsem toho nechala. Šla jsem domů a myslela jsem si, jaké to bude, až to povím zítra Jemovi. Nebude se mnou pár dní mluvit, tak bude navztekaný, že o to přišel. Šla jsem domů a přemýšlela jsem o tom, že s Jemem ještě vyrosteme, ale že už nám toho moc nezbývá, čemu bychom se měli naučit, snad kromě algebry.

Vyběhla jsem po schůdcích a vběhla do domu. Teta Alexandra si už šla lehnout a v pokoji u Atika byla tma. Podívám se, jestli Jem neobživl. Atikus byl v Jemově pokoji, seděl u jeho postele. Četl knihu.

„Už je Jem vzhůru?”

„Klidně spí. Neprobudí se dřív než ráno.”

„Hm. Zůstaneš u něho sedět?”

„Ještě asi hodinku. Jdi si lehnout, Čipero. Dneska jsi měla dlouhý den.”

„Ale ne, já tady s tebou chvilku posedím.”

„Jak chceš,” řekl Atikus. Muselo být už po půlnoci a jeho

vlídná povolnost mě udivila. Byl však chytřejší než já: v tu chvilku, jak jsem si sedla, na mě padla dřímota. „Co to čteš?” zeptala jsem se.

Atikus obrátil knihu. „Nějakou Jemovu knihu. Jmenuje se to Šedý duch.”

Rázem jsem se probrala. „Kdes ji vzal?”

„Nevím, děvenko. Někde jsem ji tady našel. Jedna z mála věcí, které jsem nečetl,” dodal významně.

„Čti mi to nahlas, Atiku, prosím tě. Je to hrůzostrašný.”

„Ne,” řekl. „Hrůzy sis užila už dost. Tohle je moc —”

„Já jsem se nebála, Atiku.”

Zvedl obočí a já jsem se ohrazovala: „Aspoň dokud jsem o tom nezačala vypravovat panu Tateovi. Jem neměl strach. Ptala jsem se ho a on říkal, že se nebojí. A vůbec, žádná opravdická hrůza není, to je jenom v knihách.”

Atikus otevřel ústa a chtěl něco říci, ale zase je zavřel. Vytáhl z prostředku knihy palec a vrátil se na první stránku. Přisunula jsem se blíž a opřela jsem si mu hlavu o koleno. „Chrm,” začal. „Šedý duch, napsal Seckatary Hawkins. Kapitola první…”

Usilovně jsem přemáhala spánek, ale déšť tak tichounce šuměl, v pokoji bylo tak teplo, Atikus měl tak hluboký hlas a tak dobře se na jeho koleně leželo, že jsem usnula.

Když mě jeho bota jemně šťouchla do žeber, připadalo mi, že uplynulo jen pár vteřin. Zvedl mě na nohy a odvedl mě do mého pokoje. „Slyšela jsem každý slovo, co jsi mi četl,” blábolila jsem, „.. .vůbec jsem nespala, je to o lodi, o Fredovi Tříprsťákovi a o tom klukovi Stonerovic…”

Odepnul mi šle, opřel si mě o sebe a stáhl mi kalhoty. Jednou rukou mě podržel a druhou sáhl pro pyžamo.

„Jo, a všichni si mysleli, že to ten kluk Stonerovic jim tak zřídil klubovnu a celou jim ji pocákal inkoustem…”

Zavedl mě k posteli a posadil mě. Nadzdvihl mi nohy a zasunul mi je pod pokrývku.

„A oni ho honili a pořád ho nemohli chytit, protože nevěděli, jak vypadá, a když ho, Atiku, konečně poznali, tak on jim to vůbec neudělal… on byl hrozně hodnej, Atiku.,,”Ucítila jsem pod bradou Atikovy ruce, povytáhl mi pokrývku a podhrnul ji kolem mne.

„To tak bývá skoro vždycky, Čipero, když lidi konečně poznáš.”

Zhasil světlo a odešel do Jemova pokoje. Bude tam celou noc a bude tam ještě, až se Jem ráno probudí.

Table of Contents

Díl první

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

20

21

22

23

24

25

26

27

28

29

30

31

Advertisements